53. Ústavní soud již výše vysvětlil, že ani veřejnoprávní povaha činnosti či veřejně prospěšný účel nehrají zásadní roli při vymezení spotřebitelské smlouvy, respektive práva na ochranu spotřebitele. Jistě platí, že veřejné vzdělávání, jež je financované převážně ze státního rozpočtu, nelze považovat za službu ve smyslu článku 57 Smlouvy o fungování EU. Je to proto, že stát či různé veřejné školy zde neposkytují služby za úplatu, ale plní vůči svému obyvatelstvu své poslání v oblasti sociální, kulturní a vzdělávací (viz čl. 33 odst. 1, 2 Listiny a body 39 a 40 shora).
54. Z těchto východisek vyšel též Nejvyšší soud. Opomněl však, že jinak tomu bude u vzdělávacích zařízení financovaných z podstatné části ze soukromých prostředků (zejména, ale nikoli výlučně studenty či jejich rodiči). Poskytování takovéhoto vzdělání, bez ohledu na to, zda je organizují školy soukromé či veřejné, je službou ve smyslu článku 57 Smlouvy o fungování EU, jelikož sleduje cíl, který spočívá v nabízení služeb za úplatu. Proto základním hlediskem při definování služeb v oblasti vzdělávání ve smyslu článku 57 Smlouvy o fungování EU je to, zda je služba poskytována za úplatu, nikoli povaha plněných úkolů (srov. stanovisko generální advokátky E. Sharpston ve věci Karel de Grote, C-147/16, body 58 až 61, s odkazy na další judikaturu a dále výklad v bodech 39 a 40 shora).
55. Ústavní soud proto uzavírá, že stěžovatelka je spotřebitelkou. Je fyzickou osobou, nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo povolání. Obchodní společnost AMBIS vysoká škola, a.s., je akciovou společností, tedy osobou zapsanou v obchodním rejstříku (§ 421 odst. 1 občanského zákoníku). Předmětem její podnikatelské činnosti je poskytování vysokoškolského vzdělání. Pokud škola uzavřela se stěžovatelkou smlouvu o studiu, stalo se tak v rámci její podnikatelské činnosti. Uzavření smlouvy sledovalo podnikatelský záměr. Lze doplnit, že škola je financována výlučně ze školného (resp. ve smyslu zákonné dikce "poplatků", což potvrzuje sama škola ve vyjádření k ústavní stížnosti, srov. bod 18 shora).
56. Je třeba též odmítnout argument školy, že je v prvé řadě orgánem veřejné moci, vykonávajícím veřejnou moc v oblasti vysokého školství. Soudní dvůr již odmítl argument, podle něhož je udělování vysokoškolských diplomů výkon veřejné moci, vylučujícím vysokoškolské vzdělávání z působnosti směrnice o službách: klíčový a určující prvek jakéhokoli vzdělávání není udělení titulu, ale výuková činnost. (Vysokoškolská) učitelská činnost není činnost primárně spojená s výkonem veřejné moci (stanovisko generálního advokáta M. Bobka ze dne 15. 11. 2018, Kirschstein, C-393/17, bod 62, či na toto stanovisko navazující rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 7. 2019 Kirschstein, C-393/17, body 54 až 60). Ústavní soud nevylučuje veřejnoprávní (vrchnostenské) aspekty činnosti soukromé vysoké školy, v nynější věci však jde o smluvní vztah mezi školou a studentkou (stěžovatelkou).
57. Vše řečené tak vede Ústavní soud k jedinému: stěžovatelka byla v nynější věci spotřebitelkou, soukromá vysoká škola podnikatelkou a uzavřená smlouva o studiu proto byla smlouvou spotřebitelskou (§ 1810 občanského zákoníku). Zákonná výluka z civilního dovolání se neměla uplatnit. Nejvyšší soud neústavně pochybil, pokud dovolání odmítl pro nepřípustnost podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Tím stěžovatelce odepřel její ústavně zaručené právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
58. Zcela na závěr lze upozornit, že v české právní doktríně dlouhodobě panuje názor, že soukromé školy jsou při poskytování vzdělávání za úplatu poskytovateli služeb [např. Bobek, M. Čl. 33 (Právo na vzdělání), in: Wagnerová, E. - Šimíček, V. - Langášek, T. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2023, s. 721], respektive že smlouva o vzdělání na soukromé škole je spotřebitelskou smlouvou mezi podnikatelem a spotřebitelem (takto např. Puškinová, M. - Hlaváč, A. Vzdělávání v soukromých a církevních základních a středních školách - specifika a souvislosti. Řízení školy č. 11/2017, s. 12 násl.; Drachovský. O. Jsou studenti soukromých škol či jejich rodiče chráněni jako spotřebitelé? Advokátní deník. 23. 8. 2023; nejkomplexněji pak shora citovaná práce S. Vojáčka).
VII.
Závěr
59. Ústavní soud shrnuje, že žalobní nárok v podobě neuhrazeného školného vyplýval ze soukromoprávního vztahu ze spotřebitelské smlouvy. Uplatní se tedy zákonná výjimka z výluky civilního dovolání, kterou však Nejvyšší soud odmítl použít. Pochybení Nejvyššího soudu pramenilo v nesprávném výkladu, který kladl přílišný důraz na povahu podnikatelské činnosti (poskytování vzdělávání jako plnění veřejného zájmu). Ač soukromé vysoké školy plní veřejné úkoly a naplňují veřejný zájem, nemění to nic na spotřebitelské povaze smluvního vztahu studenta a soukromé školy, neboť tyto školy financují svou činnost převážně (či zde dokonce výlučně) z úhrad placených studenty.
60. Nejvyšší soud porušil stěžovatelčino právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Ústavní soud proto ústavní stížnosti částečně vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
61. Ve zbytku, v částech napadajících rozsudky okresního soudu a krajského soudu, je ústavní stížnost nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Věc se vrací Nejvyššímu soudu, který se bude muset dovoláním znovu zabývat. Proto je ústavní stížnost proti výše zmíněným rozsudkům předčasná.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 5. února 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu