55. Veškeré výše uvedené závěry o neústavnosti napadených rozhodnutí se však týkají výhradně rozhodnutí Nejvyššího soudu a městského soudu. V případě městského soudu se pak uvedené závěry týkají výhradně výroku I, a to jen v tom rozsahu, kterým byl potvrzen výrok VII obvodního soudu, jak je uvedeno ve výroku nálezu. Stěžovatelky sice napadly ústavní stížností také rozhodnutí obvodního soudu, to však Ústavní soud shledal ústavně konformním. Obvodní soud sice nárok stěžovatelek (respektive tehdy jejich právního předchůdce) stejně jako městský soud a Nejvyšší soud zamítl. Učinil tak však z důvodů, které se týkají roviny podústavní (zkoumání existence příčinné souvislosti atd.). Správnost a zákonnost těchto závěrů přitom Ústavní soud nehodnotí. Z hlediska ústavněprávního je zásadní, že obvodní soud žalobní nárok věcně posoudil, a to jako nárok odškodňovací, což bylo ke dni rozhodnutí pochopitelné (vzhledem k dosavadní neexistenci průlomového rozhodnutí NS). Ústavní soud proto napadené rozhodnutí obvodního soudu nezrušil.
56. Městský soud bude v novém řízení posuzovat nárok stěžovatelek věcně. Bude tak muset učinit s přihlédnutím k tomu, že právní předchůdce stěžovatelek se své funkce státního zástupce domáhal a také s přihlédnutím k tomu, že není dána překážka nezachování totožnosti skutku. Ústavní soud se přitom nijak nevyjadřuje k tomu, zda vůbec, v jaké výši a za jaké období má být stěžovatelkám ušlý zisk jejich právního předchůdce přiznán. Povinností obecných soudů je však, aby se tímto žalobním nárokem věcně zabývaly.
57. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími městského soudu a Nejvyššího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelek na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadené usnesení Nejvyššího soudu stejně jako část I výroku rozsudku městského soudu zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.