30. Obecné soudy dovodily, že důkazní situace byla zřetelně jednodušší u skutků pod body 2. až 5. výrokové části rozsudku okresního soudu, neboť všechna inkriminovaná jednání byla zaznamenána na skrytou kameru instalovanou ve výslechové místnosti. Jak bylo rekapitulováno výše, stěžovatelé Ch. a D. namítají, že kamerový záznam se vyznačoval špatnou kvalitou a ani na základě znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická audioexpertíza - fonoskopie, nebylo možno jednoznačně přiřadit identity jednotlivých stěžovatelů k osobám, které se na záznamu vyskytly. Nejvyšší soud se v bodech 74. až 79. napadeného usnesení podrobně zabýval těmito důkazními prostředky a dovodil, že ve spojení zejména s výpověďmi jednotlivých poškozených a audiovizuálními záznamy pořízenými následně Generální inspekcí bezpečnostních sborů při výsleších bylo opodstatněné stěžovatele v souladu s požadavky vycházejícímu z § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu uznat vinnými.
31. Obecné soudy se ústavně konformním způsobem vypořádaly též s obhajobou stěžovatelů Ch. a D., podle kterých videozáznamy nejsou procesně použitelným důkazem, neboť nebyly vydány ve vztahu k jejich osobám. Ústavní soud považuje za ústavně souladné úvahy Nejvyššího soudu, že § 158d trestního řádu striktně nevyžaduje uvádět za všech okolností údaje ke všem sledovaným osobám (včetně jejich jmen), poněvadž u skupinové či dokonce organizované trestné činnosti se může stát, že jsou získány poznatky o trestné činnosti pouze jednoho z více pachatelů a teprve na základě užití tohoto operativně pátracího prostředku, je-li sledováno určité místo, kde ke kriminální aktivitě dochází, je zjištěna trestná činnost dalších osob.
32. Obecné soudy daly najevo, že důkazní situace ohledně skutku pod bodem 1. byla komplikovanější, neboť nedošlo k pořízení kamerového záznamu, v důsledku čehož představovala stěžejní přímý důkazní prostředek výpověď poškozeného S., kterou zejména stěžovatel B. i obžalovaný V. četnými argumenty zpochybňovali. V souvislosti s námitkami stěžovatele B. k nevěrohodnosti poškozeného S. se patří zdůraznit, že prvostupňový soud v hlavním líčení provede všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně vyhodnotí samostatně i v souhrnu v odůvodnění rozsudku. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné posouzení svědecké výpovědi je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. K tomu lze připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání či řízení o ústavní stížnosti. Z § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu vyplývá, že zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na řádný proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí podle § 125 odst. 1 trestního řádu a § 134 odst. 2 trestního řádu.
33. Do hodnocení provedených důkazů trestními soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvod k zásahu představuje až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad řádného procesu. O takový případ však v posuzované věci nešlo. Nelze opodstatněně konstatovat, že obecné soudy vycházely jednostranně a věcně neudržitelně z výpovědi poškozeného S., aniž by její věrohodnost ověřily dalšími důkazními prostředky. Okresní soud ani v napadeném rozsudku nepřehlížel, že poškozený S. je recidivista, v průběhu trestního řízení se přiznal, že si část své dřívější výpovědi o rasistických urážkách vymyslel, a z posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, byla zjištěna jeho tendence události dramatizovat a zveličovat, spíše než si přímo vymýšlet. Současně okresní soud dovodil, že ve prospěch věrohodnosti výpovědi poškozeného o napadení svědčí okolnosti, že ihned po skutku šel oznámit jednání stěžovatele B. státním orgánům (nejprve soudu, následně státnímu zastupitelství), lékařskou zprávou byly doloženy modřiny na jeho stehnech a na základě jeho trestního oznámení došlo k instalaci kamery na služebně, čímž bylo odhaleno jednání vymezené v bodech 2. až 5. skutkové věty rozsudku okresního soudu. Nejvyšší soud navíc doplnil argumentaci okresního soudu a krajského soudu tak, že popsal určitý modus operandi (popsaný poškozeným S. a zachycený kamerovými záznamy u dalších skutků), kdy všem útokům předcházelo nasazení si černých kožených rukavic, někdy tak stěžovatelé činili až demonstrativně, když vyslýchaní nevypovídali podle jejich představ.
34. Stěžovatelé poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1365/21, přičemž usilují, aby jejich věc byla posouzená srovnatelným způsobem, tj. že došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu, resp. práva na zákonného soudce při vrácení věci krajským soudem v trestním řízení. Ústavní soud v části V. tohoto nálezu podrobně definoval obecná východiska problematiky ústavních mezí pokynu odvolacího soudu týkajících se dokazování a skutkových zjištění při zrušení rozsudku soudu prvního stupně a v plném rozsahu na ně odkazuje i nyní. I pozdější rozhodovací praxe zdůrazňuje, že rozdílný náhled na hodnocení důkazů odvolacím soudem oproti nalézacímu soudu, nedopustil-li se v tomto procesu zjevného logického pochybení, nezakládá důvod zásahu odvolacího soudu proti jeho rozhodnutí (srov. např. nálezy ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. I. ÚS 2085/21 či ze dne 21. 3. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2980/22).
35. Zejména je třeba zdůraznit, že neústavním ve shora nastíněném smyslu není jen takový pokyn odvolacího soudu, jímž je soudu prvního stupně výslovně uložen určitý výsledek hodnocení důkazů, které provedl pouze soud prvního stupně (tj. aniž by dokazování sám doplnil či částečně zopakoval odvolací soud), či vyvození z nich konkrétního skutkového zjištění, nýbrž i takový pokyn, kterým odvolací soud usiluje o takový cíl zastřeně, přičemž ústavněprávní limity předmětných postupů Ústavní soud vymezil v nálezu sp. zn. I. ÚS 1365/21, zejména v bodech 69., 70. a 74.; za připomenutí stojí též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel v. Česká republika, stížnost č. 44151/12. Ústavní soud dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že krajský soud ani další obecné soudy se nedopustily žádného z výše uvedených pochybení ani se jiným způsobem nezpronevěřily ústavněprávním požadavkům, na něž poukazují stěžovatelé. Hodnotící úvahy krajského soudu neposkytovaly podklad pro závěr, že nebude akceptován jiný výsledek než odsouzení stěžovatelů, okresnímu soudu nebyly uděleny pokyny v tom smyslu, zda by měl rozhodnout o jejich vině či nevině.
36. Další výhrady stěžovatelů se týkají právního posouzení skutků 3. až 5. jako zločinu mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle § 149 trestního zákoníku. K této polemice doplnil vlastní argumentaci též veřejný ochránce práv, který vytýká, že Nejvyšší soud bez bližšího vysvětlení ztotožnil pojmy "nelidské a kruté zacházení" ze skutkové podstaty § 149 trestního zákoníku s pojmy "nelidské a ponižující zacházení" z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy (srov. body 89., 90., 92. a 97. usnesení).
37. Nejvyšší soud dovodil, že jiné nelidské a kruté zacházení zahrnuje všechna další jednání, jimiž pachatel působí poškozenému tělesné nebo duševní utrpení, která nejsou zahrnuta v pojmu mučení, které je definováno jako způsobení silné bolesti či tělesného nebo duševního utrpení (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2026, marg. č. 2.). Nejvyšší soud v bodu 93. usnesení konstatoval, že jistě však také platí, že nelidské a kruté zacházení jsou zpravidla přítomny současně (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol.: Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, str. 203 až 206), a není tedy žádný rozumný důvod nahlížet na charakteristické rysy znaku "jiné nelidské a kruté zacházení" odlišně od znaků již definovaných v souvislosti s nelidským a ponižujícím zacházením. Související skutková zjištění Nejvyšší soud rekapituloval v bodech 94. až 96. usnesení, přičemž na tuto argumentaci lze v podrobnostech (i co do stěžovateli namítaných "osobnostních specifik" jednotlivých poškozených souvisejících s jejich "trestní minulostí") odkázat. Tímto výkladem § 149 trestního zákoníku Nejvyšší soud (obdobně jako obecné soudy nižších stupňů) neporušil předvídatelnost právní úpravy trestního postihu stěžovatelů, respektive zásadu právní jistoty a zákaz libovůle v oblasti trestání, chráněné čl. 39 Listiny zakotvujícím výhradu zákona pro označení trestnosti jednání a stanovení trestů [srov. nález ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2258/14 (N 230/75 SbNU 567)].
38. Jde-li o oponenturu, podle které měl Nejvyšší soud přesněji interpretovat pojem "jiného nelidského a krutého zacházení" v § 149 trestního zákoníku, tedy zda (a ve kterých případech) zahrnuje i ponižující zacházení, respektive jakým způsobem definovat minimální závažnost jednání postižitelného touto skutkovou podstatou, patří se konstatovat, že jeho argumentace odpovídá požadavkům kladeným trestním řádem na dovolací přezkum, přičemž podání dalších zobecňujících úvah nebylo nevyhnutelné. K jejich doplnění není povolán ani Ústavní soud, neboť je primárně na obecných soudech, aby právně kvalifikovaly skutkové jednání v konkrétním případě, a to v souladu se zjištěnými skutkovými (a taktéž právními) okolnostmi. Aniž by Ústavní soud zpochybňoval úvahy veřejného ochránce práv o potřebnosti jednoznačného vymezení vztahu mezi terminologií čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy a § 149 trestního zákoníku, je z hlediska posouzení ústavněprávní konformity podstatné, že obecné soudy neporušily zásady trestního práva (zejména výhrada zákona při označení trestnosti jednání, zákaz svévole státní moci) výslovně zakotvené v trestních i lidskoprávních kodexech a jejich postup nebyl rozporný s principy řádného procesu.
39. Obecné soudy své závěry náležitě odůvodnily a s tvrzeními stěžovatelů zpochybňující zjišťování skutkového stavu a právní závěry v rovině podústavního práva se dostatečně vypořádaly a Ústavní soud v jejich závěrech nespatřuje exces.
40. Stěžovatelé ústavními stížnostmi napadli i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládají za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedli, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny.
41. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
42. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu