36. Z výše uvedeného plyne, že v daňovém řízení i v řízení před správními soudy byly přezkoumány všechny dodávky, které jsou posuzovány v trestním řízení, a věc byla ve vztahu ke všem dodávkám vrácena k dalšímu řízení Odvolacímu finančnímu ředitelství. To následně svým rozhodnutím ze dne 17. 2. 2023 (tedy krátce po vynesení napadeného usnesení) dodatečné platební výměry zrušilo a řízení zastavilo. Ze soudního spisu vyplývá, že městský soud se daňovým řízením i řízením před správními soudy dostatečně zabýval a v rámci volného hodnocení důkazů se s pokynem vrchního soudu ohledně zohlednění těchto řízení logicky vypořádal. Ústavní soud upozorňuje zejména na hodnocení provedené městským soudem ve druhém zprošťujícím rozsudku (tedy ještě před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu), ve kterém městský soud reflektoval výsledky soudního přezkumu předmětných dodatečných platebních výměrů a uvedl, že sice není vázán závěrem správního soudu, nicméně že jeho rozhodnutí nelze přehlédnout zvláště za situace, kdy v rámci obou řízení byla prováděna celá řada totožných důkazů a zejména že v řízení správním spočívalo důkazní břemeno na straně společnosti A. K výtce vrchního soudu uvedené ve druhém zrušujícím usnesení, že městský soud pominul nové skutečnosti vzešlé z daňového řízení, které podporují závěr o trestní odpovědnosti stěžovatele, Ústavní soud dodává, že tyto skutečnosti vrchní soud nijak nekonkretizoval. Navíc je potřeba zdůraznit, že po vydání napadeného usnesení rozhodlo Odvolací finanční ředitelství o zrušení dodatečných platebních výměrů za zdaňovací období červenec až říjen 2013 a řízení zastavilo.
37. Dalším deklarovaným důvodem pro postup vrchního soudu podle § 262 trestního řádu bylo neuposlechnutí pokynu k výslechu vrchním soudem uvedených osob ohledně dodávek, včetně navázání a průběhu spolupráce se společností D. Jak vyplývá z protokolu o výslechu mimo hlavní líčení ze dne 2. 6. 2022 a z protokolu o hlavním líčení ze dne 1. 8. 2022, k uvedeným okolnostem se vyjadřoval svědek H. (č. l. 7017, 7019), svědkyně P. (č. l. 7042), stěžovatel (č. l. 7244-7246 a 7249-7252, 7257-7262) a svědkyně V. (č. l. 7267). Ze třetího zprošťujícího rozsudku plyne, že městský soud se činností a postavením uvedené společnosti jako dodavatele společnosti A podrobně zabýval (body 33-75), byť správně poznamenal, že objasnění transakcí s touto společností není předmětem tohoto trestního řízení (předmětem trestního řízení jsou dodávky od společnosti B). Ústavní soud se proto neztotožňuje se závěrem vrchního soudu vytýkajícím městskému soudu neprovedení tzv. opomenutých důkazů, resp. provedení důkazů bez jejich řádného hodnocení. Výtka vrchního soudu se jeví jako nedůvodná i ve světle skutečnosti, že v prvním zrušujícím usnesení vrchní soud konstatoval, že městský soud provedl všechny potřebné důkazy, které mohly přispět k objasnění věci (bod 24).
c) Shrnutí
38. Vrchní soud sice vytýká městskému soudu porušení § 264 odst. 1 trestního řádu tím, že nerespektuje jeho právní názor, z žádného ze zrušujících usnesení však není právní názor vrchního soudu zřetelný. Ústavní soud naopak dospěl k závěru, že vrchní soud sice deklaroval, že nemůže městskému soudu ukládat, jak má rozhodnout (bod 14 napadeného usnesení), ze zrušujících usnesení je však patrné, jaký výsledek v hodnocení důkazů očekává a že nevina stěžovatele z provedených důkazů nevyplývá. Tím, že vrchní soud opakovaně naznačoval, jak by měl městský soud hodnotit některé provedené důkazy a k jakým skutkovým zjištěním by měl dospět, překročil meze stanovené trestním řádem pro postup odvolacího soudu (§ 263 odst. 7 trestního řádu), a porušil tím právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
39. Ústavně neakceptovatelné zasahování do skutkových zjištění nalézacího soudu nelze označit za závazný právní názor ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 trestního řádu a následné nerespektování takového právního názoru ze strany nalézacího soudu nelze mít za dostatečný důvod pro přikázání věci k projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu podle § 262 trestního řádu. Je totiž v rozporu s právem na zákonného soudce, pokud závěr odvolacího soudu o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu spočívá na důvodech nepřípustných.
40. Původnímu senátu městského soudu byla věc odňata za situace, kdy reagoval na všechny konkrétní výtky a pokyny vrchního soudu a byl schopen ve věci sám rozhodnout při posouzení všech rozhodných skutkových okolností. Tím došlo k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
41. Jak podrobně uvedl Ústavní soud v již zmíněném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2980/22, dokazování a vyvozování skutkových zjištění není svěřeno pouze soudům prvního stupně. Má-li tedy vrchní soud důvodné pochybnosti o určitých skutkových zjištěních městského soudu, z ústavněprávního hlediska mu nic nebrání v tom, aby ve veřejném zasedání o odvolání (při zachování všech garancí kontradiktornosti řízení a práva na obhajobu) zopakoval důkaz či důkazy, z nichž městský soud tato skutková zjištění učinil, případně i další důkazy, které k nim měly být provedeny v hlavním líčení. Vrchní soud může tímto postupem sám změnit skutkové závěry a na jejich podkladě v kombinaci se skutkovými závěry městského soudu, k nimž dokazování neprovede a je jimi podle § 263 odst. 7 trestního řádu vázán, může dosáhnout nového skutkového stavu a vydat rozhodnutí, které mu odpovídá (bod 82 citovaného nálezu). V případě, že po takové změně skutkového stavu dospěje vrchní soud k závěru, že možnosti dokazování již byly vyčerpány, skutkový stav byl v rozsahu nutném pro rozhodnutí zjištěn bez důvodných pochybností a je namístě vydat takové rozhodnutí, které sám vydat nemůže z důvodu zákonné překážky podle § 259 odst. 5 trestního řádu, ústavní pořádek nebrání tomu, aby věc vrátil městskému soudu a zavázal jej k tomu, aby stěžovatele uznal vinným. Městský soud je povinen v takovém případě vycházet ze skutkového stavu tak, jak by ustálen vrchním soudem, ovšem za podmínky, že skutková zjištění zůstanou v hlavním líčení nezměněna. Městský soud může samozřejmě doplnit dokazování, vyžádá-li si to procesní vývoj.
VI. Závěr
42. Ze shora popsaných důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a vyslovil, že napadeným usnesením vrchního soudu byla porušena práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Napadené usnesení vrchního soudu proto zrušil.
43. Věc stěžovatele se nyní vrátí do stadia po vyhlášení třetího zprošťujícího rozsudku, proti němuž podala státní zástupkyně odvolání. Úkolem vrchního soudu bude projednat podané odvolání v souladu s § 263 odst. 7 trestního řádu.
44. Vzhledem k důvodům vyhovění ústavní stížnosti a obecné platnosti zásady beneficium cohaesionis (§ 261 trestního řádu) i pro rozhodování Ústavního soudu zrušil Ústavní soud napadené usnesení i vůči spoluobviněnému M. O. Ústavní soud se v této souvislosti musí vyjádřit i ke skutečnosti, že ústavní stížnost M. O. byla odmítnuta usnesením sp. zn. III. ÚS 1340/23 ze dne 28. 11. 2023 jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud její neopodstatněnost shledal zejména z důvodu, že námitky v ní obsažené byly (až na námitku vztahující se k výhradě vrchního soudu k provedení důkazu spisem Odvolacího finančního ředitelství) obecné a nekonkrétní a nenabízely k žádné z dalších výtek vrchního soudu ústavněprávní protiargumentaci, na rozdíl od nyní posuzované ústavní stížnosti.