16. Většinový nález popisuje jednání stěžovatele ve vztahu k poškozené (bod 3) odlišně od toho, jak ho popsaly orgány činné v trestním řízení v rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a v rozhodnutí o stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí. V usnesení obvodního státního zastupitelství ze dne 4. 11. 2024, č. j. 3 ZT 108/2024-39, je pod bodem 6 popsáno jednání poškozené tak, že je zjevné, že jejím zájmem nijak nebylo natáčet obsluhu prodejny, a tedy ani obviněného. Toho cíleně začala natáčet až ve chvíli, kdy ji začal ohrožovat basebalovou pálkou. Oproti tomu většinový nález v naraci pod bodem 3 nepřejímá uvedený popis z rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, ale uvádí, že "Z kamerového záznamu prodejny je zřetelné, že poškozená vstoupila do prodejny s mobilním telefonem v ruce, přičemž takřka okamžitě došlo k čelnímu kontaktu stěžovatele a poškozené. Stejně tak záznam z mobilního zařízení poškozené v čase 0.30 ukazuje nejen nádoby na pultu prodejny, nýbrž také stěžovatele". Obsah kamerového záznamu takto není reprodukován v žádném z rozhodnutí vydaném orgánem činným v trestním řízení a je tedy otázkou, zda uvedené informace získal Ústavní soud vlastním sledováním kamerového záznamu, případně jakým jiným způsobem. Samotný fakt, že nepřejímá popis jednání z rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, kterými jsou při rozhodování o vazbě soudci vázáni, je zarážející.
17. Obvodní státní zastupitelství ve výše uvedeném usnesení dospělo k jednoznačnému názoru, že "jednání obviněného nelze označit jako splňující podmínky nutné obrany podle § 29 trestního zákoníku, neboť to bylo zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku poškozené". Poškozená podle obvodního státního zastupitelství zasáhla do osobnostních práv stěžovatele zaručených občanským zákoníkem, avšak zanedbatelně v porovnání s reakcí stěžovatele, který použil zbraň charakteru basebalové pálky a dvakrát se pokusil stěžovatelku udeřit (kdy k úderu nedošlo pouze v důsledku náhody, resp. uhýbání stěžovatelky). Právní kvalifikace podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, zahrnující jednoznačně vyloučení nutné obrany, byla potvrzena i v obžalobě. Většinový nález se však vyjadřuje k trestnosti jednání pachatele (zejm. body 25, 26), a hodnotí ho jako "hraniční" (jeho jednání, ať již bude posouzeno trestním soudem jako jednání trestněprávní či nikoliv, lze posoudit jako hraniční; bod 26), zdůrazňuje protiprávnost jednání poškozené, a dospívá k závěru, že vzhledem k tomu je vyloučeno, že by byl stěžovatel reálně ohrožen vysokým trestem.
18. Domnívám se, že Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí o vazbě nemůže hodnotit odlišně okolnosti týkající se trestnosti jednání (tedy viny), o nichž orgány činné v trestním řízení rozhodly při rozhodování o zahájení trestního stíhání a při podání obžaloby, pokud tato rozhodnutí nejsou předmětem tohoto řízení. Ústavní soud tím ve většinovém nálezu předjímá nedůvodnost návrhu státního zástupce ohledně navrženého trestu, a to ve fázi, kdy ještě před soudy neproběhlo řízení ve věci samé.
19. Pro úplnost podotýkám, že skutečnost, že stěžovatel byl v lednu 2025 z vazby propuštěn z důvodu § 71 odst. 2 písm. b) trestního řádu, neznamená, že v době prvotního rozhodování o vzetí do vazby a rozhodování o stížnosti nebyly splněny podmínky pro vazbu.
IV. Závěr
20. Ze všech uvedených důvodů jsem přesvědčena, že v dané věci nebyl důvod věc posoudit odlišně od věcí uvedených pod bodem 13, Ústavní soud měl ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, případně zamítnout.
V Brně dne 18. července 2025
Daniela Zemanová