58. Ústavní soud standard prokazování ušlého zisku v kontextu úroků z neoprávněně vybraného cla nijak nehodnotí. Z existující judikatury Nejvyššího soudu ovšem podle Ústavního soudu minimálně vyplývá, že možnost jednotlivce domoci se v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. zaplacení úroků z neoprávněně vybraného cla není přímočará. Rozhodl-li se tedy Nejvyšší správní soud stěžovatele na alternativu podle zákona č. 82/1998 Sb. odkázat, měl stěžovatele odpovídajícím způsobem ujistit, proč si je jistý, že možnost stěžovatele domoct se svého nároku vyplývajícího z práva EU není jen teoretická, nýbrž reálná.
59. Řádné zhodnocení efektivity a rovnocennosti cesty uplatnění nároku zvolené Nejvyšším správním soudem zároveň předpokládá i zvážení alternativy druhé, tj. subsidiárního uplatnění daňového řádu. To NSS v napadeném rozsudku rovněž neučinil, neboť přesvědčivě neodůvodnil, proč je ospravedlnitelné, že v případě vymáhání nároku na úroky z neoprávněně vybrané daně mohou daňové subjekty nárokovat výplatu úroků přímo u správců daně, a nikoliv cestou žádosti podle zákona č. 82/1998 Sb. Jednoduše řečeno, NSS se dostatečně nezabýval tím, zda je k odlišnému přístupu ve věcech navrácení daní a cel rozumný důvod.
60. Správní soudy v případě stěžovatele pouze obecně uvedly, že "daně a cla nejsou volně zaměnitelnými pojmy, které lze užívat jako synonyma" a že ustanovení § 254 daňového řádu má "hmotněprávní povahu a zakládá určité právo daňového subjektu" (viz bod 22 prvostupňového rozsudku krajského soudu), avšak přesvědčivé vysvětlení, proč je v případě úroků z neoprávněně vybraného cla třeba požadovat, aby je jednotlivec nárokoval jiným způsobem než v případě úroků nesprávně stanovené daně, nenabídly. Domnívá-li se NSS, že subsidiární aplikaci pravidel daňového řádu i pro případy nároků na úroky z neoprávněně vybraného cla brání nyní účinný § 66 celního zákona, jenž aplikaci daňového řádu na úroky z neoprávněně vyměřeného cla výslovně vylučuje, měl pečlivě odůvodnit, zda citované ustanovení nepředstavuje takové vnitrostátní ustanovení, které v důsledku neumožňuje účinné uplatnění nároku na vyplacení úroků zaručeného unijním právem, jak vyplývá z rozsudku SDEU ve věci Gräfendorfer (viz bod 42 výše).
61. Konečně - Nejvyšší správní soud měl odkázání stěžovatele s nárokem na úroky z neoprávněně vybraného cla na řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. přesvědčivě zhodnotit i ze strukturálního hlediska. V tomto ohledu je třeba zvážit, zda je systémové, aby o nároku na úroky z nesprávně stanoveného cla bylo rozhodováno buďto příslušným ministerstvem, či v konečném důsledku civilními soudy. V tomto ohledu může být kupříkladu významné, že příslušné státní orgány musí při posuzování vzniku nároku na úroky z neoprávněně vybraného cla hodnotit, zda byl zrušen či změněn původní platební výměr stanovící clo z důvodu rozporu s právem EU. Jinými slovy, NSS by se měl vypořádat se skutečností, že rozhodování o nároku na úroky není automatické, nýbrž je třeba substantivních znalostí problematiky cel. Případná delegace vypořádání nároku na jiné státní orgány než celní úřady či správní soudy může vést ke značné administrativní zátěži, či pochybením. To ovšem NSS v napadeném rozsudku v úvahu znatelným způsobem nevzal.
62. Shrnuto: Nejvyšší správní soud měl podle Ústavního soudu v napadeném rozsudku přesvědčivě odůvodnit, proč je cesta uplatnění nároku na úroky z neoprávněně vybraného cla prostřednictvím řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. dostatečně účinná, proč fakticky nepovede ke zbytečným průtahům, a měl případné subsidiární použití § 254 daňového řádu hodnotit perspektivou jednak základních práv stěžovatele na ochranu vlastnictví a na projednání věci bez zbytečných průtahů, jednak z pohledu unijních zásad efektivity a rovnocennosti.
VIII. Závěr
63. Lze celkově uzavřít, že podle dosavadních zjištění správních soudů měl stěžovatel v nyní projednávaném případě legitimní očekávání, že mu nárok na úroky z neoprávněně vybraného cla v souladu s judikaturou SDEU vznikl. Jelikož Nejvyšší správní soud ústavně konformně neodůvodnil svůj závěr, proč musí stěžovatel svůj nárok na úroky z neoprávněně vybraného cla nezbytně uplatnit prostřednictvím žádosti o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. a oddálit tak konečné vyřešení své letité kauzy, porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu ve spojení s jeho základními právy na ochranu vlastnictví a projednání věci bez zbytečných průtahů.
64. V další fázi případu bude na Nejvyšším správním soudu, aby o věci stěžovatele rozhodl znovu, a to v souladu se závaznými závěry tohoto nálezu. Na NSS především bude, aby opětovně zhodnotil, zda stěžovateli nárok na výplatu úroků z neoprávněně vybraného cla skutečně vznikl. V tomto smyslu je především třeba znovu pečlivě zvážit, zda bylo clo podle jednotlivých zrušených či změněných dodatečných platebních výměrů vybráno "v rozporu s právem EU"; to NSS učiní zhodnocením příslušných rušících či měnících správních rozhodnutí. Na Nejvyšším správním soudu dále případně bude, aby účastníky konkrétně instruoval o účinném a rovnocenném prostředku, prostřednictvím kterého by měl stěžovatel nárok na úroky z neoprávněně vybraného cla uplatnit, a to po přesvědčivém zhodnocení v úvahu přicházejících alternativ (viz body 47-61 výše).
65. Jelikož Nejvyšší správní soud porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení se základními právy na ochranu vlastnictví a projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, Ústavní soud napadený rozsudek zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20. února 2025
Jan Wintr v. r.
předseda senátu