72. Mezi dílčí složky práva na zákonného soudce patří i povinnost senátu vrcholného soudu předložit věc jinému, zákonem předvídanému rozhodovacímu tělesu v případě, že dospěje k odlišnému právnímu názoru, než který byl soudem dosud zastáván. Změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, narušuje jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování, a z tohoto pohledu je nežádoucím jevem. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána.
73. Soudy jsou povinny přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí by nezbytně mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak. (srov. např. nález sp. zn.
IV. ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007 či nález sp. zn. IV. ÚS 1882/07 ze dne 19. 6. 2008).
74. Z povinnosti vysokých soudů předložit věc rozšířenému (velkému) senátu či plénu existují zákonem a judikaturou připuštěné výjimky, které je však třeba vykládat restriktivně (podrobněji viz nález sp. zn. IV. ÚS 690/21 ze dne 18. 5. 2021, body 20-22). V posuzované věci tyto výjimky ovšem nejsou relevantní.
X.6.b) Aplikace na posuzovanou věc
75. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se v rozsudku ze dne 9. 12. 2014 č. j. 4 As 26/2013-57, bodě 28, vyjádřil i k otázce, v jaké působnosti obce vykonávají veřejné opatrovnictví (zvýraznění doplněno):
"Dle [§ 471 odst. 3 občanského zákoníku] ‚[z]působilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není vázáno na jeho souhlas'. Ačkoliv občanský zákoník z roku 2012 existenci opatrovnického zákona předpokládá, nebyl dosud přijat. Do doby, než bude opatrovnický zákon přijat, platí přechodné ustanovení § 3033 odst. 2 občanského zákoníku z roku 2012, které stanoví, že ‚[d]okud jiný právní předpis nestanoví něco jiného, přechází opatrovnictví podle § 468 na obec, na jejímž území má opatrovanec bydliště'. Z právní úpravy tedy plyne, že souhlasu obce s ustanovením opatrovníkem dle občanského zákoníku z roku 2012 není třeba. Tento závěr potvrzuje i skutečnost, že v souvislosti s přijetím občanského zákoníku z roku 2012 bylo mimo jiné novelizováno i obecní zřízení, podle jehož nového § 149b odst. 3 ‚[v]ýkon funkce veřejného opatrovníka podle občanského zákoníku obcí je výkonem přenesené působnosti'. Zákonodárce touto úpravou vyřešil i nejednoznačné závěry judikatury v otázce, o jakou působnost obce se při výkonu opatrovnictví jedná (kromě výše uvedeného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 27/2000 srovnej i nález ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 995/07, č. 9/2007 Sb. ÚS). Dlužno dodat, že na výkon přenesené působnosti obdrží obce příspěvek ze státního rozpočtu."
76. Rozšířený senát tedy ustanovení § 149b odst. 3 zákona o obcích nevyložil jako pouhou úpravu odměňování obcí za výkon veřejného opatrovnictví, a naopak výslovně uvedl, že zákonodárce touto úpravou vyřešil otázku, v jaké působnosti obce danou činnost vykonávají. Závěr rozšířeného senátu je relevantní i pro výklad shodně formulovaného § 119c odst. 3 zákona o hlavním městě Praze. Kompetenční senát ovšem rozhodnutí rozšířeného senátu vůbec nezohlednil. Chtěl-li jím podaný výklad citovaných ustanovení překonat, měl předložit věc devítičlennému rozšířenému senátu k rozhodnutí [§ 16 odst. 3 písm. b) soudního řádu správního]. Kompetenční senát tedy postupem, který zvolil, nerespektoval právo stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
XI. Závěr
77. Závěry kompetenčního senátu Nejvyššího správního soudu, podle nichž veřejné opatrovnictví není výkonem přenesené působnosti, jsou zatíženy ústavně nepřijatelnou libovůlí a porušují právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. K těmto závěrům navíc kompetenční senát dospěl na základě výkladu § 149b odst. 3 zákona o obcích a § 119c odst. 3 zákona o hlavním městě Praze, který se odchyluje od dřívějšího výkladu provedeného rozšířeným senátem téhož soudu. Jelikož tuto otázku kompetenční senát nepředložil devítičlennému rozšířenému senátu k rozhodnutí, porušil též právo stěžovatele na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
78. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil napadené usnesení Nejvyššího správního soudu.
79. V dalším řízení je Nejvyšší správní soud vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu. Znovu tedy bude zkoumat, které z ministerstev je oprávněno se zabývat podnětem stěžovatele k provedení přezkumného řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. září 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu