40. Závěry obecných soudů jsou pak ještě problematičtější, přihlédne-li Ústavní soud k tomu, že ve stěžovatelově věci se nejednalo o odpovědnost státu za "obecné" předběžné opatření, nýbrž za předběžné opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí podle § 400 až 414 z. ř. s. Jak bylo shora podrobně vysvětleno, jde o zcela specifický typ předběžného opatření, přičemž postup a podmínky pro jeho nařízení jsou regulovány speciální právní úpravou (v podrobnostech viz výše, body 34 a 35). I samotný zákon o zvláštních řízeních soudních přitom počítá s tím, že u těch procesních institutů, které jsou v něm speciálně upraveny, se uplatní "pouze" princip tzv. zbytkové subsidiarity (tj. ustanovení občanského soudního řádu se použijí pouze tehdy, nevyplývá-li z povahy jednotlivých ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních něco jiného). Obecné soudy však k těmto specifikům nijak nepřihlédly a s předběžným opatřením ve věci ochrany proti domácímu násilí svévolně zacházely tak, jakoby to bylo zcela běžné předběžné opatření podle občanského soudního řádu, na které dopadá mj. i jeho § 77a. Takový postup nejenže svévolně nerespektuje právní úpravu obsaženou v zákoně o zvláštních řízeních soudních (zejm. § 1 odst. 4 ve spojení s § 400 až 414), nýbrž nepochopitelně opomíjí i znění samotného § 77a občanského soudního řádu, podle něhož "zaniklo-li nebo bylo-li zrušeno nařízené předběžné opatření z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, je navrhovatel povinen nahradit škodu a jinou újmu každému, komu předběžným opatřením vznikla." Ač pochopitelně nelze vyloučit, že tvrzená oběť se bude ochrany před domácím násilím domáhat pouze občanskoprávní cestou, typickým prostředkem ochrany v těchto věcech bude nejspíše podání oznámení o přestupku (např. o přestupku proti občanskému soužití podle § 7 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích) nebo trestního oznámení (např. o přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 trestního zákoníku), event. spojeného s adhezním návrhem na náhradu újmy. Je proto protismyslné činit odpovědnost navrhovatele za újmu způsobenou nařízením předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí závislou na tom, zda "návrhu ve věci samé bylo vyhověno" nebo zda "právo navrhovatele bylo uspokojeno", neboť v přestupkovém ani trestním řízení ani nemůže dojít k vyhovění návrhu nebo uspokojení práva v občanskoprávním smyslu. Přestupková i trestní řízení jsou ovládána zcela odlišnými principy než občanskoprávní řízení. Závěry obecných soudů se tudíž jeví jako svévolné i z pohledu podústavního práva, nejen z pohledu ústavně garantovaného práva na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
41. Věc má i další ústavněprávní rozměr, který obecné soudy při rozhodování opomněly zohlednit. Obecné soudy jsou přitom povinny při rozhodování vzít v potaz a vyvažovat všechny ústavní principy a ústavně garantovaná základní práva, jež mohou být dotčeny. Jak Ústavní soud shora nastínil, rozhodování o tom, kdo a za jakých podmínek je pasivně legitimovaným subjektem v řízení o náhradě újmy způsobené předběžným opatřením ve věci ochrany proti domácímu násilí, má i výrazný ústavněprávní přesah do oblasti pozitivních závazků státu poskytovat v horizontálních vztazích ochranu základním právům tvrzených obětí domácího násilí (v podrobnostech viz výše, bod 35). Plošné přenášení odpovědnosti za nezákonná předběžná opatření na tvrzené oběti domácího násilí by totiž mohlo vést ke snižování účinnosti těch právních nástrojů, které mají základní práva těchto osob zajišťovat a chránit. Tvrzené oběti domácího násilí by to totiž stavělo před dilema, a) zda se domáhat předběžné ochrany před domácím násilím a potažmo ochrany svých základních práv, avšak současně se vystavit riziku, že budou nuceny nést občanskoprávní odpovědnost i za újmu způsobenou nezákonným předběžným opatřením, nebo b) zda rezignovat na ochranu svých základních práv a potenciálně se vystavit újmě na životě a zdraví v důsledku domácího násilí. Rozhodování obecných soudů tudíž nemělo dopad pouze do oblasti základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 3 Listiny, nýbrž také do oblasti základních práv navrhovatele předběžného opatření (stěžovatelova nezletilého syna), u něhož dovodily plnou odpovědnost za nařízení předběžného opatření.
42. Ústavní soud proto shrnuje, že obecné soudy při svém rozhodování nevzaly v potaz žádný z uvedených ústavních principů a nevyvažovaly žádné ze shora uvedených základních práv (zejména základní právo stěžovatele na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny, avšak i základní práva navrhovatele předběžného opatření, na něhož odpovědnost za - potenciálně nezákonné - předběžné opatření přenesly). Obecné soudy navíc ve svých rozhodnutích řádně nezohlednily ani relevantní podústavní právní úpravu, která na věc dopadá (zejména příslušné části zákona o zvláštních řízeních soudních a občanského soudního řádu), resp. tuto právní úpravu aplikovaly svévolným způsobem. Tím porušily stěžovatelovo základní právo podle čl. 36 odst. 3 Listiny a rozhodly v rozporu se svou ústavní povinností chránit základní práva a svobody jednotlivců (čl. 4 Ústavy) a respektovat principy materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
VIII.
Závěr
43. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a zrušil napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu v té části, jež se týkala stěžovatelova nároku na náhradu újmy způsobené omezením styku s nejstarším synem jakožto navrhovatelem předběžného opatření po dobu trvání tohoto předběžného opatření [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Společně s tím Ústavní soud zrušil také rozhodnutí o nákladech řízení, neboť jde o výroky závislé na posouzení merita věci.
44. Obecné soudy budou muset v dalším řízení zohlednit v tomto nálezu zmíněné principy a judikaturu a současně v tomto kontextu posoudit nárok stěžovatele. Zejména bude třeba opětovně zkoumat, zda byly splněny podmínky podle zákona č. 82/1998 Sb., které by založily odpovědnost za způsobenou újmu podle tohoto zákona. Přitom budou muset vážit, za jakých okolností připadá v úvahu odpovědnost státu za potenciálně nezákonná předběžná opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí s ohledem na ochranu obětí domácího násilí. Na druhé straně budou muset vymezit, kdy má být odpovědnost státu vyloučena s ohledem na specifika těchto předběžných opatření.
45. Ve zbylém rozsahu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti pro opožděnost [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu], zčásti pro neoprávněnost navrhovatele [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], zčásti pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu nelze podat odvolání.
V Brně dne 2. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu