36. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé učinili předmětem řízení před obecnými soudy čtyři nároky. Domáhali se jednak poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 13 D 211/2016, poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem soudní komisařky, dále se domáhali konstatování porušení práva výše specifikovaným usnesením okresního soudu a také se domáhali náhrady majetkové škody, a to každý z nich ve výši 9 000 Kč s příslušenstvím. Úspěšní byli v základu nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za nepřiměřenou délku řízení (částečně jim bylo přiznáno i zadostiučinění v penězích) a v konstatování porušení práva nesprávným úředním postupem soudní komisařky. Neúspěšní pak byli ve vztahu k nároku na konstatování porušení práva usnesením okresního soudu. Ve vztahu k nároku na náhradu majetkové škody byli úspěšní pouze částečně.
37. Jak bylo výše uvedeno, z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že prokáže-li žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak přiměřené zadostiučinění mu není přiznáno v plné žalované výši, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů postupuje podle § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je nutné vycházet ze skutečnosti, že stěžovatel byl plně úspěšný při prokázání základu nároku. Neúspěšný byl pouze při určení jeho výše, která ovšem závisela na úvaze soudu. Priorita prokázání základu nároku nad určením jeho přiměřené výše se uplatní i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení.
38. I v nyní posuzované věci neměly soudy pochybnosti o důvodnosti základu nároku stěžovatelů na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim nepřiměřenou délkou řízení, stejně tak jako o důvodnosti základu nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim nesprávným úředním postupem soudní komisařky (základ nároku stěžovatelů byl prokázán, bylo konstatováno porušení práva). Na rozdíl od názoru stěžovatelů však obecné soudy shledaly jako přiměřenou jinou výši odškodnění, resp. neshledaly důvod k poskytnutí odškodnění. Určení náhrady za nemajetkovou újmu záviselo na úvaze obecných soudů. Proto při určení výše nákladů řízení byl namístě závěr, že stěžovatelé byli plně úspěšní při prokázání základu nároku, byť byli jen zčásti úspěšní při určení jeho výše.
39. Odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Uvedený závěr vychází z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu i navazující judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1791/2015, ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. III. ÚS 726/17 či ze dne 17. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 835/24).
40. V usnesení ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 Nejvyšší soud konstatoval, že na případy, kdy je předmětem řízení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci, je při stanovení tarifní hodnoty nutno aplikovat § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Není totiž možné přehlédnout, že v řízeních, v nichž jde o odškodnění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím, jde o kompenzaci za zásah do osobnostních práv poškozených v širším slova smyslu. Nemajetková újma, o jejíž odškodnění v takových řízeních jde, je totiž vždy následkem zásahu do některé ze složek nemajetkové (osobní) složky jednotlivce (poškozeného), ať již jde o nepřiměřenou délku řízení (kdy se poškozený ocitá ve stavu nejistoty ohledně svých práv a povinností, která mohou být v řízení dotčena), nebo v případě trestních stíhání, která neskončí pravomocným odsuzujícím rozsudkem, nebo v případech nezákonného omezení osobní svobody atd. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu.
41. V nálezu ze dne 6. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3277/18 (N 107/94 SbNU 305) Ústavní soud poukázal na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu plynoucí z jeho rozhodnutí ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 a konstatoval, že odkloní-li se odvolací soud od výkladu Nejvyššího soudu v otázce určení výše odměny advokáta ve sporu o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku nesprávného úředního postupu, aniž vysvětlí, z jakého důvodu tak vzdor očekávání žalované postupuje, poruší čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
42. Rovněž v usnesení ze dne 17. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 835/24 dospěl Ústavní soud k závěru, že přiznáním nákladů řízení podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu do ústavně zaručených práv stěžovatelů zasaženo nebylo. Ústavní soud v dané věci neshledal žádný důvod pro odlišné zacházení, neboť dovodil, že i v tomto případě jde o zásah do osobnosti v širším smyslu. Odměna za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada škody v penězích, se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu.
43. Je-li předmětem řízení částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003 sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němu podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 537/03, dále usnesení ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3157/2009 a ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1435/2015; pozn. Nejvyšší soud uvedené závěry vyslovil v souvislosti se zkoumáním otázky přípustnosti dovolání, avšak tyto závěry lze použít i pro nyní posuzovanou věc).
44. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze úspěch či neúspěch procesních stran posuzovat ve vztahu k řízení jako celku, nýbrž je nutno každou věc, tj. každý nárok, jenž je předmětem řízení, posoudit samostatně. Obecné soudy jsou proto povinny stanovit, zda a kdo má právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu ke každému dílčímu žalobou vymezenému nároku. Určení úspěchu ve věci totiž nemůže být provedeno mechanickým srovnáním počtu zamítavých a vyhovujících výroků a jejich "hodnoty". Spravedlivé a nikoliv přepjatě formalistické řešení otázky náhrady nákladů řízení naopak vyžaduje, aby byl zohledněn i kontext celé věci, zejména pak reálný věcný vztah mezi (neúspěšným) návrhem určovacím a (úspěšným) návrhem na plnění (viz nález ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3070/14).
45. Podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu platí, že při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Ustanovení § 12 odst. 3 advokátního tarifu upravuje odměnu v případě, kdy dojde ke spojení věci na základě rozhodnutí nebo faktického postupu soudu, a doplňuje tak § 8 odst. 3 advokátního tarifu, podle kterého se účtuje odměna v případě, kdy spojené řízení vyplývá přímo ze zákona. Podle tohoto ustanovení se postupuje také tehdy, pokud byly samostatné nároky uplatněny jednou žalobou. Je přitom třeba vzít v úvahu, že je-li uplatněno více různých nároků, mohou být účastníci v různých nárocích různě úspěšní. Jejich úspěšnost se posuzuje poměrem (k rozhodování podle úspěchu ve věci srov. i § 1 odst. 2 advokátního tarifu).
46. Při určování poměru úspěchu a neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na jiné peněžité plnění (objektivní kumulace) je zpravidla třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1435/2015 či rozsudek ze dne 10. 9. 2024 sp. zn. 30 Cdo 1198/2018).
47. V předmětné věci byli stěžovatelé úspěšní v základu nároku (§ 142 odst. 3 o. s. ř.) na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za nepřiměřenou délku řízení a v základu nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem soudní komisařky. Neúspěšní byli ve vztahu k nároku na konstatování porušení práva výše specifikovaným usnesením okresního soudu. Ve vztahu k nároku na náhradu majetkové škody byli stěžovatelé úspěšní pouze v rozsahu částky 4 050 Kč a neúspěšní v rozsahu částky 4 950 Kč (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).
48. U nároku na náhradu škody podle § 142 odst. 2 o. s. ř. platí, že měl-li účastník v projednávané věci úspěch pouze částečný, je třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na peněžité plnění (objektivní kumulace), je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, který se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu. Činí-li tarifní hodnota nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu 50 000 Kč, pak tarifní hodnota nároku na peněžité plnění vychází zásadně z výše tohoto plnění bez uplatněného příslušenství (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1435/2015].
49. Výše uvedeným požadavkům městský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí nedostál. Městský soud v souladu s nálezem ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3070/14 vyšel správně z toho, že stěžovatelé v řízení uplatnili celkem čtyři nároky (nikoli tedy jen tři nároky jak uváděl obvodní soud), přičemž každý nárok, jenž je předmětem řízení, je nutno posoudit samostatně. Otázku úspěchu ve věci pro účely stanovení nákladů řízení však městský soud posoudil odlišně od obvodního soudu. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka řízení městský soud nepřihlédl v souladu s výše uvedeným k poměru jednotlivých tarifních hodnot (jak správně učinil obvodní soud), ale přistoupil pouze k porovnání jednotlivých (nesouměřitelných) nároků, když stěžovatelé vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnili rovněž nárok (nároky) na peněžité plnění. I zde pak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. platí, že měl-li účastník v projednávané věci úspěch pouze částečný, je třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit. Jak bylo výše uvedeno, rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Městský soud v předmětné věci při posuzování úspěchu ve věci (při vyhodnocování úspěchu u jednotlivých nároků) posuzoval vedle sebe mechanicky jednotlivé nesouměřitelné nároky, čímž se dopustil libovůle při svém rozhodování.
50. V ústavní stížnosti stěžovatelé dále namítají, že městský soud je neinformoval o tom, že jeho právní názor týkající se nákladů řízení je odlišný od právního názoru obvodního soudu, a ani nepředestřel, jakým směrem se bude jeho rozhodnutí ubírat. Stěžovatelé tak byli připraveni o možnost se k takovému postupu vyjádřit. Ze spisu obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že právní zástupce stěžovatelů písemně žádal o odročení jednání nařízeného u městského soudu z důvodu hrozící povodně, neboť z objektivních důvodů nebyl schopen se nařízeného jednání zúčastnit. Dále poukázal na to, že jeho klienti v odvolání uvedli, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Dodal, že pokud městský soud neshledá důvod k odročení jednání, z nařízeného jednání se omlouvá. Městský soud žádosti právního zástupce stěžovatele o odročení jednání nevyhověl, neboť jeho účast nepovažoval na nutnou, a jednal v nepřítomnosti zástupce stěžovatelů.
51. Městský soud tedy stěžovatele na změnu ve svém právním náhledu na posuzování otázky úspěchu v řízení za účelem stanovení nákladů řízení neupozornil a neumožnil jim tak se k této změně náhledu soudu vyjádřit. Ačkoli měl městský soud na otázku hrazení nákladů řízení jiný náhled než obvodní soud, nevytvořil pro účastníky procesní prostor, aby mohli k dané otázce uplatnit námitky a argumenty, které mohou být s to rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit a s nimiž se odvolací soud musí ve svém rozhodnutí náležitě vypořádat. Ze strany městského soudu tak šlo pro stěžovatele o zcela překvapivé rozhodnutí. Městský soud porušil zásadu legitimního očekávání, protože žádným způsobem neinformoval stěžovatele o tom, že jeho právní názor týkající se nákladů řízení je odlišný od právního názoru obvodního soudu, a ani nepředestřel, jakým směrem se bude ubírat jeho rozhodnutí o nákladech prvostupňového řízení. Stěžovatelé tak byli připraveni o možnost se k takovému postupu vyjádřit. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451), z něhož se podává, že pokud má odvolací soud na otázku hrazení nákladů řízení, a to zvláště v řízení před soudem nalézacím, jiný náhled než soud nalézací, aniž by přitom došlo k relevantní změně skutkových okolností, a účastníci tak mohli jiné rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předvídat, je povinen vytvořit pro účastníky procesní prostor, aby se mohli k dané otázce vyjádřit a uplatnit námitky a argumenty, které mohou být s to rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit a s nimiž se odvolací soud musí ve svém rozhodnutí náležitě vypořádat. Pokud tomuto požadavku odvolací soud nedostojí, dopustí se porušení základního práva účastníků na spravedlivý proces (srov. též nález ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. II. ÚS 55/22).
52. Městský soud se tak v předmětné věci bez jakéhokoli odůvodnění odchýlil od příslušného standardu výkladu práva, postupoval tedy libovolně, čímž zatížil své rozhodnutí kvalifikovanou vadou mající za následek neústavnost jeho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Městský soud, přestože stěžovatelům na základě jejich odvolání částečně vyhověl, o nákladech prvostupňového řízení rozhodl v jejich neprospěch. Jeho rozhodnutí tak bylo pro stěžovatele překvapivé. Tímto svým postupem městský soud porušil právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a protože stěžovatelům nepřiznal náhradu nákladů prvostupňového řízení, porušil dále jejich právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i jejich legitimní očekávání. Výše uvedené závěry Ústavního soudu se týkají i nákladů odvolacího řízení.
53. Namítají-li stěžovatelé, že městský soud na základě jejich odvolání, ve kterém byli částečně úspěšní, rozhodl o nákladech prvostupňového řízení v jejich neprospěch, Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovateli odkazované nálezy (nálezy ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1238/23 a ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 1145/24) byly překonány výše citovaným stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24.
54. K tomu Ústavní soud dodává, že v jakékoli oblasti výkladu podústavního práva, včetně výkladů pravidel pro výpočet nákladů řízení nelze vyloučit judikaturní změny. Ústavní soud se podrobně otázkou možného odchýlení od dosavadní judikatury mnohokrát zabýval. V nálezu ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 613/06 (N 68/45 SbNU 107) pak výslovně uvádí, že judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna.
VI.
Závěr
55. Protože městský soud nerespektoval závazné nálezy Ústavního soudu, Ústavní soud ústavní stížnosti částečně vyhověl a výrok VII. rozsudku městského soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť dospěl k závěru, že popsaným postupem městského soudu došlo k porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a v konečném důsledku i k porušení vlastnického práva stěžovatelů podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
56. Ústavní stížnost proti výrokům XIV. a XV. rozsudku obvodního soudu Ústavní soud (s přihlédnutím i k zásadě minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný. V souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. změní-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodne i o nákladech řízení u soudu prvního stupně, i když nákladový výrok prvostupňového rozhodnutí neruší. Vyhoví-li totiž odvolací soud odvolateli ve věci samé, projeví se výsledek jeho přezkumu nevyhnutelně i při rozhodování o nákladech prvostupňového řízení, neboť závislý výrok o nákladech řízení nemůže sám o sobě obstát, změní-li se výrok ve věci samé.
57. V předmětné věci bude před městským soudem probíhat další řízení, ve kterém bude městský soud v souvislosti se změnou výroků ve věci samé znovu rozhodovat o nákladech prvostupňového řízení. Zrušením rozhodnutí městského soudu je dostatečně otevřena možnost stěžovateli vytýkané vady napravit. Současně se stěžovatelům otevírá prostor uplatnit v odvolacím řízení svoji argumentaci týkající se nákladů řízení u soudů obou stupňů.
58. Úkolem městského soudu bude v předmětné věci znovu rozhodnout o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů při vázanosti právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu. V dalším řízení městský soud přihlédne rovněž k výše citovaným nálezům a stanovisku Ústavního soudu, neboť je právním názorem v těchto nálezech a stanovisku vysloveným rovněž vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
59. Jde-li o návrh na přiznání nákladů řízení před Ústavním soudem, zákon o Ústavním soudu (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) stanoví, že každý účastník i vedlejší účastník si zásadně hradí vzniklé náklady řízení sám, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Toto ustanovení je třeba vykládat restriktivně [srov. nález ze dne 7. 9. 1995 sp. zn. I ÚS 142/94 (N 54/4 Sb NU 11)]. Zatímco občanský soudní řád podmiňuje přiznání nákladů řízení účastníkům úspěchem ve věci, zákon o Ústavním soudu umožňuje takový postup jen v odůvodněných případech, nikoli automaticky podle výsledků řízení. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že v civilním řízení se tento institut vztahuje zásadně k tzv. spornému řízení, zatímco v řízení před Ústavním soudem se jedná o podstatně odlišné řízení, v němž je posuzována ústavnost rozhodnutí (zásahů) orgánů veřejné moci. Proto samotný úspěch ve sporu, přesněji "úspěch v řízení před Ústavním soudem", není jediným kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení, a restriktivní výklad je zcela namístě (srov. Šimíček, V. Ústavní stížnost. Praha: Leges, s. 266). Záleží zcela na úvaze Ústavního soudu, zda náhradu nákladů přizná či nikoliv, přičemž je jeho ustálenou praxí, že uložení povinnosti náhrady nákladů řízení vysloví toliko ve výjimečných případech [srov. nález ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 2118/19 (N 39/99 SbNU 28)]. O takový výjimečný případ však v nyní posuzované věci, a to už s ohledem na to, že jde o "náklady řízení" (viz shora), nejde. Stěžovatelé také v ústavní stížnosti žádné výjimečné okolnosti vztahující se k předmětné věci netvrdí a ani nedokládají. Proto Ústavní soud náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem stěžovatelům nepřiznal.
60. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 26. března 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu