48. Tak tomu bylo dle tvrzení stěžovatele i nyní. Stěžovatel argumentoval tím, že proti konfiskačním vyhláškám bylo podáno odvolání (s odkladným účinkem), o kterém bylo rozhodnuto až v rozhodném období (rozhodnutím Zemského národního výboru v Brně ze dne 2. 3. 1948). V této souvislosti také tvrdil, že před rozhodným obdobím ani fakticky ke konfiskaci řešených věcí nedošlo a že Zemský národní výbor v Brně rozhodl o zastavení (přerušení) konfiskačního řízení až do rozhodnutí ministerstva vnitra o otázce definitivního udělení osvědčení o národní spolehlivosti Aloise Serényiho (ve smyslu § 1 odst. 4 dekretu č. 33/1945 Sb.).
49. Uvedené rozhodnutí pak sice bylo dne 13. 3. 1947 vydáno, ale Alois Serényi proti němu podal stížnost k tehdejšímu nejvyššímu správnímu soudu, které byl přiznán odkladný účinek, což - jak vysvětlil Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 As 53/2013-111 ze dne 18. 12. 2013 - znamenalo nejen překážku výkonu rozhodnutí, ale i nedostatek jeho účinků ve vztahu k účastníkům řízení i při jeho působení navenek. O stížnosti Aloise Serényiho ovšem nebylo nikdy rozhodnuto, neboť nejvyšší správní soud následně po únorovém komunistickém puči zanikl. Otázka národní spolehlivosti Aloise Serényiho pak byla dle stěžovatele vyřešena až rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 6. 6. 2016, v němž byl učiněn závěr, že Alois Serényi nepozbyl československé státní občanstvím, neboť v jeho případě šlo o výjimku podle § 1 odst. 4 dekretu č. 33/1945 Sb., podle níž "Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v této době přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li ministerstvo vnitra osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností." V návaznosti na to Krajský úřad Zlínského kraje vydal potvrzení, že Alois Serényi byl k datu úmrtí československým státním občanem.
50. Navzdory tomu, že rozhodnutí tehdejšího ministerstva vnitra ve věci národní spolehlivosti Aloise Serényiho nemělo právních účinků, Zemský národní výbor v Brně svým rozhodnutím ze dne 2. 3. 1948, tedy již v rozhodném období, odvolání Aloise Serényiho proti konfiskační vyhlášce nevyhověl a konfiskační vyhlášku potvrdil právě s odkazem na toto rozhodnutí s tím, že v něm otázka národní spolehlivosti byla vyřešena k tomu povolaným úřadem.
51. Za daného stavu tak podle Ústavního soudu nebylo možné námitky žalobkyně "vyřídit" konstatováním, že dané věci přešly na stát ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. a že rozhodnutím Zemského národního výboru ze dne 2. 3. 1948, vydaným v rozhodném období, slovy Nejvyššího soudu "nedošlo ke změně či anulaci rozhodnutí vydaného před započetím rozhodného období orgánem státu ve prospěch původního vlastníka, jakožto projevu politické perzekuce". Změna či anulace takového rozhodnutí nejsou jediným myslitelným případem, kdy se přechod majetku (formálně) na základě dekretu č. 12/1945 Sb. ocitne v rozhodném období z hlediska zákona o mimosoudních rehabilitacích. Odpovídá-li argumentace stěžovatele realitě (a z dosavadních zjištění opak neplyne), pak je situace taková, že před rozhodným obdobím sporný majetek fakticky na stát nepřešel a z právního hlediska zůstala otázka nevyřešená. Řešena pak byla až v rozhodném období, a to s odkazem na neúčinné rozhodnutí, které bylo později de facto nahrazeno rozhodnutím s opačným vyzněním.
52. Ostatně právě rozhodnutí Ministerstva vnitra o československém státním občanství Aloise Serényiho se stalo klíčovým podkladem pro odčinění majetkové křivdy a restituci zámků v Lomnici a v Luhačovicích, jež stát žalobkyni dobrovolně v roce 2016 vydal podle zákona č. 229/1991 Sb. ve spojení se zákonem č. 243/1992 Sb. Přitom podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. byl oprávněnou osobou k restituci občan, který ztratil majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství, a jehož majetek v rozsahu zákona o půdě přešel na stát.
53. Nutno v této souvislosti zopakovat, že mobiliář zámků byl zkonfiskován jakožto zemědělský majetek ve stejném režimu jako zámky samy (budovy a pozemky) podle dekretu č. 12/1945 Sb., tedy jako jejich movité příslušenství (živý a mrtvý inventář). Tyto okolnosti jsou relevantní i pro výklad a aplikaci zákona o mimosoudních rehabilitacích, v jehož režimu se rozhodovalo o restitučním nároku na mobiliář (byť pouze ve vztahu k někdejšímu mobiliáři zámku v Lomnici, na který byl restituční nárok řádně vznesen).
54. V souladu s výše uvedenou judikaturou jsou tedy tyto specifické okolnosti relevantní i pro posouzení restitučního nároku stěžovatele. Jestliže k nim krajský soud a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích nepřihlédly, jejich odůvodnění z ústavního hlediska nemohou obstát, neboť z práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, mimo jiné plyne povinnost soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1923/24 ze dne 6. 1. 2025).
55. Vzhledem k uvedenému je ústavní stížnost mířící proti výroku II rozsudku krajského soudu a korespondující části výroku I usnesení Nejvyššího soudu (jakož i souvisejícímu výroku II o nákladech řízení) důvodná.
56. Ve zbývající části stěžovatel napadá výroky týkající se nákladů řízení, které nejsou akcesoricky navázány na rušené výroky, případně které se neprojevují v právní sféře stěžovatele a vůči kterým stěžovatel samostatně nevznáší žádnou argumentaci. Ústavní stížnost je tak v této zbývající části zjevně neopodstatněná.
VI.
Závěr
57. Ústavní soud z uvedených důvodů shledal, že výrokem I v rozsahu, v němž bylo odmítnuto dovolání proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 231/2017-1056 ze dne 27. 2. 2018, a výrokem II usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 731/2019-1094 ze dne 15. 5. 2019 a výrokem II rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 231/2017-1056 ze dne 27. 2. 2018 bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnosti proto zčásti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí v daném rozsahu zrušil.
58. V části, kterou je napadán výrok I usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 731/2019-1094 ze dne 15. 5. 2019 v rozsahu, v němž bylo odmítnuto dovolání proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 231/2017-1056 ze dne 27. 2. 2018, a výrok I rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 231/2017-1056 ze dne 27. 2. 2018, Ústavní soud neshledal ústavní stížnost důvodnou, a proto ji podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
59. Ve zbývající části pak Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. října 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu