45. Výše uvedené závěry je nutné částečně vztáhnout rovněž na druhou stěžovatelku. Nedostatky odůvodnění ohledně vypořádání jejího nároku jsou ještě závažnější. Například krajský soud se v bodě 225 napadeného rozsudku nárokem druhé stěžovatelky vůbec nezabývá (konkrétní nedostatky důkazů se týkají pouze první stěžovatelky). Totéž se týká i rozhodnutí vrchního soudu. V tom je nutné spatřovat porušení ústavního práva druhé stěžovatelky na soudní ochranu.
46. Stěžovatelka se účastnila trestního řízení jako poškozená. Pokud soudy zjišťovaly, jak jednání odsouzených zasáhlo do její sféry a učinily k tomu zjištění tak, aby mohly rozhodnout o vině a trestu, mají tedy povinnost posoudit, zda jim tato zjištění umožňují rozhodnout i o jejím adhezním nároku, případně alespoň o jeho části.
IX.
Závěr
47. Napadená rozhodnutí ve svém souhrnu vykazují ústavně nekonformní rezignaci na řádné zjištění skutkového stavu dané trestní věci a posouzení řádně předloženého adhezního návrhu.
48. Ze všech shora popsaných důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení ve výroku uvedených práv obou stěžovatelek. Přestože se těžiště trestního řízení soudního nachází zásadně u nalézacího soudu, rozhodl se Ústavní soud z následujících důvodů zrušit pouze rozhodnutí vrchního soudu a věc vrátit k projednání jemu. Prvním důvodem je skutečnost, že dokazování bylo v dané věci provedeno ve značném rozsahu a nelze vyloučit, že alespoň o podstatné části adhezního návrhu budou soudy moci rozhodnout již nyní. Další dokazování by, pokud vůbec, mělo být provedeno v tom směru, aby jím byla konkretizována tvrzení, k nimž soud dospěl při hodnocení viny a trestu, čemuž pravomoci odvolacího soudu nebrání.
49. Druhým důvodem je skutečnost, že odvolací soud má velmi široké možnosti, jak změnit adhezní výrok nalézacího soudu, což ostatně v dané věci již učinil. Tímto postupem tedy dochází ke zkrácení celého řízení.
50. Úkolem vrchního soudu bude posoudit, nakolik již známé a ve spise obsažené důkazy umožňují učinit závěr o existenci újmy vzniklé trestným činem. Svůj závěr bude muset řádně odůvodnit v souladu se závěry tohoto nálezu. Dospěje-li k závěru, že ne všechna tvrzení stěžovatelek (resp. zmocněnkyně či znalce) mají oporu v provedených důkazech, může v této části stěžovatelky odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. U celého adhezního nároku by však takový postup byl přijatelný pouze tehdy, pokud by vrchní soud mohl na základě důkazů (a srovnáním s obdobnými případy) dospět k závěru, že v důsledku trestného činu stěžovatelkám žádná tvrzená újma nevznikla.
51. Z hlediska řešené otázky rozsahu kasačního zásahu dospěl Ústavní soud k závěru, že není namístě zrušit rozhodnutí vrchního soudu jako celek. Rozsahu adhezního výroku se přímo týkají pouze jeho výroky II a IV, proti kterým stěžovatelky rovněž obsahově brojily. Výrok I je kasačním výrokem zrušujícím jednak adhezní výrok rozsudku krajského soudu a dále obžalovaným uložená výchovné opatření (resp. přiměřené povinnosti). Ústavní soud je toho názoru, že tento výrok se ústavních práv stěžovatelek (těch, jejichž ochrany se domáhají) nedotýká. Zrušit tento výrok by navíc představovalo významný zásah do právní jistoty zejména mladistvých obžalovaných s ohledem uplynutí zkušební doby, která jim byla odsuzujícím rozsudkem stanovena. Z těchto důvodů Ústavní soud ke zrušení tohoto výroku nepřistoupil. Ponechání tohoto výroku v platnosti nezpůsobuje podle Ústavního soudu žádnou újmu v právním postavení ani stěžovatelek, ani obžalovaných a neomezuje nijak vrchní soud v jeho novém rozhodování, které se bude týkat pouze adhezního výroku. Výrok III ("V ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn.") nepředstavuje zásah do ústavních práv stěžovatelek. Proto Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí vrchního soudu pouze ve výrocích II a IV.
52. Ústavní soud tedy částečně vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zrušil část napadeného rozhodnutí vrchního soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Přitom rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. března 2025
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu