35. Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky s názory obsaženými v ústavní stížnosti a podanými obecnými soudy v rovině, které z nich jsou "správnější", nepovažuje za věcně neudržitelný závěr, že obsah sporné komunikace rozhodně nesvědčil o tom, že by se J. chtěla či měla dopustit protiprávního jednání, natož pak trestného činu. Podle obecných soudů z obsahu této komunikace zřetelně plynulo, že dotazem usilovala o dodržení požadavků kladených na výběr subjektu, který by měl provést audit poškozené. Městský soud kupř. v bodě 10. napadeného rozsudku konstatoval, že: "Obžalovaný ale ve své otevřené výzvě uvádí záměrně nepravdivou informaci, že J. vybrala již 28. 12. 2018 firmu bez řádného výběrového řízení...absentují podklady pro zadání veřejné zakázky - jasná specifikace... atd." Rozhodné skutečnosti musely být stěžovateli zřejmé, nicméně za těchto okolností podstatu a smysl obsahu dané komunikace významově úmyslně dezinterpretoval, a to vše s cílem (záměrem) dosáhnout odvolání J. a obsazení funkce ředitele poškozené jemu vyhovující osobou. Nic ústavně problematického není ani na závěru obecných soudů, že snahou stěžovatele nebylo, jak tvrdí, upozornit na závadné jednání J. Stěžovatelův e-mail byl nadepsán "otevřená výzva k zastavení nezákonného postupu J. na MSHMP", zatímco jeho další text (citace korespondence třetích osob) neobsahoval žádné informace, které by mohly odůvodnit úvodní tvrzení. Závěr o pochybení J. nevyplývá ani z následných postupů ministerstva, resp. jiných státních orgánů. V řízení před obecnými soudy nebyla vyvrácena ani svědecká výpověď J., podle které jí nutnost provedení auditu dal najevo státní tajemník na ministerstvu Ivo Beneda, "když ji uváděl do funkce". Ke konkrétnímu způsobu jeho provedení se J. obrátila na M. vzhledem k jejímu služebnímu zařazení na ministerstvu a odborné specializaci.
36. Stěžovatel se dovolává svobody projevu a judikatury na ochranu oznamovatelů, nicméně nedoceňuje závěr obecných soudů, že jeho tvrzení o "nezákonném postupu" J. postrádalo oporu v obsahu předchozí elektronické komunikace, a tím představovalo zneužití svobody projevu. Stěžovatelův projev byl tedy vyloučen z ústavní ochrany na základě limitační klauzule podle čl. 17 odst. 4 Listiny (srov. KÜHN, Z., KRATOCHVÍL, J., KMEC, J., KOSAŘ, D. a kol. Listina základních práv a svobod. Velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 783).
37. Ústavní soud z těchto důvodů nepovažuje za výstižnou ani stěžovatelovu argumentaci judikaturou týkající se tzv. whistleblowingu, jakož i právními předpisy vztahujícími se k obdobné problematice, a to zejména se zřetelem k absenci dobré víry. Jestliže obecné soudy dospěly ústavněprávně konformním způsobem k závěru, že stěžovatel nejednal v dobré víře (tzv. whistleblowingem se pouze účelově zaštiťoval), nejsou na něj přenositelné ani rozhodovací důvody shora citované judikatury ESLP a Ústavního soudu.
38. Obecné soudy nepochybily v ústavněprávní rovině ani závěrem, že se v dosahu skutkové podstaty přečinu porušení tajemství dopravovaných zpráv podle § 182 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku nachází též úřední korespondence, včetně komunikace prostřednictvím datových schránek. K uvedenému postačuje odkázat na výše citovanou komentářovou literaturu.
39. Ani z rekapitulované judikatury Nejvyššího správního soudu nevyplývá, že dispozice s korespondencí, k níž přistoupil stěžovatel, je v souladu s právním řádem, resp. nemůže založit trestní odpovědnost. Dlužno konstatovat, že stěžovatel netvrdí, že se podle zákona o svobodném přístupu k informacím datových zpráv domáhal, pročež lze přisvědčit obecným soudům, že svoji polemiku vede v ryze hypotetické rovině.
40. Ústavní soud považuje za ústavně konformní úvahu Nejvyššího soudu, že ani eventuální možnost stěžovatele korespondenci legálně získat při využití postupu podle zákona o svobodném přístupu k informacím neměla na jeho trestní odpovědnost relevantní vliv. Nejvyšší soud v bodě 39. napadeného usnesení poukázal na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 1995 sp. zn. 9 To 284/95, uveřejněné pod č. 34/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu [citované i v aktuálních pramenech, srov. ŠÁMAL, P., ŠKVAIN, P. § 182 (Porušení tajemství dopravovaných zpráv). In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2291, marg. č. 12.]. V tomto usnesení bylo posuzováno jednání pachatele, který ve svém týdeníku uveřejňoval příspěvky čtenářů a inzeráty zaslané k uveřejnění konkurenčnímu týdeníku. Krajský soud konstatoval, že na překážku naplnění objektivní stránky trestného činu porušení tajemství dopravovaných zpráv není skutečnost, že se pachatel dopravovaných zpráv neoprávněně zmocnil z poštovní přihrádky adresáta, a není ani podstatné, že písemnost neobsahovala údaje soukromého rázu, ale údaje, které měly být zveřejněny. Rozhodné je, že pachatel využil, popř. prozradil tajemství, o němž se dozvěděl z písemností, jež nebyly určeny jemu.
41. Stěžovatel prosazuje úsudek, že nedošlo ke vzniku trestní odpovědnosti, nikoli že je namístě uplatnit v jeho prospěch princip subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku a z ní vyplývající princip ultima ratio, nicméně ani výjimečné okolnosti, které by svědčily o tom, že jím spáchané jednání neodpovídá běžně se vyskytujícím případům uvedeného přečinu, nelze přesvědčivě dovodit.
42. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, byly vypořádány výše. Nejvyšší soud se při posuzování dovolání stěžovatele zabýval také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, nicméně ani takové porušení neshledal. Odůvodnění usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
43. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
VI.
Závěr
44. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal důvodnost namítaného porušení základních práv či svobod stěžovatele, ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
45. Ústavní soud takto rozhodl bez ústního jednání, protože od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu