35. Rovněž jde-li o falšované dokumenty, které byly stěžovateli na předmětné schůzce předloženy, a to i z hlediska použité právní kvalifikace padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku (viz bod 2 shora), z úředního záznamu Policie České republiky ze dne 31. 8. 2023 sice vyplývá, že na jedné straně informace získané na základě právní pomoci hovoří o nepravdivosti dokumentů, současně je zde však uvedeno, že Pražská pravoslavná eparchie předložila obdrženou komunikaci s ukrajinskými orgány, včetně způsobu doručení, které naopak potvrzují pravost prvotních informací (č. l. 350 policejního spisu). Z úředního záznamu Policie České republiky ze dne 26. 7. 2023 se podává, že podezřelý I. S. při podání vysvětlení k otázce, zda byla nějakým způsobem ověřována věrohodnost dokumentů, uvedl, že první doručený dopis se týkal výzvy ukrajinských orgánů k součinnosti Pražské pravoslavné eparchie k osobě stěžovatele, na který vladyka M. napsal oficiální písemnou odpověď. Dále poukázal na to, že za pár měsíců přišel další dopis o tom, že stěžovatel se dopustil protiprávní činnosti. Na základě toho byl stěžovatel pozván na předmětnou schůzku, aby věc ozřejmil. Ten, aniž by se s dokumenty blíže seznámil, označil informace za nepravdivé, začal věc medializovat a vinit Pražskou pravoslavnou eparchii z protiprávního jednání. Proto se Pražská pravoslavná eparchie zkontaktovala s ukrajinskými orgány na telefonních číslech uvedených na hlavičkových papírech prvotních dokumentů, na základě čehož obdržela poštou dopisy od ukrajinských orgánů, které potvrzovaly informace v prvotních dokumentech. Následně dodal, že v průběhu soudního řízení vyplynula informace, že dokumenty, které jim byly jako prvotní doručeny, svým číselným označením neodpovídají řízení vedenému vůči stěžovateli (č. l. 317 vyšetřovacího spisu). Obdobně, ač méně podrobně, vypovídali i M. D. a J. B. (č. l. 379 - 382 a 391 - 394 policejního spisu).
36. V průběhu řízení sice prokazatelně vyšlo najevo, že předmětné dokumenty ukrajinských orgánů jsou falešné, orgány činné v trestním řízení se však dostatečně nezabývaly tím, zda osoby, které se měly dopustit nátlakového jednání vůči stěžovateli, o nepravosti daných listin v inkriminované době věděly či zda mohly být uvedeny v omyl. Za tímto účelem bylo namístě cestou právní pomoci zjistit, kdo dané dokumenty posílal, resp. zda osoba uvedená na obálce coby odesilatel vůbec existuje. Jde totiž o otázku významnou, neboť dané dokumenty byly bezprostředním podkladem pro jednání konané dne 23. 6. 2022 v sídle Pražské pravoslavné eparchie.
37. Ústavní soud uzavírá, že orgány činné v trestním řízení dostatečně a důkladně neprošetřily a nezvážily všechny relevantní aspekty věci, když nevyvinuly skutečnou a řádnou snahu věc v namítaném rozsahu náležitě objasnit, resp. nezajistily dostatečné důkazy potřebné k objasnění věci, a jejich postup proto nedostál požadavku důkladnosti a dostatečnosti vyšetřování. Tím porušily stěžovatelovo právo na účinné vyšetřování, jež plyne z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy.
38. Ústavní soud naopak stěžovateli nepřisvědčil v námitkách, kterými brojí proti délce dosavadního prověřování. Stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, že trestní oznámení podal dne 1. 7. 2022 (datum odeslání poštou), které doplnil podáním ze dne 3. 10. 2022. Trestní oznámení společně s E. F. pak učinil dne 27. 3. 2023. Policejní orgán zahájil úkony trestního řízení dne 2. 8. 2022. Z úředního záznamu policejního orgánu ze dne 13. 3. 2023 (č. l. 202 vyšetřovacího spisu) se podává, že inkriminované dokumenty (tj. dokumenty od Ministerstva vnitra Ukrajiny a Národní policie Ukrajiny, podle kterých měl být stěžovatele na Ukrajině trestně stíhaný za obchodování s drogami) byly zaslány cestou mezinárodní spolupráce na Ukrajinu a čeká se na ověření jejich pravosti. Kancelář nejvyššího státního zástupce Ukrajiny přípisem doručeným dne 26. 4. 2023 policejnímu orgánu sdělila, že ke dni 9. 1. 2023 nebylo zjištěno žádné trestní řízení obsahující informace o trestním stíhání stěžovatele (č. l. 244 vyšetřovacího spisu). Dne 16. 10. 2023 policejní orgán vydal první usnesení o odložení věci (č. l. 383 a násl. vyšetřovacího spisu), proti kterému podal stěžovatel stížnost. Státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství usnesením ze dne 28. 12. 2023 podanou stížnost zamítla (č. l. 410 a násl. vyšetřovacího spisu). Na základě podnětu stěžovatele k výkonu dohledu věc přezkoumal státní zástupce městského státního zastupitelství, který podnět shledal částečně důvodným, což stěžovateli sdělil vyrozuměním ze dne 5. 3. 2024 (č. l. 420 a násl. vyšetřovacího spisu). Po doplnění dokazování policejní orgán usnesením ze dne 6. 6. 2024 opětovně věc odložil (č. l. 455 a násl. vyšetřovacího spisu). I proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství napadeným usnesením ze dne 2. 7. 2024 zamítla. Na základě podnětu stěžovatele k výkonu dohledu věc znovu přezkoumal státní zástupce městského státního zastupitelství, který opět podnět shledal částečně důvodným, což stěžovateli sdělil v záhlaví specifikovaným vyrozuměním ze dne 2. 8. 2024.
39. Ač si lze představit i rychlejší rozhodování orgánů činných v trestním řízení, nelze současně pomíjet, že jde o věc obsáhlou, kde bylo třeba vyžádat mezinárodní spolupráci, přibrat tlumočníka a zajistil překlad potřebných listin z ukrajinského jazyka do jazyka českého a naopak. Četná podání a stížnosti stěžovatele proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení jsou navíc relativně obsáhlé. S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud neodůvodněné průtahy v řízení při rozhodování příslušných orgánů činných v trestním řízení v dané věci zatím neshledal.
40. Stejně tak nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že orgány činné v trestním řízení se nezabývaly jeho trestním oznámením učiněným dne 27. 3. 2023. Stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, že byl přípisem obvodního státního zastupitelství ze dne 25. 4. 2023 č. j. 1 ZN 107/2023-15 vyrozuměn o postoupení uvedeného trestního oznámení k trestnímu řízení vedenému pod sp. zn. KRPA-225007-92/TČ-2022 (ohledně E. F. pod sp. zn. KRPA-305419/TČ-2022) s odůvodněním, že jde o věci související v osobách oznamovatelů i údajných pachatelů a že z důvodu pochopení kontextu věci i hospodárnosti řízení bylo namístě provést prověřování společně. Uvedené trestní oznámení bylo tedy vyhodnoceno jako opakované, neboť obsahovalo totožná tvrzení, která byla součástí již dřívějšího prověřování, a nyní je policejním orgánem vyřizováno v řízení vedeném pod sp. zn. KRPA-225007-92/TČ-2022. Nejde tak o situaci, jak stěžovatel tvrdí, že by se orgány činné v trestním řízení daným trestním oznámením "nijak nezabývaly".
VI.
Závěr
41. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatel vznesl hájitelné tvrzení o tom, že byl podroben špatnému zacházení ve smyslu výše uvedených ustanovení, proto státu vznikla povinnost provést účinné vyšetřování. Příslušné orgány činné v trestním řízení však v uvedené části nevyvinuly skutečnou a řádnou snahu věc objasnit, resp. nezajistily dostatečné důkazy potřebné k objasnění věci, a jejich postup proto nedostál požadavku důkladnosti a dostatečnosti vyšetřování. Náležitě nevysvětlily a neodstranily rozpory ve výpovědích osob zúčastněných na jednání konaném dne 23. 6. 2022 v sídle Pražské pravoslavné eparchie, a to jak přímých účastníků schůzky (tj. stěžovatele a podezřelých I. S., M. D. a J. B.), tak i svědka M. B., který byl za dveřmi, a současně důkladně neprošetřily, zda podezřelé osoby věděly o nepravosti prvotních dokumentů, či zda byly uvedeny v omyl.
42. Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele v části týkající se jednání konaného dne 23. 6. 2022 v sídle Pražské pravoslavné eparchie, neboť napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení byla porušena práva stěžovatele na účinné vyšetřování podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy a na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto zrušil napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
43. V části vztahující se k jednání, které spočívá v uveřejnění článku na webovém portálu XXXX, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
44. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. března 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu
Odlišné stanovisko soudkyně Dity Řepkové k nálezu sp. zn. II. ÚS 2468/24
Podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, uplatňuji odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění nálezu, neboť jsem přesvědčena, že ústavní stížnost měla být odmítnuta, a to z následujících důvodů.
1. Ústavní soud ve výše citovaném nálezu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části týkající se jednání konaného dne 23. 6. 2022 v sídle Pražské pravoslavné eparchie, důvodná, neboť bylo shledáno porušení ústavně zaručených základních práva stěžovatele podle čl. 7 odst. 2 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 3 ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Skutkové okolnosti případu jsou uvedeny v odůvodnění citovaného nálezu (b. 2.), jakož i průběh dosavadního trestního řízení (b. 3.-6.). K tomu je třeba doplnit, že s projednávanou trestní věcí souvisí i občanskoprávní řízení, v němž se stěžovatel a další osoba domáhali z titulu ochrany osobnosti na žalovaných Pražské pravoslavné eparchii, M. D. (jednom z podezřelých) a Českém národním fondu kultury, a. s., zaslání písemné omluvy a zaplacení částky 100 000 Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 7. 2023 č. j. 4 C 20/2023-118, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2024 č. j. 29 Co 314/2023-242 byla uložena samostatně každému ze žalovaných povinnost zastlat stěžovateli ve lhůtě 15 dnů omluvu ve znění citovaném ve výrocích I. - III. rozsudku soudu I. stupně, a dále žalovaným M. D. a Českému národnímu fondu kultury, a. s., uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 100 000 Kč jakožto zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu.
3. Jsem si vědoma judikatury ve vztahu k otázce účinného vyšetřování, jak je popsána v b. 19-28 citovaného nálezu, nicméně mám za to, že je nutné uvést, že odkazy na judikaturu ESLP citované v odůvodnění nálezu se týkají případů, kdy došlo ke špatnému zacházení v situaci, při níž byl jednotlivec zcela v moci státních orgánů. K tomu je třeba dodat, že podle ustálené judikatury ESLP musí špatné zacházení k tomu, aby spadalo do působnosti čl. 3 Úmluvy, dosáhnout minimální úrovně závažnosti, přičemž posouzení tohoto stupně je relativní a závisí na všech okolnostech případu, např. na trvání daného zacházení, jeho dopadech na fyzické nebo duševní zdraví a v některých případech na pohlaví, věku a zdravotním stavu oběti (Muršić proti Chorvatsku, č. 7334/13, rozsudek velkého senátu z 20. 10. 2016, § 97). V nyní projednávané věci o takový případ nejde, neboť se jedná o verbální konflikt mezi stěžovatelem a dalšími třemi fyzickými osobami v soukromí, u kterého nebyla další osoba přítomna.
4. Nezpochybňuji, že vyšetřování musí být způsobilé vést k objasnění skutkového stavu a určení odpovědných osob; nejedná se však o závazek co do výsledku, ale co do prostředků. (Zelenin proti Rusku, č. 21120/07, rozsudek z 15. 1. 2015, § 42). Stejně tak je nepochybné, že oběť (poškozená osoba) by měla mít možnost se účinně vyšetřování účastnit, zejména mít přístup k jeho podkladům, aby nezůstala zcela bez informací o jeho postupu (B. Ü. proti České republice, č. 9264/15, rozsudek z 6. 10. 2022, § 92). Kromě toho by se mělo oběti dostat poučení o jejích právech, mělo by být reagováno na její důkazní návrhy, případně by měla být také vyslechnuta (Sládková proti České republice, č. 15741/15, rozsudek z 15. 11. 2022, § 71; B. Ü. proti České republice, cit. výše, § 101). Po provedeném vyšetřování mát být oběti k dispozici odůvodněné rozhodnutí [V. D. proti Chorvatsku (č. 2), č. 19421/15, rozsudek z 15. 11. 2018, § 66 a § 77]. Z Úmluvy však nevyplývá povinnost vyhovět každé žádosti o konkrétní vyšetřovací úkon vznesené obětí či jejími příbuznými (Ramsahai a ostatní proti Nizozemsku, č. 52391/99, rozsudek velkého senátu z 15. 5. 2007, § 348).
5. Vzhledem k dosavadní judikatuře Ústavního soudu je třeba uvést, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, což také znamená, že neexistuje ústavním pořádkem chráněné právo třetí osoby (např. poškozeného nebo oznamovatele), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Ústavní soud ve své judikatuře připustil v určitých případech právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování (k tomu více viz např. nález ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 3006/21). Požadavek účinného vyšetřování je však pouze procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu. Na státu tak spočívá povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu stěžovatelů přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13). Jinými slovy, ústavní pořádek nebrání pravomoci orgánů státního zastupitelství činit vlastní hmotněprávní a skutkové závěry, včetně aplikace § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Z hlediska kompetencí nestanovuje ústavní pořádek z tohoto stavu žádné výjimky. Orgány státního zastupitelství jsou zásadně kompetentní dospět k jakémukoliv skutkovému či právnímu závěru ve stejném rozsahu jako soudy (s výjimkou obsaženou v čl. 40 odst. 1 Listiny). Ačkoliv některé otázky ohledně praxe státních zastupitelství nemají vždy obecně přijímané odpovědi (k otázce vztahu presumpce neviny a podmínek podání obžaloby viz např. Baňouch, H. in Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012. str. 815), nebrání to podle Ústavního soudu tomu, aby jim byla svěřena ochrana ústavních principů v přípravné fázi trestního řízení zásadně v plném rozsahu.
6. Ze systémového pohledu lze Ústavnímu soudu také vytknout, že ve věcech práva na účinné vyšetřování nepostupuje vždy jednotně a koncepčně. V judikatuře Ústavního soudu obzvláště chybí jasně stanovený postup hodnocení (ne)účinného vyšetřování podle předem vytyčených kritérií. Tento nekoncepční postup vede k nejednotnosti v rozhodování nejen u Ústavního soudu. Do budoucna bych považovala za vhodné, aby Ústavní soud poskytoval nejen systematičtější, ale především srozumitelnější výklad mezí (ne)účinného vyšetřování.
7. Se zřetelem k výše uvedenému, principu ultima ratio trestního řízení (neboť byl ve věci ve prospěch stěžovatele pravomocně skončen občanskoprávní spor - viz výše) a při zohlednění všech relevantních skutečností projednávaného případu jsem toho názoru, že orgány činné v trestním řízení nevybočily nikterak ze zákonného rámce vedení prověřování trestné činnosti, natož aby zasáhly do základních práv stěžovatele. Orgány činné v trestním řízení reagovaly na mnohačetné podněty zmocněnkyně stěžovatele, opakovaně byl ve věci prováděn dozor státního zástupce a odůvodnění rozhodnutí o odložení věci, resp. usnesení o zamítnutí stížností proti nim jsou obsáhlá a zcela dostatečně odůvodněná. Prověřování v této trestní věci (jako celku) není dosud ukončeno a Ústavní soud by měl být velmi zdrženlivý ve svých úvahách stran posuzování provedených důkazů, nadto v této fázi trestního řízení. Jsem toho názoru, že zásah ze strany Ústavního soudu by byl možný pouze při zjištění nepochybného a flagrantního porušení práva (poškozeného) na účinné vyšetřování (srov. minimální úroveň závažnosti v judikatuře ESLP - viz výše). To v nyní projednávané věci neshledávám.