45. Při posouzení otázky ochrany společnosti ve smyslu § 100 odst. 5 trestního zákoníku soudy v napadených rozhodnutích vycházejí zejména ze zprávy Věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Opavě, z neaktuálního znaleckého posudku MUDr. M. Karase z počátku roku 2022 a ze zprávy ošetřující lékařky MUDr. A. Pastuchové. Z těchto zpráv vyplývá, že stěžovatel nemá dostatečný náhled na svou diagnózu, je otravný, ostatní chovanci ho nemají rádi, má překotný ústní projev (skáče do řeči), diskutuje stran své medikace, kterou žádá upravit, obchoduje s léky na oddělení. Převážnou částí těchto poznatků potom soudy argumentují v odůvodnění napadených rozhodnutí. Z uvedených podkladů je zjevné, že stěžovatel je osobou problémovou, která je nakloněna užívání návykových látek, a osobou neschopnou dlouhodobě se přizpůsobit nastavenému režimu. Z hlediska nebezpečí pro společnost však nejsou popsány např. agresivní sklony, které by podstatně zvyšovaly nebezpečí pro zájmy chráněné trestním zákonem. Přitom právě tento právní závěr je stěžejní pro prodloužení zabezpečovací detence podle § 100 odst. 5 trestního zákoníku. V této souvislosti je nutno opět přihlédnout ke stěžovatelem již spáchané trestné činnosti (resp. k činům jinak trestným), na jejímž základě stěžovatel nakonec skončil v zabezpečovací detenci, když šlo ve všech případech o bagatelní kriminalitu bez agresivního projevu.
46. K otázce neaktuálního znaleckého posudku MUDr. M. Karase Ústavní soud uvádí, že ačkoliv nálezová judikatura [viz nález ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. I. ÚS 497/18 (N 126/90 SbNU 109)] vymezuje požadavek na prodlužování detence ve formě dalších, na zprávě ústavu zabezpečovací detence nezávislých podkladů, čímž je míněno především znalecké posouzení chovance, v posuzované věci tvořil podklad pro rozhodnutí okresního soudu a následně i krajského soudu znalecký posudek MUDr. M. Karase ze dne 4. 1. 2022, tj. znalecký posudek starší než tři roky. Jakkoli není nutné zpracovávat znalecký posudek na duševní stav osob v zabezpečovací detenci při každé žádosti o propuštění ze zabezpečovací detence, při posouzení nutnosti dalšího trvání detence u stěžovatele, který se nikdy nedopustil násilné trestné činnosti, je pravidelné znalecké zkoumání nanejvýš vhodné, neboť ze strany soudů musí být mimořádně přesvědčivě a důkladně zdůvodněno, že jeho držení v zabezpečovací detenci je stále nezbytné, resp. že jej opravdu vyžaduje ochrana společnosti.
47. Důkladné posouzení kritéria přiměřenosti zabezpečovací detence vzhledem k nebezpečí hrozícímu od pachatele zájmům chráněným trestním zákonem vyplývající z § 96 odst. 1 trestního zákoníku, které nedílně souvisí s naplněním podmínky podle § 100 odst. 5 trestního zákoníku, je stěžejním předpokladem pro prodloužení trvání ochranného opatření. Důkladnost a přesvědčivost závěrů soudu by pak měla být zajištěna především aktuálností podkladů, na základě nichž soud rozhoduje. V posuzované věci aktuálnost poznatků dodržena nebyla, neboť znalecký posudek byl více než tři roky starý.
48. Všechna shora popsaná pochybení obsažená v napadených rozhodnutích zakládají porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť při prodlužování zabezpečovací detence nebyla dodržena přísná proporcionalita a nebylo šetřeno podstaty a smyslu stěžovatelových základních práv; dále porušení čl. 8 odst. 1, odst. 2 Listiny, neboť stěžovatel byl zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, když nebyly naplněny podmínky § 96 odst. 1 trestního zákoníku ani § 100 odst. 5 trestního zákoníku. Napadená rozhodnutí jsou taktéž rozporná s čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jejich odůvodnění jsou nedostatečná z hlediska naplnění zákonných podmínek pro prodloužení zabezpečovací detence, což zároveň zakládá jejich nepřezkoumatelnost.
49. Stěžovateli je tak nutno přisvědčit, že detence by se v jeho případě mohla fakticky stát celoživotním žalářem, neboť stěžovatel nikdy vzhledem ke své nemoci a svým osobnostním charakteristikám nedosáhne takového stavu, který by se soudům mohl jevit jako uspokojivý a stěžovatel by tak teoreticky mohl být propuštěn na svobodu, resp. by byla zabezpečovací detence změněna na ochranné léčení. Stěžovatel by tak pravděpodobně mohl navždy zůstat psychiatrickým pacientem, což by ho dle závěrů soudů fakticky předurčilo k doživotní detenci.
50. Obdobnou logikou, s jakou postupuje okresní soud a krajský soud, by bylo možno do detence umisťovat ad absurdum jakékoliv sociálně problémové osoby, které se opakovaně dopouštějí drobné kriminality a mají typicky problémy s dodržováním nastavených pravidel a režimů. Tyto osoby však patří do jiných (sociálních či zdravotnických) zařízení, nikoliv do zabezpečovací detence, která je primárně určena pro skutečně nebezpečné pachatele závažných násilných trestných činů, jejichž pobyt na svobodě je pro společnost nebezpečný. Do této kategorie pachatelů stěžovatel prima facie nepatří.
51. Ústavní soud zároveň uvádí, že uvedené závěry korespondují i s judikaturou ESLP, který zdůrazňuje, že objektivní potřeba sociální asistence, ubytování a pomoci nemá automaticky vést k uložení opatření, kde je omezena osobní svoboda jedince (viz rozsudek Sy proti Itálii, ze dne 24. 1. 2022, stížnost č. 11790/20). ESLP taktéž připouští, že za určitých okolností může být blaho osoby s duševním onemocněním dalším faktorem, který je třeba vedle zdravotních okolností zohlednit při posuzování potřeby omezit osobu na svobodě. Uvedený aspekt je vhodné zmínit i u stěžovatele, neboť ze zdravotnické dokumentace založené ve spise vyplývá, že u stěžovatele kolísá jeho výkonnost ve smyslu spolupráce s personálem a dodržování režimu v detenčním zařízení. Ta kolísá zejména v souvislosti s jeho postupující frustrací a demotivací, která plyne z faktu, že si je vědom, že jeho úsilí, jakkoliv je velké, pravděpodobně nikdy nebude korunováno úspěchem v podobě změny ochranného opatření na některou z jeho mírnějších podob, resp. jeho propuštěním ze zabezpečovací detence. Stěžovateli lze tedy přisvědčit v tom, že detence u něj ztratila svůj účel, což vyplývá z odborných stanovisek jím uvedených (č. l. 18, 23 až 25 spisu sp. zn. 27 Dt 1/2020). Zároveň není zjevně naplňován ani účel terapeutický.
52. Ústavní soud dále považuje za nutné vyjádřit se k právnímu závěru krajského soudu, který v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že není možná přeměna zabezpečovací detence na ochranné léčení v ambulantní formě, neboť takovou změnu neumožňuje trestní řád v § 355 ve spojení s § 100 odst. 6 trestního zákoníku. S touto argumentací se Ústavní soud nemůže ztotožnit, neboť v případě zásahu do osobní svobody jedince z ústavně právních kautel vyplývá, že pominou-li zákonné důvody k omezení či zbavení osobní svobody, osoba má být neprodleně propuštěna ze zařízení, kde k takovému zásahu do osobní svobody dochází. Právní úprava obsažená v zákoně (§ 100 odst. 6 trestního zákoníku, který explicitně zakotvuje s ohledem na zákonný předpoklad vysoké společenské nebezpečnosti pachatele pro uložení zabezpečovací detence pouze možnost přeměny zabezpečovací detence na ústavní ochranné léčení) nemůže pokračování takového zásahu opodstatnit. Jestliže pominuly důvody pro trvání zabezpečovací detence a nejsou dány ani důvody pro přeměnu na ochranné léčení v ambulantní formě, soud je povinen bez ohledu na zákonnou úpravu s odkazem na ústavně právní imperativ obsažený v čl. 8 Listiny osobu ze zařízení neprodleně propustit. Výslovnou pravomoc soudů k vydání rozhodnutí o propuštění ze zabezpečovací detence zakotvuje § 357 odst. 2 trestního řádu. Je-li možné propuštění ze zabezpečovací detence při pominutí důvodů pro její trvání, je z podstaty věci možná i změna zabezpečovací detence na ochranné léčení ambulantní (§ 355 trestního řádu), existují-li důvody pro tuto mírnější formu ochranného léčení, a to právě i s odkazem na ochranu společnosti a konkrétní nebezpečnost pachatele. Napadené usnesení krajského soudu, které v návaznosti na napadené usnesením okresního soudu, zamítlo "podle § 99 odst. 2 písm. a) trestního řádu návrh na uložení ochranného léčení v ambulantní formě" (výrok III.), založené výhradně na argumentaci § 355 trestního řádu ve spojení s § 100 odst. 6 trestního zákoníku, jestliže pominuly důvody pro trvání zabezpečovací detence, resp. ochranného léčení ústavního, zakládá zásah do práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny.
53. Stěžovatel dále namítá, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro ochranné léčení v ústavní formě, které mu bylo uloženo dne 1. 2. 2016 usnesením Okresního soudu v Blansku, č. j. 14 Nt 202/2015-12, podle § 99 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Předmětné usnesení, které zahájilo dnes již 9 let trvající zbavení osobní svobody stěžovatele, neobsahuje odůvodnění, neboť po jeho vyhlášení se osoby oprávněné podat stížnost tohoto svého práva vzdaly a prohlásily, že netrvají na písemném odůvodnění. Přeměna ochranného léčení ústavního na zabezpečovací detenci byla učiněna usnesením městského soudu ze dne 11. 1. 2018, č. j. 9 Nt 54/2016-111, na základě § 99 odst. 5 věty třetí trestního zákoníku, takže přeměna mohla být nařízena bez podmínek § 100 odst. 1 nebo odst. 2 trestního zákoníku. Důvodem pro tento krok bylo nedodržování léčebného režimu, opatřování drog, okrádání ostatních chovanců a též opakované útěky z oddělení. Tímto svým chováním dle výslechu svědkyně, primářky oddělení Psychiatrické nemocnice Brno, stěžovatel narušoval morálku na oddělení a šel špatným příkladem pro ostatní chovance. Zmíněné okolnosti jsou velmi závažné, neboť aplikací ustanovení věty třetí by tak prakticky bylo možné umístit do zabezpečovací detence i osobu, která se nedopustila zločinu, ale pouze přečinu, v případě stěžovatele tedy pouze série bagatelních přečinů. Ústavní soud je s těmito předcházejícími rozhodnutími podrobně obeznámen, nicméně tato rekapitulovaná rozhodnutí nejsou předmětem stávajícího řízení. Ústavní soud se jimi proto nebude podrobněji zabývat, i když mohou vzbuzovat pochybnosti o své přiměřenosti.
54. Stěžovatel namítá taktéž porušení čl. 3 Úmluvy, který za všech okolností zapovídá nelidské nebo ponižující zacházení. Uvádí, že další dva chovanci se na něm dopustili v Psychiatrické nemocnici Brno nepřípustného chování, které však nebylo prošetřeno, ačkoliv bylo stěžovatelem nahlášeno. Z příloh, které stěžovatel sám zaslal Ústavnímu soudu, však vyplývá, že Psychiatrická nemocnice Brno se stěžovatelovým podnětem zabývala. Stěžovateli bylo přípisem ze dne 13. 9. 2024, sp. zn. 300/2024/OPO, 375/2024/OPO, sděleno, že jeho podnět ze dne 16. 8. 2024 byl prošetřen se závěrem, že nebylo zjištěno, že by k namítanému incidentu došlo. Z příloh, které stěžovatel dále Ústavnímu soudu zaslal, nevyplývá, že by předmětnou situaci dále řešil např. podáním trestního oznámení, kde by v rámci trestního řízení následně mohl činit další relevantní procesní kroky. Tímto postupem následně mohl namítaný incident učinit samostatným předmětem přezkumu před Ústavním soudem. Ústavní soud tak není oprávněn touto věcí se zabývat, neboť není předmětem stávajícího řízení.
55. Jde-li o namítanou nedostatečnou obhajobu v předchozích řízeních o prodloužení detence stěžovatele, Ústavní soud taktéž uvádí, že to není předmětem stávajícího řízení o ústavní stížnosti. Nyní, v řízení o napadených rozhodnutích, stěžovatel účinnou obhajobou bezesporu disponuje.
56. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že v posuzované věci došlo k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny za současného porušení čl. 8 odst. 1 a odst. 2 Listiny. Porušeno bylo zároveň i ústavně zaručené základní právo stěžovatele na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudy se v dalším řízení budou zabývat shora uvedenými kritérii proporcionality vyplývající z § 96 odst. 1 trestního zákoníku, jakož i na ně navazujícím kritériem reálné hrozby (jeho nebezpečnosti), kterou stěžovatel představuje pro zájmy chráněné trestním zákonem a která je stěžejním předpokladem pro prodloužení zabezpečovací detence podle § 100 odst. 5 trestního zákoníku. Posouzení těchto kritérií musí být v souladu se shora citovanou judikaturou Ústavního soudu důkladné, přičemž za primární předpoklad důkladného posouzení je nutno považovat aktuálnost podkladů, z nichž soudy budou vycházet při svém rozhodování.
57. Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele. Ústavní soud proto zrušil napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu