53. Nejvyšší správní soud se dopustil pochybení, když v územním plánu nezohlednil zásadní rozdíl mezi regulací hlavního a podmíněně přípustného využití dotčené plochy. V napadeném rozsudku se spokojil s formálním odkazem na irelevantní judikaturu, aniž by se řešenou otázkou podrobněji zabýval a doplnil argumentaci o vysvětlení, proč by tato judikatura měla dopadat i na regulaci hlavního využití, resp. zda má v úmyslu ustálené právní závěry rozšířit i na hlavní či přípustné využití ploch. Za takové situace nelze zjistit, jakými úvahami byl Nejvyšší správní soud při svém rozhodování veden.
54. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že Nejvyšší správní soud napadený rozsudek ústavně konformním způsobem neodůvodnil. Odůvodnění trpí logickými rozpory, pro které nejsou důvody nevyhovujícího rozhodnutí seznatelné, a jako takový považuje Ústavní soud napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Ústavní soud proto stěžovateli vyhověl a rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil. Nyní bude na Nejvyšším správním soudu, aby se opětovně zabýval otázkou, zda Změnou č. 2 nezavedl vedlejší účastník nezákonnou a příliš podrobnou regulaci, která je v rozporu s principy územního plánování a která nepřiměřeně zasahuje do vlastnického práva stěžovatele.
55. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že neopomenul, že Nejvyšší správní soud odkázal rovněž na svůj rozsudek ze dne 18. 4. 2024, sp. zn. 9 As 272/2023-44. Tehdy byla stěžovatelka zařazena do 2. etapy výstavby, přičemž možnost výstavby obec vázala na vybudování centrální kanalizace a napojení pozemků na ni. Nejvyšší správní soud zde přitom řešení přijaté obcí akceptoval. Zde je ovšem třeba zdůraznit zásadní odlišnost zvoleného řešení od nyní posuzované věci. V odkazovaném řízení posuzoval Nejvyšší správní soud změnu územního plánu ve smyslu etapizace. Etapizace jako taková je fakultativní náležitostí územního plánu a svojí povahou, tzn. rozložením rozvoje území v čase, je pouze dočasným řešením. Tento nástroj představuje časově omezené omezení vlastnického práva odložením možnosti výstavby, které je legitimní tehdy, je-li etapizace řádně a věcně odůvodněna a zejména je-li proporcionální. V opačném případě, obzvláště je-li vlastník vystaven dlouhodobé nejistotě ohledně využitelnosti pozemku či obec neučiní konkrétní kroky k odstranění důvodů etapizace, je jinak legitimní etapizace považována za nezákonný zásah do vlastnického práva, přičemž není vyloučeno poskytnutí náhrady prostřednictvím přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny. V daném řízení bylo jistě významné, že obec poukázala například na možnosti financování vybudování kanalizace v rámci dotačního přeshraničního programu, přičemž na její argumentaci stěžovatelka nereagovala a svá tvrzení o nemožnosti splnění sporné podmínky dále nijak nekonkretizovala. Lze tedy shrnout, že je třeba odlišit etapizaci od územním plánem stanovené podmínky napojení na kanalizaci pro hlavní využití území, a proto ani toto rozhodnutí nepodporuje napadené závěry Nejvyššího správního soudu.
56. Ústavní soud pro úplnost dodává, že se za dané situace nezabýval věcným přezkumem napadených rozhodnutí, nicméně lze přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu, že ve věci stěžovatele není výstavba v dotčené ploše podmíněna předchozím samosprávným a soukromoprávním rozhodnutím vedlejšího účastníka. Nejedná se o tutéž situaci, jako v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 138/2017-33, tedy o individuální rozhodování zastupitelstva obce, zda udělí či neudělí souhlasné stanovisko k výstavbě konkrétní stavby, ale o omezení obecné, dopadající na neurčitý okruh adresátů.
57. Nad rámec uvedeného lze rovněž připomenout, že nelze mít legitimní očekávání, že územní plán zůstane neměnný. Jak již výše uvedl Nejvyšší správní soud, územní plánování je kontinuálním procesem, u něhož nemůže být zcela a trvale neměnnost zajištěna. Takový závěr zcela odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu, stejně jako závěr, že je-li do vlastnického práva v důsledku přijetí územního plánu zasaženo, je třeba zkoumat, zda je takový zásah opřen o ústavně legitimní a zákonný důvod, činěn v nezbytně nutné míře, nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle (srov. nález ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 229/24, bod 15).
VI.
Závěr
58. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud porušil stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) pro vadu plynoucí z nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu přikročil ke zrušení napadeného rozhodnutí a k vrácení věci Nejvyššímu správnímu soudu.
59. Ústavní soud současně konstatuje, že pro nastolení ústavně konformního stavu, tedy odstranění zásahu do práva stěžovatele, postačí zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, jakožto konečného rozhodnutí v dané věci. Tímto krokem je Nejvyššímu správnímu soudu vytvořen procesní prostor pro nové projednání a rozhodnutí ve věci kasační stížnosti, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu a je povinen své závěry ústavně konformně odůvodnit.
60. Není proto nezbytné zasahovat do rozhodnutí krajského soudu, neboť přezkum jeho zákonnosti a případná kasace náleží plně do kompetence Nejvyššího správního soudu, který tímto způsobem efektivně sjednocuje judikaturu správních soudů. Přezkum rozsudku krajského soudu Ústavním soudem by byl předčasný, a proto Ústavní soud ústavní stížnost v tomto rozsahu posoudil jako nepřípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. prosince 2025
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu