48. Práva nezletilých a jejich účinného právního zastoupení akcentoval v nedávném stanovisku ze dne 5. května 2023 také Výbor OSN pro práva dítěte ve věci B. J. a P. J. proti České republice, č. 139/2021 (dále jen "rozhodnutí B. J. a P. J. proti České republice"), na které v ústavní stížnosti odkazovali i stěžovatelé. Z bodu 8.14 tohoto rozhodnutí plyne, že pokud jsou názory dítěte v rozporu s názory jeho kolizního opatrovníka, měl by být stanoven postup, který by dítěti umožnil obrátit se na státní orgán, aby v případě potřeby ustanovil dítěti samostatného zástupce. Zejména tedy má být zajištěno to, že názory dětí budou během soudního řízení náležitě vyjádřeny [viz též Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte - o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), z 29. května 2013, CRC/C/GC/14, § 90 a 96]. Byť jde o právně nezávazná rozhodnutí, je vhodné vzít je v úvahu jako inspiraci při výkladu Úmluvy o právech dítěte a souvisejících ustanovení procesních předpisů. Pokud nezletilý nemá v řízení o nařízení ústavní výchovy právní zastoupení nad rámec kolizního opatrovnictví, je podle Ústavního soudu nezbytné k jeho názoru účinně přihlédnout. Vyjádří-li nezletilý svůj názor prostřednictvím opravného prostředku, nelze mu v tom bránit odmítnutím opravného prostředku bez jeho věcného projednání za předpokladu, že takové projednání není v rozporu s nejlepším zájmem dítěte.
49. Z napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že pro nezletilého stěžovatele mělo být jedinou možností obrany, aby za něj podal odvolání OSPOD jako jeho státem ustanovený kolizní opatrovník, který však považoval rozsudek okresního soudu za správný. Pakliže měl nezletilý v době podání odvolání 14 let, nelze bez dalšího jím podané odvolání považovat za podané neoprávněnou osobou, zejména aniž by bylo zvažováno, zda je vůbec projednání odvolání v jeho nejlepším zájmu. To platí obzvlášť v případě odvolání proti rozhodnutí o nařízení ústavní výchovy, kterým může být významně zasaženo do práva na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy a do jisté míry i do práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny [viz nález ze dne 2. dubna 2009 sp. zn. II. ÚS 1945/08 (N 80/53 SbNU 11), bod 19]. Nezletilý stěžovatel jasně a srozumitelně v řízení před obecnými soudy vyjadřoval, že chce zůstat se svou babičkou. Byl tak zřejmý i jeho nesouhlas s nařízením ústavní výchovy v návaznosti na rozsudek okresního soudu. Byť možná nemusel chápat přesné procesní postupy odvolacího řízení, zjevně rozuměl tomu, k čemu směřuje podané odvolání (viz též čl. 5 Úmluvy o právech dítěte postavený na principu rozvíjejících se schopností dítěte). V takové situaci proto nebyl důvod, aby odvolání nezletilého krajský soud neprojednal.
50. Ústavní soud doplňuje, že ani podústavní právo nestaví soud automaticky do situace, kdy by musel odmítnout procesní úkon učiněný nezletilým, protože není plně procesně způsobilý. Ustanovení § 20 odst. 1 občanského soudního řádu váže procesní způsobilost ke svéprávnosti, kterou podle § 31 občanského zákoníku nabývá člověk postupně s ohledem na rozumovou a volní vyspělost a přiměřeně příslušnému právnímu jednání.
51. Výše uvedené závěry lze tedy obecně shrnout tak, že pokud obecný soud bez dalšího odmítne odvolání (čtrnáctiletého) odvolatele proti rozhodnutí, kterým mu byla nařízena ústavní výchova, poruší tím jeho právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Navzdory tomu Ústavní soud v této konkrétní věci dospěl k tomu, že krajský soud sice při odmítnutí odvolání nezletilého stěžovatele jeho právo na přístup k soudu formálně porušil, obsahově však jeho odvolání fakticky projednal. Nezletilý podal odvolání společně se svou babičkou, předložili v něm shodné odvolací důvody a námitky. Byť tak krajský soud ve vztahu k nezletilému odvolání odmítl, odvoláním stěžovatelky (babičky) totožného znění se zabýval věcně. Jednotlivé námitky stěžovatelky krajský soud posoudil a projednal a žádná její námitka nebyla odmítnuta pro to, že jí jako pěstounce a babičce nezletilého nepřísluší a že by byla projednatelná jen na základě odvolání nezletilého. Při posuzování argumentů stěžovatelky jako babičky a pěstounky nezletilého krajský soud nahlížel na všechny relevantní okolnosti i z pohledu nezletilého. V řízení před krajským soudem jej též vyslechl a umožnil mu se k věci vyjádřit. Jeho procesním právům, obzvlášť s ohledem na přístup k odvolacímu soudu, tedy bylo v tomto konkrétním případě učiněno zadost.
C) Obecná východiska k rozhodování o nařízení ústavní výchovy
52. Kromě výše adresovaných procesních pochybení stěžovatelé v ústavní stížnosti dále namítají, že obecné soudy nezohlednily zvláštní povahu příbuzenské pěstounské péče a že nařízení ústavní výchovy u nezletilého plnilo zjevně disciplinační účel. Těmito námitkami tedy stěžovatelé cílí již na samotnou podstatu napadených rozhodnutí, zejména zda bylo namístě nařídit nezletilému ústavní výchovu. V následující části tedy Ústavní soud nejprve shrne obecná východiska, ze kterých vychází při posuzování rozhodnutí obecných soudů o nařízení ústavní výchovy.
53. Jak Ústavní soud uvedl již v nálezu ze dne 9. dubna 1997 sp. zn. Pl. ÚS 31/96 (N 41/7 SbNU 279; 103/1997 Sb.) "ústavní výchova představuje výchovné opatření, které má vytvořit co nejpříznivější podmínky pro výchovu nezletilého dítěte a je především výchovným, nikoliv represivním opatřením. Ústavní výchovu tedy nelze chápat jako formu sankce nebo povinnosti dítěti uložené, přitom pominou-li podmínky, které si nařízení ústavní výchovy vynutily, soud ústavní výchovu zruší. Na ústavní výchovu je proto třeba nahlížet jako na krajní případ řešení řádně nezajištěné výchovy dítěte tak, jak to má na mysli Úmluva o právech dítěte, z hlediska jejíchž ustanovení je třeba podle názoru Ústavního soudu napadené ustanovení posuzovat." Shodně, tedy tak, že ústavní výchovu nelze chápat jako formu sankce nebo povinnosti dítěti uložené, se vyjadřuje k ústavní výchově i odborná literatura (např. WESTPHALOVÁ, Lenka. § 971 [Ústavní výchova a péče v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc]. In: KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, HRUŠÁKOVÁ, Milana, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, str. 1163, či HOFSCHNEIDEROVÁ, Anna, čl. 20, Zvláštní ochrana dětí zbavených péče své přirozené rodiny. In: DUŠKOVÁ, Šárka, HOFSCHNEIDEROVÁ Anna, KOUŘILOVÁ, Kamila, Úmluva o právech dítěte. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021, str. 323).
54. Jak Ústavní soud shrnul ve svém nálezu ze dne 1. listopadu 2023 sp. zn. II. ÚS 2225/23, již z § 971 občanského zákoníku plyne, že tento institut představuje, zcela v souladu s dikcí čl. 20 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte, poslední možné řešení (ultima ratio). Citované ustanovení navíc požaduje, aby soud vždy zvažoval, zda neexistuje jiná alternativa (např. svěření do péče fyzické osoby). Přiměřeně věku může být takovou alternativou i samostatný život dítěte (se souhlasem rodičů), péče vzdálenější rodiny i jiných, dítěti blízkých osob, přičemž existenci těchto možností je třeba zjišťovat primárně od nezletilého a orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Soudy musí respektovat subsidiární povahu ústavní výchovy a nejprve zjišťovat, zda existují pro dítě vhodnější jiné, např. terénní či ambulantní služby v kombinaci s pobytem v jiném náhradním prostředí než ústavním.
55. Nařízením ústavní výchovy vždy dochází k zásahu do některých základních práv dítěte, jmenovitě do jeho osobní svobody a práva na soukromý život. V řízení o umístění nezletilého člověka do ústavní výchovy je třeba provést úvahu o vyvažování ve vzájemné kolizi stojících práv a svobod a vyhodnotit, jaké rozhodnutí bude představovat realizaci jeho nejlepšího zájmu. To je ostatně primárním hlediskem při každém soudním rozhodování dotýkajícím se dítěte [dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, viz též např. nález ze dne 31. prosince 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)].
56. Postup obecných soudů při posuzování nejlepšího zájmu dítěte nemůže být libovolný. Při jeho vyhodnocování v konkrétní věci je třeba vzít v úvahu především: a) názor dítěte, b) zachování identity dítěte, c) zachování jeho rodinných vztahů, d) ochranu a bezpečí dítěte, e) zvláštní zranitelnost, f) právo dítěte na zdraví a g) právo dítěte na vzdělání [viz nález ze dne 1. listopadu 2023 sp. zn. II. ÚS 2225/23, srov. též Ústavním soudem vymezená kritéria pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů v nálezu ze dne 7. srpna 2024 sp. zn. II. ÚS 1311/24, body 19 až 23, popř. nález ze dne 26. května 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 19].
57. Obdobně i judikatura Evropského soudu pro lidská práva zdůrazňuje, že pokud soudy rozhodují ve věcech dotýkajících se dětí, musí se zabývat nejlepším zájmem dítěte, který má při jejich rozhodování prvořadý význam (např. rozsudek ve věci Strand Lobben a další proti Norsku ze dne 30. listopadu 2017 č. 37283/13, § 108). Z rozhodovací praxe ESLP navíc vyplývá, že v případě soudního rozhodování o dětech rovněž nelze upřednostňovat abstraktní principy před nejlepším zájmem dítěte v konkrétním případě [viz nález ze dne 29. června 2017 sp. zn. I. ÚS 3226/16 (N 116/85 SbNU 879), bod 27 a tam citovaná rozhodnutí]. Obecně pak nejlepší zájem dítěte vyžaduje jednak zajištění zdravého prostředí pro vývoj dítěte, jednak udržování a zachování vazeb dítěte s jeho rodinou, ledaže ta se ukáže jako zvláště nezpůsobilá, neboť narušení těchto vazeb znamená odříznutí dítěte od jeho kořenů. V souladu s nejlepším zájmem dítěte tak k přerušení rodinných vazeb mohou vést pouze zcela výjimečné okolnosti a vždy je třeba učinit vše pro zachování osobních vztahů a následně, až to bude možné, pro obnovu rodiny (rozsudek ve věci T. proti České republice ze dne 17. července 2014 č. 19315/11, § 112). Zároveň ESLP připomíná, že pokud náhradní péče o dítě trvá po značnou dobu, může být zájem dítěte dále neměnit svou faktickou rodinnou situaci silnější nežli zájem rodičů na opětovném sloučení rodiny (viz výše citovaný rozsudek ve věci Strand Lobben a další proti Norsku, § 109; či rozsudek K. A. proti Finsku ze dne 14. ledna 2003 č. 27751/95, § 138).
58. V případě nařízení ústavní výchovy dochází obvykle také k faktickému rozdělení rodiny a jedná se o velmi závažný zásah do práva na ochranu rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a ustanovení čl. 8 Úmluvy. Takové rozhodnutí se proto musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte [viz nálezy sp. zn. II. ÚS 838/07 ze dne 10. října 2007 (N 157/47 SbNU 53) a sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. července 2011 (N 131/62 SbNU 59) odkazující na rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii ze dne 13. července 2000 č. 39221/98 a 41963/98, § 148, ESLP 2000-VIII]. Orgány veřejné moci mají i pozitivní závazky, které jsou těsně spjaty s účinným "respektováním" rodinného života. Evropský soud pro lidská práva přitom zahrnuje pod pojem "rodinný život" ve smyslu čl. 8 Úmluvy rovněž vztahy mezi blízkými příbuznými, např. mezi prarodiči a vnoučaty (viz např. rozsudek ESLP ve věci Marckx proti Belgii ze dne 13. června 1979 č. 6833/74, § 45; rozsudek ESLP ve věci Bronda proti Itálii ze dne 9. června 1998 č. 22430/93, § 51). K tomuto závěru se přihlásil také Ústavní soud ve své judikatuře, v níž zejména zdůraznil povinnost státu respektovat právo prarodičů na styk se svým vnukem nebo vnučkou, ovšem opět po vyhodnocení nejlepšího zájmu dítěte v konkrétní věci [viz nález ze dne 28. července 2022 sp. zn. II. ÚS 395/22 (N 95/113 SbNU 123) či usnesení ze dne 18. října 2016 sp. zn. I. ÚS 1901/16].
59. Vymezeným ústavněprávním požadavkům odpovídá též zákonná úprava provedená zejména v § 971 občanského zákoníku, podle kterého může soud nařídit ústavní výchovu jako nezbytné opatření, jsou-li výchova dítěte nebo jeho tělesný, rozumový či duševní stav, anebo jeho řádný vývoj vážně ohroženy nebo narušeny do té míry, že je to v rozporu se zájmem dítěte, anebo jsou-li tu vážné důvody, pro které rodiče dítěte nemohou jeho výchovu zabezpečit. Občanský zákoník připouští užití ústavní výchovy, kromě mimořádných případů, až za situace, kdy předchozí prostředky (dříve učiněná opatření) nevedly k nápravě (zde § 971 občanského zákoníku odkazuje např. na možnosti, které má soud podle § 925 občanského zákoníku).
60. Rozhodnutí o nařízení ústavní výchovy se tedy musí opírat o velmi silné argumenty, být v souladu se zákonem, sledovat legitimní cíl a být nezbytné v demokratické společnosti, musí tedy představovat přiměřený zásah do základních práv nezletilého. Pouze v případě, že v konkrétní situaci převáží zájem nezletilého na ochraně jeho života, zdraví a normálního vývoje před jeho osobní svobodou a právem na soukromý život, může takový postup být ústavně souladný. Pokud pak obecný soud dospěje k závěru, že není možné pro nezletilého nalézt jinou alternativu než umístění do ústavní výchovy, musí takový postup řádně odůvodnit.
D) Aplikace nastíněných principů na projednávanou věc
61. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti setrvale uvádí, že ve vztahu k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje rezervovaně. Tato zdrženlivost plyne i z toho, že ve věcech upravených v druhé části občanského zákoníku není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Přezkumná role Ústavního soudu se koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na libovůli, respektive které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces [viz usnesení ze dne 25. září 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14, nález ze dne 14. ledna 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19 (N 8/98 SbNU 56) či nález ze dne 16. března 2021 sp. zn. III. ÚS 3001/20 (N 54/105 SbNU 121)].
62. V tomto ohledu, a také s přihlédnutím k tomu, že obecné soudy mají výhodu přímého kontaktu se všemi zúčastněnými osobami, avšak při vědomí závažnosti základních práv dítěte, o jejichž ochranu jde (osobní svoboda a právo na soukromý život), Ústavní soud přistoupil k posouzení této věci.
63. Obecné soudy svá rozhodnutí založily především na tom, že stěžovatelka není vhodnou osobou pro plnění role pěstounky. Jelikož pak rodiče o nezletilého neměli zájem, dospěly jednoznačně k tomu, že není jiná možnost než nařídit nezletilému ústavní výchovu. Jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy též zhodnotily nejlepší zájem dítěte, zabývaly se i povahou příbuzenského vztahu mezi nezletilým a jeho babičkou a zvážily, zda se namísto ústavní výchovy nenabízí jiný prostředek řešení péče o nezletilého.
64. Ústavní soud si je vědom toho, že Výbor OSN pro práva dítěte ve svých Závěrečných doporučeních k 5. a 6. periodické zprávě České republiky o naplňování Úmluvy o právech dítěte, 2021, CRC/C/CO/CZE/5-6, konkrétně bodech 30 a 31, vyjádřil mimo jiné znepokojení nad vysokou mírou umisťování do ústavní péče, včetně umisťování pro "výchovné problémy" nebo umisťování romských dětí. Také vyzval Českou republiku, aby opustila praxi umisťování pro "výchovné problémy". K obdobnému stanovisku dospěl i Výbor OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva ve svých Závěrečných doporučeních k 3. periodické zprávě České republiky o naplňování Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, 2022, E/C.12/CZE/CO/3. Jak dále zdůrazňují stěžovatelé, z výše citovaného rozhodnutí B. J. a P. J. proti České republice, bodu 8.8, také vyplývá, že Výbor OSN pro práva dítěte nepovažuje odebrání dítěte z rodiny za účelem zajištění školní docházky nebo nápravy chování dítěte za přijatelné.
65. V tomto případě však nebyla nedostatečná školní docházka stěžovatele jediným důvodem pro nařízení ústavní výchovy. Přestože zahájení řízení o nařízení ústavní výchovy v projednávané věci předcházely zejména incidenty, ke kterým docházelo na půdě školy, poukazuje Ústavní soud na to, že tyto incidenty byly dále provázané s celou situací v rodině nezletilého a jeho babičky. Důvodem nařízení ústavní výchovy nebylo jen nezvládání zajištění školní docházky nezletilého, jak namítají stěžovatelé v ústavní stížnosti, ale obecně to, jak stěžovatelka k výchově nezletilého přistupovala (respektive nepřistupovala). Jak též dovodily obecné soudy, s pozicí pěstounky jsou spojeny i určité povinnosti, aby pěstounská péče mohla fungovat. Na tyto povinnosti přitom stěžovatelka z velké části rezignovala, jak vyplývá z napadených rozhodnutí.
66. Ústavní soud ani neshledal, že by samotné nařízení ústavní výchovy souviselo s etnickým původem stěžovatelů. Přestože lze chápat výtky stěžovatelů (obzvlášť v kontextu výše zmiňovaných doporučení výborů OSN), v tomto případě je Ústavní soud nepovažuje za důvodné. Stěžovatelé spatřují porušení zákazu diskriminace v širších strukturálních souvislostech, segregaci a systémové diskriminaci, která podle nich vychází již například z toho, do jaké školy byl nezletilý dříve zařazen, či z jejich nelehké sociální situace. Důvodem pro nařízení ústavní výchovy (respektive primárně zrušení pěstounské péče) nicméně nebyly nedostatečné bytové či majetkové poměry ani primárně chování nezletilého ve škole. Z napadených rozhodnutí plyne, že v jádru věci byly pouze kompetence stěžovatelky a to, zda je schopna vést nezletilého a zajistit mu vhodné rodinné prostředí a výchovu. V tomto posuzování se přitom nijak neprojevoval romský původ stěžovatelů, nic o systémové diskriminaci nesvědčí, respektive stěžovatelé ji nijak než jen povšechným tvrzením nedokládají.
67. Ústavní soud nepopírá, že mezi stěžovateli existuje blízký a trvalý rodinný vztah, nicméně i právo na rodinný život může být omezeno, mimo jiné právě s ohledem na výše popsané hodnocení nejlepšího zájmu dítěte. Obecné soudy rozumně vysvětlily, proč je nezbytné k takovému omezení přistoupit. Jestliže stěžovatelka nebyla schopna plnit roli pěstounky, nenabízela dostatečné záruky a výchovné kompetence, nelze z pohledu ústavněprávního přezkumu vytknout nic tomu, že obecné soudy pěstounskou péči zrušily. Za situace, kdy se nenabízela jiná vhodná osoba, do jejíž péče by mohl soud nezletilého svěřit, ani nebylo k dispozici jiné řešení péče o nezletilého, zůstávalo umístění nezletilého do ústavní výchovy jako poslední možnost.
68. Co se týče námitky stěžovatelů, že obecné soudy dostatečně nepřihlédly k názoru nezletilého, ani tu Ústavní soud nepovažuje za důvodnou. Obecné soudy během ústních jednání nezletilého přímo vyslechly a jeho názorem se zabývaly i v odůvodnění svých rozhodnutí, přestože se jím nakonec neřídily vzhledem k dalším důvodům, které popsaly. Takový postup není v rozporu s posouzením nejlepšího zájmu dítěte, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu. I když totiž má být názor nezletilých dětí důležitým vodítkem při rozhodování soudu, nelze vycházet výhradně z něj, ale je třeba věc posuzovat v celkovém kontextu okolností a rodinné situace [viz např. nález ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213), nález ze dne 16. června 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607) či usnesení ze dne 7. března 2018 sp. zn. I. ÚS 2496/17]. Z toho důvodu Ústavní soud neshledal porušení participačních práv nezletilého či práva být slyšen.
VI.
Závěr
69. Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Jejich ústavní stížnost proto podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
70. Přestože Ústavní soud námitky stěžovatelů nakonec nepovažoval za důvodné, považuje za vhodné připomenout, že se soudy při případném rozhodování o zrušení nebo o dalším pokračování nařízené ústavní výchovy musí řídit principy shrnutými v tomto nálezu. Zejména musí vzít vážně v potaz povahu ústavní výchovy jako krajního prostředku (ultima ratio) a dbát výše uvedených obecných požadavků při vědomí toho, že jde o institut, kterým je zasahováno do osobní svobody jednotlivce.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. března 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu