44. Stěžovatel dovozuje, že obecné soudy se dopustily vady v rovině právní kvalifikace, která představuje porušení principu nullum crimen sine lege (čl. 39 Listiny), neboť jeho jednání nevykazuje znaky trestného činu, pro který byl odsouzen, tj. nejde o pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 trestního zákoníku.
45. Ústavní soud v nálezu ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 3395/10 (N 158/66 SbNU 357) podal ústavně konformní výklad privilegovaných skutkových podstat zabití podle § 141 trestního zákoníku a ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a trestního zákoníku, resp. dvou alternativně stanovených privilegujících okolností, jež spočívají buď v silném rozrušení způsobeném strachem, úlekem, zmatkem nebo jiným omluvitelným hnutím mysli, nebo ve zvláštní pohnutce, kdy pachatel úmyslně usmrtí jinou osobu v důsledku jejího předchozího zavrženíhodného jednání (tzv. provokace).
46. Ústavní soud v bodě 38. tohoto nálezu konstatoval, že při aplikaci těchto privilegovaných skutkových podstat je třeba rozlišovat dva okruhy případů:
a) situace, kdy pachatel reaguje na příkoří ze strany poškozeného s časovým odstupem, typicky po předchozím uvážení; v těchto případech lze použití privilegované skutkové podstaty připustit jen tehdy, pokud jednání poškozeného bylo z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně zlé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobit závažnou újmu na jejich právech (opakované závažné fyzické napadání, mučení, domácí násilí, různé druhy šikany, útisk, vydírání atd.);
b) jinak je třeba posuzovat případy, kdy pachatel reaguje bezprostředně na nevyprovokovaný závažný fyzický útok pozdějšího poškozeného, který se svou intenzitou vymyká běžné potyčce (při níž její účastníci zjevně nehodlají způsobit jeden druhému závažnější újmu). Jde o reakci na takový útok, který je podle obecných měřítek vnímán jako surový, bolestivý, citelně ohrožující fyzickou integritu napadeného (zejména silné údery a kopy do oblasti hlavy a jiných citlivých částí těla). Jestliže napadená osoba v bezprostřední reakci na takový útok, pod dojmem otřesu z přestálého útoku, překročí meze nutné obrany a útočníka usmrtí nebo mu ublíží na zdraví, přichází v úvahu aplikace privilegovaných skutkových podstat trestných činů podle § 141 odst. 1 a podle § 146a trestního zákoníku, která umožňuje nikoli beztrestnost, ale pouze mírnější postih excesů z nutné obrany. Kritériem tu je sociálně a eticky odůvodnitelná shovívavost vůči pachateli, který se trestného činu dopustil v excesu z nutné obrany. Pachatel, který za těchto okolností překročil meze nutné obrany, mohl jednat pod dojmem otřesu z přestálého útoku.
47. Podle komentářové literatury [Šámal, Pavel. § 141 (Zabití). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1901 až 1904] z hlediska privilegovaného posuzování musí silné rozrušení pachatele pocházet ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Na druhé straně nestačí, aby se usmrcujícího jednání pachatel dopustil jen ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, ale takový podnět musí vždy způsobit stav silného rozrušení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019 sp. zn. 3 Tdo 1138/2019). Tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o svůj život nebo o život blízkých osob, popř. o jinou vážnou újmu na zdraví). Takovým podnětem proto zásadně nemůže být např. krádež majetku pachatele, byť již k ní došlo v minulosti vícekrát (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 7 Tdo 793/2010, R 14/2011, ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 7 Tdo 793/2010, TR NS 68/2010-T 1317 a ze dne 14. 6. 2018 sp. zn. 6 Tdo 652/2018).
48. Z téhož komentáře vyplývá, že strach může při překročení mezí nutné obrany nebo krajní nouze vyplývat z útoku nebo přímo hrozícího nebezpečí, které jsou s těmito okolnostmi vylučujícími protiprávnost spojeny. Jestliže pachatel fyzicky napadl osobu, která na něj před tím násilím zaútočila, ze strachu před jejím dalším útokem a přitom přestoupil podmínky nutné obrany podle § 29 trestního zákoníku (dopustil se excesu), může spáchat trestný čin zabití podle § 141 trestního zákoníku. Může jít o překročení mezí nutné obrany nebo krajní nouze, např. v situacích, v nichž pachatel z důvodu vážné obavy o svůj život v důsledku útoku jiného člověka či v důsledku přímo hrozícího nebezpečí v silném rozrušení, jež u něho proto nastalo, úmyslně usmrtil člověka, přestože již útok skončil nebo nebezpečí pominulo, anebo u nutné obrany se bránil způsobem zcela zjevně nepřiměřeným způsobu útoku, a proto nebyla splněna podmínka, že obrana nesmí být takovému způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1465/2016 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3395/10).
49. Obdobné závěry se podávají rovněž z další odborné literatury a jí citované judikatury [srov. Ščerba, Filip. § 141 (Zabití). In: Ščerba, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 5 až 17. Dostupné na beck-online.cz.; Fremr, Robert § 141 (Zabití). In: Draštík, Antonín - Fremr, Robert - Durdík, Tomáš - Růžička, Miroslav - Sotolář, Alexander a kol. Trestní zákoník. Komentář. (Systém ASPI). Wolters Kluwer. ASPI_ID KO40_2009CZ. Dostupné z: www.aspi.cz.].
V. B. Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc
50. Ústavní soud na základě podané ústavní stížnosti přezkoumal řízení, které jí předcházelo, a se zřetelem k výše citovanému dospěl k závěru, že obecné soudy v posuzované věci při hodnocení důkazů nezohlednily všechny podstatné okolnosti případu a dopustily se pochybení tak závažných, že odůvodňují kasační zásah Ústavního soudu.
51. V nyní posuzované věci předkládal stěžovatel orgánům činným v trestním řízení na svou obhajobu od samého počátku trestního řízení svou skutkovou verzi případu, z níž dovozoval, že on sám byl prvotně fyzicky napaden (pozdějším) poškozeným a že jeho reakce na toto napadení byla nanejvýše trestným činem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a trestního zákoníku. Obecné soudy však obhajobu stěžovatele neakceptovaly a v konečném důsledku se přiklonily ke zcela jiné skutkové verzi inkriminované události, kterou právně kvalifikovaly jako zvlášť závažný zločin vraždy ve stadiu pokusu. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy vyhodnotily shromážděné důkazy extrémně vadně, že se jim nepodařilo vyvrátit obhajobu stěžovatele a že svůj závěr o vině zvlášť závažným zločinem vraždy ve stadiu pokusu nepřesvědčivě a rozporně odůvodnily.
52. Významné pro náležité rozhodnutí o vině je již posouzení počátečního stavu, předcházejícího celému incidentu. Krajský soud v bodě 44. odůvodnění rozsudku konstatoval, že: "V daném případě bylo prokázáno, že silně opilý poškozený obžalovaného obtěžoval, provokoval jej nadávkami, v noci jej vzbudil, házel po něm matraci, na kterou pak poškozený naskakoval, a nakonec poškozený obžalovaného fyzicky napadl, když jej kopl do obličeje, v okamžiku, kdy obžalovaný vstával z postele a když obžalovaný vstal, udeřil jej pěstí do obličeje." Vrchní soud v bodě 21. odůvodnění usnesení konstatoval, že poté, co několik hodin před inkriminovaným skutkem proběhl konflikt mezi stěžovatelem a poškozeným (kdy stěžovatel pronásledoval poškozeného s nožem, který mu odebrali svědci, aniž by byl někdo ze zúčastněných zraněn), se "situace vyvíjela dál", přičemž "ani poškozený nebyl nečinný", a "vyvrcholila vlastně tím, že poškozený v pokoji č. 2 napadl obžalovaného ležícího v posteli, házel na něj matraci a skákal na něm". U stěžovatele byla zjištěna zlomenina spodiny očnice, fraktura nosních kůstek a krvácení do čelistní dutiny.
53. Obecné soudy však tuto situaci hodnotily způsobem, který vyznívá zcela v neprospěch stěžovatele, a to ve dvou rovinách.
54. Zaprvé, krajský soud konstatoval, že "vzhledem k průběhu potyčky a chování obžalovaného je mnohem pravděpodobnější, že obžalovanému tato poranění způsobili svědci K. a K., kteří přiznali, že obžalovaného udeřili a také jej kopli do hlavy".
55. Vrchní soud v bodě 21. usnesení konstatoval, že "naprosto není důvod" nevěřit výpovědím svědků K. a K., kteří "doznávají i aktivitu poškozeného, jakož i to, že obžalovaného nakonec zpacifikovali i za použití úderů a kopů". Podle vrchního soudu "není tedy nic divného na tom, že obžalovaný byl zraněn, a není nikterak potvrzeno, že by mu zranění způsobil poškozený, event. výlučně poškozený".
56. Obecné soudy současně považovaly za prokázané, že poškozený obžalovaného fyzicky napadl, když jej kopl do obličeje, v okamžiku, kdy obžalovaný vstával z postele a když obžalovaný vstal, udeřil jej pěstí do obličeje. Nejvyšší soud v bodě 25. odůvodnění usnesení připomenul zjištění krajského soudu, podle kterých poškozený na stěžovatele nejprve házel matraci, na kterou skákal, a do hlavy jej kopl až ve chvíli, kdy se stěžovatel snažil vstát, a následovala pěstní potyčka.
57. Ústavní soud již připomenul, že ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok, neboť trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost".
58. Tvrzení krajského soudu, že "poškozený obžalovaného fyzicky napadl, když jej kopl do obličeje, v okamžiku, kdy obžalovaný vstával z postele a když obžalovaný vstal, udeřil jej pěstí do obličeje", přesto je "mnohem pravděpodobnější" vznik zranění až v závěru incidentu jednáním svědků, tento důkazní standard nenaplňuje, což je určující z hlediska uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozeného pravidla in dubio pro reo.
59. Vrchní soud konstatováním, že "není nikterak potvrzeno, že by mu zranění způsobil poškozený, event. výlučně poškozený", rovněž toto pravidlo nedocenil.
60. Zadruhé, obecné soudy bagatelizovaly závažnost následků útoku poškozeného proti stěžovateli. Krajský soud v bodě 44. rozsudku uvedl: "Dle názoru soudu se nejedná o podněty mimořádné intenzity a závažnosti, ale naopak o podněty spíše běžné, odpovídající konfliktu v obdobném typu ubytovacího zařízení. Jedinou výjimkou je snad pouze mimořádně dlouhá doba, po kterou poškozený obžalovaného obtěžoval. Fyzické napadení ale zjevně nemohlo být nějak mimořádně zraňující, kdy obžalovaný i po nakopnutí byl schopen vstát z postele a po ráně pěstí se efektivně bránil útoku ze strany poškozeného, a to nejprve taktéž ranami pěstí a poté, co nožem napadl poškozeného, napadal i svědka K., který společně se svědkem K. měl potíže s tím, aby obžalovaného zpacifikoval, jak popsal i svědek B. Obžalovaný tedy nemohl být útokem poškozeného nějak citelně poraněn. U obžalovaného byla sice zjištěna zlomenina spodiny očnice, fraktura nosních kůstek a krvácení do čelistní dutiny, avšak to nejsou nijak závažná poranění."
61. Obecné soudy tím v podstatě argumentují, že i kdyby shora popsaná "mnohem pravděpodobnější" verze, že stěžovateli zranění (zcela či převážně) způsobili svědci, nebyla správná, ve skutečnosti šlo "o podněty spíše běžné", nikoli o "nějak citelná", "mimořádně zraňující" ani "závažná" poranění, a tedy nemohla být relevantní z hlediska tzv. privilegujících okolností podle § 141 a 146a trestního zákoníku.
62. Pro použití takových hodnotících úsudků by obecné soudy musely mít podklad ve shromážděných důkazech. V této trestní věci však nelze ze žádných důkazních prostředků uplatněné hodnocení dovodit.
63. Jak Ústavní soud konstatoval kupříkladu v nálezu ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 (N 54/64 SbNU 673), obecným soudům nepřísluší nahrazovat důkaz znaleckým posudkem "posouzením" vlastním, což na druhé straně není v kolizi s požadavkem, aby trestní soudce měl alespoň elementární znalosti těch disciplín, které se nejčastěji ve znalectví uplatňují, jako je kriminalistika, soudní lékařství, soudní psychiatrie a soudní psychologie (srov. Musil, Jan: Hodnocení znaleckého posudku. Kriminalistika. roč. 2010, č. 3, dostupné z http://www.mvcr.cz/clanek/hodnoceni-znaleckeho-posudku.aspx), a ani nezbavuje soudce odpovědnosti za vedení soudního řízení (viz Dwyer, Déirdre: The Judicial Assessment of Expert Evidence. Cambridge, New York: Cambridge University Press, 2008, str. 197). Rovněž z hledisek ústavněprávních (vymezených výše k principům tzv. spravedlivého procesu) se uplatní i závěr vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 2. 4. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1599/99, podle kterého posoudí-li soud sám skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně těchto skutečností provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž není podstatné, že případně patřičnými odbornými znalostmi disponuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. 8 Tdo 1474/2009).
64. V průběhu trestního řízení bylo opatřeno několik znaleckých posudků, nicméně ze žádné jejich interpretace nevyplývá, že zlomenina spodiny očnice, fraktura nosních kůstek a krvácení do čelistní dutiny jsou "spíše běžné podněty", "nijak závažná poranění", resp. stěžovatel nemohl být "citelně poraněn".
65. Hodnocení závažnosti zranění, které uplatnil krajský soud, nepodporuje ani znalecký posudek prof. MUDr. Jiřího Rabocha, DrSc., podle kterého stěžovatel jednal ve zlobném afektu, přičemž náhlé vzbuzení podporuje rozvoj afektu (tzv. expresivní agrese). Uvedený znalec se v hlavním líčení (procesní spis, č. l. 766, p. v.) vyslovil, že je-li pravdou, že stěžovatel ležel na zemi a dva muži do něj kopali, mohl mít obavy o svůj život. Z tohoto vyjádření však nevyplývá, že stěžovatel by neměl obavu o život nebo z jiné vážné újmy na zdraví (tj. nešlo o rozrušení ze strachu, úleku či zmatku), jestliže sice místo na zemi, ležel na posteli, přičemž - jak nakonec zjistil krajský soud - poškozený jej v noci (ke konfliktu došlo "v přesně nezjištěné době mezi 2:52 hodin a 3:37 hodin") vzbudil, házel po něm matraci, na kterou pak poškozený naskakoval, a nakonec poškozený stěžovatele fyzicky napadl, když jej kopl do obličeje, v okamžiku, kdy stěžovatel vstával z postele, a když stěžovatel vstal, udeřil jej pěstí do obličeje. Znalec přitom uvedl, že ovládací schopnosti stěžovatele byly vlivem opilosti a afektu sníženy až podstatně, avšak nebyly zcela vymizelé.
66. Nejvyšší soud kupříkladu v usnesení ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 5 Tdo 864/2014 konstatoval, že pokud obviněný podle znalkyně jednal ve hněvném afektu, je zřejmé, že ten bývá obvykle spuštěn jednáním druhé osoby. Ovšem naše platné trestní právo je postaveno na zásadě, že každý je povinen se ovládat, zvládnout své afekty, především pak afekty zlosti, které vedou ke kriminálním deliktům, pokud jsou zvladatelné, a není-li toho schopen nikoli z patických důvodů, pak musí nést odpovědnost za své jednání v plném rozsahu. V nyní posuzované věci však nelze přehlížet ani to, jakým protiprávním a násilným jednáním poškozeného byl dovozovaný zlobný afekt vyvolán. Ostatně i vrchní soud v bodě 21. svého usnesení uvedl, že: "poškozený v pokoji č. 2 napadl obžalovaného ležícího v posteli, házel na něj matraci a skákal na něm", což "vedlo celkem k přirozenému rozezlení (afektu) obžalovaného (...)".
67. Závěr obecných soudů, že stěžovatel utrpěl "nijak závažná", resp. nikoliv "nějak citelná" poranění, a proto nenaplnil privilegovanou skutkovou podstatu, není opřen o žádný důkaz. Jediné, na čem tento závěr stojí, je skutková verze, která je v příkrém rozporu s pravidlem in dubio pro reo. Není tedy jasné, proč obecné soudy uzavřely, že stěžovatel nemohl jednat v rozrušení a v afektu, a tak tím naplnit jednu z privilegovaných skutkových podstat, byť dosud provedené dokazování takovou kvalifikaci nevylučuje. Nelze a apriori bez speciálních odborných znalostí z oblasti medicíny, kterými obecné soudy ani Ústavní soud přirozeně nedisponují, vyloučit, že kombinace obou mechanismů a individuálního prahu bolesti mohla vést k tomu, že stěžovatel byl schopen se okamžitě po útoku poškozeného bránit, přestože utrpěl poranění (zlomeninu očnice, frakturu nosních kůstek a další).
68. Obecné soudy přitom právě na uvedených okolnostech (tj. "nijak citelné" povaze poranění spočívajících ve zlomenině spodiny očnice, fraktuře nosních kůstek a krvácení do čelistní dutiny, resp. "mnohem pravděpodobnější" příčině těchto zranění v jednání svědků, nikoli poškozeného) založily závěr, že popsané napadení stěžovatele poškozeným, navazující na předchozí konflikt, je irelevantní z hlediska tzv. privilegujících okolností, které zahrnují skutkové podstaty trestných činů zabití podle § 141 trestního zákoníku a ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a trestního zákoníku. Dlužno dodat, že otázka naplnění těchto privilegujících okolností obdobně jako otázka nepříčetnosti je otázkou právní (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1330/11); její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů.
69. Obecné soudy se v souvislosti s těmito okolnostmi nezabývaly ani věkovým rozdílem mezi stěžovatelem a poškozeným, přičemž stěžovatel měl v době skutku 59 let a poškozený 25 let (srov. v souvislosti s nutnou obranou kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2010 sp. zn. 6 Tdo 69/2010-II. a ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 7 Tdo 1298/2014). Je třeba posoudit, zda stěžovatel byl vůči poškozenému již od počátku incidentu ve zjevné nevýhodě (a to v kombinaci s překvapivostí útoku poškozeného), což nemusí být bez dalšího bezvýznamné z hlediska vzniku silného rozrušení způsobeného strachem, úlekem, zmatkem nebo jiným omluvitelným hnutím mysli.
70. Vzhledem k výše vymezeným deficitům v rovině skutkové a procesní Ústavní soud považuje za předčasné, resp. nadbytečné, aby se v tomto nálezu vyjadřoval k ústavní konformitě závěrů obecných soudů ke způsobu vedení útoku, množství a zacílení ran, které stěžovatel poškozenému zasadil.
71. Jde-li o míru pozornosti věnované Nejvyšším soudem dovolacím námitkám a argumentaci státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, lze konstatovat, že tato polemika nemá se zřetelem k výsledku řízení o ústavní stížnosti konkrétní význam v posuzované věci. Lze nicméně dodat, že na str. 14 a násl. dovolání stěžovatel rozebral i otázku tzv. omluvitelných hnutí mysli a lze dovodit, že tuto argumentaci usiloval podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu.
VI.
Závěr
72. Ze shora popsaných důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a vyslovil, že usnesením Nejvyššího soudu, usnesením vrchního soudu a rozsudkem krajského soudu byla porušena základní práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dále byly porušeny zásady nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny a presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. V návaznosti na to Ústavní soud podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona usnesení Nejvyššího soudu, usnesení vrchního soudu a rozsudek krajského soudu zrušil.
73. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu