36. Za druhé vyšel krajský soud při hodnocení věrohodnosti stěžovatele z toho, že skutek tak, jak jej poškozená popsala, nijak nevybočoval svou intenzitou z jednání, kterého se vůči sobě stěžovatel a poškozená měli po desetiletí dopouštět. Toto konstatování však samo o sobě nevypovídá nic o (ne)věrohodnosti stěžovatele. Krajský soud úvahou obrací logickou posloupnost, kterou měl být jeho postup veden. Až v případě, že by bylo prokázáno, že se stěžovatel skutku II dopustil, bylo by možné konstatovat, že toto jeho jednání nevybočuje z jednání, kterého se měl dopouštět v minulosti. Nelze postupovat obráceně a tvrdit, že skutek II (prozatím neprokázán) "zapadá" do jednání, kterého se stěžovatel měl dopouštět v minulosti, a proto je výpověď stěžovatele spíše nevěrohodná. Dále Ústavní soud upozorňuje, že krajský soud sice provedl listinné důkazy, které měly vztah k jednání stěžovatele a poškozené v minulosti, nicméně zároveň v bodě 142. konstatoval: "Soud již od počátku deklaroval, že nebude projednávat jednotlivé případy konfliktů jak z minulosti, tak z přítomnosti [...]." Krajský soud se tedy odmítl blíže věnovat jednání, kterého se vůči sobě měli v minulosti dopouštět stěžovatel a poškozená (k tomuto také odmítl provádět některé důkazy - viz bod 192. napadeného rozsudku), avšak současně na základě tohoto jednání hodnotil věrohodnost stěžovatele. Zahrnul-li krajský soud údajná minulá jednání do hodnocení věrohodnosti stěžovatele, měl tak učinit i při hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené, což se však nestalo, jak je uvedeno níže.
37. Za třetí krajský soud k nevěrohodnosti výpovědi stěžovatele uvedl, že pokud byl schopen se vůči poškozené dopustit skutku I, tedy ji fyzicky ohrozit úderem holí, "pak není vyloučeno, že by se mohl dopustit i jednání, které je svou faktickou podstatou (nikoliv trestněprávní) méně závažné, méně intenzivní." K této argumentaci Ústavní soud uvádí, že v trestním řízení není možné postupovat předpojatě logikou obdobnou úvaze "kdo lže, ten krade". Soudy jsou povinny jednoznačně zjistit a prokázat, že se skutek, který je předmětem obžaloby, objektivně stal, že jsou jím naplněny znaky konkrétního trestného činu, který představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek, a že obviněná osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela. Skutečnost, že se stěžovatel měl dopustit skutku I (přičemž nutno připomenout, že ve chvíli rozhodování krajského soudu ještě o vině stěžovatele skutkem I nebylo pravomocně rozhodnuto), neprokazuje nic ohledně toho, zda se skutek II stal, a zda ho spáchal stěžovatel, ani o věrohodnosti stěžovatele. Ústavní soud také zdůrazňuje, že odkazování soudu na jinou trestnou činnost obviněného již v minulosti označil za zcela nepřípadný postup, který zpochybňuje nestrannost a nezaujatost soudu vůči danému obviněnému. Okruh důkazů, jejichž prostřednictvím soud dokazuje konkrétní skutek spáchaný v daném čase a na daném místě, nemůže uzavírat poukaz na předchozí trestnou činnost obviněného; takový postup značí zaujatost vůči osobě obviněného, a porušuje tím jeho právo na nestranný soud. Prokázanou (natož údajnou) minulou trestnou činnost nelze pokládat za důkaz spáchání nového trestného činu (nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015).
38. Poté se krajský soud zabýval věrohodností poškozené. K závěrům krajského soudu Ústavní soud předně uvádí, že, jak již bylo naznačeno, ten při hodnocení věrohodnosti poškozené nepostupoval srovnatelným způsobem, jako v případě stěžovatele. Do úvahy o věrohodnosti poškozené totiž nebylo zahrnuto jednání, kterého se měla poškozená vůči stěžovateli dopustit v minulosti. V napadeném rozsudku se přitom zároveň konstatuje, že "poškozená vystupovala s větší mírou násilnosti nežli obžalovaný" (bod 188. napadeného rozsudku). Krajský soud nemůže v trestním řízení postupovat tak, že deklaruje, že nebude přihlížet k jednotlivým konfliktům stěžovatele a poškozené, ale přesto jednání v těchto konfliktech "přičte" k nevěrohodnosti stěžovatele, avšak nezahrne do úvah o věrohodnosti poškozené (a to navzdory konstatování, že poškozená měla být ve svém jednání v minulosti více násilná než stěžovatel). Takovou úvahou dosažené závěry jdou proti zákazu deformace důkazů.
39. Krajský soud obecně v rámci hodnocení věrohodnosti poškozené nevzal dostatečným způsobem do úvahy informace (a jejich souvislosti), které měl k dispozici. Tím má Ústavní soud na mysli především - rozpory v časovém zařazení skutku II; nejednotnost v tvrzení poškozené týkajících se jejích psychických problémů, tj. absence jejich zmínění v rámci správního řízení (či v rámci vysvětlení do úředního záznamu); souvislost mezi četností návštěv lékaře a změnou povahy léků předepsaných poškozené (tabletová forma a injekční forma); náhlý vznik psychických problémů poškozené za situace, kdy spory se stěžovatelem probíhají již více než 20 let (a dokonce v minulosti vedly k tomu, že poškozená spáchala vůči stěžovateli trestný čin), a kdy poškozená uvedla, že k vyhrožování ze strany stěžovatele došlo několikrát již v minulosti. Krajský soud se musí z pohledu zásady presumpce neviny a v situaci "tvrzení proti tvrzení", kdy jsou na soud kladeny zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, důkladně zabývat všemi uvedenými okolnostmi a své závěry přesvědčivě zdůvodnit.
40. Souhrnně řečeno při posuzování viny stěžovatele skutkem II krajský soud stavěl především na výpovědi poškozené, kterou vyhodnotil jako důvěryhodnou, avšak své závěry dostatečně neodůvodnil. Některé skutečnosti krajský soud zcela ignoroval (jednání poškozené vůči stěžovateli v minulosti), některé vyložil v neprospěch stěžovatele (různé výpovědi poškozené ohledně časového zařazení skutku II), a z některých důkazů vyvodil závěry, které z nich nutně nevyplývají (častější návštěvy obvodní lékařky z důvodu aplikace léků). Takový postup nelze považovat za souladný s požadavky, které pro prokázání viny trestným činem vyplývají z ústavního pořádku a judikatury Ústavního soudu.
41. Zmíněná pochybení krajského soudu nenapravil ani vrchní soud, který se navzdory zcela konkrétním námitkám obhajoby (týkajících se např. kontextu první aplikace léku Apaurin, neprokázání skutečnosti, že by stěžovatel v čemkoliv vypovídal nepravdivě, projevené osobní antipatie krajského soudu vůči stěžovateli v průběhu řízení, závažného procesní pochybení krajského soudu týkajícího se zamezení kladení dotazů ve vztahu k možným stresovým příčinám souvisejícím se zaměstnáním poškozené, nemožnosti odsouzení stěžovatele pro skutek II jen na základě výpovědi poškozené vzhledem k existenci mnoha okolností svědčících pro její nevěrohodnost atd.) v napadeném rozsudku omezil pouze na obecná konstatování stran toho, že v řízení před nalézacím soudem nebyly zjištěny vady, nalézací soud provedl všechny potřebné a reálně dosažitelné důkazy, či že v odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud vyložil, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení. K námitkám stěžovatele se vrchní soud vyjádřil jen velmi stručně a povšechně, na některé argumenty dokonce vůbec nereagoval, přičemž konstatoval, že odvolací námitky v podstatě jen opakují obranu stěžovatele uplatněnou již v hlavním líčení, se kterou se krajský soud jasně a zcela přijatelně vypořádal a pro stručnost odkázal na odůvodnění rozsudku krajského soudu. Tak se stalo za situace, kdy námitky stěžovatele mířily proti procesnímu postupu krajského soudu, či způsobu prokázání a odůvodnění viny stěžovatele. Vrchní soud měl v takové situaci postup krajského soudu a napadený rozsudek pečlivě přezkoumat a odůvodnit, proč konkrétně stěžovatelovým odvolacím námitkám nevyhověl. Kromě toho Ústavní soud upozorňuje, že některé závěry vrchního soudu jsou zcela nepřiléhavé posuzované věci. V bodě 33. napadeného rozsudku vrchní soud uvádí, že vnitřní přesvědčení krajského soudu "bylo založeno i na vlastních dojmech získaných i z osobního vystoupení obžalovaného a poškozené, tedy s plným uplatněním zásady bezprostřednosti." Ústavní soud si však není vědom toho, že by na kterémkoli místě rozsudku krajského soudu bylo odkazováno na osobní dojem tohoto soudu ze stěžovatele či poškozené. Lze tedy uzavřít, že vrchní soud svým postupem pokračoval v porušování základních práv stěžovatele.
42. Na pochybení krajského a vrchního soudu pak náležitým způsobem nereagoval ani Nejvyšší soud, který stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, a z tohoto důvodu (jak je uvedeno v napadeném usnesení) nemusel věc stěžovatele meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 trestního řádu. Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že uplatněné námitky stěžovatele jsou opakováním jeho obhajoby a argumentace obsažené v odvolání a poté v podstatě zopakoval argumentaci obsaženou v rozsudku krajského soudu. Ke stěžovatelem namítanému porušení zásady in dubio pro reo s odkazem na judikaturu Ústavního soudu konstatoval: "Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady 'v pochybnostech ve prospěch', neboť soudy tyto pochybnosti neměly."
V.
Závěr
43. Ústavní soud uzavírá, že v posuzovaném řízení došlo k odsouzení stěžovatele, o němž vznikají důvodné pochybnosti. Postup krajského, vrchního a Nejvyššího soudu celkově nesvědčí o náležitém respektu k principu presumpce neviny a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo, která umožňuje odsoudit obviněného jen v případě dosažení praktické jistoty o jeho vině. Z napadených rozhodnutí obecných soudů přesvědčivě nevyplývá, že by vina stěžovatele skutkem I a skutkem II byla prokázána mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, tedy s tím nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat. Ústavní soud opakuje, že ani vysoký stupeň podezření sám o sobě nemůže být zákonným podkladem pro odsuzující výrok.
44. Obecné soudy taktéž v žádné fázi trestního řízení nevěnovaly náležitou pozornost principu proporcionality a zásadě subsidiarity trestní represe, tedy neuvážily, že trestní právo je prostředkem ultima ratio, a jako takové smí být užito jen tehdy, pokud nepřichází do úvahu užití jiných prostředků. Možnost užití jiných než trestněprávních prostředků v případě stěžovatele nebyla obecnými soudy vůbec zvažována navzdory okolnosti, že původní skutek, z něhož vzešlo celé trestní stíhání, byl projednán jako přestupek (s peněžitou sankcí 500 Kč). Trestní právo ovšem nemá místo tam, kde je prostor pro mírnější (byť komplikovanější či zdlouhavější) vyřešení konkrétního (i protiprávního) stavu. V tomto kontextu Ústavní soud také připomíná povinnost orgánů činných v trestním řízení důkladně provádět přípravné řízení a v rámci něj obstarávat důkazy, které svědčí v neprospěch i ve prospěch osoby, proti níž se řízení vede (zákonným podkladem pro takový postup je § 2 odst. 5 trestního řádu). Následně je i v řízení před soudem třeba provést a zvážit důkazy, které hovoří v neprospěch, ale také ve prospěch obžalovaného.
45. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podané ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. srpna 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu