41. Jak již bylo naznačeno výše, v posuzované věci Ústavní soud nijak nepřehodnocoval provedené důkazy. Nejde o situaci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními (byť Ústavní soud poukázal na zavádějící závěr trestních soudů o inkasování eur stěžovatelem). Jde o protiústavní rozpor mezi skutkovými zjištěními, ke kterým trestní soudy dospěly (dispozice stěžovatele s obálkami s eury), a právními závěry, které soudy z těchto skutkových zjištění dovodily (úmysl stěžovatele). Ústavní soud nezpochybňuje, že v některých případech různých trestných činů může být inkasování plateb v eurech (v určitém relevantním objemu) jedním z významných indikátorů přeshraničního elementu dané trestné činnosti. V případě zde posuzovaném je však, jak již bylo podrobně popsáno, situace významně odlišná. Relevanci lze konečně přiznat i námitce stěžovatele, že právě v případě nelegálních obchodů mohou být eura z nejrůznějších důvodů měnou používanou i v rámci vnitrostátního obchodování. Pouhá dispozice stěžovatele s hotovostí v eurech, resp. jeho vědomost o tom, že mezi dvěma dalšími pachateli probíhají transakce v eurech, které stěžovatel zprostředkovává, nezakládá úmysl jednat ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Trestní soudy při prokazování úmyslu stěžovatele rovněž nevzaly dostatečně v potaz, o jak závažnou kvalifikovanou skutkovou podstatu se jedná - v důsledku její aplikace se dolní sazba odnětí svobody stěžovatele zvýšila o 8 let, tedy pětinásobně.
VI.
Ústavní stížnost druhého stěžovatele a její posouzení
42. Ústavní stížnost druhého stěžovatele je zjevně neopodstatněná. V takovém případě Ústavní soud nerozhoduje meritorně. Ústavní soud k rozhodnutí nepotřebuje vyjádření účastníků ani vedlejších účastníků řízení, pokud po prostudování obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti dospěje k závěru, že ta je zjevně neopodstatněná. Proto Ústavní soud v případě druhého stěžovatele nezasílal jeho ústavní stížnost účastníkům ani vedlejším účastníkům řízení se žádostí o vyjádření.
43. Je třeba připomenout, že Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů. Není tedy jeho úkolem znovu podrobně přezkoumávat všechny aspekty napadených rozhodnutí, ani podrobně reagovat na veškeré námitky stěžovatele, pokud se jimi již dostatečně zabývaly trestní soudy - i ty jsou totiž ve smyslu čl. 4 Ústavy povinny chránit základní práva a svobody jednotlivce. Ústavní soud přesto alespoň ve stručnosti shrne, z jakých důvodů nebylo na místě v případě druhého stěžovatele (oproti případu prvního stěžovatele) meritorně zkoumat ústavnost napadených rozhodnutí.
44. V případě druhého stěžovatele soudy především řádně prokázaly jeho úmysl spáchat trestný čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Přestože druhý stěžovatel sám do zahraničí marihuanu nevyvážel, resp. to nebylo trestními soudy prokázáno, jeho vědomost o této okolnosti byla bez pochybností prokázána mj. odposlechem ze dne 11. 7. 2015, jak soudy opakovaně uvedly (bod 36 rozsudku městského soudu, bod 232 rozsudku vrchního soudu, bod 114 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel byl navíc na základě odposlechů a dalších důkazů trestními soudy označen za organizátora či hlavu celé trestné činnosti (bod 283 či 241 rozsudku městského soudu, bod 306 rozsudku vrchního soudu, bod 116 usnesení Nejvyššího soudu). Vnímali ho tak koneckonců i další odsouzení; např. odsouzený N. o něm v odposlechu ze dne 30. 3. 2016 hovoří jako o "tom nejvyšším, ultra darebákovi", jemuž se přezdívá "O. V." (bod 53 rozsudku městského soudu). V případě druhého stěžovatele tedy trestní soudy ústavně souladně prokázaly jeho vědomost o přeshraničním rozměru celé skupiny, a to nejen na základě jeho postavení v čele této skupiny, ale i prostřednictvím odposlechů, v nichž o této okolnosti hovoří.
45. Veškeré další relevantní námitky stěžovatele již trestní soudy opakovaně vypořádaly ústavně konformním způsobem. Jedinou výjimku z toho představují námitky stěžovatele ohledně nesprávného složení senátu vrchního soudu - Nejvyšší soud se jimi však nezabýval proto, že je stěžovatel ani neuplatnil, jak sám potvrzuje na straně 6 ústavní stížnosti. Proto jsou tyto námitky nyní materiálně nepřípustné a Ústavní soud se jimi nemůže zabývat (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2693/23, bod 45). Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že Ústavní soud přihlédne k námitce protiústavnosti vždy bez ohledu na aktivitu stěžovatele v předchozí fázi řízení, jak tvrdí v bodě 19 ústavní stížnosti. Požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky (srov. nález sp. zn. I. ÚS 4022/17, bod 22).
46. Vzhledem k výše uvedenému je materiálně nepřípustný také návrh stěžovatele na zrušení ustanovení § 30 odst. 2 věty druhé trestního řádu. Řízení o návrhu podle § 74 zákona o Ústavním soudu je řízením akcesorickým; není-li ústavní stížnost přípustná, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně jeho jednotlivých ustanovení [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351) či sp. zn. IV. ÚS 749/25]. To platí analogicky i pro jednotlivé materiálně nepřípustné námitky stěžovatele. Návrh na zrušení daného ustanovení sleduje osud materiálně nepřípustné námitky, v rámci níž je tento návrh činěn. Jinak řečeno, navrhuje-li stěžovatel zrušení ustanovení, k jehož použití vznesl nepřípustné námitky, pak je nepřípustný také samotný návrh na zrušení daného ustanovení. Bylo by nelogické, kdyby se Ústavní soud mohl zabývat ústavností napadeného ustanovení v obecné rovině, přestože by se současně nemohl zabývat konkrétními námitkami stěžovatele v rámci řízení o ústavní stížnosti.
47. Zbývá dodat, že ústavní stížnost jako celek je zjevně neopodstatněná, a nikoli částečně nepřípustná; Ústavní soud až na výjimky nepromítá závěr o materiální nepřípustnosti jednotlivé námitky do výroku rozhodnutí. V tomto smyslu tedy výrok týkající se návrhu na zrušení citovaného ustanovení sleduje osud výroku o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti jako takové.
48. Žádné ústavněprávní pochybnosti nevyvolává argumentace stěžovatele, týkající se 1) výše uloženého trestu, 2) zkoumání jeho zavinění trestními soudy a 3) opomenutých důkazů. Jedná se o námitky, jejichž neopodstatněnost z hlediska ústavnosti je v pravém slova smyslu zjevná. Je proto možné v tomto směru plně odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Výší uloženého trestu se podrobně zabýval Nejvyšší soud v bodech 125-131 a vrchní soud v bodě 326 odůvodnění, kde dokonce výslovně odůvodnil, proč mimořádně nesnížil trest odnětí svobody podle § 58 trestního zákoníku. Obdobně není pravdou, že by se trestní soudy nezabývaly zaviněním stěžovatele (srov. body 232, 261 a 324 rozsudku vrchního soudu a bod 35 rozsudku městského soudu). Námitky stěžovatele ve vztahu k jeho zavinění přesvědčivě vypořádal Nejvyšší soud v bodě 116 napadeného usnesení. Ústavní soud rovněž neshledal, že by v trestním řízení existovaly protiústavně opomenuté důkazy - neprovedení všech navržených důkazů bylo řádně a logicky odůvodněno (bod 123 usnesení Nejvyššího soudu, body 146-151 rozsudku vrchního soudu, bod 260 rozsudku městského soudu).
49. Protiústavnost napadených rozhodnutí nezpůsobuje ani absence rozhodnutí o povolení použití agenta v trestním spise. Vrchní soud v bodech 156 a 157 popsal, že již v minulosti byl nejen trestními soudy, ale i Ústavním soudem akceptován postup, kdy existence povolení soudce vrchního soudu k použití agenta ve smyslu § 158e trestního řádu je ve spisovém materiálu doložena nikoli samotným rozhodnutím, ale toliko písemným potvrzením daného soudce, že toto rozhodnutí vydal. Z hlediska pravidel spravedlivého procesu je důležité, že stěžovatel se mohl seznámit s informacemi, na základě kterých lze ověřit řádnost postupu při povolení použití agenta.
50. Stěžovatel dále namítá celou řadu vad, týkajících se použití odposlechů. Také těmi se však trestní soudy zabývaly, a to velmi podrobně, již z toho důvodu, že některým námitkám stěžovatele daly do jisté míry za pravdu. Argumentaci trestních soudů lze shrnout tak, že sice dílčí vady shledaly, avšak ty nevedou k nezákonnosti nebo protiústavnosti použití důkazů či napadených rozhodnutí jako takových. S tímto hodnocením se Ústavní soud ztotožňuje. Týká se to např. odůvodnění celkové doby odposlechu (bod 180 rozsudku vrchního soudu). Obdobně, co se týče neexistence konkrétního zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti úkonu, Nejvyšší soud poukázal na to, že byť jde o vadu řízení, ta nevede k závěru o nezákonnosti příslušných meritorních rozhodnutí, jestliže dle všech okolností byly věcné důvody pro neodkladnost nebo neopakovatelnost splněny (podrobněji k tomu bod 108 usnesení Nejvyššího soudu a v něm citovaná judikatura velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu). Stěžovatel netvrdí nic, co by se vymykalo kritériím stanoveným v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/13 - neodkladnost nebo neopakovatelnost totiž musí i dle judikatury Ústavního soudu být alespoň zřejmá ze spisového materiálu či okolností případu, což ve zde posuzované věci bylo splněno, jak trestní soudy detailně rozebraly. Obdobně, co se týče subsidiarity použití odposlechů, již vrchní soud uvedl, že ta sice byla v příkazu odůvodněna jen stroze, ale zásadní je, že objektivně a vzhledem ke konkrétním doposud zjištěným okolnostem byl tento zákonem stanovený předpoklad nepochybně naplněn (body 173 a 179 vrchního soudu). Vrchní soud také odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 139/2017, z něhož plyne, že absence explicitního podrobného odůvodnění, co se týče subsidiarity použití odposlechu, nemusí vést k nepoužitelnosti důkazu. Tento závěr je v souladu i se starší judikaturou Ústavního soudu, která vymezila elementární nároky na náležitosti příkazů k odposlechu (nález sp. zn. II. ÚS 615/06). Ústavní soud tedy ve shodě s trestními soudy konstatuje a shrnuje, že žádná z vad, týkajících se použití odposlechů, které byly stěžovatelem tvrzeny, nevede k protiústavnosti napadených rozhodnutí.
51. Dle Ústavního soudu nebylo porušeno ani právo stěžovatele vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). V bodě 188 a 189 napadeného rozsudku vrchní soud shrnul, že městský soud přehrál při hlavním líčení všechny odposlechy, u kterých byly současně splněny podmínky toho, že 1) o jejich přehrání stěžovatel žádal, a že 2) byly pro rozhodnutí ve věci samé relevantní. Městský soud pouze nevyhověl obecnému návrhu stěžovatele na přehrání všech existujících odposlechů, jelikož stěžovateli byly odposlechy k dispozici od počátku hlavního líčení, přičemž byl v rámci hlavního líčení dne 15. 10. 2019 vyzván, aby v případě, že bude chtít dokazovat dalšími odposlechy, je konkrétně označil, což neučinil (bod 260 rozsudku městského soudu).
VII. Závěr
52. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů vyhověl ústavní stížnosti prvního stěžovatele v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku I usnesení Nejvyššího soudu a výroku I rozsudku vrchního soudu, a tyto výroky ve vztahu k prvnímu stěžovateli zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a), § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud shledal porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny v tom, že trestní soudy nedostatečně prokázaly úmysl stěžovatele spáchat trestný čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Jinak řečeno, skutková zjištění, která trestní soudy učinily, jsou v extrémním nesouladu s právním závěrem o úmyslu stěžovatele.
53. Ve zbytku Ústavní soud odmítl ústavní stížnost prvního stěžovatele dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu] a dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
54. V případě druhého stěžovatele Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Akcesorický návrh na zrušení § 30 odst. 2 věty druhé trestního řádu sdílí osud ústavní stížnosti. Ústavní soud ho proto odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. září 2025
Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu