44. Ústavní soud nezpochybňuje, že v mnohých případech může být pro soudy nesnadné zvolit z vícero možných výkladů to intertemporální řešení, které vystihuje požadavek šetřit podstatu a smysl základního práva a svobody jednotlivce. V posuzované věci však o takový hraniční případ nešlo. Správní soudy nedostatečně reflektovaly minimálně tři důležité aspekty posuzované věci: 1) na situaci stěžovatelky nepamatovalo žádné výslovné přechodné ustanovení, 2) právo, do jehož podstaty a smyslu správní soudy zasáhly tím, že žalobu odmítly jako opožděnou, bylo základním právem na soudní ochranu a na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, 3) nepravá retroaktivita se při plynutí lhůty pro podání žaloby projevuje na rozdíl od mnoha jiných procesních institutů relativně specificky, a to tím, že zkracuje již vzniklé právo podat žalobu za dříve stanovených podmínek, tedy v určité lhůtě.
45. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že použití nové právní úpravy na stěžovatelku, opřené o obecné pravidlo nepravé retroaktivity při absenci přechodných ustanovení, zasáhlo do podstaty a smyslu základního práva stěžovatelky na soudní ochranu a na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy ve znatelně větší míře, než by do jakýchkoli jiných základních práv a svobod jiných osob zasahoval výklad prospektivní, na základě kterého by žaloba stěžovatelky byla považována za včasnou. Správní soudy proto svým výkladem porušily základní právo stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny.
VI.3 Ústavnost § 306 stavebního zákona
46. Ústavní soud zároveň odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení § 306 stavebního zákona, který v odst. 1 stanoví: "Žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu, s výjimkou rozhodnutí o přestupku, lze podat do 1 měsíce poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno." V odst. 2 dále stanoví: "Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky nebo ji rozšířit o další žalobní body může žalobce jen ve lhůtě 2 měsíců poté, kdy mu bylo rozhodnutí oznámeno."
47. Je zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nebrojí proti obsahu citovaného ustanovení, ale proti jeho konkrétní retrospektivní aplikaci ve specifickém případě. Ustanovení § 306 stavebního zákona zavádí zkrácení žalobní lhůty pro všechny potenciální žalobce do budoucna. Jak Ústavní soud popsal výše, bez dalšího z něj neplyne výklad, který správní soudy podaly; tento výklad byl projevem interpretace v případě absence výslovných přechodných ustanovení, a navíc výkladem protiústavním. Správní soudy tedy mohly a měly vyložit § 306 stavebního zákona v případě stěžovatelky ústavně konformním způsobem, který má přednost před derogací napadeného ustanovení.
48. Návrh stěžovatelky na zrušení tohoto ustanovení je tedy zjevně neopodstatněný a první senát Ústavního soudu jej odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, aniž by byl povinen návrh předložit k rozhodnutí plénu Ústavního soudu.
VII. Závěr
49. Ústavní soud shrnuje, že v posuzovaném případě, který se týkal běhu lhůty pro podání žaloby, a tedy základního práva stěžovatelky na soudní ochranu a přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny, byly správní soudy při absenci přechodných ustanovení povinny přistoupit k takovému intertemporálnímu řešení, které v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny šetří podstatu a smysl tohoto základního práva, čemuž nedostály. Správní soudy nedostatečně reflektovaly význam absence přechodných ustanovení, intenzitu zásahu do základního práva stěžovatelky, jakož i specifičnost projevů nepravé retroaktivity v případě lhůt pro podání žaloby, u nichž je nepravě retroaktivně zkráceno dříve vzniklé právo podat žalobu za stanovených podmínek (v určité lhůtě).
50. Přestože je nepravá retroaktivita procesních norem obecně přípustná, a je také obecným východiskem při časové kolizi dvou právních norem, nelze ji mechanicky prosazovat i v těch situacích, kdy vede k nepoměrně intenzivnějším zásahům do podstaty a smyslu základních práv a svobod, než by vedl výklad prospektivní. Obecné východisko nepravé retroaktivity při absenci přechodných ustanovení nezbavuje obecné soudy povinnosti chránit základní práva (čl. 4 Ústavy) a šetřit jejich podstaty a smyslu při výkladu a aplikaci podústavního práva (čl. 4 odst. 4 Listiny).
51. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Návrh na zrušení ustanovení § 306 stavebního zákona pak z důvodů výše uvedených odmítl jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 26. března 2025
Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu