39. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích nevypořádaly se samotnou podstatou žalobního žádání stěžovatelky. Ta se domáhala náhrady za zásah do své tělesné a duševní integrity, tedy do svého absolutního práva na zdraví. Konkrétně v souvislosti se svým psychickým onemocněním požadovala náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhrady za ztrátu na výdělku při invaliditě a náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením. Již samotný výčet žádaných náhrad a doba, za kterou jsou tyto náhrady požadovány, naznačují, jak fatální dopad do života stěžovatelky zásah do jejího zdravotního stavu měl. K dopravní nehodě došlo dne 5. 7. 2016. Stěžovatelka se bezprostředně poté, tedy od 7. 7. 2016 až do 18. 3. 2017, ocitla v pracovní neschopnosti. Prakticky ze dne na den tak pozbyla podstatnou část svého příjmu. Obdobné pak platí i o ztrátě na výdělku při invaliditě a účelně vynaložených nákladech na léčení. Ve věci přitom nebyly předestřeny argumenty či důkazy, na jejichž základě by bylo lze uzavřít, že by u stěžovatelky došlo ke snížení potencionálního příjmu i v případě běžného běhu věcí, tedy pokud by k nehodě nedošlo. Z uvedeného důvodu má Ústavní soud za to, že ztráta možnosti příjmu, resp. odepření adekvátní kompenzace představuje zásah do majetkových práv stěžovatelky. Soudní rozhodnutí, jimiž byl popřen princip plného odškodnění, vyprazdňuje právo stěžovatelky na náhradu újmy a porušuje práva stěžovatelky na ochranu tělesné a duševní integrity zaručené čl. 7 odst. 1 Listiny.
40. Z napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že ve věci nebyl naplněn jeden ze základních předpokladů pro dovození nároku na přiznání náhrady škody, a to příčinná souvislost mezi deliktním jednáním (dopravní nehodou) a způsobenou škodou (zde zhoršením zdravotního stavu stěžovatelky).
41. Stran prokazování kauzálního nexu považuje Ústavní soud za přiléhavé odkázat na závěry Nejvyššího soudu obsažené v jeho rozsudku ze dne 4. 5. 2023 sp. zn. 23 Cdo 1043/2022, kde k otázce posuzování příčinné souvislosti jako jednoho z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za újmu citoval z řady svých rozhodnutí. V poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 například v rozsudku ze dne 14. 7. 2021 sp. zn. 25 Cdo 2128/2020, Nejvyšší soud uvedl, že zjišťuje-li se v řízení o náhradu újmy, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001 nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. 25 Cdo 915/2005 nebo ze dne 6. 11. 2007 sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514).
42. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002 sp. zn. 25 Cdo 245/2000, nebo ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, Soubor C 8673). Řetězec příčin ale nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002 sp. zn. 25 Cdo 245/2000).
43. Podle judikatury Nejvyššího soudu je pak nutné, aby soudy zkoumaly danou příčinu nejprve prostřednictvím teorie podmínky (conditio sine qua non) a až posléze skrze teorii adekvátnosti kauzálního nexu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022 sp. zn. 23 Cdo 1788/2021). Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. 25 Cdo 1222/2012). Tato tzv. teorie adekvátnosti kausálního nexu vychází z toho, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2019 sp. zn. 25 Cdo 83/2019).
44. K adekvátní příčinné souvislosti lze uvést, že je-li důsledkem dopravní nehody těžké ublížení na zdraví či dokonce smrt osoby blízké, představuje toto pro osoby blízké jako sekundární oběti zpravidla enormní psychickou zátěž. Ta byla v projednávané věci násobena tím, že dvě primární oběti byly ke stěžovatelce v poměru vnuk/vnučka a třetí obětí byla její snacha. Za tohoto stavu věci lze mít s rozumnou měrou pravděpodobnosti za to, že u sekundární oběti může v důsledku dopravní nehody a smrtí osob jí blízkých, tedy v příčinné souvislosti s těmito skutečnostmi, dojít k zásahu do jejího psychického zdraví. Jinými slovy řečeno, dopad do psychického zdraví osoby blízké lze v obdobných situacích považovat za očekávatelný, adekvátní - to zvláště v situaci, kdy rodinné vztahy mezi stěžovatelkou a rodinou jejího syna byly, jak zjistily obecné soudy, prokazatelně dobré.
45. S odkazem na shora uvedené judikáty Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za nezbytné, aby obecné soudy ve svých rozhodnutích blíže rozvedly obecné předpoklady kauzality. Není např. zřejmé, z jakého důvodu nelze na způsobenou dopravní nehodu nahlížet jako na onu prvotní příčinu, která předvídatelným způsobem ("podle obvyklého chodu věcí") rozvlnila hladinu na sebe přímo navazujících negativních skutečností (smrt osob stěžovatelce blízkých a následné zhoršení jejího zdravotního stavu), jak dovodil nalézací soud ve svém velmi pečlivě odůvodněném rozsudku. Z napadených rozhodnutí též neplyne, kdy a jakou událostí mělo dojít k přerušení příčinné souvislosti, v důsledku čehož zásah do zdraví stěžovatelky nebylo lze přičítat na vrub škůdce, který dopravní nehodu způsobil. Jinými slovy řečeno, z napadených rozhodnutí není zřejmé, jaká výlučná a samostatná příčina vyvolala zásah do zdraví stěžovatelky bez ohledu na původní škodnou událost. Zde lze odkázat na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 2283/17.
46. Obecné soudy vychází při výkladu příčinné souvislosti z právní věty Nejvyššího soudu, podle níž příčinnou souvislost nelze dovodit ze skutečnosti, která je již sama následkem. Jedná se však toliko o tvrzení prezentované jako postulát, nikoliv o právní argumentaci, která by byla založená na širším logickém základu. Bližší vysvětlení tohoto závěru přitom nelze seznat ani z původního odůvodnění Rc 7/1979. Navíc právní větu, jejímž smyslem je zpravidla vyvodit z případu obecné pravidlo jednání, nelze vytrhávat z kontextu daného případu. Dovedeno k závěrům ad absurdum by aplikace tohoto závěru Nejvyššího soudu vedla k vyloučení odpovědnosti za tzv. nepřímou škodu, která se vyznačuje právě tím, že vznikla pouze jako produkt škody, vzniklé primárnímu poškozenému.
47. Ústavně zaručenému právu na soudní ochranu "odpovídá povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení" (nález ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05, nález ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 1200/23). To platí i v tomto případě. Napadená rozhodnutí se odvolávají na rozhodnutí Rc 107/2020, ale nevypořádávají se s podrobnou argumentací stěžovatelky, podpořenou doktrínou a konečně i propracovaným odůvodněním nalézacího soudu. Odpovědi na stěžovatelkou položené otázky neposkytuje ani zmíněné rozhodnutí Rc 107/2020. To se navíc opírá o rozhodnutí Rc 7/1979, které samo neobsahuje téměř žádné odůvodnění a bylo přijato v době zcela odlišných společenských poměrů a za zcela odlišné právní úpravy. Nedostatky odůvodnění napadených rozhodnutí tak porušují právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručenému čl. 36 odst. 1 Listiny.
48. Jak Ústavní soud již výše naznačil, zjištění a objektivní prokázání zásahu do psychického zdraví jednotlivce není z povahy věci nijak snadné a z toho důvodu by měly obecné soudy k přiznávání náhrad přistupovat velmi opatrně. Jak vyplývá z výše uvedeného, podstatné bude odlišit lékařsky zjistitelný zásah do tělesné a duševní integrity (zřejmě nějčastěji psychické onemocnění) od "pouhého" zásahu do soukromého a rodinného života.
49. Ústavní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že napadenými rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu došlo k porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a tím k porušení jejího práva na ochranu tělesné a duševní integrity ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny ve spojení s ustanovením čl. 31 věty první Listiny. Proto Ústavní soud podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.