41. Ústavní soud uzavírá, že v nyní posuzované věci se Nejvyšší správní soud dostatečně nevypořádal s řadou podstatných námitek, které stěžovatelka uplatnila a lze jí přisvědčit v tom ohledu, že s ohledem na právní názory obsažené ve shora citované prejudikatuře jí uplatněný nárok skutečně existoval již před účinností nového občanského zákoníku. Tím zasáhl do jejího základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
42. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí že, pokud by se Nejvyšší správní soud hodlal odchýlit od (zejména) výše reprodukovaných závěrů rozsudku č. j. 2 Afs 148/2017-36, pak byl povinen předložit věc rozšířenému senátu dle § 17 odst. 1 s. ř. s., což však neučinil.
V. Závěr
43. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky proti napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu a krajského soudu vyhověl a zrušil je dle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.