47. Z hlediska porušení povinností zaměstnance sice skutečně může jít v obecné rovině o situace odlišné. Tomu nasvědčuje i znění § 106 odst. 4 písm. e) zákoníku práce, který uvádí tyto povinnosti samostatně ("zaměstnanec je povinen nepožívat alkoholické nápoje ... na pracovištích zaměstnavatele a v pracovní době i mimo tato pracoviště, nevstupovat pod jejich vlivem na pracoviště zaměstnavatele ..."). Současně ovšem zákon obě povinnosti řadí pod totožné ustanovení. To naopak značí, že tyto povinnosti spolu souvisí a v praxi se budou často překrývat; není tedy důvodu je v posuzované věci tak striktně odlišovat.
48. Důsledné odlišování těchto povinností podle Ústavního soudu by mohlo mít svůj význam jen tam, kde to lze dovodit ze smyslu a účelu zákona, což zde představuje zejména ochrana zaměstnance před svévolnými dodatečnými změnami důvodu ukončení pracovního poměru zaměstnavatelem. Lze si představit situace, kdy bude u obou odlišných povinností relevantní rozdíl pro hodnocení intenzity jejich porušení. Kupříkladu nachází-li se zaměstnanec v práci ráno pod vlivem nepatrného množství alkoholu z předchozího dne jako tzv. zbytkového alkoholu, nebo naopak jestliže zaměstnavatel přistihne zaměstnance při pití vodky z lahve při výkonu práce. Mezi těmito situacemi existuje z hlediska právně relevantních skutečností zřetelný rozdíl; je legitimní, že každá opodstatní jiné následky. To však není dáno pokaždé.
49. V nynější věci žádný relevantní rozdíl u těchto dvou povinností není. Prokázalo-li by se, že vedlejší účastnici byli pod vlivem alkoholu kolem desáté hodiny dopoledne, nezbývá již moc myslitelných variant, kde a kdy alkohol předtím konzumovali, zvláště když se se v kabinetě dne 20. 2. 2015, kde byli vedlejší účastníci přistiženi, nacházely prázdné a částečně naplněné láhve od alkoholu. Současně jestliže by byli opilí a nepodrobili-li se dechové zkoušce, tím spíše by se zvyšovala intenzita porušení povinností zaměstnance. Vedlejším účastníkům totiž muselo být zřejmé, že pozitivním testem na alkohol vážně ohrozí své zaměstnání. Každému je jasné, že alkohol na pracovišti představuje v pracovněprávních vztazích problém; tím více to platí u učitelů v době, kdy mají v dopoledních hodinách provádět výuku nezletilých žáků ve škole. Vždy platilo a platit bude, že učitel je u žáků považován za autoritu, která určuje, co je morální a co již nikoliv, je pro ně osobou, která se významně podílí na formování osobnosti mladých lidí, kteří v budoucnu budou (nejen) účastníky pracovněprávních vztahů (viz následující kapitola). Nejsou zde také žádné okolnosti nasvědčující snahám stěžovatelky jakkoli dodatečně měnit důvod okamžitého zrušení pracovního poměru. Jde po celou dobu o ten stejný incident. Stav opilosti vedlejších účastníků musí být v nynější věci relevantní, protože podstatou věci je alkohol na pracovišti.
50. Odlišení dvou typových situací "být pod vlivem alkoholu" a "konzumovat alkoholické nápoje" tedy nemá v nynější věci žádné opodstatnění. Rozdílná kvalifikace nijak nemění pohled na celý incident, a proto není rozumný důvod, proč by obecné soudy nemohly přihlédnout k případné opilosti vedlejších účastníků. Opačný závěr též představuje svévolný výklad a použití § 60 zákoníku práce.
51. Nepřihlédly-li proto obecné soudy k okolnostem tvrzeným stěžovatelkou v souvislosti s kritérii hodnocení intenzity porušení povinností zaměstnance s odkazem na to, že je stěžovatelka neučinila důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, a nepřihlížely-li k tvrzením o opilosti vedlejších účastníků, dopustily se svévole při výkladu a aplikaci zákona. Stěžovatelce přičítají nesplnění povinnosti, která ze zákona nevyplývá, jestliže jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uvedla "konzumaci alkoholu ve škole", je logickým důvodem i ovlivnění chování vedlejších účastníků požitým alkoholem a také jejich případná opilost.
Nezohlednění kontextu věci: funkce pedagoga, důvody odmítnutí dechové zkoušky a vyhrocenost situace
52. Poslední ústavně relevantní pochybení Ústavní soud spatřuje v hodnocení intenzity porušení povinnosti podrobit se dechové zkoušce na alkohol. Obecné soudy ignorovaly kontext, ve kterém se celá událost odehrála. Ústavní soud souhlasí s přístupem, který zastává judikatura obecných soudů, že porušení typové povinnosti zaměstnance zpravidla nemůže být považováno za důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru bez dalšího (tedy ani požití alkoholu na pracovišti či odmítnutí dechové zkoušky, srov. též rozsudek ze dne 19. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4733/2015; k opačnému závěru však Nejvyšší soud dospěl kupříkladu u útoku na majetek zaměstnavatele, srov. rozsudek ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011). V nynější věci však hodnocení intenzity porušení povinností zaměstnance Ústavní soud považuje za neobhajitelné.
53. V prvé řadě zde obecné soudy skutečně opomněly hledisko funkce, kterou vedlejší účastnicí zastávali. A to bez ohledu na to, že je v kabinetu načapali jiní zaměstnanci školy mimo přítomnost žáků. Tato skutečnost nemůže být rozhodující sama o sobě. Kromě toho, sami žáci upozornili podle všeho vedení školy, že vedlejší účastníci neučí hodinu. Že se tedy celý incident odehrál mimo pozornost žáků, z dosavadních zjištění nevyplývá, zvláště když z písemného oznámení žáků (byť učiněného dodatečně) vyplývá, že již předchozího dne se vedlejší účastníci měli dopustit obdobného jednání; to je třeba také v tomto směru hodnotit.
54. Je též legitimní, že vůči pedagogům, kteří jsou ve společnosti chápáni jako určité vzory, se očekává vyšší míra mravní integrity a důstojnosti vzhledem ke společenské funkci, kterou zastávají. Obdobné zvýšené požadavky na mravní integritu a důstojnost zastávaných funkcí společnost vyžaduje kupříkladu u soudců, státních zástupců, úředníků, advokátů či policistů, zkrátka u všech společenským funkcí, které v demokratické společnosti disponují autoritou. Ta samozřejmě není spojena jen s mocí, kterou jim svěřují právo či jiné normativní systémy, ale také s jejich chováním, důstojným výkonem funkce nebo přístupem k plnění povinností. Zajisté lze přihlédnout k tomu, že k narušení důstojnosti funkce došlo mimo pozornost veřejnosti (původně "za zavřenými dveřmi školy"), avšak taková okolnosti nemůže být rozhodující bez dalšího.
55. Základní otázkou tedy mělo pro obecné soudy být: z jakého důvodu a za jakých okolností učitel v deset hodin dopoledne neučí hodinu, je zamčený v kabinetu, kde se po otevření nacházejí prázdné i částečně naplněné lahve od alkoholu, a následně odmítne dechovou zkoušku na alkohol?
56. Důvodů odmítnutí dechové zkoušky může být samozřejmě více a mohou být více či méně legitimní. Také zde je ovšem třeba přihlédnout k funkci pedagoga, kterou vedlejší účastnící zastávali. Na vysvětlenou lze v obdobném kontextu odkázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako kárného soudu ze dne 14. 6. 2011 č. j. 12 Ksz 6/2010-138, který u odmítnutí dechové zkoušky státní zástupkyní hodnotil okolnosti, které výzvě podrobit se dechové zkoušce předcházely, oprávněnost výzvy nadřízeného, jakož i důvody, které státní zástupkyni k odmítnutí dechové zkoušky vedly. Tyto logicky relevantní okolnosti obecné soudy v nynější věci nehodnotily.
57. Jinak řečeno; je velmi málo omluvitelných důvodů, proč by učitel v deset hodin dopoledne mohl v takové konkrétní situaci odmítnout dechovou zkoušku na alkohol. Obecné soudy neoperovaly s důvodem žádným a není ani patrné, že by vedlejší účastníci nějaké věrohodné, legitimní, omluvitelné důvody v době odmítnutí přednesli. Funkci pedagoga, který má jít svým přístupem k plnění svých povinností a výkonem své funkce příkladem, obecné soudy bagatelizovaly. Ke znakům dobře fungujícího právního státu patří i to, že "pan učitel" při výkonu své práce ovlivňuje vnímání svých žáků o tom, co je mravné a co nikoliv, jaké jsou hranice ekvity a slušného chování ve společnosti. Ovlivňuje charakter a osobnost žáků jako budoucích zaměstnanců (včetně pedagogů či vychovatelů) nebo zaměstnavatelů. O to přísnější musí být požadavky na chování pedagogů - ve vztahu k plnění jejich pracovních povinností a společenskému působení.
58. Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat, že se při odmítnutí dechové zkoušky neuplatní fikce přítomnosti alkoholu v těle (§ 20 odst. 2 věty druhé zákona č. 65/2017 Sb.). O to však nejde, jak bylo popsáno shora. Obecné soud nevzaly v úvahu, že vedlejší účastníci v okamžiku odmítnutí a v bezprostřední souvislosti s ním nepředložili žádné vysvětlení odmítnutí dechové zkoušky. Nezohlednily ani postoj vedlejších účastníků k celému incidentu, který očividně neodpovídá funkci pedagogů, kterou zastávali. Vedlejší účastníci se nedostavili do výuky, nedali nikomu vědět, že učit nebudou, a v kabinetu se zamkli. Poté, co byli "načapáni", odešli z budovy školy, aniž se snažili situaci jakkoli vysvětlit. Sám druhý vedlejší účastník vypověděl, že první vedlejší účastník "odepřel dýchání, zvedl se ze židle a odešel", a sám druhý vedlejší účastník posléze téměř bez dalšího odešel také (viz č. l. 232 soudního spisu). První vedlejší účastník, který tvrdí, že nepil, si nechal vystavit pracovní neschopnost bezprostředně poté, oba si ji nechali vystavit dodatečně.
59. Obecné soudy se také nevypořádaly s tím, že incident působí ze strany vedlejších účastníků vyhroceně. Není patrné, zda vedlejší účastníci svůj záměr nedostavit se do výuky pro "svůj tvrzený zdravotní stav" jakkoli předem komunikovali nebo se v průběhu incidentu či po něm snažili situaci nějak urovnat nebo své jednání vysvětlit. Jakýkoli náznak rozumné komunikace chybí i bezprostředně po události, kdy oba vedlejší účastníci podle všeho bez dalšího vysvětlování odjeli pryč. Tyto okolnosti lze přitom bezpochyby podřadit pod kritéria doby a situace, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, a důsledků porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, jak se dlouhodobě judikuje.
60. Vyhrocený průběh incidentu zde také odporuje závěrům, že šlo o omluvitelný ojedinělý exces, který si Ústavní soud v kontextu odmítnutí dechové zkoušky či konzumace alkoholu představuje skutečně jinak. Kupříkladu že by si vedlejší účastníci dali pivo či jednu skleničku vína v rámci pracovního oběda, a poté "normálně" vykonávali svou práci, nebo by nastala určitá ojedinělá událost v jejich životě, ať již radostná či neveselá, která by takovému selhání dala jiný rozměr; zkrátka za existence nějakého omluvitelného, legitimního důvodu. Tím spíše o ojedinělém excesu nevypovídá (přiznaná) konzumace alkoholu v dopoledních hodinách (u druhého vedlejšího účastníka; kdo a proč pije v deset hodin dopoledne?), ani odmítnutí dechové zkoušky za takto vyhrocených okolností. Omluvitelnou ojedinělost jednání vedlejších účastníků zpochybňují také zjištění, že oba vedlejší účastníci měli patrně dlouhodobější a vážný problém s alkoholem, o kterém se vědělo i mezi žáky. To též značně oslabuje argumentaci obecných soudů, že tehdy postačovalo s vedlejšími účastníky rozvázat pracovní poměr výpovědí.
61. Obecné soudy samozřejmě musí přihlédnout k dosavadnímu plnění pracovních povinností vedlejších účastníků, ovšem v nynější věci skutečně nemůže jít s ohledem na vyhrocenost celé situace o rozhodující kritérium.
62. Uvěří-li soudy tomu, že vedlejší účastnici nebyli pro svůj tehdejší zdravotní stav práce schopní, budiž; nelze však přehlédnout, že normální je, když v případě zdravotních problémů zaměstnanec tuto skutečnost sdělí některému odpovědnému vedoucímu pracovníku zaměstnavatele a jde k lékaři, a nikoli, že nikomu nic nesdělí, jde do kabinetu plného lahví s alkoholem a zde se s dalším kolegou zamkne; po otevření se schovává, přítomnému vedoucímu zaměstnanci ohledně své zdravotní indispozice nic nesdělí, posléze bez vysvětlení opustí školu a teprve až poté si nechá dodatečně vystavit pracovní neschopnost. Přístup vedlejších účastníků k celému incidentu a k jejich povinnostem zejména vůči výzvě k dechové zkoušce ovšem již sám o sobě neodpovídá tomu, jak by se měl pedagog chovat, a to bez ohledu na to, zda nakonec byli vedlejší účastníci práce neschopní, či nikoli. Nikdo z nich nevysvětlil, z jakého důvodu nekomunikovali s vedením školy ohledně jejich zdravotního stavu dříve. Přitom sami nyní tvrdí, že se do školy dostavili, aby za sebe našli náhradu. Tomu však nekoresponduje, že se spolu zamkli v kabinetu (podle tvrzení stěžovatelky i svědků, která nebyla vyvrácena). I v této fázi by se snad dal postoj vedlejších účastníků rozumně vysvětlit. Nic takového se ovšem nestalo.
63. Obecné soudy tedy nepřihlédly k celkovému kontextu věci. Jejich hodnocení je libovolné, nerozumné a opomíjí obecné požadavky na funkci pedagoga, který má jít svým žákům příkladem a musí svým povinnostem čelit opravdově a důstojně. Pro odmítnutí dechové zkoušky musí mít pedagog tím spíše legitimní, omluvitelné důvody. V nynější věci však obecné soudy s žádným takovým důvodem neoperovaly, čímž jejich hodnocení intenzity porušení povinností zaměstnance ztrácí na jakémkoli rozumném podkladu, který by Ústavní soud mohl akceptovat.
VI.
Závěr
64. Obecné soudy tedy zatížily svá rozhodnutí tzv. extrémním rozporem provedeného dokazování s jejich skutkovými zjištěními, v okolnostech daného případu svévolně vyložily a aplikovaly § 60 zákoníku práce, a v důsledku toho se nevypořádaly se všemi okolnostmi rozhodnými pro zhodnocení intenzity porušení povinností vedlejších účastníků jako zaměstnanců. Postup obecných soudů při skutkovém a právním hodnocení věci byl natolik vadný, že porušuje základní požadavky čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
65. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a zrušil rozhodnutí napadená ústavní stížností [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Rozhodl tak bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
66. Obecné soudy se v dalším řízení zaměří na:
a) předložení věcných argumentů založených na provedených důkazech vůči zjištěným okolnostem, které nasvědčují závěru o požívání alkoholu na pracovišti a následné opilosti u prvního vedlejšího účastníka (shodné výpovědi svědků, odmítnutí dechové zkoušky, dlouhodobý problém s alkoholem). Závěr, že se opilost prvního vedlejšího účastníka neprokázala, není možné opřít jen o neurčitost popisu či subjektivní vnímání jeho opilosti svědky, s odkazem na výpověď druhého vedlejšího účastníka, ani o to, že nebyly splněny předpoklady fikce podle § 20 odst. 2 věty druhé zákona č. 65/2017 Sb.
b) Soudy přihlédnou při hodnocení intenzity porušení povinností vedlejších účastníků k důsledkům jejich jednání, tedy že jejich žáci zůstali bez dozoru a že si žáci na jejich nevhodné chování stěžovali. Rovněž přihlédnou k případným závěrům o opilosti vedlejších účastníků, přestože stěžovatelka výslovným důvodem okamžitého zrušení učinila "konzumaci alkoholu ve škole".
c) Konečně obecné soudy při hodnocení intenzity porušení povinností vedlejších účastníků jako zaměstnanců přihlédnou k funkci pedagogů, kterou zastávali, zhodnotí důvody, které zaměstnavatele vedly k výzvě podrobit se dechové zkoušce, v porovnání s důvody, které vedlejší účastníky vedly k jejímu odmítnutí. Vypořádají se s průběhem celého incidentu, jeho zřetelnou vyhroceností, a tím, jak se k celému incidentu vedlejší účastníci jako pedagogové postavili.
67. Bez splnění uvedených povinností nebude možné další rozhodnutí považovat za souladné s ústavním pořádkem. Obecné soudy jsou právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu vázány (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. září 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu
Odlišné stanovisko soudkyně Dity Řepkové k nálezu sp. zn. II. ÚS 2881/24
Podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, uplatňuji odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění nálezu, neboť jsem přesvědčena, že ústavní stížnost měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně konstatuje, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. V nyní projednávané věci Ústavní soud nedostál uvedenému, když se pokusil o správný (avšak podústavní) výklad § 60 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (b. 27 - 30 nálezu), ačkoliv taková činnost je výlučnou pravomocí obecných soudů, do níž Ústavní soud z pozice orgánu specializovaného na otázky ústavnosti (čl. 83 Ústavy) zásadně nezasahuje.
Chápu lidský rozměr nyní projednávané věci a osobně jsem přesvědčena, že jednání vedlejších účastníků, které bylo důvodem pro rozvázání pracovního poměru, je z mnoha hledisek neakceptovatelné. Vedena zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nesdílím závěr mých vážených kolegů o porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, k němuž mělo dojít rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově v pracovněprávním sporu stěžovatelky a vedlejších účastníků.
Dita Řepková
V Brně dne 3. září 2025