56. Autonomie v sexuální oblasti je jedním z nejniternějších aspektů soukromé sféry jednotlivce a neodmyslitelnou součástí lidské důstojnosti, pročež je komplementárně chráněna čl. 7 a 10 odst. 1 Listiny. Inherentní součástí a extenzí těchto základních práv je i právo na náhradu újmy způsobené nepřípustným zásahem do nich, byl-li vznik takové újmy prokázán.
57. Vzhledem k podstatě a účelu adhezního řízení nemohou trestní soudy nadužívat možnost odkázat poškozené se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť takový postup může přinejmenším u některých skupin poškozených vést k tzv. sekundární viktimizaci a tudíž k dalšímu porušování jejich základních práv. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani skutečnost, že o vině a trestu obviněného je rozhodováno trestním příkazem.
58. Jelikož okresní soud shora těmto principům a povinnostem nedostál, porušil právo první stěžovatelky na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny a na zachování osobní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny. Její ústavní stížnost je tudíž důvodná.
59. Ústavní soud nicméně nedospěl k závěru o porušení práva první stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo zákazu mučení nebo krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny nebo čl. 3 Úmluvy.
VI. 2. 4.
Rozsah a důsledky přijetí kasačního nálezu Ústavního soudu
60. Jak již bylo vyloženo výše, Ústavní soud si je vědom specifik řízení podle § 314e a násl. trestního řádu, včetně doktríny nedělitelnosti (jednoty) trestního příkazu, resp. jeho výroků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018 sp. zn. 4 Tz 19/2018), což má následně vliv i na koncepci opravných prostředků proti trestnímu příkazu (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. s. 3591).
61. Ústavní soud proto zvažoval, jestli a případně v jakém rozsahu by měl být napadený trestní příkaz zrušen.
62. První variantou by mohlo být přijetí pouze akademického výroku, tedy pouhého konstatování porušení základních práv první stěžovatelky. Tuto variantu však Ústavní soud odmítl. Zaprvé, lze jen stěží akceptovat, aby byl rozsah základních práv podle hlavy druhé Listiny (v tomto případě podle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny) determinován podústavním právem nebo dokonce obecnými soudy dovozenou doktrínou. Tato "obrácená" metoda interpretace obsahu základních práv se plně neprosadila ani u základních práv podle hlavy čtvrté Listiny, u nichž přímo ústavní pořádek předpokládá jejich vymahatelnost pouze v mezích zákona [čl. 41 odst. 1 Listiny; v podrobnostech viz např. nález ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 54/10 (N 84/65 SbNU 121; 186/2012 Sb.), bod 59], natož u základních práv podle hlavy druhé Listiny. Podústavní právo je tudíž nutno interpretovat ústavně konformním způsobem, jak bylo vyloženo výše, nikoli určovat obsah a rozsah základních práv první stěžovatelky prizmatem podústavního práva. Pokud tudíž Ústavní soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že u určitých skupin poškozených může dojít nepřiznáním prokázaného adhezního nároku k nepřípustnému zásahu do jejich základních práv podle čl. 7 nebo čl. 10 Listiny, pak nelze z těchto ústavních standardů ustupovat pouze ve jménu nedělitelnosti (jednoty) trestního příkazu. Zadruhé, přijetí "pouhého" akademického výroku by vytvořilo poněkud nelogickou až absurdní situaci. Ústavní soud by na straně jedné konstatoval porušení základních práv první stěžovatelky v důsledku jejího odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních, avšak na straně druhé by tento ústavně závadný stav zachoval a v zájmu nedělitelnosti (jednoty) trestního příkazu by napadený trestní příkaz (resp. jeho část) odmítl zrušit.
63. Druhou variantou by mohlo být zrušení trestního příkazu v plném rozsahu, a to za současného vyslovení povinnosti obecných soudů rozhodnout v dalším řízení o vině a trestu poškozeného stejně. Šlo by se tudíž o obdobný přístup, jaký Nejvyšší soud zvolil ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 4 Tz 19/2018. I tato varianta se však jeví jako nevyhovující. Její přijetí by sice zachovalo doktrínu nedělitelnosti (jednoty) trestního příkazu a nemělo by žádné zjevné negativní dopady do oblasti základních práv první stěžovatelky, avšak mohlo by naopak mít neakceptovatelné dopady do oblasti základních práv obviněného. Ačkoli by trestní příkaz i ve výroku o vině a trestu formálně pozbyl povahu pravomocného rozhodnutí, obecné soudy by o vině a trestu byly nuceny rozhodnout stejně, což by mj. vedlo k narušení právní jistoty obviněného a ústavně neakceptovatelnému zásahu do běhu doby uloženého podmíněného odkladu výroku trestu odnětí svobody (§ 81 a násl. trestního zákoníku), doby zákazu činnosti (§ 73 až 74 trestního zákoníku) nebo doby nutné k zahlazení odsouzení (§ 105 trestního zákoníku). To lze z pohledu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny akceptovat jen stěží.
64. Třetí variantou by mohlo být zrušení trestního příkazu v plném rozsahu, a to bez jakýchkoliv dalších omezení. Naznačený postup by však vedl k neakceptovatelnému "otevření" možnosti státního zástupce a obviněného brojit nejen proti rozhodnutí o adhezním nároku první stěžovatelky, nýbrž i proti výroku o vině a trestu, byť žádný z nich nepodal v zákonem předpokládané lhůtě odpor proti trestnímu příkazu (§ 314g trestního řádu), jakož i k "otevření" možnosti soudu posoudit tuto otázku znovu. To by samo o sobě vedlo k neakceptovatelnému vychýlení procesních práv obviněného. Ústavní soud navíc nemohl přehlédnout, že v případě podání odporu se neuplatní zákaz reformationis in peius (§ 314g odst. 2 trestního řádu; srov. také Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. s. 3593). Nové posouzení otázky viny a trestu by tudíž nemuselo být pouze ve prospěch, nýbrž teoreticky i v neprospěch obviněného, a to za situace, kdy otázka viny a trestu nebyla žádným ze subjektů v žádné fázi řízení formálně ani materiálně napadena nebo zpochybněna. Z pohledu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 39 Listiny takový postup nelze akceptovat.
65. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že pokynu plynoucímu z čl. 4 (povinnost chránit základní práva všech jednotlivců v maximální možné míře) a čl. 83 Ústavy (princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů moci veřejné) nejlépe odpovídá pouze částečné zrušení napadeného trestního příkazu ve výroku týkajícím se adhezního nároku první stěžovatelky, a to i za cenu narušení obecnými soudy dovozené doktríny nedělitelnosti (jednoty) trestního příkazu.
66. Nutným důsledkem takto koncipovaného kasačního nálezu Ústavního soudu je, že obecné soudy budou muset rozhodnout o adhezním nároku první stěžovatelky znovu. Aniž by Ústavní soud zavazoval obecné soudy k tomu, jakým způsobem a v jaké formě tak mají učinit, uvádí, že jedním z možných řešení může být přijetí doplňujícího trestního příkazu, jímž by bylo (znovu) rozhodnuto pouze o adhezním nároku první stěžovatelky. Ústavní soud se ostatně k tomuto řešení přiklonil i v recentním nálezu ze dne 7. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 1876/24.
67. Na druhé straně musí obviněnému zůstat zachováno právo napadnout nové rozhodnutí trestního soudu příslušnými opravnými prostředky, např. odporem. Při projednávání obviněným podaných opravných prostředků, rozhodne-li se je využít, mají trestní soudy povinnost zohlednit skutečnost, že Ústavní soud trestní příkaz zrušil pouze zčásti a že nově bude rozhodováno pouze v tomto omezeném rozsahu.
68. Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že jde pouze o dočasné řešení. Je totiž úkolem zákonodárce, aby problematiku ochrany základních práv poškozených, o jejichž adhezním nároku je rozhodováno v rámci řízení podle § 314e a násl. trestního řádu, vyřešil koncepčně a ústavně konformním způsobem na zákonné úrovni (zejména aby poškozeným umožnil domáhat se ochrany svých základních práv před obecnými soudy v souladu s čl. 90 Ústavy).
VI. 3.
Aplikace obecných principů na věc druhé stěžovatelky
69. Ústavní soud připomíná, že druhá stěžovatelka se stala obětí přečinu poškozování cizích práv. Ve svém návrhu na náhradu újmy ze dne 21. 5. 2024 primárně požadovala peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč. V této souvislosti uvedla, že obviněný zneužil postavení duchovního a jeho jednání bylo v rozporu s posláním církve. Tímto jednáním závažně poškodil její dobrou pověst a jméno a u dotčených žen narušil důvěru v metodistické duchovní a jejich vztah k církvi. Nad rámec toho požadovala druhá stěžovatelka také náhradu škody ve výši 4800 Kč, neboť jedné z dotčených žen (odlišné od první stěžovatelky) uhradila v období od září do prosince 2022 psychoterapeutické konzultace; k tomu druhá stěžovatelka doložila i příslušné doklady. Okresní soud nevyhověl ani jednomu z nároků druhé stěžovatelky - co se týče nároku na náhradu nemajetkové újmy, odkázal ji na řízení ve věcech občanskoprávních; co se týče nároku na náhradu škody, soud o něm patrně opomenul rozhodnout.
70. Ve vztahu k nároku na náhradu škody Ústavní soud předně zdůrazňuje, že druhá stěžovatelka v ústavní stížnosti vůbec nenamítala protiústavnost postupu okresního soudu, jenž o uvedeném nároku patrně opomněl rozhodnout. Jelikož druhá stěžovatelka tento postup okresního soudu materiálně a ostatně ani formálně nenapadá, Ústavní soud se jeho ústavní konformitou dál nezabýval, neboť by šlo o rozhodování ultra petitum.
71. Ve vztahu k rozhodnutí okresního soudu o nároku na náhradu nemajetkové újmy vznesla druhá stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pouze obecné a útržkovité námitky. Konkrétně tvrdila, že civilní řízení by pro ni představovalo nepřiměřenou zátěž a potenciálně by mohlo vést k potížím s vymahatelností nároku. Dále srovnatelně stručným způsobem poznamenala, že napadeným trestním příkazem byl potenciálním "škůdcům mezi duchovními" vyslán nežádoucí signál. Tyto stížnostní námitky se zčásti míjejí s podstatou práva na soudní ochranu a zčásti jsou tak stručné a obecné, že z nich lze jen stěží dovodit, v čem druhá stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně Ústavní soud neshledal v rozhodnutí okresního soudu známky svévole nebo jiného závažného porušení procesních práv druhé stěžovatelky.
72. Podstatnější však je, že druhá stěžovatelka jakožto právnická osoba není nositelem základního práva na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny nebo práva na osobní integritu podle čl. 7 odst. 1 Listiny. Rovněž u ní nelze konstruovat riziko tzv. sekundární viktimizace. U druhé stěžovatelky proto není dán žádný z naléhavých důvodů, které Ústavní soud vedly k poskytování zvýšené ochrany některým (zranitelným) skupinám poškozených v adhezním řízení.
VII.
Závěr
73. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti první stěžovatelky podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl a trestní příkaz ve výroku, jímž byla první stěžovatelka odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
74. Ústavní soud dále dospěl k závěru, že ústavní stížnost druhé stěžovatelky je zjevně neopodstatněným návrhem, pročež ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. ledna 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Josefa Fialy k nálezu Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2025 sp. zn. IV. ÚS 2118/24
Na základě § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podávám odlišné stanovisko k I. a II. výroku nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2118/24 a jejich odůvodnění:
V posuzované věci vydal Okresní soud v Jihlavě dne 28. 5. 2024 trestní příkaz č. j. 13 T 46/2024-254, kterým uznal obviněného vinným ze spáchání přečinu poškozování cizích práv a přečinu sexuálního nátlaku, za což ho odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu 48 měsíců a dále mu uložil trest zákazu činnosti (ve specifikované podobě). Současně odkázal obě poškozené (stěžovatelky) s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z povahy rozhodnutí se podává, že ve věci se nekonalo hlavní líčení (srov. podmínky pro vydání trestního příkazu podle § 314e odst. 1 trestního řádu), tj. neproběhlo stadium trestního stíhání v řízení před soudem, v němž je zpravidla těžiště dokazování a v němž se dokazují i skutečnosti vztahující k uplatněnému nároku poškozeného. Navíc s ohledem na § 314f odst. 1 trestního řádu trestní příkaz neobsahuje odůvodnění, a není proto známo, proč byly stěžovatelky odkázány se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle mého názoru zpravidla nebudou pro přiznání náhrady nemajetkové újmy trestním příkazem splněny zákonné podmínky, tj. že poškozený doložil její důvod a výši (§ 43 odst. 3 věta třetí a čtvrtá trestního řádu), nebude ani dán prostor pro doplnění podkladů v přiměřené lhůtě (§ 43 odst. 3 poslední věta trestního řádu).
Trestní příkaz se vydává bez projednání věci v hlavním líčení, je-li skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy (§ 314e odst. 1 trestního řádu), a proto se obviněný nemůže vůbec vyjádřit k uplatněnému nároku poškozeného (zásada kontradiktornosti). S ohledem na to může obviněný podat odpor proti trestnímu příkazu i z důvodu nesouhlasu jen s výrokem o náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení; tím se celý trestní příkaz ze zákona ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení (§ 314g odst. 2 trestního řádu). Byť u trestního příkazu s ohledem na to opravné řízení neprobíhá, nelze přehlédnout ani celkovou koncepci trestního řádu, ve vztahu k rozhodování soudu v opravném řízení, po zrušení rozsudku toliko ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení. V takovém případě, nerozhodne-li opravný soud sám ve věci, odkáže vždy poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem (srov. § 265, § 265m odst. 2 a § 271 odst. 2 trestního řádu).
Oproti tomu většina dospěla k závěru, že obecné soudy budou muset rozhodnout o adhezním nároku první stěžovatelky věcně znovu. Přestože v návaznosti na to většina zdůrazňuje, že "aniž by Ústavní soud zavazoval obecné soudy k tomu, jakým způsobem a v jaké formě tak mají učinit, uvádí, že jedním z možných řešení může být přijetí doplňujícího trestního příkazu, jímž by bylo (znovu) rozhodnuto pouze o adhezním nároku první stěžovatelky". K tomu odkázala na nález sp. zn. III. ÚS 1876/24 ze dne 7. 1. 2025 (bod 66. odůvodnění nálezu). Současně většina konstatuje, že "musí obviněnému zůstat zachováno právo napadnout nové rozhodnutí trestního soudu příslušnými opravnými prostředky, např. odporem" (bod 67. odůvodnění nálezu). S tímto řešením nemohu souhlasit, neboť zde se Ústavní soud již posunuje do role "pozitivního zákonodárce", která mu nepřísluší, zvláště když zákonodárce nejen, že takové rozhodování ve věci doplňujícím výrokem u trestního příkazu a použití nového opravného prostředku proti takovému doplňujícímu výroku s ohledem na jeho povahu neupravil, ale dokonce si troufám tvrdit, že ho ani nepředpokládal, a nelze k němu ani dospět výkladem. Většina ani neřeší, zda právo odporu budou mít i osoby se samostatným obhajovacím právem a státní zástupce (§ 314g odst. 1 trestního řádu).
Aniž bych zpochybňoval právo první stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy, jsem přesvědčen, že Ústavní soud při respektování principu sebeomezení, neměl rušit výrok trestního příkazu, kterým byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Zrušení části trestního příkazu narušuje jeho nedělitelnost plynoucí z trestního řádu (srov. § 314g odst. 2 trestního řádu), čímž Ústavní soud překročil limity tzv. negativního zákonodárce. Odkaz na nález ze dne 7. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 1876/24 není případný, neboť tímto nálezem Ústavní soud nerušil částečně napadený trestní příkaz, toliko "přikázal okresnímu soudu vydání dodatečného, tzv. doplňujícího, rozhodnutí tak, aby bylo zcela vyčerpáno meritum věci" (bod 23. odůvodnění tohoto nálezu), a to po zjištění, že soud "nerozhodl o adhezním nároku stěžovatele, neboť přehlédl, že stěžovatel se se svým nárokem řádně a včas připojil" (bod 9. odůvodnění tohoto nálezu). Jde tedy o situaci zcela jinou, byť i k tomuto nálezu, lze mít již zmíněné výhrady.
Z uvedených důvodů nesouhlasím se zněním I. a II. výroku nálezu, Ústavní soud měl stěžovatelčinu ústavní stížnost nálezem zamítnout.
V Brně 22. ledna 2025
Josef Fiala