59. Ústavní soud pak k období před 25. 2. 1948 ve stanovisku konstatoval, že je "nepochybné, že účinky plynutí času nastaly bez ohledu na to, zda byly či nebyly právním řádem aprobovány, neboť tyto účinky veřejnoprávního postupu jako titulu přechodu vlastnického práva ani přechod vlastnického práva (bez ohledu na existenci nebo správnost titulu tohoto přechodu) nebyly zpochybněny v rámci jakéhokoliv přezkumu (nebo se tak stalo neúspěšně) a na základě takového aktu (o jehož správnosti nevznikly pochyby) došlo k dalším změnám v právních vztazích k věci. Doba, která uplynula od roku 1948, je delší než půl století a dalece překročila v jakémkoliv časovém období zakotvené lhůty vydržecí, a to jak u vydržení řádného, tak mimořádného (tj. vydržení beztitulárního). Lze tedy mít za to, že skutečnosti nastalé před tímto datem a jejich právní následky, pokud nebyly dotčeny v rámci aplikace právní úpravy zvláštního zákona č. 243/1992 Sb. v taxativně stanovených případech, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního (G. Jellinek), tak je jim třeba přiznat tento účinek i z hlediska práva vnitrostátního. Případná tvrzená křivda nastalá před rozhodným obdobím tak nemůže být reparovatelná dnešními prostředky právními". Plynutím času tedy nastaly účinky obdobné vydržení, a případná tvrzená vlastnická práva tedy zanikla.
60. Ústavní soud ve stanovisku upozornil na kontext deformace civilního práva za minulého režimu, jakož i ztrátu a zničení některých správních rozhodnutí a jiných dokumentů rozhodných pro posuzování majetkových změn nastalých v minulosti, zvláště v období před 25. 2. 1948. Jinak by nebylo "žádné jistoty ani limitu, ať už věcného, ale zejména časového, který by bránil dřívějším vlastníkům věci nebo jejich potomkům, domáhat se majetku, kterého pozbyli kdykoliv v minulosti - například na základě obnoveného zřízení zemského (1627) nebo kroků první pozemkové reformy (zákon č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového), s poukazem na jejich vady, neplatnost nebo neúčinnost, potažmo neexistenci takového titulu". Jak totiž uvedl Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/94 ze dne 8. 3. 1995, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem.
61. Judikatura Ústavního soudu tyto závěry následuje, a to bez ohledu na to, zda je nynějším vlastníkem stát, nebo soukromá osoba (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 14/04 ze dne 25. 1. 2006 a četná usnesení, např. sp. zn. III. ÚS 182/06 ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 62/06 ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 565/05 ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 427/05 ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 715/05 ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 534/07 ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 3262/07 ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. III. ÚS 791/09 ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. III. ÚS 2263/15 ze dne 13. 10. 2015; ve vztahu k církevním restitucím srov. rovněž nálezy Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2056/18 ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 1920/20 ze dne 25. 1. 2021 nebo sp. zn. II. ÚS 3447/21 ze dne 27. 6. 2023). Použití těchto závěrů navíc aproboval Evropský soud pro lidská práva ve věci Kinský proti Česku rozsudkem ze dne 9. 2. 2012 č. 42856/06.
62. Z výše uvedeného plyne, že soudy mohou v obdobných civilních sporech své dokazování omezit toliko na zjištění, zda stát věc v rozhodném období nebo před ním převzal, a to i bez právního důvodu. Ačkoli v projednávané věci z dokazování před okresním soudem vyplynulo, že důvodem zániku vlastnického práva zůstavitele ke sporným pozemkům byl podle kategorizace provedené konfiskačním výměrem přímo dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb., postačilo prokázat toliko převzetí věci státem v rozhodném období nebo před ním (to přitom stěžovatelé v žalobě sami tvrdili, bod 4 shora). Konfiskaci sporných pozemků totiž nelze (mimo restituční řízení) právně zpochybnit nejen z důvodů uvedených v bodech 44-48 a 55 shora, ale současně proto, že tak nelze učinit ani ve vztahu k majetku převzatému státem v rozhodném období nebo před ním, a to i bez právního důvodu, jak postavilo najisto stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005.
3.1.4 Další namítaná porušení práva na spravedlivý proces
63. Stěžovatelé dále namítají, že soudy porušily zásadu rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení, že své rozhodnutí řádně neodůvodnily a že věc odňaly zákonnému soudci.
64. Z tvrzení stěžovatelů však neplyne nic, co by svědčilo o porušení zásady rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení. Stěžovatelé touto námitkou nepřímo brojí proti hmotněprávnímu posouzení žalobních nároků (viz výše), z něhož procesní postup soudů v řízení vychází. Důkazy, které v kontextu právního hodnocení věci nemohou vést k jejímu objasnění, přitom není z důvodu procesní ekonomie třeba provádět.
65. Soudy zároveň nemusejí podrobně odpovědět na každý vznesený argument stěžovatelů, když proti němu postaví svou ucelenou právní argumentaci. To platí o to více, pokud argument není ve světle celkového právního posouzení pro rozhodnutí věci relevantní a pokud při tom soud následuje dřívější rozhodnutí v obdobných věcech stěžovatelů.
66. K námitce, že Nejvyšší soud porušil právo stěžovatelů na zákonného soudce, je třeba připomenout, že rozvrh práce se řídí povahou sporu, nikoli povahou, kterou mu přisuzují stěžovatelé. Národnost stěžovatele b), případně rozsah imunity jeho otce, nebyly pro posouzení sporu obecnými soudy relevantní, jak již od prvostupňového rozsudku jasně vyjevily ve své argumentaci. Nejvyšší soud ve věci postupoval v souladu se svou ustálenou praxí a neporušil tím právo stěžovatelů na zákonného soudce.
67. Stěžovatelům rovněž nelze přisvědčit ve vztahu k namítaným porušením čl. 13 a 14 Úmluvy ve vazbě na právo na spravedlivý proces. Soudy vůči stěžovatelům nepostupovaly nijak diskriminačně, když řízení vedly procesně korektním způsobem a případ posoudily v souladu ustálenou judikaturou, která se uplatňuje vůči všem, kdo usilují o zpochybnění konfiskace podle dekretu mimo restituční řízení. Stěžovatel měl přitom možnost proti jejich závěrům brojit opravnými prostředky, vč. této ústavní stížnosti, přičemž právo na účinný opravný prostředek není právem na konkrétní, stěžovateli kýžený, výsledek.
3.2 Namítané porušení práva vlastnit majetek
68. Stěžovatelé namítají, že bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek, neboť obecné soudy v současnosti vyvlastňují jejich majetek bez náhrady. Tvrdí, že ke sporným pozemkům měli aspoň legitimní očekávání nebo majetkový zájem ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
3.2.1 Působnost Listiny a Úmluvy
69. Je třeba zdůraznit, že konfiskaci sporných pozemků v roce 1945 nelze posuzovat z hlediska současných právních standardů. Sporné pozemky byly konfiskovány bez náhrady před přijetím a účinností Listiny a Úmluvy, a to na základě § 1 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. Tehdejší ústava přitom odnětí vlastnictví bez náhrady umožňovala (srov. § 109 odst. 2 Ústavní listiny vyhlášené pod č. 121/1920 Sb., který reflektuje v Prohlášení nezávislosti z 18. 10. 1918 vytyčený státní cíl provést dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy, mj. reformu pozemkovou).
70. Po přijetí Listiny, které následovalo po pádu minulého režimu, bylo politickou volbou zákonodárce, zda umožní vrácení nebo jinou náhradu majetku, kterého se stát dříve zmocnil. Ústavní ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny totiž nelze vykládat jako příslib revize rozsáhlých majetkových změn provedených bez náhrady v minulosti, působí totiž toliko do budoucna (srov. plenární stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005). To stejné platí i ve vztahu k čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kopecký proti Slovensku ze dne 28. 9. 2004 č. 44912/98).
71. Závěr o nemožnosti zpětného použití Úmluvy uplatnil Evropský soud pro lidská práva v rozsudku velkého senátu přímo ve věci stěžovatele b) Kníže Hans-Adam II. Lichtenštejnský proti Německu ze dne 12. 7. 2001 č. 42527/98. Uvedl, že ke konfiskaci majetku stěžovatele (obrazu Szene um einem römischen Kalkofen) došlo podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. před vstupem Úmluvy v účinnost, a soud se tedy nemůže zabývat okolnostmi konfiskace ani jejími dosavadními účinky, neboť by to bylo mimo jeho pravomoc ratione temporis. Odkázal přitom na rozhodnutí velkého senátu ve věci Malhous proti Česku ze dne 13. 12. 2000 č. 33071/96, které dospělo ke stejnému obecnému závěru.
72. Stejně věc posoudil i Mezinárodní soudní dvůr v řízení vedeném na návrh Lichtenštejnského knížectví, jehož hlavou byl a zůstává stěžovatel b), ve vztahu k jeho tvrzenému soukromému majetku (výše uvedenému obrazu), a to v rozsudku ze dne 10. 2. 2005. Uvedl, že zdroj a skutečná příčina sporu vychází z dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., a nachází se tak mimo jeho pravomoc ratione temporis.
3.2.2 Tvrzené legitimní očekávání
73. Tvrzení stěžovatelů, že jim ke spornému majetku vzniklo alespoň legitimní očekávání, a proto se na věc přes výše uvedené vztahuje čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, není opodstatněné. Zůstavitel jako právní předchůdce stěžovatelů věděl o konfiskaci svého majetku podle dekretu od roku 1945, neúspěšně proti ní brojil právními i politickými prostředky a byl nepochybně seznámen s právním kontextem konfiskace, jakož i s tím, že rozhodnutí příslušných orgánů jsou konečná. Rovněž stěžovatelé si museli být všech těchto skutečností vědomi. Nevztahovaly se na ně úzce vymezené restituční předpisy a netvrdí nic, z čeho by bylo lze dovozovat důvodné očekávání, že jim bude majetek navrácen nebo jinak nahrazen. V tomto případě proto nemůže být dovozováno žádné legitimní očekávání. Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí velkého senátu ve věci Gratzingerovi proti Česku ze dne 10. 7. 2002 č. 39794/98 ostatně zdůraznil, že pouhé přesvědčení, že dojde ke změně práva směrem k navrácení majetku, nemůže nikomu založit legitimní očekávání pro účely čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě; to musí být konkrétní a z práva vycházet.
3.2.3 Tvrzené rozšiřování působnosti konfiskace
74. Tvrzení stěžovatelů, že soudy nyní rozšiřují působnost konfiskačního výměru Okresního národního výboru v Olomouci, a tím tak sporné pozemky konfiskují, je rovněž nedůvodné. Jak je vysvětleno výše v bodě 34, ke konfiskaci sporných pozemků došlo ex lege nabytím účinnosti dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. dne 23. 6. 1945, tedy mimo působnost Listiny a Úmluvy. Konfiskačním výměrem byl zůstavitel kategorizován, a jeho majetek tak podléhal konfiskaci, a to i kdyby nebyla vydána rozhodnutí ve vztahu k určité části majetku (bod 37 shora), dekret totiž takové rozhodnutí ani nevyžadoval, ledaže to konfiskovaná osoba sama navrhla (body 35 a 55 shora). Navíc platí obecné závěry uvedené v bodech 56 a násl., že se mimo restituční řízení nelze domáhat dokonce ani pozemků převzatých v tomto období státem bez právního důvodu, neboť nastaly účinky obdobné vydržení.
3.2.4 Tvrzený nesoulad zápisů v katastru nemovitosti
75. Námitka stěžovatelů, že zápis státu v katastru nemovitostí ke sporným pozemkům je protiprávním omylem, a soudy je tak nyní připravují o držbu ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, není ničím dokládána a pro věc navíc nemůže být relevantní.
76. I kdyby snad v některých případech, v důsledku překotných poválečných událostí a nepořádku v pozemkových knihách, zůstal v katastru nemovitostí zapsán zůstavitel, nemohl by z toho stěžovatel a) jakkoli dovozovat vlastnické právo. Jak bylo vysvětleno výše v bodě 34, stát získal vlastnická práva ke spornému majetku s okamžitou platností nabytím účinnosti dekretu dne 23. 6. 1945, a to originárně a bez intabulace, tedy bez vkladu do pozemkových knih. Závěr, že zápis konfiskace v tehdejší pozemkové knize, resp. v katastru nemovitostí, není rozhodný, postavila najisto judikatura už ve 40. let 20. století [srov. rozsudek tehdejšího Nejvyššího soudu sp. zn. Rv II 70/47 ze dne 25. 6. 1947 (Vážný 262/47)] a plně jej následuje i judikatura novější [srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. Odon 4/93 ze dne 29. 3. 1993 (R 35/1993 civ.), sp. zn. 2 Cdon 178/97 ze dne 26. 11. 1997 (R 35/1998 civ.), nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 423/97 ze dne 21. 10. 1998; z novější judikatury srov. usnesení sp. zn. 28 Cdo 1830/2015 ze dne 23. 2. 2016 nebo sp. zn. 28 Cdo 1571/2020 ze dne 23. 6. 2020]. Nebylo by z toho proto možné jakkoli dovozovat vlastnické právo ve smyslu čl. 11 Listiny, ani majetkový zájem či legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
77. Stěžovatelé v tomto kontextu dezinterpretují rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3774/2020 ze dne 24. 6. 2021. Ten pouze sjednotil nejednotnou judikaturu nižších soudů ve vztahu k otázce, jaké náležitosti je třeba podle § 8 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, splnit pro vklad do katastru nemovitostí. Upozornil, že soud ve zvláštním řízení podle části páté občanského soudního řádu nahrazuje rozhodnutí katastru nemovitostí a zabývá se tedy toliko tím, zda vkladová listina splňuje náležitosti pro vklad do katastru. V takovém řízení se nemůže zabývat tím, zda předkládané listiny prokazují vlastnictví státu; k tomu je třeba podat žalobu na určení vlastnického práva.
3.3 Namítané porušení práva na ochranu soukromí a rodinný život
78. Stěžovatelé dále namítají, že bylo porušeno právo stěžovatele b) na ochranu soukromí a rodinný život, když obecné soudy vycházely z konfiskačního výměru Okresního národního výboru v Olomouci, v němž je zůstavitel označen za osobu německé národnosti. Tvrdí, že tím implicitně určily i etnickou příslušnost stěžovatele b) a porušily tím jeho právo na lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst.
79. Soudy se však v současnosti nijak nevyslovují k národnosti zůstavitele jako k obecné statusové otázce. Toliko vycházejí z konfiskačního výměru, který zůstavitele pro zvláštní účel konfiskace podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. závazně označil za osobu německé národnosti, tím jej kategorizoval a konfiskaci vůči němu provedl.
80. Dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb. v § 1 odst. 1 písm. a) konfiskoval zemědělský majetek "všech osob německé a maďarské národnosti, a to bez ohledu na státní příslušnost", která ve věci nebyla vůbec rozhodná [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. 345/46-5 ze dne 3. 11. 1948 (Boh. A 2013)]. Pro tyto účely měl v § 2 svou autonomní definici, podle které se "za osoby národnosti německé nebo maďarské považovaly osoby, které při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti" [k této definici srov. rozsudek nejvyššího správního soudu č. 345/46-5 ze dne 3. 11. 1948 (Boh. A 2013)].
81. Tvrzení, že soudy implicitně určují národnost či etnickou příslušnost stěžovatele b), kterému nic konfiskováno není (srov. část 3.2), je rovněž zcela nepodložené. Nic takového z jejich rozhodnutí dovozovat nelze.
82. Vzhledem ke všemu výše uvedenému jsou rovněž námitky stěžovatelů tvrdící diskriminaci nebo absenci účinných opravných prostředků ve vazbě na porušení svých práv neopodstatněné.
VII. Závěr
83. Ústavní soud shrnuje, že nemá důvod odchylovat se od své dlouhodobě ustálené judikatury, která je obecně známá a následovaná. Není žádný důvod, proč by ji měl vůči stěžovatelům měnit nebo ji na ně vůbec neaplikovat. Ústavní soud v obdobných věcech nevyhověl vysokým desítkám stěžovatelů.
84. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
1. Odlišné stanovisko soudce Davida Uhlíře
S nálezem pléna v této věci nesouhlasím a uplatňuji vůči němu podle ustanovení § 14 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko. Mám za to, že všechny napadené rozsudky měly být zrušeny.
Je dobře, že I. senát postoupil věc sp. zn. I. ÚS 1639/23 k projednání a rozhodnutí plénu. Jsem zastáncem přísného výkladu vázanosti soudců nálezy Ústavního soudu, a proto jen analogické použití ustanovení § 13 zákona o Ústavním soudu považuji za možnost, jak se ke spornému právnímu názoru mohu opětovně nesouhlasně vyjádřit.
Ač odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 je precizní, přehledné a pečlivě reaguje na všechny námitky stěžovatelů, považuji je jen za sofistikovanou obhajobu nevůle soudů se s nároky stěžovatelů věcně vypořádat.
Stejně jako ve svém disentu k nálezu sp. zn. II. ÚS 657/22 tedy namítám, že obecné soudy pochybily, když se odmítly věcně zabývat námitkami stěžovatelů a svoje stanovisko k tomuto senátnímu nálezu mohu jen opakovat.
Ve zdůvodnění tohoto svého odmítnutí soudy vyšly z restitučních předpisů, které mají zmírňovat způsobené křivdy, z nálezu sp. zn. II. ÚS 657/22 a ze stanoviska Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 21/05, tedy z aktů demokratického právního státu nastoleného po listopadu 1989. Nebýt těchto aktů, odůvodnění zamítavých rozsudků by bylo mnohem obtížnější, ne-li nemožné.
Začnu s tím, že výše uvedené stanovisko Ústavního soudu považuji za chybné, pravděpodobně nejspornější ze všech stanovisek přijatých za dobu existence Ústavního soudu. Zcela se zde ztotožňuji s disentem Elišky Wagnerové a Miloslava Výborného k tomuto stanovisku Ústavního soudu: "... odůvodnění stanoviska obsahuje ,kopernikánský obrat' v judikatuře Ústavního soudu ve vztahu ke skutečným restitucím, když dovozuje, že restituční zákony legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními (zjevně jde o eufemistické označení převzetí věci státem bez právního důvodu, tj. fyzickou okupací). Pokud stanovisko dále dodává ve vztahu k naznačenému výkladu restitučních zákonů, že je lhostejné, že by bez existence těchto zákonů bývalo bylo možné v některých případech uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů, vysvětluje účel restitučních zákonů zcela opačně, než dosud činila judikatura Ústavního soudu. Jinými slovy, stanovisko restitučním zákonům připisuje účel spočívající ve vyvlastnění přinejmenším toho majetku, kterého se stát zmocnil fyzickou okupací."
Obecné soudy tedy dle mého názoru měly použít a vyložit restituční předpisy i judikaturu Ústavního soudu k tomu, aby si otevřely možnost zjistit, zda se československé orgány v minulosti dopustily křivdy vůči právnímu předchůdci stěžovatelů. Musely by se vrátit k zásadní otázce, zda na právního předchůdce stěžovatelů byl vztažen zmíněný dekret prezidenta republiky oprávněně či nikoliv. Argumentace soudů konfiskačním výměrem Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 31. 7. 1945 je pochybná, nelze totiž přejít bez vypořádání skutečnost, že toto rozhodnutí bylo s konečnou platností potvrzeno až správním soudem dne 21. 1. 1951. Součástí českého právního řádu je zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Podle tohoto zákona "... byl režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, zločinný, nelegitimní ..." a "... porušoval základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony..." Bylo tedy chybné bezvýhradně akceptovat úřední postup završený soudním rozhodnutím z roku 1951, a to bez přihlédnutí k zákonu č. 198/1993 Sb., akceptovat jím prohlášenou "kategorizaci" stěžovatelů, a na základě tohoto odmítnout přezkum otázky, zda se na ně vztahoval dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb.
Jestliže by obecné soudy překonaly údajnou překážku danou stanoviskem Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 21/05 (že nelze určovací žalobou obcházet restituční předpisy), jestliže by toto stanovisko vyložily v souladu se smyslem restitučního zákonodárství, stály by před posouzením položené otázky, zda se dekrety prezidenta republiky vztahovaly na právního předchůdce stěžovatelů.
Ústavní soud se k legitimitě dekretů prezidenta republiky vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/94 (stížnost Rudolfa Dreithalera), kdy také osvětlil, vůči komu byly dekrety zaměřeny a z jakého důvodu lze přičítat Němcům kolektivní metafyzickou spoluodpovědnost (nikoliv kolektivní vinu).
"Nahlíženo z tohoto pohledu, také dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. může proto, jako normativní právní akt, obstát pouze tehdy, neodporuje-li ve své podstatě intencím demokratického právního státu. Pokud jde o výše uvedenou otázku, třeba zdůraznit, co naznačuje již sám název dekretu č. 108/1945 Sb. (... o konfiskaci nepřátelského majetku), že určujícím hlediskem při vymezení subjektů konfiskovaného majetku je jejich nepřátelství k Československé republice nebo českému a slovenskému národu...
Právě na tomto místě je třeba si položit otázku: v jaké míře a v jakém smyslu odpovídají za plynové komory, koncentrační tábory, masové vyhlazování, ponižování, ubíjení a odlidštění milionů jen představitelé nacistického hnutí, nebo jsou za tyto jevy spoluodpovědni i všichni ti, kteří z těchto hnutí mlčky profitovali, plnili jeho příkazy a nekladli jim odpor...
Na základě všech uvedených zjištění a úvah dospěl proto Ústavní soud k závěru, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem."
František Josef II., kníže z Lichtenštejna, právní předchůdce stěžovatelů, kterému měl být sporný majetek konfiskován dekretem prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., byl občanem státu, který si po celou dobu druhé světové války udržel neutralitu. Není žádný důvod na něj hledět jinak, než jako na jakéhokoliv jiného německy mluvícího občana jiného neutrálního státu, kupř. Švýcarska. Myšlenka, že by František Josef II., kníže z Lichtenštejna, byl spoluodpovědný za zločiny Třetí říše a že se na něj proto vztahuje dekret prezidenta republiky, je absurdní.
V obecné rovině jsem si vědom toho, že historii lze jen vykládat, nikoliv změnit. Nicméně i tam, kde je v důsledku závazných právních názorů definitivně uzavřena možnost napravit historické křivdy soudní cestou, zůstávají otevřená dveře pro politická řešení.
2. Odlišné stanovisko soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové
Nesouhlasím s odůvodněním nálezu pléna v této věci a uplatňuji vůči němu podle ustanovení § 14 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko.
Odůvodnění nálezu pléna uvádí, že konfiskační výměry, jimiž byl právní předchůdce stěžovatelů pro účely dekretu kategorizován (označen jako občan německé národnosti) nelze nyní zpochybňovat. Dále odůvodnění nálezu pléna uvádí, že ke konfiskaci majetku právního předchůdce stěžovatelů došlo ex lege již na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. Nelze se proto domáhat přezkumu konfiskace před civilními soudy na základě tvrzení, že se dekret či konfiskační výměr na zůstavitele nebo sporné pozemky nevztahoval nebo že konfiskační výměr byl nicotný. Výjimku stanovily pouze restituční předpisy.
Domnívám se, že argumentace v odůvodnění zůstává na půl cesty a vyhýbá se podstatě věci.
Podle nálezu nejvyššího správního soudu č. 337/45-46 k provedení konfiskace podle uvedeného presidentského dekretu zpravidla není třeba deklaratorní rozhodnutí správních orgánů. Takové rozhodnutí se vydávalo z moci úřední, bylo-li to potřebné, případně na žádost dotčené strany. V případě právního předchůdce stěžovatelů byl zřejmě zájem na vydání deklaratorního politického rozhodnutí, okresní národní výbor v Olomouci aktivně rozhodoval a kategorizoval právního předchůdce stěžovatelů jako osobu německé národnosti, na kterou se uvedený presidentský dekret vztahuje. Právní předchůdce stěžovatelů se této kategorizaci bránil před soudy a nejvyšší správní soud ve věci rozhodoval 21. 1. 1951 tak, že jeho stížnost zamítnul. V případě stěžovatelů tak došlo k reálnému naplnění presidentského dekretu a potvrzení konfiskace, potvrzení aplikace uvedeného dekretu na právního předchůdce stěžovatele, až v roce 1951.
Odůvodnění nálezu pléna bez dalšího vychází z nezpochybnitelnosti konfiskačního výměru Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 31. 7. 1945 a rozhodnutí nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 1951, aniž by připustilo, že právní předchůdce se nedočkal řádného přezkumu konfiskačních výměrů soudy demokratického právního státu. V tomto kontextu poukazuji na zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který jednoznačně deklaroval, že komunistický režim je zločinný a porušující základní zásady demokratického právního státu. V duchu tohoto předpisu je pak třeba konstatovat, že právní předchůdce stěžovatelů nemohl v dané době doufat v řádné a spravedlivé posouzení před nezávislými soudy toho, zda se citovaný dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb. na něj a jeho majetek vztahují. V konečném důsledku přitom právě rozhodnutí z této doby, rozhodnutí nejvyššího správního soudu z roku 1951, petrifikovalo to, že o svůj majetek přišel a ten přešel na stát.
Odůvodnění nálezu pléna poukazuje na to, že konfiskační výměry nelze nyní zpochybňovat před civilními soudy s výjimkou případů, které připouští restituční předpisy, přičemž zakotvení možnosti uplatnit restituční nároky bylo beneficiem státu. Smyslem a účelem restitučního zákonodárství je snaha zmírnit následky majetkových a jiných křivd napáchaných právě tímto režimem. Preambule zákona č. 87/1991 Sb. zdůrazňuje, že "tyto křivdy stejně jako mnohé nespravedlnosti z období ještě vzdálenějších, včetně křivd na občanech německé a maďarské národnosti, nelze nikdy zcela napravit". Zároveň, a v duchu preambule, úvodní ustanovení tohoto předpisu, stejně jako většina restituční legislativy, zdůrazňují, že se vztahuje na zmírnění následků jen některých majetkových a jiných křivd.
Jistě pak bylo (je) na státu, na zákonodárci, v jakém rozsahu možnost uplatnění restitučních nároků stanoví, jak, podle jakých kritérií určí okruh osob, kterým bude restituční nárok svědčit. Je věcí státu, zákonodárce, které ze způsobených křivd legislativně zmírní a které již ne. Stěžovatelé svými nároky do okruhu osob, jejichž křivdy mohou být restitučním zákonodárstvím zmírněny, podle stávajících restitučních předpisů nespadají. To však neznamená, že se na stěžovatelích, resp. jejich právním předchůdci, komunistický režim nedopustil křivdy tím, že zabránil řádnému soudnímu přezkumu konfiskačních výměrů vydaných ve značně napjaté a turbulentní době těsně po konci války; jen nejde o jednu z té vytčené skupiny křivd, které mohou být na základě restituční legislativy zmírněny restitucí. K tomu lze připomenout, že například nebyly restitučními předpisy zmírněny křivdy na lidech rasově perzekuovaných v letech 1939-1945, kteří podnikali prostřednictvím právnických osob. Na majetek, který byl arizován právnickým osobám vlastněným osobami za války perzekuovanými, se restituční předpisy nevztahovaly, ovšem na arizovaný majetek přímo vlastněný takto perzekuovanými osobami již ano.
Domnívám se, že odůvodnění nálezu pléna přehlédlo a pominulo pomyslného slona v místnosti, když pro své závěry bez dalšího vychází z konfiskačních výměrů a rozhodnutí nejvyššího správního soudu, aniž by výše uvedené reflektovalo a konstatovalo.
3. Odlišné stanovisko soudce Milana Hulmáka
Nesouhlasím s odůvodněním nálezu pléna v této věci a uplatňuji vůči němu podle § 14 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko.
Odlišné stanovisko se týká části 3.1.3 Nemožnost zpochybnění faktické konfiskace pro účinky plynutí času (zejména bodů 55 až 59). Jde o nesouhlas se stanoviskem pléna Pl. ÚS-st. 21/05, na jehož aplikaci jsou částečně postaveny závěry tohoto nálezu. Mé stanovisko se tak v této části shoduje s odlišným stanoviskem soudců Lucie Dolanské Bányaiové a Davida Uhlíře. Protože však rozhodnutí obecných soudů i Ústavního soudu je založeno i na jiných důvodech, plně s ním ve výroku souhlasím.
Argumenty mého odlišného stanoviska lze hledat již v odlišném názoru soudkyně Elišky Wagnerové při přijímání kritizovaného stanoviska pléna. Jde zejména o tuto pasáž: "Pokud stanovisko dále dodává ve vztahu k naznačenému výkladu restitučních zákonů, že je lhostejné, že by bez existence těchto zákonů bývalo bylo možné v některých případech uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů, vysvětluje účel restitučních zákonů zcela opačně, než dosud činila judikatura Ústavního soudu. Jinými slovy, stanovisko restitučním zákonům připisuje účel spočívající ve vyvlastnění přinejmenším toho majetku, kterého se stát zmocnil fyzickou okupací."
Z restitučních předpisů, tedy předpisů, které směřovaly ke zmírnění některých křivd a které tyto křivdy umožňovaly částečně odstranit, nešlo podle mého názoru dovozovat, že by osoby, které měly nároky podle obecných předpisů (např. byly vlastníky odcizeného nebo jinak bez právního důvodu zabraného majetku) i bez těchto restitučních předpisů, přijetím restitučních předpisů o tyto nároky (své vlastnické právo) vůči státu přišly. Úvaha o tom, že restituční předpisy byly zvláštní úprava (a v této věci není nutné řešit, zda vůbec byla ve vztahu k oprávněným osobám podle těchto předpisů), nemůže nijak odůvodnit závěr, že osoby, na které se tato zvláštní úprava nevztahovala (z hlediska časové nebo osobní působnosti), se nemohou domáhat nároků podle obecných předpisů. Restituční předpisy měly pomáhat odstranit některé křivdy, nikoliv působit další tam, kde restituční předpisy vůbec nebyly nutné.
Ve vztahu k nyní přijatému nálezu lze mé výhrady konkretizovat tak, že z restitučních předpisů nešly dovozovat obecné časové limity odstranění křivd (jinak bod 56 odůvodnění), ty vyplývaly z obecné úpravy. Je přitom třeba zdůraznit, že bylo nutné naplnit další předpoklady, nešlo jen o běh času, přičemž úprava se měnila. Zákonodárce stanovil časové limity pouze pro zvláštní a výhodnější režim restitucí. Podobně nešlo chápat tyto restituční předpisy jako úpravu zakládající obdobu vydržení ve prospěch státu (jinak bod 59 odůvodnění). Je přitom zřejmé, že mohla zaniknout jenom existující, nikoliv tvrzená vlastnická práva (bod 59 odůvodnění). Nelze hovořit o obcházení restitučních předpisů v případech, kde se restituční předpisy vůbec neužijí a kde by byly nároky i podle tehdejší obecné úpravy (jinak bod 57 a 58 odůvodnění).