58. Překročení mezí zákona dovozuje navrhovatelka též z § 108 odst. 5 zákona o ochraně veřejného zdraví, podle něhož "hygienické limity a požadavky, které upraví prováděcí právní předpisy vydané podle tohoto zákona, Ministerstvo zdravotnictví stanoví na základě hodnocení zdravotních rizik vyplývajících z přírodních, životních a pracovních podmínek a způsobu života, soudobých vědeckých poznatků, mezinárodních závazků České republiky v této oblasti a doporučení Světové zdravotnické organizace". Navrhovatelka uvádí, že k žádnému hodnocení rizik nedošlo. Ministerstvo ve vyjádření trvá na tom, že podmínky § 108 odst. 5 zákona o ochraně veřejného zdraví splnilo, resp. že zdravotní rizika hodnotilo, sumarizuje průběh všech jednání předcházejících vydání nařízení č. 433/2022 Sb., spolupráci s Národní referenční laboratoří pro komunální hluk při Zdravotním ústavu v Ostravě, odkazuje na dokumenty, ze kterých vycházelo, včetně dokumentů WHO. Z § 108 odst. 5 zákona o ochraně veřejného zdraví však nevyplývá (navíc v podobě zákonné meze pro nařízení vlády) požadavek zpracování konkrétní analýzy, která by dokládala (jak v replice požaduje navrhovatelka), že "by se stav poznání změnil v tom smyslu, že hluk je méně škodlivý, nebo je škodlivý od vyšší hladiny, než předpokládá doporučení WHO" či že "pro zajištění stejné míry ochrany zdraví jsou navrhované vyšší limity postačující, resp. že zvýšené náklady na zdravotní péči lze předpokládat v určité výši, která je pro společnost přijatelná". Nedoložení navrhovatelkou požadované analýzy proto nemůže vést k závěru o neústavním překročení zákonných mezí pro podzákonnou normotvorbu, resp. v důsledku k absenci kompetence vlády k vydání nařízení č. 433/2022 Sb.
59. Tvrzení navrhovatelky o rozporech při předložení návrhu nařízení č. 433/2022 Sb. k projednání vládou bylo vyvráceno doloženou vypořádací tabulkou ze strany ministerstva. Navíc případné rozpory s připomínkovými místy nemohou vést k závěru o neústavním způsobu přijetí nařízení vlády, neboť předložení návrhu k projednání vládě "bez rozporů" není ústavní ani zákonnou podmínkou pro přijetí nařízení vlády.
60. Ústavní soud tak uzavírá, že nařízení č. 433/2022 Sb. bylo přijato k tomu Ústavou zmocněným orgánem, v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (čl. 76 odst. 1 a čl. 78 Ústavy).
VII. 3 Věcné posouzení přechodných ustanovení
61. Ústavní soud se dále zabýval ustanovením čl. II nařízení č. 433/2022 Sb., neboť pouze dané ustanovení je formálně způsobilé k meritornímu věcnému přezkumu.
62. Navrhovatelka nenapadá konkrétní ustanovení nařízení č. 272/2011 Sb. (na rozdíl od věci sp. zn. Pl. ÚS 4/18), tedy nenapadá ta normativní ustanovení, vůči nimž zčásti fakticky argumentačně brojí, např. nové hodnoty limitů hluku či vymezení staveb či objektů, na něž se nové hodnoty vztahují (k tomu srov. výše body 40 a násl.). Ústavní soud se tak nemůže zabývat dílčími technickými parametry nové právní úpravy zakotvenými v § 2, 12 či příloze č. 3 nařízení č. 272/2011 Sb.
63. Napadené přechodné ustanovení stanoví, že "hygienické limity hluku stanovené podle § 12 odst. 3 a přílohy č. 3 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto nařízení, se nepoužijí u protihlukových opatření", která jsou v přechodném ustanovení vymezena (srov. výše část II). U jiných protihlukových opatření se tak a contrario již použijí nové hygienické limity hluku. Navrhovatelka sice uvádí, že od 1. 7. 2023 mohou být umisťovány či povolovány stavební záměry podle nových hlukových limitů, v případě dosud nezkolaudovaných záměrů může být využita možnost požádat o změnu stavby před dokončením již podle nových hlukových limitů, resp. že v případě záměrů s udělenou výjimkou se po skončení výjimky též uplatní nové hlukové limity, argumentačně však spíše než samotné intertemporální účinky přechodného ustanovení napadá konkrétní nové hodnoty hlukových limitů, resp. změnu rozsahu prostor (objektů, staveb), na něž se nové hodnoty mají vztahovat.
64. Sám intertemporální účinek neústavnost či nezákonnost právní úpravy v nyní posuzované věci nezpůsobuje. Naopak napadené vymezení pravidel pro aplikovatelnost dosavadní, resp. nové právní úpravy je jednou z řady možných racionálních možností stanovení časových účinků změny právní úpravy. Jakýkoli projev libovůle v napadeném ustanovení Ústavní soud neshledává, navrhovatelka je ostatně (z hlediska samotných intertemporálních účinků) ani netvrdí.
65. Přestože navrhovatelka namítá, že důsledkem napadené právní úpravy je právě "neracionální exces působící komplexně", resp. vytýká právní úpravě chaotičnost, nesrozumitelnost a nepřehlednost, relevantně napadá pouze přechodné ustanovení, které však o komplexně působícím excesu nijak samo o sobě nevypovídá. Navíc jeho zrušením by tvrzená nepřehlednost a nepředvídatelnost právní úpravy byla spíše prohloubena, neboť by absentovala úprava intertemporálních účinků nové právní úpravy.
66. Ústavní soud tak uzavírá, že důvod pro derogaci napadeného ustanovení neshledal.
VIII. Závěr
67. Ústavní soud tedy shrnuje, že v části, v níž návrh směřuje proti čl. I bodům 2, 5, 6, 7, 17 a 20 nařízení č. 433/2022 Sb., tedy jednotlivým novelizačním bodům, odmítl návrh pro zjevnou neopodstatněnost (výrok I) podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle čl. 1 odst. 2 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14 o atrahování působnosti (sdělení č. 52/2014 Sb.).
68. V části, v níž návrh směřoval proti čl. II nařízení vlády č. 433/2022 Sb., jej Ústavní soud podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl, neboť jeho neústavnost neshledal (výrok II).
69. Vzhledem k tomu, že návrh ve věci samé byl zčásti zamítnut a zčásti odmítnut, Ústavní soud se nezabýval návrhem na "odklad účinnosti nařízení vlády č. 433/2022 Sb."
70. Ústavní soud o návrhu na přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním o soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., samostatně nerozhodoval, neboť o návrhu bylo rozhodnuto v nejkratší možné době.