50. Jinak řečeno, Ústavní soud nevylučuje rozlišování rozsahu nemajetkového prospěchu i jinou škálou než peněžním ekvivalentem, ale upozorňuje na rizika s tím spojená. Je věcí obecných soudů, aby svou judikaturou vytvořily ústavně souladnou doktrínu kvantifikace nemajetkového prospěchu. Z obdržených vyjádření vyplývá, že konkrétnější představu o posuzování jednotlivých stupňů prospěchu v kontextu kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu maření spravedlnosti nabízejí státní zastupitelství, nikoli soudy, které v této otázce ale mají mít konečné slovo, nehledě k tomu, že i názor jednotlivých stupňů státních zastupitelství se v konkrétnosti liší, jak bylo uvedeno. Každopádně jak zaznívá i z vyjádření, má-li dosahovat nemajetkový prospěch úrovně prospěchu značného, potažmo prospěchu velkého rozsahu, musí taková výhoda být, když ne přímo ekvivalentem, vždy srovnatelná s materiálním prospěchem ve výši alespoň 1 mil. Kč, potažmo 10 mil. Kč.
51. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem z vyjádření, který zcela odmítá, aby se při posuzování nemajetkového prospěchu přihlíželo k potenciálnímu vyčíslení odčinění nemajetkové újmy, jež by osobě přináleželo podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, v případě nezákonného stíhání a odsouzení za daný trestný čin. Stejný přístup totiž nabízí již zmiňovaná komentářová literatura podporující názor, že značným prospěchem může (v kontextu trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby) být i prospěch nemajetkový (srov. PROVAZNÍK, J. In ŠČERBA, F. Trestní zákoník. Komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2025, výklad k § 329; dostupné na beck-online.cz). Ústavní soud netvrdí, že by obecné soudy měly při úvahách o tom, k jak vysokému nemajetkovému prospěchu směřovalo jednání stěžovatele, postupovat právě tímto (či analogickým) způsobem, nicméně jej považuje za jeden z přijatelných přístupů při řešení dané otázky. Argument vedlejších účastníků, že "prospěch" a "újma" představují odlišné pojmy, nijak nevyvrací racionalitu názoru, zejména když není srovnáván prospěch a újma, nýbrž prospěch a odčinění újmy, aby jejich výše byla posuzována podle stejných kritérií. Vedlejší účastníci při této argumentaci navíc přehlíží, že přímo trestní zákoník přikazuje výši (majetkového) prospěchu posuzovat podle stejných částek, jaké stanoví pro určování majetkové škody, takže také vychází z toho, že újma a prospěch v podstatě představují dvě strany téže mince.
52. Úvahy o automatickém navázání pojmu "značný prospěch" ve smyslu § 347a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku s kategorií zvlášť závažných zločinů (resp. odvrácením odsouzení pro zvlášť závažný zločin), a současné odmítnutí zohledňovat v tomto směru vyčíslení odčinění nemajetkové újmy spojené s případným nezákonným odsouzením za daný delikt nezahrnují vysvětlení, proč je neodsouzení za (jakýkoli) zvlášť závažný zločin ekvivalentní právě částce alespoň 1 mil. Kč. Ústavní soud nesdílí přesvědčení Nejvyššího státního zastupitelství, že "pro běžného obyvatele obecně bude mít nepochybně větší význam, že nebude pravomocně odsouzen pro zvlášť závažný zločin, než že v občanskoprávním sporu dosáhne na částku 1 mil. Kč (nebo naopak o tuto částku se jeho aktiva nesníží)". Pokud naznačené hypotetické dilema konkretizujeme tak, že tento "běžný obyvatel" dostane na výběr mezi podmíněně odloženým trestem odnětí svobody a povinností zaplatit 1 mil. Kč, nebude zřejmě výsledek tak jednoznačný. Ostatně peněžitý trest v celkové výši 1 mil. Kč by byl zřejmě u většiny pachatelů vyhodnocen jako přísnější trest než podmíněně odložený trest odnětí svobody.
VI.
Závěr
53. Ústavní soud tedy uzavírá, že z ústavněprávního hlediska považuje za akceptovatelný výklad obecných soudů spočívající v tom, že znak "získání značného prospěchu" ve smyslu § 347a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku může být naplněn i v případech, kdy má daný prospěch (zcela nebo částečně) nemajetkový charakter [obdobně to platí i pro prospěch velkého rozsahu ve smyslu § 347a odst. 5 písm. b) trestního zákoníku].
54. Avšak žádné z napadených rozhodnutí ani v minimální přijatelné míře nevysvětluje, proč lze prospěch spočívající v zamýšleném ukončení trestního stíhání stěžovatelova syna pro loupež a porušování domovní svobody hodnotit za značný, tedy proč lze v tomto konkrétním případě učinit závěr o úmyslu bezprostředně směřujícím k naplnění citované kvalifikované skutkové podstaty trestného činu maření spravedlnosti.
55. Napadená rozhodnutí se navíc nevypořádala s (alespoň částečně) relevantními námitkami, jimiž stěžovatel v rámci svých opravných prostředků uvedený závěr rozporoval.
56. Takové zásadní nedostatky odůvodnění Ústavní soud vyhodnotil jako zásah do stěžovatelova práva na soudní ochranu.
57. Ústavní soud dále zvažoval, s přihlédnutím k vyřčenému porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu na jedné straně a k hospodárnosti a účelu soudního řízení na straně druhé, která rozhodnutí obecných soudů je nezbytné derogovat.
58. V této souvislosti především sledoval, aby došlo k reparaci zásahu do práv a svobod stěžovatele a zároveň nebyly neodůvodněně zatíženy obecné soudy i procesní strany řízení dalším prodlužováním trestního procesu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2258/14 ze dne 16. prosince 2014 (N 230/75 SbNU 567]. Dospěl přitom k závěru, že cíle bude nejlépe dosaženo, pokud zruší pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu. Popsané vady argumentace obecných soudů může totiž v novém rozhodnutí dostatečně napravit právě Nejvyšší soud.
59. Ústavní soud navíc nezpochybňuje, že obecné soudy vyvodily vůči stěžovateli odpovědnost za trestný čin maření spravedlnosti ústavněprávně souladným způsobem, tedy že bylo spolehlivě prokázáno naplnění základní skutkové podstaty tohoto trestného činu uvedené v § 347a odst. 2 trestního zákoníku. Pochybnost vyvolává "jen" otázka, k naplnění které z kvalifikovaných skutkových podstat stěžovatel směřoval, tedy zda čin posuzovat přísněji jako pokus ve vztahu k § 347a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, či pouze jako dokonaný čin podle § 347a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Jak okresní, tak krajský soud sice tím, že dostatečně neodůvodnily naplnění znaku značný prospěch, také zasáhly do ústavně zaručeného práva stěžovatele, avšak rušení jejich rozhodnutí, tj. pravomocného odsouzení, by za situace, kdy stěžovatelova odpovědnost za maření spravedlnosti je nepochybná, těžko reálně mohlo stěžovateli přinést určitou výhodu, naopak by došlo k faktickému přerušení uloženého trestu (tj. zkušební doby podmíněného odsouzení) a tím i k oddálení jeho výkonu.
60. Na základě uvedených úvah Ústavní soud dospěl k závěru, že postačí omezit kasační zásah pouze na napadené usnesení Nejvyššího soudu, rušit rozhodnutí nižších soudů, ač i jimi bylo zasaženo do základních ústavně chráněných práv stěžovatele, vyhodnotil jako nedůvodné.
61. Jestliže Nejvyšší soud setrvá na závěru, že znak "získání značného prospěchu" podle § 347a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku může být naplněn i získáním nemateriálního prospěchu, bude jeho hlavním úkolem opětovně posoudit, zda ve věci stěžovatele lze učinit spolehlivý závěr, že nemateriální prospěch je zde značný. Ústavní soud zdůrazňuje, že nijak nepředjímá, jak má být uvedená otázka v konkrétní věci vyřešena, a v tomto směru proto neformuluje žádný závazný právní názor. Jestliže však Nejvyšší soud i při svém novém rozhodnutí dospěje k závěru, že stěžovatel směřoval k získání značného prospěchu, bude muset tento právní názor tentokrát podpořit důkladnější a přesvědčivou argumentací, z níž bude jasně seznatelná zvolená metoda posuzování intenzity nemajetkového prospěchu, učiněné závěry musí být přezkoumatelné. Současně zůstává Nejvyššímu soudu možnost rozhodnout ve věci rozsudkem (srov. § 265m odst. 1 trestního řádu) a změnit právní kvalifikaci stíhaného skutku.
62. Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledal, že obecné soudy napadenými rozhodnutími (vyjma částí výrokem I vyňatých částí rozhodnutí nižších soudů) porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny (výrok I). Usnesení Nejvyššího soudu postupem podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil (výrok II). Nejvyšší soud je vázán právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v tomto nálezu (§ 314h odst. 1 trestního řádu). Požadavek na zrušení rozsudku okresního soudu (vyjma zprošťujícího výroku) a usnesení krajského soudu (vyjma výroku II) postupem podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl (výrok III). Ve zbylém rozsahu (týkajícím se zprošťujícího rozsudku okresního soudu a výroku II usnesení krajského soudu Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť stěžovatel v tomto rozsahu zjevně nebyl oprávněn k jejímu podání.
63. Po doručení nálezu bude pokračovat před Nejvyšším soudem řízení o dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud je vázán právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu a je povinen provést doplnění, jehož provedení Ústavní soud nařídil (§ 314h odst. 1 trestního řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 14. října 2025
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu