36. Z výše uvedených obecných východisek [viz sub A)] vyplývá, že v případech tzv. bagatelních věcí je s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu důvodnost ústavní stížnosti zásadně vyloučena. Stejně tak je před Ústavním soudem omezen přezkum rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení, což se týká právě nyní posuzované věci. Ústavní soud však současně opakovaně v minulosti, a to i po přijetí stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 vyslovil, že otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (procesních pravidel), což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy, v nichž je obsažen prvek svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V důsledku toho dochází k porušení práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz body 18 až 21 shora). Uvedená situace nastala právě v nyní posuzované věci.
37. Ze spisového materiálu vyplývá, že obvodní soud z e-mailu ze dne 28. 2. 2023 a z potvrzení Fio banky o platbě učinil zjištění, že Peter Katuščák uhradil dluh na službách na nebytové jednotce, který na něj (spolu s jeho manželkou) přešel jako na právního nástupce stěžovatelky v souvislosti s převodem podílu na jednotce, přičemž úhradu žalobce e-mailem Peteru Katuščákovi potvrdil. Při jednání konaném u obvodního soudu dne 17. 6. 2023 stěžovatelka uplatnila námitku, že jeden z jejích právních nástupců Peter Katuščák na žalovaný dluh uhradil dne 28. 2. 2023 částku 50 813 Kč, čímž byl dluh částečně splněn právním nástupcem stěžovatelky, a potud je žaloba nedůvodná. Na tuto obranu stěžovatelky reagoval žalobce tak, že platbu potvrdil a v návaznosti na ověření platby vzal svoji žalobu podáním ze dne 5. 8. 2024 částečně zpět, a to co do částky 50 813 Kč s příslušenstvím (viz č. l. 61 a 81 spisu obvodního soudu sp. zn. 7 C 27/2024).
38. Z uvedeného vyplývá, že dne 28. 2. 2023, tedy několik měsíců před podáním žaloby (žaloba, resp. návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl podán dne 11. 5. 2023) právní nástupce stěžovatelky uhradil část žalovaného nedoplatku ve výši 50 813 Kč. Proto vzal žalobce v průběhu soudního řízení po upozornění stěžovatelky na uskutečnění uvedené platby žalobu v této části zpět. Obvodní soud následně v části, v níž vzal žalobce žalobu se souhlasem stěžovatelky zpět, řízení zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl výrokem III. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal stěžovatelce, která byla v řízení zcela úspěšná, neboť byla úspěšná i ve zbývající části, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 30 492 Kč.
39. Na základě žalobcem podaného odvolání městský soud výrokem II. svého rozhodnutí rozsudek obvodního soudu ve výroku III. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení. Městský soud tento svůj závěr odůvodnil tím, že přihlédl ke skutečnosti, že část žalobního požadavku byla uhrazena, a že tedy částečné zastavení řízení podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. zavinila stěžovatelka. Vzhledem k tomu, že neúspěch žalobce byl téměř shodný, městský soud podle poměr úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1, 2 o. s. ř.) žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před obvodním soudem nepřiznal, přitom se však městský soud v této souvislosti blíže nezabýval shora zmíněnými konkrétními okolnostmi částečné úhrady.
40. Z uvedeného vyplývá, že městský soud posoudil otázku zavinění na zastavení řízení, aniž by reagoval na to, že podle v řízení prokázaného tvrzení stěžovatelky již dne 28. 2. 2023, tedy několik měsíců před podáním žaloby, byla část žalované částky ve výši 50 813 Kč uhrazena právním nástupcem stěžovatelky. Žaloba (resp. návrh na vydání elektronického platebního rozkazu) tedy v tomto rozsahu nebyla podána důvodně. Přesto městský soud dospěl k závěru, že to byla stěžovatelka, kdo zavinil částečné zastavení prvostupňového řízení, a proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení. Rozhodnutí městského soudu je tak v této části nepřezkoumatelné a v rozporu s principy spravedlnosti.
41. Městský soud navíc posoudil otázku náhrady nákladů prvostupňového řízení odlišně od obvodního soudu, aniž dal účastníkům řízení před svým rozhodnutím možnost se seznámit se změnou skutkového a právního názoru před svým rozhodnutím a na tuto změnu reagovat. Z výše uvedené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom vyplývá, že má-li odvolací soud na otázku hrazení nákladů řízení jiný náhled než soud nalézací, aniž by přitom došlo k relevantní změně skutkových okolností, a účastníci tak mohli jiné rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předvídat, je povinen vytvořit pro účastníky procesní prostor, aby se mohli k dané otázce vyjádřit a uplatnit námitky a argumenty, které mohou být s to rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit a s nimiž se odvolací soud musí ve svém rozhodnutí náležitě vypořádat. Tímto svým postupem městský soud porušil zásadu legitimního očekávání a jeho rozhodnutí tak bylo pro stěžovatelku překvapivé.
42. Z toho vyplývá, že městský soud v důsledku nesprávné interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu se dopustil extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. V postupu městského soudu, který odlišně od obvodního soudu - a navíc nesprávně - vyhodnotil obvodním soudem zjištěný skutkový stav, aniž s touto změnou svého názoru účastníky řízení seznámil, a následně svůj závěr v napadeném rozsudku zcela nedostatečně odůvodnil, byl obsažen prvek svévole a jeho rozhodnutí je tak v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu. V důsledku toho bylo v předmětné věci porušeno právo stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
VI.
Závěr
43. Ze shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem městského soudu při rozhodování o nákladech prvostupňového řízení bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený výrok II. rozsudku městského soudu v části, ve které byl změněn výrok III. rozsudku obvodního soudu ohledně nákladů prvostupňového řízení, zrušil. Vzhledem k tomu, že městský soud bude v dalším řízení o nákladech prvostupňového řízení znovu rozhodovat, přistoupil Ústavní soud rovněž ke zrušení výroku III. rozsudku městského soudu o nákladech odvolacího řízení.
44. Zrušením výroku II. rozsudku městského soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení před obvodním soudem se vytváří prostor pro opětovné posouzení rozhodnutí obvodního soudu o nákladech prvostupňového řízení městským soudem, a zároveň se tím stěžovatelce otevírá možnost uplatnění argumentace ohledně skutkové i právní stránky předmětné věci.
45. Úkolem městského soudu v dalším řízení pak bude posoudit předmětnou věc znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu, jakož i v dalších nálezech v tomto nálezu uvedených (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
46. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 23. července 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu