39. Jednou z podstatných součástí práva na obhajobu je mimo jiné zajištění rovných práv stran trestního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Vrchní soud v posuzované věci bez přesvědčivého odůvodnění nepřímo prezentoval názor, že pro obhajobu obviněného je dostatečné, aby jeho obhájkyně činila jen základní úkony obhajoby, které jsou přímo explicitně vyjmenovány v advokátním tarifu. V návaznosti na nález sp. zn. I. ÚS 3906/17 a nález sp. zn. III. ÚS 2289/21 je podle Ústavního soudu namístě přiklonit se k argumentaci stěžovatelky. Nelze v demokratickém právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy) v trestním řízení upraveném předvídatelnými právními pravidly obhájci (potažmo obviněnému) upírat možnost en bloc činit úkony, které nejsou explicitně vyjmenovány v § 11 odst. 1 a odst. 2 advokátního tarifu bez jakékoliv úvahy ve smyslu § 11 odst. 3 advokátního tarifu a bez jakéhokoliv posouzení účelnosti či nadbytečnosti úkonu pro dané trestní řízení, a to tím, že obhájce za tyto úkony nebude nikterak honorován.
40. Je třeba zdůraznit, že vrchní soud tímto nepřímo dovozuje, že takové úkony nejsou potřebné. Lze sice připustit, že může docházet k neúčelnému "sbírání" úkonů, avšak v posuzované věci taková skutečnost ani nebyla ze strany vrchního soudu tvrzena ani zjištěna. Obecně vzato je proto podstatnější, že při takto zužujícím výkladu advokátního tarifu, který učinil vrchní soud v napadeném usnesení, by efektivní výkon obhajoby mohl být v konkrétní věci podstatně ztížen, což není s právy obviněného v trestním řízení ústavněprávně slučitelné. Vrchní soud neaplikoval § 11 odst. 3 advokátního tarifu tak, aby mohl úkon posoudit podle jiného písmene v § 11 odst. 1, příp. odst. 2 téže vyhlášky, naopak se přísně řídil textem předpisu. Netřeba připomínat, že takto rigorózní výklad, zcela odhlížející od účelu právní normy a mechanicky upřednostňující toliko znění právního předpisu, nemá jako prvek přepjatého formalismu v moderním právním státě místo [srov. např. nálezy ze dne 3. 2. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 19/98 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.) nebo ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)].
41. Obecné soudy proto musejí za účelem dodržení ústavněprávních kautel práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, rovnosti účastníků (stran) řízení podle čl. 37 odst. 3 a na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny pečlivě vážit dopad těchto ústavně zaručených práv do zákonných pravidel vedení trestního řízení, a to včetně specifického kontextu individuálních případů.
42. Ačkoli je v posuzované věci stěžovatelkou obhájkyně z důvodu nepřiznání odměny za některé úkony, nelze přehlédnout, že efektivní výkon obhajoby byl v tomto případě zajištěn taktéž její iniciativou. Byť tedy nejde o porušení práva obviněného na obhajobu, neboť i díky úkonům stěžovatelky se řádně hájit mohl, je potřeba dbát i na právo na soudní ochranu stěžovatelky týkající se rozhodnutí o přiznání odměny. Odporovalo by smyslu obhajoby, kdyby obhájci (aniž by to soudy výslovně aprobovaly) neměli zájem na znalosti aktuálního stavu řízení proto, že by dopředu věděli, že za uskutečněné úkony právní služby jim nebude přiznána odměna. Jestliže tedy bylo možno vyložit advokátní tarif ústavně souladným způsobem, měl tak vrchní soud učinit.
43. Stěžovatelce nebyly podle textu ústavní stížnosti přiznány celkem 4 úkony, které v řízení vykonala a domnívala se, že budou akceptovány jako tzv. úkony právní služby, a tudíž jí za tyto úkony připadne odměna a náhrada hotových výdajů. Šlo o následující úkony: návrhy na doplnění vyšetřování ze dne 3. 9. 2020 a 4. 2. 2021, návrh na předběžné projednání obžaloby ze dne 9. 3. 2021 a návrh na odvolání hlavního líčení ze dne 19. 4. 2021.
44. Obecný soud musí při rozhodování o návrhu obhájce na přiznání odměny a náhrady nákladů hotových výdajů podle § 151 odst. 3 trestního řádu vždy zhodnotit, zda úkon právní služby nebyl z hlediska účelu povinného zastoupení při celkovém zohlednění průběhu trestního řízení neúčelný, a z tohoto důvodu nadbytečný. Pokud by tomu tak bylo, pak z takovéhoto úkonu nevzniká obhájci uvedený nárok vůči státu, neboť i když byl tento úkon právní služby učiněn na žádost obviněného či s jeho souhlasem, samotný nesloužil zajištění povinného zastoupení. Neúčelnost úkonu právní služby musí být zjevná a pro obhájce předvídatelná. Bylo by v rozporu s principem legitimního očekávání a zásadou předvídatelnosti práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, jestliže by obecný soud učinil závěr o neúčelnosti úkonu právní služby toliko na základě odlišného posouzení vhodnosti taktiky obhajoby a přiznání nároku obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů by v tomto ohledu záviselo na uvážení obecného soudu. Závěr o neúčelnosti úkonu právní služby musí být vždy odůvodněn konkrétními okolnostmi daného trestního řízení [viz usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 204/20 (U 3/98 SbNU 389)]. Vrchní soud tyto úvahy naprosto vynechal, když pouze mechanicky posuzoval, zda lze konkrétní úkony podřadit pod ustanovení § 11 odst. 1 a odst. 2 advokátního tarifu. Jeho rozhodnutí tak není řádně odůvodněné, a zasáhlo do stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 a odst. 3 Listiny.
45. Stěžovatelce lze přisvědčit, že návrhy na doplnění vyšetřování lze posoudit o úkony nejbližší návrhům ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 11 odst. 3 advokátního tarifu. Ostatně ustanovení § 11 odst. 3 advokátního tarifu obecným soudům poskytuje dostatečně široký prostor pro ústavně konformní kvalifikaci jednotlivých úkonů právní služby.
46. K návrhům na doplnění vyšetřování Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka dne 28. 8. 2020 učinila úkon prostudování vyšetřovacího spisu, což jí bylo v souladu s výslovným zněním § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu uznáno jako úkon právní služby. Jak správně poznamenalo vrchní státní zastupitelství, stěžovatelka si tohoto dne nafotila celý spisový materiál a na svou žádost obdržela kopie datových nosičů. Ústavní soud podotýká, že tento postup je v současné době naprosto běžný, a naopak se stává velmi výjimečným, že by obhájci studovali spis na místě, tj. na služebně policejního orgánu. Nafocení spisu a následné jeho studium v jiných prostorách za současného použití odborné literatury a možného provedení vlastních poznámek do "vlastního" spisu tak v současnosti představuje běžnou praxi. Samozřejmě, že obhájce má i možnost spis studovat na policejní služebně, kde může tzv. nasbírat úkony podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu a za každé dvě započaté hodiny tímto způsobem získat odměnu, na niž v tomto případě advokátní tarif výslovně v tomto ustanovení pamatuje. Nicméně tento typ studia spisu nemusí být pro obhajobu dostatečně efektivní ze shora uvedených důvodů, kdy do policejního spisu nelze vpisovat vlastní poznámky a nelze zpravidla pracovat s odbornou literaturou. Postup, který umožňuje obhájcům, aby si policejní spis nafotili a užili ho pro další potřeby obhajoby, nemůže být znevýhodněn tím, že za následné úkony, které z tohoto postupu plynou, obhájci nebude přiznána žádná odměna podle advokátního tarifu. Tato situace však nastala v případě stěžovatelky, kdy si spis nafotila a dále jej studovala již mimo prostory policejní služebny, přičemž ze studia tohoto spisového materiálu následně vzešel její návrh na doplnění vyšetřování ze dne 3. 9. 2020. Nepřiznání tohoto úkonu ze dne 3. 9. 2020 jako úkonu právní služby, jehož učinění zjevně pramenilo ze studia zpřístupněného spisového materiálu, bylo pro stěžovatelku nepředvídatelné. Vrchní soud v tomto případě nikterak nehodnotil účelnost tohoto úkonu a toliko na základě formalistické úvahy, že nejde o návrh ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, odmítl stěžovatelce přiznat za tento úkon, který se navzdory závěru vrchního soudu z logiky věci prima facie jeví jako účelný, neboť vzešel ze studia nově zpřístupněného celého spisového materiálu. Takové odmítnutí však vede k významnému ztížení realizace práva obviněného na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny tlakem na obhájce, aby se v rámci obhajoby omezil na co nejnižší rozsah úkonů právní služby [nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 748/19 (N 213/97 SbNU 282)], neboť bude vystaven velkému riziku, že za výše uvedenou a dle úvahy vrchního soudu zjevně nadbytečnou činnost (která je však implicitním znakem pojetí obhajoby v trestním řízení) nebude nijak honorován.
47. K otázce úkonu návrhu na projednání obžaloby je třeba podotknout, že takový návrh je v odborné literatuře považován za úkon, který by měl obhájce obvykle využít, neboť v rámci takového předběžného projednání obžaloby může nalézací soud dospět k závěru o nenaplnění podmínek pro nařízení hlavního líčení (viz např. Vantuch, P. Trestní řízení z pohledu obhajoby, kapitola V. Praha: C. H. Beck, 3. vydání, 2024. ISBN 978-80-7400-950-1). Naproti tomu stěžovatelkou zmiňovaný návrh na odvolání hlavního líčení byl materiálně vzato jen vyjádřením jejího nesouhlasu s postupem nalézacího soudu, který její návrh na předběžné projednání obžaloby implicitně neakceptoval a ve věci nařídil hlavní líčení. Takový postup nalézacího soudu však je postupem, který právní úprava předvídá. Nevyhoví-li totiž nalézací soud návrhu na předběžné projednání obžaloby, pak o takovém nevyhovění strany již samostatně nevyrozumívá a pokračuje v řízení nařízením hlavního líčení. Vrchní soud se však, jak vyplývá shora, otázkou posouzení účelnosti či nadbytečnosti těchto úkonů nikterak nezabýval a bez dalšího tyto úkony odmítl akceptovat jako tzv. úkony právní služby.
48. Ústavní soud tedy uzavírá, že vrchní soud při posouzení jednotlivých úkonů postupoval čistě formalisticky bez zhodnocení účelnosti jednotlivých úkonů provedených stěžovatelkou pro dané trestní řízení. V dalším řízení se tedy vrchní soud bude věnovat této úvaze s přihlédnutím k tomu, že v reakci na některé z těchto (nepřiznaných) úkonů bylo návrhům stěžovatelky dokonce alespoň částečně vyhověno, což implikuje, že tyto úkony prima facie nebyly zcela nadbytečné. Ústavní soud však nepředjímá, jaký bude výsledek tohoto dalšího posouzení vrchního soudu.
49. Návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud nevyhověl. Ústavní soud konstantně judikuje, že všichni účastníci i vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem si nesou své vlastní náklady sami (viz § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), přičemž přiznání náhrady nákladů tohoto specifického řízení, které mimo jiné nepodléhá soudnímu poplatku, je záležitostí zcela ojedinělou. Tento postup bývá aplikován velmi restriktivně a především z důvodu mimořádně závažně vadného postupu na straně ostatních účastníků či vedlejších účastníků řízení (např. nález ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15 či nález ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 3360/20). V posuzované věci Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelka není právně zastoupena, jelikož je sama advokátkou, a tudíž jí v tomto směru žádné náklady nevznikly. Ve věci jde sice již o druhou ústavní stížnost, nicméně vrchní soud napravil své pochybení, které mu bylo v nálezu sp. zn. III. ÚS 49/24 vytknuto. Důvody, které Ústavní soud vedly ke druhému kasačnímu nálezu v této věci, se týkají právních otázek, které Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 49/24 nikterak neposuzoval. Nastalou situaci tedy nelze kvalifikovat jako mimořádně závažně vadný postup na straně vrchního soudu.
50. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené usnesení vrchního soudu. Úkolem vrchního soudu, vázaného právě vysloveným právním názorem Ústavního soudu, bude ve světle předestřených závěrů opětovně ve věci rozhodnout, a to zejména při zohlednění všech relevantních aspektů věci, jak byly podány výše. Takto Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. června 2025
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu