38. S Nejvyšším soudem lze souhlasit, že možnost práva na satisfakci za zásah do osobnostních práv spočívající v tom, že pacientu (původnímu žalobci) nebyla poskytnuta péče na náležité úrovni a v důsledku toho byl připraven o šanci na vyléčení, nebyla předmětem řízení zahájeného původním žalobcem. Nicméně nárok na přiměřené zadostiučinění za porušená jiná osobnostní práva, kromě práva na zdraví, předmětem řízení zřetelně byl. Původní žalobce svoji žalobu založil nejen na tom, že mu nesprávným lékařským postupem byla způsobena újma na zdraví a domáhal se náhrady újmy za zásah do tohoto svého základního práva, nýbrž i na tvrzení, že v důsledku pochybení Nemocnice Přerov došlo ke zcela zásadnímu zásahu i do jeho jiných osobnostních práv, z nichž mu zůstalo zachováno pouze právo na život samotný (viz č. l. 4 vyžádaného spisu). Výslovně uváděl, že kromě práva na zdraví bylo v důsledku pochybení na straně Nemocnice Přerov porušeno i právo na lidskou důstojnost, rodinný život a ochranu soukromí. Opakoval, že z realizace těchto práv neměl žádný prospěch. Myšlenky týkající se zásahu do osobnostních práv rozvinul dále v podání ze dne 19. 6. 2012 (č. l. 152 a násl.). Zdůraznil, že zcela ztratil příležitost žít a rozvíjet svůj soukromý a rodinný život, prožívat zážitky, tedy realizovat dynamickou složku své osobnosti. Vzhledem k rozsahu postižení nemohl být ani v péči rodičů, nemohl si ani vybrat místo, kde bude žít, jak a s kým, byl odkázán na trvalou nemocniční péči. Krajský a vrchní soud se však touto otázkou a porušením těchto osobnostních práv vůbec nezabývaly, jelikož nesprávně přistoupily k posouzení otázky příčinné souvislosti mezi chybným postupem Nemocnice Přerov a výsledným zdravotním stavem původního žalobce.
39. Nejvyšší soud proto v napadeném rozhodnutí nesprávně uvedl, že nárok původního žalobce na zadostiučinění za zásah do jeho (jiných) osobnostních práv nebyl předmětem tohoto řízení (viz str. 6 napadeného usnesení). V návaznosti na to ještě doplnil, že v předchozím usnesení sp. zn. 25 Cdo 2983/2021 nevyslovil a ani nemohl vyslovit, že by snad na stěžovatele jako na dědice přešly veškeré nároky ze zásahů do osobnostních práv původní žalované (pozn. myšleno patrně původního žalobce), pouze projednávaný nárok na zásah spočívající v utrpěné újmě. Tento závěr nekoresponduje s tím, co Nejvyšší soud vyslovil v předchozím usnesení sp. zn. 25 Cdo 2983/2021 v téže věci, v němž uvedl, že jde o zásah do všech osobnostních práv, k němuž došlo poškozením zdraví původního žalobce a tato práva náleží do pozůstalosti (viz čtvrtý odstavec od konce usnesení sp. zn. 25 Cdo 2983/2021). Tímto postupem zasáhl Nejvyšší soud do práva stěžovatelů na soudní ochranu, a to včetně legitimního očekávání stěžovatelů, pokud jde o konstantnost již jednou vysloveného právního názoru na tutéž otázku v téže věci.
40. Ústavní soud přistoupil ke zrušení všech ústavní stížností napadených rozhodnutí. Na obecných soudech bude, aby se v kontextu výše uvedeného zabývaly tím, zda lze dospět k závěru o naplnění příčinné souvislosti mezi nesprávným lékařským postupem Nemocnice Přerov a tím, do jakého zdravotním stavu upadl původní žalobce, a rozhodly o nároku na zadostiučinění za zásah do všech stěžovateli uváděných osobnostních práv.
VII.
Závěr
41. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud, vrchní soud a krajský soud napadenými rozhodnutími porušil právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jimi provedený výklad vedl ke zjevné nespravedlnosti.
42. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud stěžovatelům vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. listopadu 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu