42. Vzájemný vztah mezi vazbou a instituty nahrazujícími vazbu, podmíněný i existencí vazebních důvodů, se projevuje i v interpretaci možného trvání surogátů vazby, neboť dobu, po kterou je možné opatření nahrazující vazbu uplatňovat, je nutno posuzovat i s ohledem na zákonnou úpravu doby trvání vazby. Nejvyšší soud již v minulosti konstatoval, že instituty, jimiž je možno vazbu obviněného nahradit, uvedené v § 73 a 73a trestního řádu, jsou vždy neoddělitelně spjaty s existencí konkrétních vazebních důvodů a se zákonem vymezenou maximální délkou trvání vazby v tom kterém stadiu trestního stíhání, a dobu jejich trvání je třeba hodnotit nejen z hlediska důvodů vazby (§ 67 trestního řádu), ale i s ohledem na přípustnou nejvyšší celkovou dobu trvání vazby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 24/2003). I z uvedeného rozhodnutí lze dovodit, že uplynutí zákonem určené nejvyšší celkové doby vazby je navázáno na faktické vykonávání vazby. Je nutno odlišovat situace, kdy obviněný je vazebně stíhán, tj. fakticky vykonává vazbu, od situací, kdy část stanovené celkové doby vazby vykonával, ale v průběhu jejího plynutí byl z vazby propuštěn a dále byl trestně stíhán na svobodě.
43. Ústavní soud se již v minulosti zabýval použitím § 72a trestního řádu o maximálních dobách vazby, přičemž vyslovil závěr, že celkové doby vazby se uplatní výlučně pro trvání omezení osobní svobody při vazebním stíhání obviněného, jakožto nejintenzivnějšího zásahu do osobní svobody obviněného v průběhu trestního řízení (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3371/14, na nějž odkazují i napadená rozhodnutí). Tyto doby jsou projevem požadavku přistupovat k vazbě jako k opatření ultima ratio. Neupravují trvání jiných zajišťujících opatření, jejichž uplatňování má umožnit dosažení účelu trestního řízení.
44. Mezní doby podle § 72a trestního řádu se vztahují na dobu reálně strávenou ve vazbě (tj. na dobu, kdy intenzivní zásah do osobní svobody obviněného v důsledku jeho umístění ve vazbě skutečně trval), po jejímž uplynutí se naplní domněnka, že veřejný zájem na ochraně před hrozbami zakládajícími důvod vazby již nemůže převážit nad zájmem na ochraně osobní svobody obviněného, o jehož vině ještě nebylo rozhodnuto [viz nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697), bod 41. odůvodnění]. Veřejný zájem však plynutím času oslabuje i ve vztahu k vazebním důvodům, potažmo potřebě trvání opatření, která mají vazbu nahrazovat a sekundárním omezením vedle nich ukládaným. I když zasahují do základních práv a svobod obviněného méně intenzivním způsobem než vazba, nemohou být časově neomezená a je nutno zohledňovat i požadavek přísné přiměřenosti ke sledovanému cíli. Rovněž při ukládání jiných povinností a omezení, než je vazba, musí být ctěny základní podmínky omezení základních práv a svobod. Jak Ústavní soud již v minulosti konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 2057/19, rozdíl mezi omezením svobody pohybu a zbavením osobní svobody je pouze rozdílem v intenzitě, nikoli rozdílem v podstatě (srov. rozsudky ESLP ze dne 5. 7. 2016 ve věci Buzadji proti Moldávii, stížnost č. 23755/07, § 103, a ze dne 23. 2. 2017 ve věci De Tomasso proti Itálii, stížnost č. 43395/09, § 80 a násl.). Omezení svobody pohybu proto mohou být ukládána pouze v nezbytných a přesvědčivě odůvodněných případech (srov. usnesení ze dne 5. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2093/14) a musí podléhat pravidelnému přezkumu.
45. Z judikatury Ústavního soudu se podává nejen zužující výklad důvodů vazby, ale i nutnost brát zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů vazby [srov. např. nález ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545)], i když ji nelze u uplatňování institutů nahrazujících vazbu "mechanicky" přenášet. Povinnost obecných soudů respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby, nelze vztahovat výlučně na zkoumání potřeby pokračovat v omezení osobní svobody výkonem vazby (tj. v době vazebního stíhání obviněného), ale přiměřeně uplatňovat i při přezkumu trvání vazebních důvodů, jako předpokladu pro další trvání institutů vazbu nahrazujících. Časový faktor je tedy relevantním i při posuzování dalšího uplatňování institutů nahrazujících vazbu. Konkrétně vzato, trvání obavy, jejíž existence zakládala vazební důvod při rozhodování o nahrazení vazby, je podmínkou sine qua non pro zákonnost dalšího trvání nahrazujícího opatření, ale po určité době sama o sobě nepostačuje. Plynutím času vazební důvody oslabují a potřeba dalšího uplatňování institutů nahrazujících vazbu klesá, příp. zaniká.
46. Není ústavně přijatelné, aby s uplynutím celkové doby vazby podle § 72a trestního řádu byl na straně jedné spojován zánik vazebních důvodů v situaci, kdy vazba byla reálně vykonávána po stanovenou dobu, a na straně druhé plynutí takto stanovené doby by nemělo mít žádný vliv na trvání vazebních důvodů v situaci, kdy vazba byla nahrazena některým ze surogátů vazby, příp. byla určitou část této doby vykovávána a následně nahrazena. Spojuje-li zákonodárce s plynutím dob podle § 72a odst. 1 a 2 trestního řádu oslabení veřejného zájmu na omezování osobní svobody jednotlivce až v takovém rozsahu, že i při nesporné existenci vazebních důvodů je nutné obviněného z vazby okamžitě propustit na svobodu bez přijetí jakéhokoliv opatření nahrazujícího vazbu, je třeba i při omezení jiných základních práv a svobod založených na existenci vazebních důvodů posuzovat, zda k zániku důvodů vazby nedošlo i tehdy, kdy je vazba nahrazována některým z jejích surogátů. S plynutím času tak může být spjato převážení zájmu na ochraně základních práv a svobod jednotlivce, o jehož vině zatím nebylo rozhodnuto, nad veřejným zájmem na jeho zajištění, a to i jinými omezujícími opatřeními než vazbou. I v těchto případech je nezbytné přiměřeně uplatňovat tzv. doktrínu zesílených důvodů. Jak nicméně Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 2987/20, z této doktríny nevyplývá, že by trestní soudy byly povinny rozhodnutí o nutnosti dalšího trvání vazby odůvodnit ještě dalšími skutečnostmi, než které byly uvedeny v rozhodnutí o vzetí do vazby. Podstatným se jeví, aby soud při prodlužování vazby náležitě vysvětlil, proč je trvání vazby i nadále nezbytné [srov. např. nálezy ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3109/13 (N 37/72 SbNU 419) a ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2086/14 (N 170/74 SbNU 469)]. Je tedy logické, že identifikoval-li soud již při vzetí stěžovatele do vazby tak významné skutečnosti, které představují silný důvod i pro delší trvání vazby, při rozhodování o prodloužení vazby postačí, když soud prokáže, že takové významné skutečnosti jsou i nadále přítomny (srov. usnesení ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 995/17).
47. Ústavní soud konstatuje, že byť zánik důvodů vazby nastává uplynutím celkové doby vazby podle § 72a trestního řádu pouze v situaci, kdy vazba byla po nejvyšší stanovenou dobu vykonávána, a není tak dále možné u takovéto osoby trvat na dalším výkonu vazby, není její uplynutí bez významu ani při uplatňování institutů nahrazujících vazbu. Představuje významný časový faktor, který musí být zvažován při hodnocení dalšího trvání vazebních důvodů. Čím je zásah do základních práv a svobod jednotlivce v důsledku uplatňovaného institutu nahrazujícího vazbu nebo s ním spojeného druhotného omezení intenzivnější, tím restriktivněji je nutné nahlížet na další trvání vazebních důvodů a novými skutečnostmi zdůvodnit, proč nelze ani po uplynutí dob stanovených v § 72a trestního řádu zánik vazebních důvodů v konkrétní situaci dovodit.
48. Instituty nahrazující vazbu představují opatření nezbytná k tomu, aby mohly orgány činné v trestním řízení uskutečnit a ukončit trestní řízení, a to při respektování legality podmínek jejich uložení, legitimity žádoucího účelu, presumpce neviny i zásady zdrženlivosti při zásazích do základních práv a svobod. Skutečnost, že se orgány činné v trestním řízení při rozhodování o opatření, jímž je významným způsobem zasahováno do základních práv a svobod jednotlivce, zabývaly i zvažováním ústavněprávních předpokladů, které takovýto zásah umožňují, musí být seznatelná i z odůvodnění jejich rozhodnutí. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že zásahy do svobody pohybu mají být nejen důvodné a zákonné, ale musí ctít i základní podmínky pro omezení základních práv a svobod, a proto klíčovou podmínkou zůstává jejich náležité odůvodnění, které musí být aktuální, konkrétní a přesvědčivé (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2057/19).
49. Ústavní soud podotýká, že požadavky na zákonnost omezení svobody pohybu podle čl. 14 odst. 2 Listiny se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, resp. na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo ke zbavení možnosti vycestovat do zahraničí, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [např. nálezy ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357), ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika či důvodné obavy musí mít jasnou vazbu k danému riziku a brát na zřetel účel konkrétního omezení plynoucí ze zákonné úpravy podmínek pro jeho uložení. Pouze tak je možné zjistit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy.
V.b
Uplatnění obecných východisek na posuzovanou věc
50. V nyní posuzované věci byl stěžovatel omezen na osobní svobodě dne 15. 6. 2022 a následně byl vzat do vazby, z níž byl propuštěn dne 30. 8. 2022 za současného přijetí peněžité záruky a uložení omezujícího opatření spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí podle § 73a odst. 3 trestního řádu. Trestní stíhání proti stěžovateli je vedeno pro zvlášť závažné zločiny, u nichž celková doba vazby v přípravném řízení je podle § 72a odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 2 trestního řádu stanovena v délce jednoho roku.
51. Stěžejní námitka stěžovatele spočívá v nepřípustnosti dalšího trvání zákazu vycestování do zahraničí poté, co stanovená celková doba vazby uplynula. K tomu Ústavní soud konstatuje, že rozhodným je, zda je po dobu stanovenou v § 72a trestního řádu vazba i skutečně vykonávána, nikoli pouze samotné plynutí času poté, co o propuštění z vazby bylo rozhodnuto dříve, než celková doba vazby uplynula. V trestní věci stěžovatele orgány činné v trestním řízení dovodily, že zákonná omezení trvání vazby stanovená v § 72a odst. 1 trestního řádu nelze uplatnit pro opatření vazbu nahrazující. Na výklad zákonné právní úpravy celkové doby vazby v § 72a trestního řádu, která zánik důvodů vazby a možnost uplatnění surogátů vazby nespojuje bez dalšího s uplynutím celkové doby vazby, užitou v napadených rozhodnutích, nelze podle Ústavního soudu nahlížet jako na interpretaci, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a z ústavněprávního hlediska by neobstála, přičemž nevybočuje ani z dříve vyslovených závěrů v rozhodovací praxi Ústavního soudu k dopadům zákonné úpravy celkové doby vazby k zániku důvodů vazby.
52. Dovolává-li se stěžovatel odlišného přístupu, tj. absolutního omezení doby uplatňování institutů nahrazujících vazbu celkovou dobou vazby stanovenou v § 72a trestního řádu, jeho argumentaci nelze přisvědčit. Takovýto závěr nelze dovodit ani z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1807/22, na který stěžovatel poukazuje, neboť skutkové okolnosti v tomto nálezu se liší od skutkových okolností stěžovatelovy věci. V uvedeném nálezu Ústavní soud judikoval nemožnost nahrazení vazby v situaci, kdy zákonem stanovená nejvyšší doba vazby byla vyčerpána jejím reálným výkonem, resp. s touto dobou hraničila (v posuzované věci bylo rozhodováno v poslední den možného trvání doby vazby). Ve věci stěžovatele se však reálný výkon doby vazby ani zdaleka nepřiblížil k nejvyšší době trvání vazby.
53. Postup orgánů činných v trestním řízení, který nevedl k aplikaci nejzazších dob stanovených v § 72a trestního řádu pro trvání vazby, jako nejintenzivnějšího zásahu do osobní svobody obviněného před rozhodnutím o jeho vině, na maximální trvání institutů vazbu nahrazujících, které představují mírnější formu zásahu do základních práv a svobod, považuje Ústavní soud za ústavně souladný. Uplynutí celkové doby vazby stanovené v § 72a trestního řádu nezpůsobuje zánik důvodů vazby v situaci, kdy vazba po takto stanovenou dobu nebyla reálně vykonávána.
54. Z materiálního hlediska je podstatné, že z odůvodnění obou napadených usnesení vyplývají dostatečně silně přetrvávající důvody vazby. Relevance stěžovatelovy argumentace nálezem ze dne 8. 12. 2022 sp. zn. I. ÚS 2987/22 je limitována odlišnými skutkovými a právními východisky, kdy odkazovaná věc se týkala trestního stíhání (méně závažného) přečinu, zatímco stěžovatel je trestně stíhán pro zvlášť závažné zločiny (srov. § 14 odst. 3 část věty za středníkem trestního zákoníku).
55. Vrchní soud ústavněprávně udržitelně poukázal, že v době vydání jeho usnesení trval zákaz vycestování do zahraničí necelých 14 měsíců, což lze považovat za dobu přiměřenou závažnosti a složitosti stíhané trestní věci, aktuální procesní a důkazní situaci, předpokládané roli stěžovatele v trestné činnosti, jakož i povaze uloženého omezení. Není důvod nesdílet ani úsudek, že trvání existence důvodů vazby ovlivňuje majetkové zázemí stěžovatelova partnera v zahraničí, konkrétně ve Španělském království. Stěžovatel zdůrazňuje časové hledisko a namítá, že mu orgány činné v trestním řízení nevěnovaly odpovídající pozornost, nicméně sám v ústavní stížnosti argumentuje zejména nepřiměřeností zákazu vycestování, nikoli příčinnou souvislostí mezi během času a odpadnutím, vymizením či oslabením důvodů vazby.
56. Vrchní soud se excesivního výkladu nedopustil ani při vymezení vztahu mezi § 73a odst. 3 trestního řádu a § 77a trestního řádu, neboť obsah úpravy obsažené v § 77a trestního řádu se per analogiam použije i na případy, kdy je toto omezení uloženo v rámci peněžité záruky.
57. Vrchní soud konstatoval, že zrušení zákazu vycestování do zahraničí a vydání cestovního pasu stěžovateli by výrazně rozšířilo jeho možnosti naplnit obavy uvedené v § 67 písm. a) trestního řádu. Dále poukázal na to, že stěžovatel je občanem České republiky a netvrdí například, že mu zákaz vycestování znemožňuje výkon (legální) profese nebo že v zahraničí žijí členové jeho rodiny a tento zákaz jej nepřiměřeně omezuje v možnosti je navštívit, poskytovat jim potřebnou péči apod. Rovněž připomenul, že státní zástupce v roce 2023 udělil souhlas s vycestováním stěžovatele vždy za účelem rekreace, a to jednak do Italské republiky, v době od 8. 3. 2023 od 05:00 hod. do dne 12. 3. 2023 do 23:30 hod., a dále do Chorvatské republiky, v době od 27. 5. 2023 od 05:00 hod. do dne 3. 6. 2023 do 23:30 hod., čímž jsou omezení jeho osoby ještě více zmírněna. Tato zjištění nepodporují stěžovatelovu argumentaci o disproporčním omezení osobního i profesního života. Stěžovatel v doplněních ústavní stížnosti namítá, že mu postupy státního zástupce nepřiměřeně ztěžují možnost navazovat obchodní spolupráci, počít dítě v rámci surogátního mateřství či se rekreovat v zahraničí. Stěžovatel nicméně nerozšířil petit ústavní stížnosti, proto se Ústavní soud nemohl předmětnými výtkami meritorně zabývat, včetně poukazů na eurokonformní výklad.
VI.
Závěr
58. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal důvodnost namítaného porušení základních práv či svobod stěžovatele, ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
59. Ústavní soud takto rozhodl bez ústního jednání, protože od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. července 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu