57. Správní soudy vykládají proces obsazování exekutorského úřadu jako dvě na sebe navazující samostatná řízení: neúspěšný účastník výběrového řízení vedeného Komorou není účastníkem řízení o jmenování navrženého uchazeče do exekutorského úřadu vedeného ministrem. Tento jejich výklad ale neznamená, že neúspěšný účastník výběrového řízení nemůže soudní cestou dosáhnout zrušení výsledného jmenovacího aktu. Dojde-li totiž k odklizení rozhodnutí prezidia Komory, které je podkladem rozhodnutí ministra, je povinností ministra nařídit obnovu řízení ve věci jím vydaných rozhodnutí z moci úřední postupem podle § 100 odst. 3 správního řádu (bod 55 shora). Neučiní-li tak ministr ani na podnět účastníka výběrového řízení, účastník výběrového řízení proti tomu musí mít prostředek účinné právní ochrany; rozdělením procesu obsazování veřejné funkce do více samostatných řízení totiž nelze obcházet ústavní požadavek na účinný soudní přezkum výsledného jmenovacího aktu, v důsledku kterého se do veřejné funkce jmenovaná osoba začíná podílet na správě věcí veřejných (bod 40 shora). V tomto kontextu lze uvažovat např. o zásahové žalobě účastníka výběrového řízení proti nezahájení obnovy řízení (z moci úřední) o jmenování do exekutorského úřadu (srov. postup rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 6 As 108/2019-39 ze dne 26. 3. 2021, č. 4178/2021 Sb. NSS); tato otázka však není předmětem tohoto řízení. Při vědomí uvedené možnosti tedy rozdělení procesu obsazování exekutorského úřadu na dvě samostatná řízení nemá protiústavní důsledky, neboť účinná soudní ochrana neúspěšných účastníků výběrového řízení zůstává zachována.
58. Právní kvalifikaci procesu obsazování exekutorského úřadu, kterou provedly obecné soudy, proto Ústavní soud ve světle vznesených námitek a v souladu s principem minimalizace zásahů do jejich činnosti nepovažuje za protiústavní.
V. Závěr
59. Ústavní soud uzavírá, že napadeným čtvrtým rozhodnutím městského soudu a rozhodnutím Nejvyššího správního soudu nebyla stěžovateli odepřena soudní ochrana. Zaprvé, stěžovatel předtím nevyužil možnost podat kasační stížnosti a soudy v nynějších řízeních řešily toliko otázku účastenství v řízení o jmenování vítězného uchazeče do exekutorského úřadu. Zadruhé, ani výkladem dovozené rozdělení procesu obsazování exekutorského úřadu na dvě samostatná řízení ve světle výše řečeného nevede k protiústavním důsledkům, tedy k odepření účinné soudní ochrany neúspěšným účastníkům výběrového řízení. Uvedenými rozhodnutími proto nebylo porušeno právo stěžovatele na rovný přístup k veřejným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny a čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, ani jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
60. Ústavní soud proto ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a čtvrtému rozhodnutí městského soudu podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl a ve zbytku ji odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) a zčásti podle § 43 odst. l písm. d) zákona o ústavním soudu (bod 34 shora).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 14. května 2025
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu