39. Uvedené úvahy se Ústavnímu soudu jeví jako nelogické. Zejména není jasné, co vedlo Nejvyšší soud k potřebě identifikovat moment zhoršení psychického stavu stěžovatelky. Nejvyšší soud v odkazované části napadeného rozsudku zmínil poznatky znalců, že stěžovatelčina posttraumatická stresová porucha trvala roky a že její psychické problémy souvisejí s průběhem jejího manželství s obviněným. Není přitom rozhodné, zda psychická porucha stěžovatelky měla svůj základ již v době předcházející stíhanému skutku, neboť z vyjádření znalců (srov. body 94 až 110 rozsudku obvodního soudu) zřetelně vyplynulo, že se dlouhodobě rozvíjela a prohlubovala v důsledku stěžovatelčina soužití s obviněným. Vzhledem k těmto závěrům, jakož i vzhledem k mnohaletému jednání obviněného (jež i Nejvyšší soud přijal jako prokázané), nebyl prostor k pochybám o příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a uvedenou psychickou poruchou poškozené, resp. jejím rozvojem a prohloubením. Nejvyšší soud tak v konečném důsledku popřel výše uvedené východisko, které sám formuloval, totiž že závěry znalců mohou být významným podkladem pro rozhodnutí soudu, zda byl daným jednáním spáchání trestný čin, neboť tyto závěry nikterak nepromítl do svých úvah týkajících se naplnění znaků trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí.
40. Ústavní soud nemůže akceptovat ani (blíže neodůvodněný) závěr Nejvyššího soudu, že soudy nižších stupňů dostatečně nevyložily, z čeho dovodily, že po celé čtrnáctileté stíhané období stěžovatelka pociťovala jednání obviněného jako těžké příkoří, a konkrétně která. Jak již bylo uvedeno, skutková zjištění obecných soudů vycházela primárně z výpovědí stěžovatelky. Ta v těchto výpovědích mnohokrát dávala najevo, že jednání obviněného vnímala jako ubíjející a silně ponižující. Opět je třeba připomenout znalecké dokazování, z něhož vyplynulo, že u stěžovatelky se v důsledku soužití s obviněným rozvinula posttraumatická stresová porucha. Následek v podobě těžkého příkoří tak podle Ústavního soudu velice zřetelně vyplýval jak z provedeného dokazování, tak z rozhodnutí obvodního a městského soudu. Závěr Nejvyššího soudu o tom, že jednání obviněného "nemělo na poškozenou takový dopad, aby jej bylo možno právně kvalifikovat jako týrání" (srov. body 52 a 54 napadeného rozsudku), se tak jeví jako zjevně neopodstatněný a extrémně rozporný s výsledky provedeného dokazování.
41. V posuzované věci Nejvyšší soud nevěnoval žádnou pozornost výrazně ponižujícímu charakteru jednání obviněného. Ústavní soud to vnímá jako další zásadní chybu Nejvyššího soudu, neboť i ponižování představuje formu psychického násilí, jež může být podstatou týrání. Vytrvalé slovní urážení a zesměšňování, udělování pokynů, příkazů a zákazů a jejich vynucování vytrvalým slovním nátlakem, kontrolování, nucení ke slibům, klepání do hlavy, odstrkování a vyžadování úplné podřízenosti ve svém celku tvoří zacházení, které by každý musel vnímat jako silně dehonestující. Ve spojení s extrémně dlouhou dobou trvání takového zacházení obviněného se stěžovatelkou toto ponižování nutně vykazuje znaky těžkého příkoří coby základního prvku týrání. Uvedené jednání obviněného je navíc podle Ústavního soudu nezbytné označit jako bezohledné vůči stěžovatelce, přičemž právě míra bezohlednosti patří mezi další z určujících znaků týrání.
42. Ústavní soud dále přisvědčuje tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší soud v napadeném rozsudku jednání obviněného významně bagatelizoval, a to zejména právě tím, že je vytrhával z kontextu. V bodě 48 rozsudku Nejvyšší soud konstatoval, že dané jednání obviněného mělo charakter především psychického násilí, doplněné "zcela nevýrazným, v podstatě symbolickým fyzickým násilím (mírné strčení, klepnutí prsty do hlavy)". Nejvyšší soud však v rozporu se skutkovou větou doplnil, že strčení bylo mírné, jeho formulace navíc naznačuje, že šlo o jednorázové jednání. Tak tomu však nebylo, tyto prvky se v jednání obviněného objevovaly opakovaně, ve skutkové větě bylo jasně zmíněno, že šlo ze strany obviněného o normální způsob komunikace. Pokud jde o zmíněné klepání (nikoli klepnutí) prsty na hlavu, je třeba doplnit, že šlo o klepání klouby prstů sevřené pěsti (což ani skutková věta nespecifikovala). Přestože ani tak jistě nejde o hrubé násilí, nelze přehlížet (jak to učinil Nejvyšší soud), že takové jednání by prakticky každý vnímal jako silně nepříjemné, a zejména ponižující. Navíc - jak výstižně poznamenala stěžovatelka v ústavní stížnosti - obviněný tou stejnou pěstí v minulosti stěžovatelku surově bil; ona Nejvyšším soudem konstatovaná symbolika tím získává podstatně hrozivější podobu.
43. Nelogická se v kontextu posuzované věci jeví úvaha Nejvyššího soudu obsažená v bodech 63 a 64 napadeného rozsudku, která vycházela z konstatování, že v dané věci nedošlo k eskalaci konfliktu mezi obviněným a stěžovatelkou ani k jeho stupňování, nýbrž že šlo o "setrvalý stav, dlouhodobě neuspokojivé manželství mezi poškozenou a obviněným". I když se ponechá stranou další bagatelizující formulace (neboť označit jako "neuspokojivé" manželství, v jehož průběhu docházelo ze strany obviněného k hrubému násilí, ponižování a despotismu, je skutečně značně nepřípadné), absence eskalace či stupňování konfliktu nemůže představovat oporu pro závěr, že jednání obviněného vůči stěžovatelce nevykazovala takový stupeň závažnosti, aby se dalo hovořit o týrání. Jakkoli Ústavní soud nehodlá popírat, že eskalace závažnosti chování pachatele vůči oběti bývá častým, třeba i typickým průvodním jevem týrání, jistě to nelze považovat za znak nezbytný. Opět je třeba zdůraznit zvláštnost posuzovaného případu, kdy je počátek stíhaného skutku stanoven nikoli podle jeho faktického zahájení, nýbrž až okamžikem, kdy toto jednání začalo být trestné. Několik let před "oficiálním" počátkem skutku obviněný vůči stěžovatelce opakovaně použil hrubé násilí spojené s jejím zraněním. Jak a kam by podle Nejvyššího soudu mělo takové jednání eskalovat, aby dosáhlo intenzity týrání? Jak již bylo uvedeno, obviněnému se podařilo vůli stěžovatelky zásadním způsobem oslabit ještě před 1. červnem 2004, takže po tomto datu mu stačilo pro dosažení svých cílů a potřeb (jež byly pro stěžovatelku spojeny s těžkým a mnohaletým příkořím) používat prostředky méně intenzivní, zahrnující i připomínky dříve vykonaného násilí. Podstatná pro posouzení naplnění znaku týrání tak nemohla být přítomnost či absence eskalace konfliktu, nýbrž to, zda i tyto méně intenzivní prostředky způsobovaly u poškozené následky typické pro týrání, mimo jiné s ohledem na její předchozí zkušenosti ze soužití s obviněným a na její psychický stav předchozím soužitím vyvolaný.
44. Ústavní soud musí dát stěžovatelce za pravdu i v tom, že Nejvyšší soud použil v napadeném rozsudku některé argumenty a formulace, které nejenže nemají relevanci pro posouzení klíčové otázky naplnění znaku týrání, ale navíc byly způsobilé dále prohloubit viktimizaci stěžovatelky coby oběti domácího násilí v jeho trestněprávně relevantní podobě. V prvé řadě jde o konstatování Nejvyššího soudu o tom, že poškozená jako svéprávná, navíc vzdělaná žena, žila v daném manželství dobrovolně desítky let, přestože z něj mohla kdykoliv odejít (bod 81 napadeného rozsudku). Nedostatek vůle oběti opustit vztah, v němž je druhým z partnerů týrána, představuje jeden z typických průvodních jevů domácího partnerského násilí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1285/08 ze dne 26. června 2008 či sp. zn. III. ÚS 3234/09 ze dne 21. ledna 2010, a literaturu zde citovanou, nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1341/2017 ze dne 8. listopadu 2017). Ani okolnost, že se oběť smířila se svým trýznivým osudem, nemůže být na překážku závěru, že byla vystavena týrání.
45. Stejně tak se Ústavnímu soudu jeví jako naprosto nevhodná formulace užitá Nejvyšším soudem, že se stěžovatelka obviněnému "až nemístně podřizovala" (bod 81 napadeného rozsudku). Jestliže se oběť podřizuje pokynům a příkazům partnera, který vůči ní v minulosti použil hrubého fyzického násilí, a dlouhodobě vůči ní používá různé formy násilí psychického, nespatřuje v tom Ústavní soud nic nemístného. Ba naopak je nemístná uvedená formulace Nejvyššího soudu, která je výrazně způsobilá prohloubit traumatizaci stěžovatelky.
46. V souvislosti s uvedenými nepřijatelnými úvahami a formulacemi Ústavní soud dodává, že podstatné vady shledává i ve způsobu, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s kritikou, kterou vůči totožným úvahám (obsaženým již v kasačním usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 79/2021-1224 ze dne 17. února 2021) formuloval odvolací soud v usnesení č. j. 67 To 402/2023-1753 ze dne 27. února 2024, které Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil. Nejvyšší soud tuto (zcela racionální a případnou) kritiku odbyl s tím, že odvolací soud neodkázal na žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu či na konkrétního odborníka, s nimiž by inkriminované názory Nejvyššího soudu byly v rozporu (srov. 82 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud tak rezignoval na věcnou polemiku, která reálně oporu v judikatuře a odborné literatuře měla (viz výše) a městský soud ji pouze opomněl přesně citovat.
47. Nejvyšší soud i v bodě 50 rozsudku městskému soudu vytknul, že své závěry neopřel o jediný judikát či odborný článek. K tomu Ústavní soud poznamenává, že při veškerém respektu k významu judikatury a odborné literatury pro kvalitní právní argumentaci nelze absenci odkazů na tyto zdroje považovat samu o sobě za podstatnou vadu odůvodnění rozhodnutí. To platí o to více v případech, které vykazují výrazná specifika oproti běžným případům daného druhu - a taková specifika bezpochyby existovala i v posuzované věci, jak již bylo výše vysvětleno. Přes zmíněnou absenci odkazů na judikaturu a odbornou literaturu vykazovaly právní úvahy městského soudu (srov. bod 10 usnesení městského soudu) vysokou míru souladu s výše uváděnou definicí týrání, a nešlo o úvahy zjednodušující, jak je (taktéž v bodě 50 rozsudku) označil Nejvyšší soud.
48. Stěžovatelka namítala rovněž porušení čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Tato námitka vycházela z tvrzení, že Nejvyšší soud v rámci odůvodnění napadeného rozsudku zlehčoval prožité útrapy stěžovatelky, zpochybňoval její osobnostní integritu, bagatelizoval následky jednání obviněného a přenesl část viny za jednání obviněného na stěžovatelku. Dále pak stěžovatelka námitku spojovala rovněž s tím, že Nejvyšší soud zveřejnil na úřední desce rozsudek v neanonymizované formě s uvedením plného jména stěžovatelky včetně její adresy a dalších údajů.
49. K tomu Ústavní soud v první řadě zdůrazňuje, že je vázán tím, jak předmět řízení stěžovatelka vymezila v ústavní stížnosti. Stěžovatelka podala ústavní stížnost výlučně proti rozhodnutí, nikoliv proti jinému zásahu. Tomu odpovídá i petit ústavní stížnosti, jímž se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného rozsudku. Za těchto okolností se Ústavní soud nemohl zabývat výtkou proti způsobu zveřejnění rozsudku.
50. Ohledně odůvodnění napadeného rozsudku Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že formulace použité v odůvodnění jsou necitlivé, zlehčují stěžovatelčino utrpení a bagatelizují jednání obžalovaného. Ústavní soud právě uvedené však nevnímá jako samostatné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, nýbrž jako součást (projev) zásahu spočívajícího v tom, že se stěžovatelce nedostalo účinného vyšetřování a tím bylo porušeno její právo nebýt podrobena krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. Obdobný úsudek učinil Evropský soud pro lidská práva ve věci Beizaras a Levickas proti Litvě (stížnost č. 41288/15, body 152 až 156), ve které na základě nevhodných formulací v odůvodnění soudního rozhodnutí ve spojení s dalšími faktory dospěl k závěru, že stěžovatelé neměli k dispozici účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy. Věc J. L. proti Itálii (stížnost 5671/16), na kterou odkazovala stěžovatelka v ústavní stížnosti, je specifická tím, že podle Evropského soudu pro lidská práva se stěžovatelce dostalo účinného vyšetřování a tento aspekt práva podle čl. 8 Úmluvy porušen nebyl.
VII.
Závěr
51. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů konstatuje, že Nejvyšší soud napadeným rozsudkem porušil stěžovatelčino právo na účinné vyšetřování vyplývající ze zákazu krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení. Toto právo bylo přitom porušeno velmi intenzivním způsobem, neboť jednání, vykazující znaky ponižujícího zacházení a trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 trestního zákoníku, bylo napadeným rozsudkem označeno za beztrestné, a tím pádem zůstalo zcela nepotrestáno. Ústavní soud proto sdílí názor stěžovatelky, že v daném případě představuje kasace napadeného rozhodnutí jediný efektivní způsob, jakým lze její újmu alespoň zmírnit.
52. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. Takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 téhož zákona). Nejvyšší soud je vázán právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v tomto nálezu (§ 314h odst. 1 trestního řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. srpna 2025
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu