44. V nálezu ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 12, Ústavní soud vyslovil, že restituční řízení se nesmí podobat loterii. Ani osoby žádající o náhradní pozemky, ani osoby žádající o finanční kompenzaci neměly v době (prvního) uplatnění restitučního nároku jistotu, jakým způsobem se bude na jimi zvolené náhrady v budoucnu pohlížet. Nelze potom jedné skupině restituentů s odstupem doby sdělit, že "mají smůlu", jestliže nezvolili ten správný způsob náhrady. Je znakem právního státu zajistit osobám ve stejném právním postavení shodnou právní ochranu (srov. nález ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 35/17, body 70 a 73).
45. V nálezu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, Ústavní soud uvedl, že je bez významu, že zákon o půdě na rozdíl od zákona o mimosoudních rehabilitacích umožňoval vydání náhradního pozemku. Z hlediska účelu finanční náhrady a souvisejícího požadavku její přiměřenosti a rozumnosti jde totiž o odlišnost formální. Opačný výklad by mohl znamenat, že stát oprávněným osobám fakticky přestane nabízet adekvátní pozemky a místo toho bude jejich čtvrt století trvající nárok vypořádávat prostřednictvím bagatelních částek (viz bod 50). Z uvedeného pak plyne, že mezi finanční a naturální náhradou není možné z hlediska jejich účelu (jímž je uspokojení restitučního nároku) činit rozdíly; nelze tudíž činit rozdíl ani mezi oprávněnými osobami podle jimi zvolené formy náhrady co do rozsahu soudní ochrany proti liknavému a svévolnému postupu Státního pozemkového úřadu. Ústavní soud tak setrvává na svém závěru, že neexistuje legitimní důvod, proč by jedné skupině restituentů měla být oproti jiné upřena soudní ochrana (čl. 36 odst. 1 Listiny) jejich restitučního nároku. Dospěl-li Nejvyšší soud svým výkladem a aplikací restitučních předpisů k závěru opačnému, podrobil stěžovatelku (resp. oprávněného) bez legitimního cíle (neodůvodněně) nerovné ochraně dotčeného základního práva, která naplňuje znaky tzv. neakcesorické nerovnosti (čl. 1 Listiny), čímž porušil požadavek vyloučení libovůle při odlišování subjektů a ochrany jejich práv.
46. Z hlediska práva na ochranu a uspokojení restitučního nároku nelze činit rozdíl mezi oprávněnými osobami, které žádají o naturální náhradu podle § 11a odst. 1 zákona o půdě, a oprávněnými osobami, které žádají o finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. Jejich postavení musí být rovné.
47. Jde-li o vliv poskytnutí (částečné) finanční náhrady na existenci restitučního nároku, poukazuje Ústavní soud na to, že restituční nárok přísluší všem oprávněným osobám podle zákona o půdě. Právo na jeho uspokojení vyplývá přímo ze zákona, který stanoví jednotlivé formy náhrad. Pro určení výše restitučního nároku oprávněné osoby je rozhodující charakter a cena odňatých a nevydaných pozemků (§ 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě), nikoliv nesprávná interní evidence vedlejší účastnice. Ocenění restitučního nároku vedlejší účastnicí je pouze jejím administrativním úkonem, neprobíhá žádné správní řízení a ohledně výše nároku není vydáváno žádné správní rozhodnutí.
48. Výše finanční náhrady je upravena v § 28a zákona o půdě, podle něhož se náhrady - nestanoví-li zákon jinak - poskytují v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Původně panoval názor, že finanční náhrada neplní účel hodnotového ekvivalentu za nevydaný pozemek, a její funkce je tedy symbolická. Ústavní soud ovšem nálezem ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, význam finanční náhrady posunul tak, že má umožnit odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem jako při vydání věci; musí být tedy s ohledem na účel restitučních předpisů přiměřená a rozumná. Tyto závěry Ústavní soud výslovně aproboval také v nálezu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, v němž posuzoval ústavnost § 16 odst. 1 zákona o půdě ve slovech "stanovené podle § 28a" (srov. též nález ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 35/17).
49. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak vyplývá, že vedlejší účastnice má povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši (viz usnesení ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 536/2022, či ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1562/2022). Za liknavý či svévolný postup ztěžující uspokojení restitučního nároku lze považovat i nesprávné ocenění odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016).
50. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabývá konkrétní situací a dospěl k závěru, že restituční nárok původní oprávněné osoby částečným plněním nezanikl ani zaniknout nemohl. Již od jeho vzniku měla být jeho hodnota stanovena podle charakteru odňatého pozemku. Ocenila-li vedlejší účastnice restituční nárok v rozporu se svou zákonnou povinností nižší částkou, oprávněné osobě přesto ze zákona plynul nárok na poskytnutí náhrady ve správné výši, a to již od počátku (ex tunc). Není rozhodné, v jaké výši jej vedlejší účastnice ke dni žádosti o poskytnutí finanční náhrady evidoval a jakou finanční náhradu oprávněnému poskytl. Částečným plněním dluh (obecně) nezaniká a není žádný důvod, aby zanikl restituční nárok. Tím spíše proto, že na jedné straně stojí stát plnící své zákonné povinnosti a na druhé straně restituent, jehož křivdy (a křivdy jeho předchůdců) se stát snaží odčinit. Opačný výklad by vedl k protiústavním důsledkům, především by byl v rozporu se smyslem a účelem restitučních předpisů.
51. V uvedeném nálezu sp. zn. I. ÚS 2763/23 Ústavní soud upozornil, že je nezbytné rozlišovat, zda se oprávněné osoby domáhají uspokojení zbývající výše restitučního nároku, který byl z důvodu vadného (nezákonného) postupu vyplacen v neúplné výši, či zda se domáhají navýšení restitučního nároku s tím, že její výši nepovažují za přiměřenou a rozumnou. V tehdy posuzované věci, stejně jako v nyní posuzované věci, jde o případ první. Oprávněný se nedomáhal vydání náhradních pozemků ve výši, která by odpovídala jeho představám o současné tržní hodnotě odňatých pozemků. Nenamítal ani, že podle vyhlášky určená hodnota není přiměřená. Neotvírá tak již jednou vypořádaný restituční nárok. Žádal pouze rozdíl mezi původním oceněním odňatých pozemků a oceněním správným, a to ke dni účinnosti zákona o půdě. Nejde ani o případ, kdy by restituční nárok byl oprávněnému postoupen.
52. Ze skutkových zjištění soudů současně nevyplývá, že by oprávněný výslovně a jednoznačně projevil vůli se práva na uspokojení zbývající části restitučního nároku vzdát či že přijetím finanční náhrady považuje svůj restituční nárok v celém rozsahu za vypořádaný (popř. uzavřel v tomto směru dohodu). Za takový projev vůle nelze považovat, že požádal a přijal finanční náhradu v nižší výši, než původně uplatňoval. Platí totiž, že případný sporný úkon, který je zjevně proti zájmům oprávněných osob, nelze vyložit k jejich tíži (srov. nález ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06, či sp. zn. II. ÚS 1186/24).
53. I kdyby snad bylo možné projevení této či obdobné vůle ze skutkových zjištění jednoznačně dovodit, bylo by třeba její účinky zhodnotit s ohledem na konkrétní okolnosti. Zásada autonomie vůle je v oblasti restitucí modifikována účelem a smyslem restitučních předpisů, neboť nejde o typický soukromoprávní vztah mezi rovnými stranami (viz nález sp. zn. I. ÚS 755/06). Obdobně je bez relevance dohoda mezi oprávněnou a povinnou osobou, která vede pouze ke zkrácení práv restituenta (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3042/2015). Bylo by totiž nesprávné, aby stát, který v rozporu se svou zákonnou povinností poskytl restituentům finanční náhradu v nesprávné výši, těžil tak z toho, že restituenti tuto náhradu přijali.
54. Obecně proto platí, že žádostí o finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě a jejím poskytnutím v neúplné (částečné) výši restituční nárok nezaniká, nebyl-li zjištěn jednoznačný projev vůle oprávněné osoby se zbytku restitučního nároku vzdát. V případě zjištění takové vůle je třeba vzhledem k okolnostem věci posoudit, zda jí lze přiznat příslušné právní účinky.
55. Ústavní soud tedy učinil závěr, že oprávněnému vznikl nárok podle zákona o půdě na odškodnění za nevydaný pozemek, tento nárok částečným plněním nezanikl ani nebyl promlčen. Je proto nezbytné poskytnout - nyní již stěžovatelce - odpovídající náhradu, a nikoli hledat způsoby, jak poskytnutí zákonem stanovené náhrady zabránit. Tím, že obecné soudy považovaly restituční nárok oprávněného, resp. stěžovatelky, za vypořádaný a zaniklý, mu (jí) odepřely soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a porušily jeho (její) legitimní očekávání, že jeho (její) restituční nárok bude uspokojen v zákonem stanoveném rozsahu (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě). Dále soudy oprávněnému (stěžovatelce) bez legitimního důvodu poskytly nerovnou ochranu dotčeného základního práva (čl. 1 Listiny).
56. Ústavní soud si je plně vědom toho, že smyslem restitučního zákonodárství není napravení veškerých újem a nekonečné uplatňování a přeceňování restitučních nároků v situaci, kdy od účinnosti zákona o půdě uplynulo více než třicet let. Není ovšem přijatelné, aby stát, který se zavázal způsobené křivdy zmírnit, vadným postupem již v době jejich vypořádávání ocenil restituční nároky oprávněných osob v nižší výši, než jim podle zákona náleží, a následně jim odmítal poskytnout odpovídající náhradu. Tím spíše v situaci, kdy jiným oprávněným osobám v obdobné situaci ochranu práva na poskytnutí náhrady ve správné výši přiznává.
57. Stěžovatelce jako právní nástupkyni oprávněného bylo upřeno právo na uspokojení restitučního nároku jen na základě toho, že byla oprávněnému v minulosti na tento nárok poskytnuta peněžitá náhrada v nesprávné nižší výši. Závěr, že restituční nárok zanikl, neboť byla poskytnuta částečná peněžitá náhrada, odporuje smyslu a účelu restitučních předpisů a vyvolává další protiústavní důsledky (další křivdy).
58. Ústavní soud si je vědom toho, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly dříve, než byly vydány výše odkazované nálezy sp. zn. I. ÚS 2763/23 a sp. zn. III. ÚS 3111/23. Ústavní soud je však těmito nálezy při svém dalším rozhodování vázán, neboť, jak bylo výše uvedeno, judikatura Ústavního soudu plně zavazuje rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty.
VI.
Závěr
59. Ústavní soud uzavírá, že stejně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 1186/24, porušily obecné soudy napadenými rozhodnutími ústavně zaručené právo právního předchůdce stěžovatelky jako oprávněného (a nyní stěžovatelky) na rovnost podle čl. 1 Listiny, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na ochranu legitimního očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.
60. V dalším řízení bude úkolem okresního soudu věc znovu projednat a rozhodnout o ní. Při svém dalším rozhodování je okresní soud vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu, jakož i v nálezech ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 3111/23, a ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 1186/24 (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Okresní soud se bude zabývat zejména otázkou řádného vyčíslení finanční náhrady poskytnuté oprávněnému za odňaté pozemky ve vztahu k hodnotě odňatých pozemků, a otázkou míry uspokojení nároku oprávněného (nyní stěžovatelky). V této souvislosti vezme v úvahu, že žádost oprávněného o finanční náhradu a její přijetí v určité výši bez dalšího neznamená, že se vzdal práva na uspokojení svých restitučních nároků ve zbývajícím rozsahu.
61. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. srpna 2025
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu