4. Ústavnost (nikoli správnost či zákonnost) závěru, že rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle je konstitutivním aktem o nabytí vlastnického práva, nezpochybnila ani následná judikatura Ústavního soudu (srov. celou řadu usnesení, např. ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 2021/23, ze dne 6. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 2078/23, ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 163/24 nebo ze dne 4. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 3086/23). Je též v souladu s judikaturou civilní (v prvé řadě rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, č. 19/2014 Sb. rozh. civ., nebo rozsudek ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. 28 Cdo 509/2021, č. 13/2022 Sb. rozh. civ., body 21, 24, 27, 28 a 32, či usnesení ze dne 28. 4. 2021 sp. zn. 28 Cdo 979/2021, jehož ústavnost o půl roku později potvrdilo právě uvedené stanovisko a v návaznosti na stanovisko též nález ze dne 25. 10. 2021 sp. zn. II. ÚS 1778/21).
5. Bohužel Ústavní soud nyní v rozporu se stanoviskem opět vrací "do hry" překonané závěry (z hlediska judikatury "mrtvého") nálezu III. ÚS 3804/19. Samozřejmě, že výše uvedená usnesení Ústavního soudu nejsou závazná. Závazné je však shora zmíněné stanovisko, které nelze odbýt způsobem, jakým se o to pokusila senátní většina v bodě 36. Zdá se mi, že jediné, čím se ze stanoviska nynější senátní většina inspiruje, je spíše disent čtyř soudců, kteří v říjnu 2021 řekli přesně to, co nyní říká většina našeho senátu (podle disentu čtyř soudců ke stanovisku je totiž "jednoznačně právně vadná představa Nejvyššího soudu formulovaná v rozsudku ze dne 28. 4. 2021 č. j. 28 Cdo 979/2021-465 [...], že rozsudek o nahrazení projevu vůle k převodu pozemků podle § 11a odst. 1 zákona o půdě sám o sobě konstituuje vlastnické právo k převáděným pozemkům a právě tento rozsudek (nikoliv smlouva) představuje ve smyslu § 17 odst. 4 katastrálního zákona ve spojení s § 1114 občanského zákoníku podklad pro deklaratorní zápis do katastru nemovitostí. Bohužel, většina pléna Ústavního soudu, ač v průběhu projednání návrhu stanoviska opětovně upozorňována na tento zásadní omyl, oslněna restituční povahou sporu, k nápravě nepřistoupila."; bod 9 disentu ke stanovisku).
6. Plénum Ústavního soudu tyto argumenty disentérů před třemi a půl lety oslyšelo. Mám-li parafrázovat tehdejší disent, "k nápravě právně vadné představy Nejvyššího soudu" nyní asi přistupují dva soudci čtvrtého senátu Ústavního soudu.
II. Nález vybočuje z patřičné role Ústavního soudu v civilních věcech
7. Neříkám, že judikatura civilních soudů je správná či zákonná. Říkám jen, že tato eventuální "vadnost" či nezákonnost je mimo naše zorné pole, kterým je ústavnost, nikoli zákonnost. S čímž vlastně souvisí můj druhý důvod nesouhlasu s nálezem.
8. Nález rezignoval na jakoukoli snahu o ústavněprávní argumentaci a zůstal zcela pohroužen do práva podústavního. Ústavní soud však není alternativním "civilním" kolegiem Nejvyššího soudu, nemá se proto zaplétat do fines a detailů občanského práva.
9. Nebudu proto polemizovat se senátní většinou v rovině podústavního práva. Musím však zdůraznit, že senátní většina nesprávně chápe význam nálezu ze dne 11. 9. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 23/24 (Valorizace vnosů při vypořádání společného jmění manželů). Tam Ústavní soud kritizoval Nejvyšší soud za to, že "dotvořil zákon, aniž by pro to byly dány předpoklady a pokusil se tím fakticky zákon změnit. Vůli zákonodárce nepřípustně nahradil svou vlastní společensko-politickou úvahou o vhodnějším legislativním řešení" (bod 48 tamtéž). O nic takového v nynějším případě nejde, nelze hovořit o tom, že by tady Nejvyšší soud přetvořil zákon (opakuji, že stanovisko pléna Pl. ÚS-st. 54/21 jasně řeklo, že otázka správnosti nyní zpochybněného výkladu leží čistě v rovině podústavní). Nález Pl. ÚS 23/24 rozhodně nezakládá volnou úvahu Ústavního soudu měnit jakoukoli civilní judikaturu Nejvyššího soudu.
III. Závěr
10. Jsem přesvědčen, že v souladu se závěry pléna ve stanovisku Pl. ÚS-st. 54/21 by se i nyní měl Ústavní soud zdržet definitivního rozřešení otázky, zda restituenti nabývají vlastnické právo k náhradním pozemkům přímo na základě pravomocného rozsudku o nahrazení projevu vůle, či nikoli. Ústavní stížnost měla být odmítnuta, stejně jako byly odmítnuty ústavní stížnosti v souvisejících věcech, kde ostatně advokát volil zcela identické argumenty.
11. Kdybych byl soudcem Nejvyššího soudu, ať již jeho občanskoprávního a obchodního kolegia, či ještě lépe velkého senátu téhož kolegia, s velkým zájmem bych argumentům obou mých kolegů naslouchal a asi by mne přesvědčili pro hlasování o změně dosavadní civilní judikatury. Soudcem Nejvyššího soudu ale nejsem, proto nemohu hlasovat pro změnu ustálené judikatury Nejvyššího soudu, aniž pro to vidím jakékoli ústavně významné argumenty.
V Brně dne 28. května 2025
Zdeněk Kühn
soudce