42. Jak Ústavní soud shora uvedl, pro posouzení otázky, zda byly nepravdivé údaje způsobilé ve značné míře ohrozit vážnost policistky, musejí obecné soudy s ohledem na interpretační význam zásady subsidiarity trestní represe přihlédnout i k tomu, zda tato míra je natolik značná, že již vyžaduje trestněprávní postih, či zda postačuje uplatnění odpovědnosti dle jiného právního předpisu.
43. Ústavní soud má za to, že se obecné soudy s otázkou uplatnění odpovědnosti podle civilních nebo správních předpisů náležitě nevypořádaly. Jednání stěžovatelky, jak bylo zjištěno obecnými soudy na základě provedeného dokazování, lze hodnotit jako zásah do osobnosti poškozené policistky, především do její vážnosti (dobré pověsti) a cti. Na takové situace reaguje primárně občanský zákoník, který upravuje ochranu osobnosti, včetně různých prostředků nápravy, které lze využít, je-li dotčena osobnost člověka (§ 81 a násl., případně též § 2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Situaci bylo rovněž možno řešit před správními orgány, což bylo ostatně řešení, které ve svém původním rozhodnutí přijal okresní soud, když věc postoupil usnesením ze dne 17. 9. 2020 č. j. 4 T 61/2020-357 podle § 222 odst. 2 písm. a) trestního řádu k projednání přestupkové komisi MÚ v K.
44. Ústavní soud se neztotožňuje se závěry obecných soudů, podle nichž jednání stěžovatelky ohrozilo do takové "značné" míry vážnost poškozené policistky, že na něj nebylo možno reagovat jinak než trestním postihem, a to s ohledem na okolnosti samotného sdělení (učiněného v uzavřených obálkách adresovaných policejním orgánům), jakož i na postavení poškozené (policistky jednající v postavení úřední osoby). Ústavní soud předně považuje za významné, že ke sdělení nepravdivých informací, kterého se stěžovatelka dle závěrů obecných soudů dopustila, došlo nikoliv veřejně, ale formou důvěrných podání zaslaných v uzavřených obálkách policejním orgánům, o nichž se stěžovatelka domnívala, že by mohly být k vyřízení její stížnosti příslušné. Stěžovatelka tedy zjevně neusilovala o to ohrozit vážnost policistky či snížit její důvěryhodnost v očích veřejnosti, a její podání ani nebyla způsobilá sama o sobě takový následek vyvolat. Jelikož sdělení uváděná stěžovatelkou byla adresována primárně kontrolním orgánům a nadřízeným dotčené policistky, měla pouze limitovaný dopad a nezasáhla do jiné než pracovní sféry života dotčené policistky. Toto hledisko zdůraznil ve své judikatuře rovněž ESLP, když konstatoval, že při posuzování přiměřenosti sankce, která je zásahem do svobody projevu, je důležitým aspektem rovněž okolnost, že stěžovatel adresoval svou stížnost formou soukromé korespondence státním úředníkům a nezveřejnil ji, a jím sdělované výroky tak měly pouze omezený dopad (viz mutatis mutandis rozsudek Sofranschi proti Moldavsku ze dne 21. 12. 2010, č. 34690/05, bod 33, rozsudek ve věci Kazakov proti Rusku ze dne 18. 12. 2008, č. 1758/02, bod 29).
45. Pro posouzení míry ohrožení chráněného zájmu, kterým byla v projednávaném případě vážnost a dobrá pověst poškozené, je nezbytné rovněž přihlédnout k tomu, zda poškozená, jakožto policistka jednající v postavení úřední osoby, měla povinnost snášet vyšší míru kritiky, jak to namítá stěžovatelka. Na tuto otázku nelze podle názoru Ústavního soudu odpovědět paušálně, nýbrž je třeba přihlédnout ke konkrétním skutkovým okolnostem případu. Jak ve své judikatuře dovodil ESLP, hranice přípustné kritiky státních úředníků (osob vystupujících v úředním postavení) při výkonu jejich pravomocí může být v určitých případech širší než u soukromých osob. Na druhou stranu však nelze říci, že se vědomě vystavují přísnému zkoumání každé své činnosti v takové míře, jako například politici. Mají-li státní úředníci řádně vykonávat své povinnosti, musí požívat veřejné důvěry v podmínkách bez nepatřičných rušivých vlivů, proto se může ukázat jako nezbytné, tyto osoby při plnění jejích úkolů chránit například před hrubými a urážlivými slovními útoky (viz rozsudek ve věci Janowski proti Polsku ze dne 21. 1. 1999, č. 25716/94, bod 33; obdobně ve vztahu ke státním zástupcům rozsudek ve věci Lešnik proti Slovensku ze dne 11. 3. 2003, č. 35640/97, bod 53). Ústavní soud má za to, že v nyní posuzovaném případě je nezbytné brát v úvahu oba uvedené rozměry, tedy jak skutečnost, že policisté jsou, coby úřední osoby, ve vyšší míře vystaveni veřejné kritice, tak důvodnost ochrany jejich dobrého jména a důvěryhodnosti v očích veřejnosti, která je spojena právě s jejich úředním postavením. Také v tomto ohledu nelze podle Ústavního soudu přehlédnout, že stěžovatelka učinila předmětná sdělení formou soukromé korespondence, tento "útok" proti dotčené policistce tedy nebyl veden veřejně a nemohl způsobit narušení její důvěryhodnosti ve vztahu k veřejnosti, a narušit tak výkon jejích pracovních povinností. Rovněž tato úvaha podle Ústavního soudu svědčí o nižší míře ohrožení vážnosti poškozené policistky.
46. Jednání policistů, jakožto osob vystupujících v úředním postavení, by mělo být otevřené kritice, a to jak veřejné, tak zejména té, která je uplatňována formou stížnostních mechanismů. Je proto třeba zohlednit, že jednání stěžovatelky mohlo sledovat ochranu veřejného zájmu spočívající v kontrole činnosti státní policie. Stěžovatelka svým podáním poukazovala na jednání člena bezpečnostního sboru, který podle jejího subjektivního vnímání postupoval ve službě v rozporu s jejím očekáváním. Jakkoliv Ústavní soud respektuje skutkové závěry obecných soudů o nepravdivosti skutkových tvrzení uváděných stěžovatelkou v zaslaných podáních, lze se domnívat, že stěžovatelka měla pro tato podání svůj důvod, byť důvod založený na subjektivním vnímání celé pro ni jistě vypjaté situace. Je totiž více než pravděpodobné, že celou situaci, spojenou s dopravní nehodou (nezvyklá stresová situace) vnímala značně odlišně, než dotčená policistka (ve službě). K tomu lze dodat, že stěžovatelka nepodávala proti dotčené policistce stížnosti dlouhodobě, jak tomu může být u osob, jejichž jednání lze označit za kverulantství, naopak svá podání zaslala v rozmezí jednoho týdne a stížnosti dále neopakovala. Vůči druhému policistovi, který se účastnil šetření předmětné dopravní nehody, pak stěžovatelka žádné stížnosti nevznášela.
47. Ústavní soud dodává, že stěžovatelce nelze přičítat k tíži, pokud se o obsahu těchto svou povahou důvěrných podání dozvěděli spolupracovníci dotčené policistky, jejichž následné chování jí bylo nepříjemné, neboť lze přisvědčit námitce, že zachování důvěrnosti uvedené stížnosti bylo úkolem samotného policejního orgánu. Pakliže byla míra ohrožení vážnosti poškozené znásobena tím, že nebyla zachována důvěrnost informací sdělených v předmětných podáních, stěžovatelka toto nemohla svým jednáním nijak ovlivnit. Naopak, dotčená policistka by se mohla domáhat ochrany svého osobnostního práva vůči orgánu, který tyto informace nechal bez jejího souhlasu šířit.
48. Ústavní soud si je vědom toho, že úvahy stěžovatelky, které se rozšířily ze stěžovatelčina podání, mohly dotčené policistce způsobit nepříjemnosti v zaměstnání a v tomto kontextu byly rovněž způsobilé do určité míry ohrozit její pověst u nadřízených. Ústavní soud se však nedomnívá, že míra ohrožení byla v posuzovaném případě natolik značná, aby opravňovala trestněprávní postih stěžovatelky, neboť situace mohla být zcela dostatečně řešena v rámci civilního či správního řízení. Jak ostatně konstatoval okresní soud v usnesení ze dne 17. 9. 2020 č. j. 4 T 61/2020-357, kterým byla věc postoupena do přestupkového řízení, popsané jednání stěžovatelky "nedosahuje takové intenzity, aby zkušenou úřední osobu a policistku, kterou bezpochyby poškozená je, ohrozilo na vážnosti nebo ji poškodilo v zaměstnání či způsobilo jinou vážnou újmu ... Poškozená se musela podrobit zkoušce na alkohol a drogy, když takovým testům se namátkově podrobuje v zaměstnání běžně a s ohledem na negativní výsledek pak nebyla stížnost dále řešena. Lze uzavřít, že nepříjemnosti jí vznikly, ale nikoli takové intenzity, aby bylo nutné řešit věc trestní represí."
49. Byť jistě nelze aprobovat přístup, kdy osoba nespokojená se způsobem, jakým policista šetří jeho záležitost, zasílá nepravdivá podání nadřízeným policejním orgánům, neznamená to automaticky, že je nezbytné na něj reagovat prostředky trestní represe. Pakliže Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 474/19 konstatoval, že trestný čin pomluvy "by měl být vyhrazen pouze pro výjimečné případy těch nejzávažnějších jednání a zásahů do osobnostních práv (cti a dobré pověsti jednotlivce), které nelze plně zhojit soukromoprávními prostředky...", obecné soudy v projednávaném případě tuto tezi nerespektovaly.
50. Ústavní soud má za to, že obecné soudy se při výkladu ustanovení § 184 trestního zákoníku dopustily ústavně nekonformního postupu, neboť nepřihlédly k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe vyplývající na ústavní úrovni ze spojení článku 1 odst. 1, článku 4 odst. 4 a článku 39 Listiny, čímž došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Konstatováním viny stěžovatelky za jednání, které v souladu s uplatněním zásady subsidiarity trestní represe nebylo trestným činem, obecné soudy porušily ústavní princip nullum crimen sine lege zaručený článkem 39 Listiny.
IX.
Právo na svobodu projevu
51. Podle článku 17 odst. 1 a 2 Listiny je zaručena svoboda projevu a právo na informace, přičemž každý má mj. "právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem". Omezení svobody projevu zakotvuje článek 17 odst. 4 Listiny, který uvádí, že "svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti". Základní právo na svobodný projev je třeba považovat za konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti, v níž je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy. Věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě [viz nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41)].
52. Z citovaného článku 17 Listiny vyplývá, že stát je povinen zdržet se jednání, které by jednotlivci buď znemožňovalo činit určité projevy vůči veřejnosti, nebo by jej naopak za tyto projevy dodatečně sankcionovalo. Tato povinnost se však neuplatní absolutně. Je tomu tak z toho důvodu, že svoboda projevu není neomezená, nýbrž v některých případech podléhá omezením nezbytným buď k ochraně určitého veřejného zájmu, nebo práv a svobod jiných osob. S tím nakonec úzce souvisí skutečnost, že tato svoboda nepůsobí jen ve vztahu k veřejné moci, nýbrž nepřímo (zprostředkovaně) i ve vztahu k jiným osobám. Přesněji řečeno, její uplatňování může představovat zásah do práv jiných osob, ať už půjde o zveřejňování informací o nich, nebo o projevy, kterými se tyto osoby mohou, s ohledem na jejich obsah, oprávněně cítit dotčeny [viz nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17, (N 110/89 SbNU 631)].
53. V projednávané věci nebyla kritika, kterou stěžovatelka uplatnila vůči dotčené policistce, sdělením veřejným, ale kritikou sdělenou v rámci stížnostních (či jiných opravných) mechanismů, jejichž účelem je kontrola činnosti státu. I taková kritika přednesená v rámci podání předaného státnímu orgánu ke stížnostnímu řízení je pod ochranou článku 17 Listiny a stejně jako ostatní formy projevů má své limity. Jak totiž Ústavní soud uvedl již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 43/93 ze dne 12. 4. 1994 (N 16/1 SbNU 113) "[p]odmínkou pro uplatňování občanských práv je i zřetelné vedení hranice mezi svobodou, která je konstruktivním základem demokratické a kritické společnosti a svobodou, která směřuje k destrukci obecných lidských a demokratických hodnot. Proto demokratické státy uznávají i oprávněnost určitých omezení výkonu občanských a lidských práv a svobod".
54. Je nepochybné, že odsouzením stěžovatelky za trestný čin pomluvy bylo omezeno její právo na svobodu projevu, když bylo sankcionováno vyjadřování jejích názorů, které ve formě psaných stížností předložila policejním orgánům ve snaze dosáhnout prošetření jednání dotčené policistky. Tento zásah do základního práva stěžovatelky byl podle závěrů trestních soudů zdůvodněn naplněním skutkové podstaty trestného činu pomluvy podle § 184 trestního zákoníku. Pakliže však Ústavní soud výše dovodil, že obecné soudy založily odsouzení stěžovatelky na ústavně nekonformní interpretaci ustanovení § 184 trestního zákoníku, kterou s ohledem na uplatnění zásady trestní represe Ústavní soud nemohl aprobovat, nelze než dospět k závěru, že zásah do práva na svobodu projevu v projednávaném případě postrádal svůj zákonný podklad. Jelikož svoboda projevu může být omezena pouze na základě zákona, Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat rovněž porušení práva na svobodu projevu dle článku 17 Listiny, aniž by přistoupil k samotnému posuzování proporcionality zásahu do uvedeného základního práva.
55. Z uvedených závěrů Ústavního soudu nevyplývá, že by vůči stěžovatelce nemohl být uplatněn jiný druh odpovědnosti, např. ve správním či civilním řízení. Porušení práva na svobodu projevu Ústavní soud posuzoval pouze ve vztahu k zásahu, jenž byl způsoben projednávaným trestním odsouzením stěžovatelky, kterému dle výše vyložených závěrů Ústavního soudu chyběl zákonný podklad.
X.
K ostatním námitkám stěžovatelky
56. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá postup, kterým odvolací soud vydal usnesení č. j. 11 Tdo 293/2020- 385 ze dne 12. 11. 2020 v neveřejném zasedání, jakož i skutečnost, že stížnostní senát rozhodoval v anonymizovaném obsazení, z obsahu předmětného soudního spisu vyplývá, že stěžovatelka tyto námitky neuplatnila v řízení před obecnými soudy. Jelikož tedy ve vztahu k těmto námitkám nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky nápravy, Ústavní soud je odmítl jako nepřípustné a dále se jimi nezabýval.
XI.
Závěr
57. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021 č. j. 11 To 40/2021-471 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022 č. j. 8 Tdo 84/2022-498 došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky podle článku 36 odst. 1, článku 39 a článku 17 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021 č. j. 11 To 40/2021-471, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022 č. j. 8 Tdo 84/2022-498 zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
58. V části, kterou stěžovatelka napadá usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2020 č. j. 11 Tdo 293/2020-385, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť za nastalé procesní situace budou obecné soudy znovu rozhodovat ve stěžovatelčině trestní věci, přičemž zrušení citovaného rozhodnutí by vedlo k neudržitelné situaci, kdy by současně byla v platnosti dvě vzájemně rozporná rozhodnutí prvostupňového soudu (rozhodnutí, kterým byla věc postoupena do přestupkového řízení, a rozhodnutí, kterým byla stěžovatelka odsouzena za trestný čin pomluvy). Ústavní soud proto v této části ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu