38. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že rodičům i nezletilé byla téměř od počátku rozpadu soužití rodičů poskytována dlouhodobě odborná péče, že minimálně formálně matka žádnou součinnost nemařila, avšak i přesto se bariéru odstranit nepodařilo. Ani z žádného jiného důkazu nelze dovodit, že by to byla matka, kdo primárně způsobil narušení vztahu mezi otcem a dcerou nebo kdo obnovení vztahů aktivně bránil. Za stávající situace by proto matka mohla sehrát podpůrnou roli při obnovování vztahu otce s dcerou. Ústavní soud tedy apeluje na matku, ale současně i na otce, aby vyvinuli všechno možné úsilí, aby nezletilá s otcem navázala pozitivní vztah, například podle výše uvedených doporučení psycholožky vytvářením pozitivních zážitků nezletilé se svým otcem. Žádný soud totiž nemůže jejich rodinnou situaci upravit ideálním způsobem ani napravit již narušené rodinné vztahy svým rozhodnutím, vedeným přednostním zájmem nezletilé. Podle názoru opatrovníka místo otce v životě dcery může přijít spíše v pozdějším věku, až bude nezletilá zralejší a případně sama projeví zájem o obnovení kontaktu. Naděje na budoucí obnovu vztahu tedy podle opatrovníka nezletilé existuje, nicméně jakékoli nátlakové nebo opakované snahy o kontakt v současné době mohou odpor a odmítání z její strany dále prohlubovat.
39. Ústavní soud s ohledem na výše uvedená zjištění zdůrazňuje doporučení opatrovníka, že by se odborné psychologické péči měli podrobit nejen nezletilá a její otec, ale rovněž matka nezletilé. Psycholožka L. B. ve své zprávě uvádí, že by byla schopna ve své ambulanci zajistit případné asistované kontakty otce s nezletilou. Za tímto účelem ostatně krajský soud matce uložil, aby zajistila nezletilé konzultaci v psychologické poradně Bl.
40. Nelze také pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé a styku s nimi se mohou měnit, čímž vzniká prostor pro jejich novou úpravu. Ústavní soud proto připomíná, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě vztahů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, což vyplývá i z § 909 občanského zákoníku, podle kterého změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)].
41. Zákonnou podmínku pro změnu rozhodnutí v § 909 občanského zákoníku, a to změnu poměrů, je nutno chápat jako změnu podstatnou v takových skutečnostech, které tvořily skutkový podklad pro předchozí rozhodnutí soudu (nález ze dne 20. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2002/22 či nález ze dne 12. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 212/25). Je těžko představitelné, že k takové podstatné změně by mělo docházet v krátkých časových úsecích kopírujících pouze jen psychosociální rozvoj dítěte. Při posuzování takové relevantní změny mohou soudy hodnotit i skutečnosti, které nastaly po rozhodnutí krajského soudu, nelze k nim však přihlížet při hodnocení (ne)ústavnosti napadeného rozsudku.
42. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z obecných soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilé. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu změnil, avšak pouze ohledně četnosti písemné komunikace otce s nezletilou, nikoli však ve způsobu realizace styku otce s dcerou. Stěžovatel se však se závěry krajského soudu, resp. se závěry obou obecných soudů, neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele či nezletilé. Soudy musí ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti krajský soud v napadeném rozhodnutí dostál. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud napadeným rozhodnutím rozhodl v nejlepším zájmu nezletilé při respektování jejího přání a jejího dlouhodobě konzistentního stanoviska, a jeho rozhodnutí není v rozporu s ústavním pořádkem. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
43. Poukazuje-li stěžovatel na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná v obdobných věcech, Ústavní soud k tomu uvádí, že k aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo. I v nyní posuzované věci rozhodoval krajský soud s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dané věci. V odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě připomněl, že úprava poměrů nezletilého dítěte je vždy odvislá od konkrétních okolností dané věci a od konkrétního nejlepšího zájmu nezletilého dítěte. Rozhodnutí Ústavního soudu, na která stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, zde není možné s ohledem na individuální okolnosti této věci bez dalšího použít.
44. Ústavní soud shrnuje, že v posuzované věci, navzdory námitkám stěžovatele, nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo vést k porušení základních práv stěžovatele či nezletilé, jež by bylo důvodem pro kasaci napadeného rozsudku. Obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Rozhodnutí obou ve věci jednajících soudů jsou řádně odůvodněna, přičemž Ústavní soud v jejich závěrech nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování.
VI.
Závěr
45. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal napadené rozhodnutí na podkladě ústavní stížnosti z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatele či nezletilé (viz sub 1), ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
46. Přestože Ústavní soud námitky stěžovatele neshledal důvodnými, považuje za vhodné připomenout, že soudy se při případném dalším rozhodování v předmětné věci musí řídit principy shrnutými v tomto nálezu. Zejména musí vzít vážně v potaz zájem nezletilé, který je předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se nezletilé.
47. Ústavní soud současně apeluje na obecné soudy, aby v předmětné věci s ohledem na nastavení základního rámce rodinného fungování a nastalou situaci nerezignovaly na obnovení vztahu mezi stěžovatelem a nezletilou a aby se pokusily co možná nejpečlivěji tuto nastalou nepříznivou situaci monitorovat a všemi jim dostupnými právními prostředky usilovaly o vytvoření pozitivního vztahu mezi stěžovatelem a jeho dcerou. Ústavní soud připomíná, že změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu (§ 909 občanského zákoníku).
48. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. května 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu