54. Teze, že na neoprávněném zásahu nesmí jejich původci "vydělat" (tj. nesmí se jim "vyplatit"), je racionální a opodstatněná, a to i z hlediska předcházení porušování práv jednotlivců. I výši zisků, které bulvární médium v souvislosti s neoprávněným zásahem (přímo i nepřímo) utržilo, tedy mohou soudy zohlednit v rámci svého volného uvážení o přiměřenosti peněžitého zadostiučinění tak, aby výsledná částka odrážela nejen rozsah způsobené nemajetkové újmy, ale rovněž společenskou závadnost a nepřípustnost daného protiprávního jednání. Omezeně lze vycházet i z celkových majetkových poměrů původce (viz též cit. nález sp. zn. III. ÚS 771/22, bod 34).
55. Výše popsaný přístup Ústavního soudu umožňuje posuzovat přiměřenost peněžitého zadostiučinění i s ohledem na jeho individuálně trestající a odrazující účel, ale nepřímo i účel obecně předcházející. Právě v tomto smyslu je tedy nutné vnímat preventivně-sankční funkci relutární náhrady. Zvýšení částky peněžitého zadostiučinění na základě přihlédnutí k uvedeným okolnostem samo o sobě neznamená bezdůvodné obohacení poškozených, jak uvádí Nejvyšší soud. Jejich význam z hlediska naplnění satisfakční funkce i funkce preventivně-sankční se totiž vzájemně prolíná. Do značné míry abstraktní povaha nemateriální újmy způsobená neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti takřka znemožňuje určit hranici mezi tím, kde končí její odčinění a kde již začíná "trest" jejího původce či "odstrašení" potenciálních následovníků. Pro stanovení výše peněžitého zadostiučinění a případný přezkum její přiměřenosti tudíž není rozhodné exaktní rozlišení jednotlivých funkcí, ale úplnost a přesvědčivost vypořádání všech podstatných skutečností na základě objektivních kritérií vyplývajících z § 13 odst. 3 předchozího občanského zákoníku a související ustálené judikatury.
56. K dalším výhradám Nejvyššího soudu lze stručně poznamenat, že z judikatury Ústavního soudu nevyplývá, že by přiznaná částka mohla představovat exemplární civilní sankci. Ústavní soud totiž již v opakovaně zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 1586/09 zdůraznil, že výše náhrady nemajetkové újmy se "nemůže blížit náhradám přiznávaným z titulu právního institutu punitive damages (či obdobnému institutu exemplary damages) aplikovaného v anglo-americkém prostředí v rámci tort law, kde jsou v obdobných případech ukládána plnění i v řádu desítek či stovek milionů dolarů jako soukromá sankce žalovanému a současně vysoká odměna úspěšnému žalobci, který se nebál podstoupit riziko a nepříjemnosti spojené s vedením sporu." (blíže viz nález sp. zn. I. ÚS 1586/09, bod 38).
57. Dostatečné záruky toho, že přiznávané částky peněžitého zadostiučinění nebudou nepřiměřené, natož likvidační, spočívají nejen v předestřených objektivních kritériích, ale též v samotné podstatě civilního procesu. Nelze totiž zapomínat na to, že soudy jsou vázány žalobním návrhem (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), byť s určitou výjimkou stanovenou v § 153 odst. 2 o. s. ř., který umožňuje zvýšení náhrady újmy v případě přitěžujících okolností (blíže viz nález sp. zn. I. ÚS 1586/09, body 38 a 39). Civilní řízení je nadto ovládáno zásadou projednací, jak sám poznamenává i Nejvyšší soud, tudíž soudy vychází zásadně z tvrzení stran a důkazů označených k jejich prokázání (§ 120 o. s. ř.).
58. Nepřípadná je tedy též úvaha o tom, že by soudy musely za účelem stanovení výše peněžitého zadostiučinění provádět "detailní analýzu ekonomického stavu původce neoprávněného zásahu". Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že preventivně-sankční funkce nečiní z relutární náhrady trestněprávní sankci, která by vyžadovala tomu odpovídající záruky trestního procesu z hlediska rozhodování o vině a trestu (srov. též tzv. Engel kritéria formulovaná v rozsudku ESLP ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a další proti Nizozemsku, stížnosti č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72, 5370/72).
59. Ambicí preventivně-sankční funkce peněžitého zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti není nahrazení institutů veřejného práva. Nelze ovšem přehlížet, že i ty jsou terčem kritiky z důvodu jejich faktické bezzubosti (např. Janeček, V. K přípustnosti sankční náhrady škody. Právní rozhledy, 2013, č. 5, str. 160-161), ale právě i z důvodu možnosti využití mírnějších soukromoprávních prostředků ochrany (např. Hanych, M. De/kriminalizace pomluvy: přiměřená sankce, nebo odrazující prvek pro diskuzi o veřejném zájmu? Právník, roč. 162 (2023), č. 5, str. 446).
60. Argumentuje-li dále Nejvyšší soud obecně sdílenou představou spravedlnosti, kterou Ústavní soud nastínil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2844/14, je zároveň třeba dodat, že tento koncept není a nemůže být omezen na prosté numerické porovnávání přiznávaných částek. Byť tedy lze do určité míry proporcionalitu výše peněžitého zadostiučinění poměřovat vůči jiným případům, důraz musí být vždy kladen na to, aby tyto případy byly dostatečně srovnatelné z hlediska všech podstatných okolností (ve smyslu § 13 odst. 3 předchozího občanského zákoníku). Zvlášť u neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti ze strany tzv. bulvárních médií a např. těch způsobených úmrtím blízké osoby však bude zpravidla propastný rozdíl nejen v zavinění a pohnutkách, ale zejména v majetkovém prospěchu z protiprávního jednání. V rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti by tudíž bylo i to, pokud by podnikatelským subjektům, které dosahují mnohamilionových zisků v přímé i nepřímé souvislosti s neetickým, až protiprávním jednáním, byly ukládány nižší částky peněžitého zadostiučinění pouze proto, že se v jiných (stěží srovnatelných) případech přiznávané částky častěji pohybují v nižších řádech.
61. Porovnání různých zásahů do osobnostních práv bude mít vždy pouze omezenou vypovídající hodnotu, a proto nemůže jít o jedinou ani rozhodující úvahu soudu. U vyšších než obvyklých částek u skutečně srovnatelných případů však bude důležité pečlivěji vážit, zda výsledná výše peněžitého zadostiučinění splňuje výše popsaná obecná východiska přiměřenosti (srov. též op. cit. rozsudek ve věci Independent News and Media and Independent Newspapers Ireland Limited proti Irsku, bod 116). Zpravidla budou kladeny zvýšené nároky i na odůvodnění rozhodnutí.
3. Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc
62. Ústavní soud v předchozí části podrobně vyložil, proč nepovažuje úvahy Nejvyššího soudu zastávané i v nyní posuzované věci za přiléhavé a ústavně souladné. Závěry napadených rozhodnutí proto vypořádá již pouze stručně.
63. Soudy v napadených i jim předcházejících rozhodnutích dospěly jednomyslně k závěru, že závažnost neoprávněného zásahu do práva stěžovatelky na ochranu osobnosti odůvodňuje přiznání peněžitého zadostiučinění v mimořádné výši.
64. Městský soud v napadeném rozsudku shledal jako přiměřené peněžité zadostiučinění částku 1 200 000 Kč. Z hlediska závažnosti a intenzity neoprávněného zásahu přihlédl mj. k tomu, že se zveřejnění nepravdivých nařčení prolínalo s tíživým obdobím úmrtí manžela stěžovatelky, dále k dobré pověsti a příkladnému veřejnému vystupování stěžovatelky jako první dámy a herečky. Za podstatné rovněž považoval, že stěžovatelka pochází z věřící rodiny. Zohlednil také následný pokles sponzorských příspěvků a celkové podpory její charitativní činnosti. Na straně vedlejší účastnice poukázal na čtenost periodika, v němž nepravdivý článek vyšel, skladbu čtenářů a jejich důvěru v tištěné médium. Pomlouvačný článek o stěžovatelce měl podle městského soudu vliv na prodej časopisu. Z hlediska uplatnění preventivně-sankční funkce neshledal zlý úmysl vedlejší účastnice. V neprospěch vedlejší účastnice naopak posoudil nedostatečné ověření zdrojů a sledovaný majetkový prospěch.
65. Tyto úvahy městského soudu považuje Ústavní soud z hlediska obecných východisek popsaných v části 2. tohoto nálezu za opodstatněné, neboť odpovídají kritériím relevantním pro posouzení závažnosti a intenzity neoprávněného zásahu.
66. Výslednou výši peněžitého zadostiučinění, resp. zamítnutí zbývající požadované částky, nicméně městský soud odůvodnil pouze tím, že odporuje judikatuře, kterou je vázán. O vyšší částce podle něj nelze v českých podmínkách uvažovat, neboť v obdobných případech se peněžité zadostiučinění pohybuje v maximální výši 1 000 000 Kč.
67. Z odůvodnění městského soudu předně není vůbec zřejmé, z jakých "obdobných případů" vycházel. Proto nelze ani posoudit, zda jsou jejich okolnosti skutečně srovnatelné s nyní posuzovanou věcí.
68. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje, že pouze numerické srovnání částek přiznaných v jiných (byť obdobných) případech nemůže být rozhodujícím kritériem stanovení výše peněžitého zadostiučinění, které by mohlo převážit posouzení individuálních okolností konkrétního případu (viz body 60 a 61 tohoto nálezu). Takový přístup by fakticky vedl k vytvoření jakési "srovnávací tabulky" a paušálním náhradám nemajetkové újmy. Bylo by takřka nemožné hodnotit přiměřenost peněžitého zadostiučinění z hlediska naplnění funkcí peněžitého zadostiučinění, a to nejen preventivně-sankční, ale dokonce ani satisfakční. Peněžité zadostiučinění jako prostředek ochrany práv jednotlivců by se tak stalo neúčinným.
69. Vrchní soud naopak ve zrušeném rozsudku č. j. 3 Co 105/2018-328 shledal důvody přiznání vyššího peněžitého zadostiučinění. Městský soud podle něj nedostatečně posoudil rozsah újmy, a to s ohledem mj. na celospolečenský význam osobnosti stěžovatelky, včetně jejího postavení jako někdejší první dámy a později vdovy po bývalém prezidentovi V. H. Po jeho smrti byla na stěžovatelku jakožto nositelku jeho odkazu přenesena značná pozornost veřejnosti. Stěžovatelka se přitom v době zveřejnění nepravdivých nařčení nacházela ve velmi tíživé životní situaci. Její vysoký morální kredit považoval za zcela zásadní pro její profesi herečky i charitativní činnost. Obvinění z nevěry poškodilo vnímání morálnosti stěžovatelky nejen širokou veřejností, ale též její rodinou a blízkým okolím. Stěžovatelka se musela proti těmto nařčením bránit na mnoha úrovních, tj. nejen soudně. To vše razantně zasáhlo její důstojnost, dobrou pověst a vážnost ve společnosti, což mělo negativní vliv na její soukromý život, ale též její profesi herečky a podporu její charitativní činnosti. Na základě těchto doplňujících úvah dospěl vrchní soud k závěru, že městským soudem přisouzené peněžité zadostiučinění je nepřiměřeně nízké již jen proto, že neodpovídá újmě, kterou stěžovatelka utrpěla.
70. Dále vrchní soud posoudil i okolnosti vztahující se k povaze vedlejší účastnice a její činnosti. Za podstatné považoval, že vedlejší účastnice zveřejnila nepravdivá nařčení stěžovatelky z nevěry, aniž by je ověřila. Článek o stěžovatelce a jeho propagace na titulní straně periodika včetně fotografie stěžovatelky vedla k vyprodání celého nákladu a přibližným ziskům 3 600 000 Kč. Z hlediska rozsahu neoprávněného zásahu zohlednil vrchní soud kromě čtenosti článku, také sledovanost souvisejících televizních upoutávek, širokou dostupnost článku na internetových stránkách či převzetí a následné šíření "informací" dalšími médii. Tyto okolnosti prohloubily závažnost neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti a měly rovněž vliv na zvýšenou potřebu uplatnění preventivně-sankční funkce peněžitého zadostiučinění, a to nejen vůči vedlejší účastnici, která v mezidobí ukončila svoji činnost, ale též vůči celému okruhu tzv. bulvárních médií. Ze všech těchto důvodů shledal jako přiměřenou celkovou částku ve výši 4 000 000 Kč. Připustil, že jde o peněžité zadostiučinění přesahující běžně přiznávané, avšak odpovídající mimořádným okolnostem neoprávněného zásahu a rozsahu újmy, kterou stěžovatelka utrpěla. S ohledem na poměry vedlejší účastnice je tato částka způsobilá rovněž zajistit, že se protiprávní jednání nebude potenciálním původcům neoprávněných zásahů vyplácet.
71. Z uvedeného je patrné, že vrchní soud posoudil závažnost a intenzitu neoprávněného zásahu a s tím související rozsah újmy na základě objektivních kritérií vztahujících se ke stěžovatelce, k vedlejší účastnici i k dalším podstatným okolnostem (srov. zejména body 44 až 46 tohoto nálezu). Vrchní soud přitom správně při úvahách o výši peněžitého zadostiučinění neodděloval funkci satisfakční a preventivně-sankční, ale přiměřenost posoudil komplexně. Výslednou částku poměřoval též s údaji o konkrétním majetkovém prospěchu vedlejší účastnice tak, aby byl naplněn princip, že nikdo nemůže těžit z vlastního protiprávního jednání (srov. body 53 a 54 tohoto nálezu). Vrchní soud odůvodnil i to, proč je v daném případě opodstatněné přiznat peněžité zadostiučinění ve výši přesahující částky obvykle přisuzované.
72. Úkolem Nejvyššího soudu následně bylo posoudit, zda uplatnění obecných východisek vrchním soudem na projednávanou věc nebylo zjevně nepřiměřené, neboť "stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší usuzovaného zadostiučinění." (cit. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 439/2018; rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2919/2006; cit. rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2262/2021).
73. Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 25 Cdo 1004/2020-356 zrušil rozsudek vrchního soudu, neboť v rozporu s obecnými východisky vyloženými Ústavním soudem v části 2. tohoto nálezu prosazoval, že povaha vedlejší účastnice a její podnikatelské činnosti, majetkové poměry ani výše jejích zisků, kterou utržila v návaznosti na zveřejnění nepravdivých nařčení o stěžovatelce, nejsou a nemohou být důvodem pro přiznání vyššího peněžitého zadostiučinění, než je obvyklé v případě jiných neoprávněných zásahů.
74. Nejvyšší soud dále nepřiléhavě argumentoval tím, že nelze připustit, aby docházelo k přiznávání milionových částek, které by byly v křiklavém nepoměru k již ustáleným náhradám nemajetkové újmy za neoprávněné zásahy způsobené úmrtím či těžkým zdravotním poškozením blízké osoby. Nejvyšší soud tedy svůj závěr o nepřiměřenosti vrchním soudem přiznaného peněžitého zadostiučinění v konečném důsledku založil takřka výhradně na srovnání částek přiznávaných v případech jiných neoprávněných zásahů, které však nejsou srovnatelné (či jen stěží) mj. s ohledem na povahu neoprávněného zásahu, ale i potřebu uplatnění preventivně-sankční funkce danou formou a mírou zavinění či majetkovým prospěchem vedlejší účastnice. Nemožnost přiznání vyššího peněžitého zadostiučinění Nejvyšší soud odůvodnil rovněž tím, že nelze jít nad rámec satisfakční funkce. V této souvislosti se však nevypořádal ani s tím, že vrchním soudem zohledněné okolnosti projednávané věci mimořádně prohloubily závažnost a intenzitu neoprávněného zásahu a tedy i újmu, kterou stěžovatelka utrpěla.
75. Nejvyšší soud svým přístupem popřel nejen význam preventivně-sankční funkce peněžitého zadostiučinění, ale do značné míry relativizoval i význam individuálních okolností, za nichž k neoprávněnému zásahu došlo. Nutno přitom podotknout, že objektivní kritéria, která musí být zohledněna, vyplývají i z jeho vlastní judikatury. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že srovnání částek přiznaných v jiných (i obdobných) řízeních nemůže být jediným ani rozhodujícím hlediskem. Nejen, že by tím byla vyloučena funkce preventivně-sankční, ale mohlo by dojít k ohrožení i funkce satisfakční.
76. V této souvislosti nelze souhlasit ani s argumentem Nejvyššího soudu, že preventivně-sankční funkce ztrácí opodstatnění ve chvíli, kdy původce neoprávněného zásahu ukončil svoji vydavatelskou činnost. Peněžité zadostiučinění neplní pouze individuálně trestající a odrazující účel, ale nepřímo i účel obecně předcházející. Nadto, jak správně poukázala stěžovatelka, vedlejší účastnice byla součástí nadnárodního koncernu, pod nějž i nadále spadají média působící i v České republice.
77. Závěry rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1004/2020-356, kterými popřel význam okolností zohledněných vrchním soudem, neobstojí z hlediska ústavních požadavků na rozhodování o přiměřené výši peněžitého zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti. Napadenými rozhodnutími městského soudu, vrchního soudu a Nejvyššího soudu, která jsou založena na uvedených závěrech, tudíž bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména podle čl. 10 odst. 1, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
VI.
Závěr
78. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska působnosti dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Napadená rozhodnutí proto zrušil.
79. Soudy nerespektovaly obecná východiska vyplývající z judikatury Ústavního soudu a přiléhavě neposoudily všechny okolnosti podstatné pro stanovení přiměřené výše peněžitého zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva stěžovatelky na ochranu osobnosti.
80. V dalším řízení musí soudy vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a své rozhodnutí založit na objektivních a přezkoumatelných kritériích vyplývajících z ustálené judikatury. Pouze takový přístup je způsobilý zajistit skutečně přiměřenou výši peněžitého zadostiučinění, která bude poskytovat účinnou ochranu ústavně zaručeným právům stěžovatelky, tj. bude plnit nejen funkci satisfakční, ale též preventivně-sankční. V této souvislosti musí soudy pečlivě zvážit též povahu vedlejší účastnice a její činnosti, formu a míru zavinění i její majetkový prospěch. Ústavní soud zdůrazňuje, že nepředjímá, jaká výše peněžitého zadostiučinění je adekvátní.
81. Na tomto místě je zároveň třeba připomenout, že obecné soudy včetně Nejvyššího soudu jsou právním názorem Ústavního soudu vázány [čl. 86 odst. 2 Ústavy, blíže viz např. nález ze dne 18. 11. 1998 sp. zn. I. ÚS 77/97 (N 142/12 SbNU 317)].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 23. ledna 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu