42. Ústavní soud si nemůže uzurpovat Ústavou svěřenou pravomoc státních zastupitelství zastupovat veřejnou žalobu v trestním řízení. Ústavní soud není nějakou alternativní "generální prokuraturou", není nějakým vrchním dohlížitelem nad zákonností postupu orgánů činných v trestním řízení, který do přípravného řízení volně intervenuje a supluje úvahy příslušných orgánů ve všech věcech, které spadají do působnosti práva trestního [srov. obecně k povinnosti ctít základní zásady rozdělení pravomocí mezi jednotlivé orgány státu v nálezu ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 3173/16 (N 44/84 SbNU 499), Přezkum zásahu policie při vyklízení usedlosti Cibulka, bod 45].
VI. B. V nynější věci stěžovateli nepřísluší ústavně zaručené právo na účinné vyšetřování, kterého se lze úspěšně domoci před Ústavním soudem
43. Přemístění dětí, které státní zastupitelství podle stěžovatele nedostatečně vyšetřila, nedosahuje dostatečné závažnosti, aby založilo ústavně zaručený pozitivní závazek státu provést účinné vyšetřování, který je vynutitelný cestou ústavní stížnosti. Ze souhrnu judikatury v bodě 37 shora je patrné, že ústavně vynutitelná povinnost státu provést účinné vyšetřování, byť v případech podřazených pod čl. 8 Úmluvy (právo na ochranu soukromého a rodinného života), vzniká pouze při těch nejzávažnějších zásazích. Všechny případy, vyjmenované výše, nabývaly vysoké závažnosti proto, že se týkaly nejen rodinného a soukromého života, ale také sexuálního, domácího či jiného fyzického násilí, diskriminačně motivovaných (verbálních) útoků nebo hrubého narušování lidské důstojnosti apod.
44. Jednání matky vytýkané stěžovatelem se typově vymyká popsaným případům a nedosahuje jejich závažnosti. Proto v této věci nemá stěžovatel ústavně zaručené právo domoci se vůči státu provedení účinného vyšetřování cestou ústavní stížnosti. Tím Ústavní soud neříká, že se stěžovatel nemůže domáhat trestního stíhání pro přečin únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle § 200 trestního zákoníku nebo přečin poškození cizích práv podle § 181 trestního zákoníku, ovšem není úkolem Ústavního soudu, aby i u těchto přečinů "dozoroval" zákonnost postupů orgánů činných v trestním řízení.
45. V nynější věci nejde ani (slovy judikatury) o zcela mimořádnou situaci, o extrémní případ flagrantních pochybení s intenzivními, přetrvávajícími následky pro poškozeného (viz bod 39 shora). Byť Ústavní soud nijak nezlehčuje újmu způsobenou stěžovateli přemístěním dětí do Ruska (značné ztížení péče o děti, styku s nimi a výkonu práv a povinností plynoucích z rodičovské odpovědnosti), nic v napadených postupech nenasvědčuje jakkoli svévolnému či jinak nepřijatelnému jednání orgánů činných v trestním řízení.
46. Celá věc se především jeví jako vyústění dlouhodobých sporů mezi rodiči ohledně bydliště celé rodiny, a to v tomto případě s mezinárodním přesahem, na což upozornila již obě státní zastupitelství. Závěry státních zastupitelství jdou ruku v ruce s tím, že tzv. únosy dětí jejich rodiči jsou v prvé řadě věcí civilního práva. Touto optikou nahlíží na únosy dětí i judikatura, která se k trestnímu postihu rodičů vždy stavěla zdrženlivě (srov. již rozhodnutí slovenského Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1980 sp. zn. 4 Tz 6/80, č. 53/1980 Sb. rozh. tr., podle něhož nejde o únos dítěte, jestliže rodič násilím nebo lstí odejme dítě druhému rodiči tehdy, když rodiče nežijí spolu, ale dítě se jen fakticky zdržuje u jednoho z rodičů a soud dosud pravomocně nerozhodl, kterému z rodičů se dítě svěřuje do výchovy; srov. též nověji usnesení českého Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 sp. zn. 11 Tdo 424/2018, body 27 až 31).
47. I v nyní řešené věci je přemístění dětí třeba řešit primárně prostředky civilního práva. Z podkladů dostupných Ústavnímu soudu je zjevné, že stěžovatel s manželkou a dětmi v době pandemie žili v České republice. Stěžovatelova manželka zde nechtěla žít trvale. Ještě v době před započetím vztahu se stěžovatelem se chtěla odstěhovat do Austrálie. Poté v době vztahu budovala zázemí pro rodinu v Dubaji a zároveň v Ruské federaci (kde např. strávila v roce 2022 šest měsíců se synem kvůli jeho léčení). Budoucímu životu v zahraničí, konkrétně v Dubaji, byl nejprve nakloněn i stěžovatel. Ke konci vztahu a po jeho rozpadu na přelomu let 2022 a 2023 však mezi manželi nepanovala shoda, kde bude rodina dlouhodobě žít. Manželka v té době s dětmi pobývala v Dubaji, nechtěla se již vracet do České republiky. Navíc měla záložní zázemí vybudované i v Moskvě (viz protokol o jednání před Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou ze dne 19. 8. 2024 nebo usnesení téhož soudu ze dne 11. 9. 2024 č. j. 0 Nc 1606/2023-320).
48. Stěžovatel oproti tomu tvrdí, že s dlouhodobým pobytem dětí v zahraničí nesouhlasil a v Dubaji měla rodina žít pouze krátkodobě. Přesto stěžovatel v lednu 2023 podepsal souhlasné prohlášení, kterým zmocnil matku k veškerým úkonům spojeným se zajištěním víz pro děti v Dubaji. Rodinu v Dubaji stěžovatel mnohokrát navštívil a prohlášení podepsal před notářem, který mu vysvětlil důsledky prohlášení. Muselo mu být proto zřejmé, že neuděluje souhlas pouze pro účely "dovolené", jak nyní tvrdí v ústavní stížnosti. Navíc to bylo v době, kdy už mezi manželi probíhaly zásadní konflikty. Pominout nelze ani to, že se matka s dětmi podle svého tvrzení přesunula z Dubaje do Ruska ke své rodině i proto, že se stěžovatel ve stejné době přestal podílet na výživě obou dětí. Matka si tak nemohla nadále dovolit žít sama se dvěma dětmi v Dubaji.
49. Výjimečný zásah Ústavního soudu do činnosti státního zastupitelství nelze v této věci ospravedlnit ani tím, že se stěžovatel nemůže domáhat ochrany pomocí mechanismů stanovených Haagskou úmluvou (což stěžovatel zdůrazňuje). Haagská úmluva se podle svého čl. 4 vztahuje pouze na dítě, které mělo své obvyklé bydliště ve smluvním státě bezprostředně před porušením práva péče o ně nebo styku s ním. Pojem obvyklé bydliště úmluva nedefinuje. Podle judikatury je na vnitrostátním soudu, aby v každém jednotlivém případě posoudil místo obvyklého bydliště dítěte s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem. Jde o místo, kde se dítě zdržuje obvykle delší dobu a vytvoří si zde sociální vazby [viz nález ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 428/19 (N 144/95 SbNU 245), bod 47]. Podle skutkových zjištění českých civilních soudů děti minimálně od listopadu 2022 měly své bydliště v Dubaji, kde žily s matkou a navštěvovaly zde předškolní zařízení i lékaře. Česká republika a Ruská federace jsou smluvní stranou Haagské úmluvy, Spojené arabské emiráty nikoli (viz seznam smluvních stran Haagské úmluvy). Děti tedy bezprostředně před přemístěním do Ruska měly své obvyklé bydliště ve Spojených arabských emirátech, které nejsou členským státem Haagské úmluvy, a proto úmluva v tomto případě aplikovatelná není.
50. Ve věci však byla souběžně vedena dvě opatrovnická řízení (v Rusku i v Česku) a neshoda rodičů ohledně bydliště dětí a péče o ně byla soudy řešena. Dále je třeba podotknout (již nad rámec nezbytného), že stěžovateli se ještě zcela neuzavřela cesta řízení před českými opatrovnickými soudy (řízení bylo stručně shrnuto v bodě 10 shora). Byť české soudy řízení o stěžovatelově návrhu zastavily, nyní probíhá řízení o dovolání (proč je v této věci dovolání přípustné, vysvětlil Ústavní soud v usnesení II. ÚS 1390/25). Přihlédnout je třeba též k tomu, že matka se aktivně a osobně (byť on-line) účastnila též řízení před českými opatrovnickými soudy, vypovídala jako účastnice řízení a toto řízení nijak nesabotovala.
VII.
Náklady řízení
51. Matka ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady řízení jí vynaložené na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Tyto náklady jí prý vznikly jen proto, že stěžovatel nedokáže akceptovat správné závěry orgánů činných v trestním řízení a podává zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost. Podobný návrh uplatnil v ústavní stížnosti též stěžovatel.
52. Obecně si účastníci a vedlejší účastníci hradí své náklady sami, Ústavní soud však může v odůvodněných případech podle výsledku řízení uložit některému z účastníků, aby jinému účastníkovi tyto náklady nahradil (§ 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Oproti občanskému soudnímu řádu se náhrada nákladů řízení podle zákona o Ústavním soudu neřídí zásadou úspěchu ve věci a náhrada se nepřiznává automaticky podle výsledku řízení. Naopak je přiznání náhrady nákladů v řízení před Ústavním soudem rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu [nález ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 2118/19 (N 39/99 SbNU 28), Náhrada nákladů řízení vzniklých před Ústavním soudem, bod 16].
53. Takové zvláštní okolnosti Ústavní soud v nynější věci nespatřuje. Ač byla ústavní stížnost zamítnuta a matka ji považuje za zjevně neopodstatněnou, žádné zvláštní okolnosti nenastaly. Měl-li by Ústavní soud přiznávat náhradu vzniklých nákladů řízení vedlejším účastníkům vždy, když je ústavní stížnost neúspěšná, stalo by se z výjimečného přiznání náhrady nákladů řízení naopak pravidlo, které by odporovalo zákonu o Ústavním soudu (srov. usnesení ze dne 15. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 298/13, bod 12).
54. Stěžovatel pak se svým návrhem neuspěl, proto ani jemu Ústavní soud náhradu nákladů nepřiznal.
VIII.
Závěr
55. Stěžovatelem popsané jednání matky tedy nedosahuje takové závažnosti, aby se mohl úspěšně domáhat práva na účinné vyšetřování cestou ústavní stížnosti. Ochranu zákonným právům stěžovatele tu poskytují státní zastupitelství, eventuálně podle postupu věci trestní soudy.
56. Ústavní stížnost proto Ústavní soud zamítl (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. září 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Milana Hulmáka k nálezu sp. zn. IV. ÚS 2582/24
1. Podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, uplatňuji odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění nálezu, neboť jsem přesvědčen, že ústavní stížnosti mělo být vyhověno, a to z následujících důvodů.
2. V posuzované věci jde o ústavnost postupu orgánů činných v trestním řízení při vyšetřování zásahu do práva na rodinný život podle čl. 8 Úmluvy. Orgány činné v trestním řízení se opakovaně odmítly zabývat trestním oznámením stěžovatele, a to nejdříve po trvalém přesídlení matky s dětmi do Dubaje, později po přesídlení do Moskvy, s argumentací, že stěžovatel ví o místě pobytu dětí, že jde o výsledek rozvratu manželství, subsidiaritou trestní represe, možností využít civilních nástrojů k řešení situace.
3. V nálezu přijatém většinou Ústavní soud dospívá v bodě 44 k závěru, že jednání matky vytýkané stěžovatelem nedosahuje závažnosti případů, v nichž Evropský soud pro lidská práva dovodil právo na účinné vyšetřování. Stěžovatel proto nemá ústavně zaručené právo domoci se vůči státu provedení účinného vyšetřování cestou ústavní stížnosti. Stěžovatel se může domáhat trestního stíhání pro přečin únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle § 200 trestního zákoníku nebo přečin poškození cizích práv podle § 181 trestního zákoníku, ovšem není úkolem Ústavního soudu, aby i u těchto přečinů "dozoroval" zákonnost postupů orgánů činných v trestním řízení.
4. Jde-li o to, zda stěžovateli vůbec vzniklo právo na účinné vyšetřování, nejsem natolik odvážný jako většina v této věci, abych si dovolil tvrdit, že posuzovaná věc je typově mnohem méně závažná než jiné věci, u nichž bylo toto právo dovozeno a dokonce konstatováno jeho porušení. Pro ilustraci lze poukázat například na:
a) rozsudek ve věci Basu proti Německu (rozsudek ESLP ze dne 18. 10. 2022, č. 215/19), v němž bylo konstatováno porušení práva stěžovatele na účinné vyšetřování plynoucí z čl. 8 Úmluvy ve věci pouhé kontroly dokladů stěžovatele (německého občana indického původu) ve vlaku ze strany policie, které mohlo být motivováno rasovým profilováním;
b) rozsudek ve věci Y. G. Proti Rusku (rozsudek ESLP ze dne 30. 8. 2022, č. 8647/12), v němž bylo shledáno porušení práva na účinné vyšetřování podle čl. 8 Úmluvy ve věci úniku zdravotních údajů stěžovatele (obsahujících mj. údaj o jeho nákaze virem HIV a žloutenkou) a řady dalších osob na nelegální trh;
c) rozsudek ve věci Bagiyeva proti Ukrajině (rozsudek ESLP ze dne 28. 4. 2016, č. 41085/05), v němž ESLP dospěl k závěru mj. o porušení stěžovatelčina práva na účinné vyšetřování podle čl. 8 ve spojení s čl. 13 Úmluvy, a to ve věci možného nedodržení zákona při provedení domovní prohlídky;
d) rozsudek ve věci Ageyevy proti Rusku (rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2013, č. 7075/10), v němž došlo mj. k porušení práva stěžovatelů na účinné vyšetřování podle čl. 8 Úmluvy ve věci úniku údajů o stavu řízení o osvojení nezletilého dítěte stěžovatelů, a to na pozadí široce medializovaného nařčení (zčásti vyvráceného, zčásti prokázaného) adoptivních rodičů ze zanedbání péče o nezletilého;
e) rozsudek ve věci Aytaj Ahmadova proti Ázerbájdžánu (rozsudek ESLP ze dne 11. 3. 2025, č. 30551/18, § 43 až 50), ve kterém bylo shledáno porušení práva na účinné vyšetřování podle čl. 8 Úmluvy, a to ve věci rozšíření soukromých fotografií a videí, na kterých byla zachycena stěžovatelka (novinářka působící v nezávislé disidentské televizi), na internetu;
f) rozsudek ve věci Beizaras a Levickas proti Litvě (rozsudek ESLP ze dne 14. 1. 2020, č. 41288/15), ve kterém ESLP vyslovil mj. porušení práv stěžovatelů podle čl. 8, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy v důsledku nikoli řádného prošetření jejich trestního oznámení, jež se týkalo závažných homofobních výhrůžek a útoků na ně na sociálních sítích;
g) rozsudek ve věci Blumberga proti Litvě (rozsudek ESLP ze dne 14. 10. 2008, č. 70930/01), jenž se týkal práva na účinné vyšetřování podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a byl přijat na pozadí nikoli řádného prošetření vloupání do obydlí stěžovatelky po dobu její vazby;
h) rozsudek ve věci Korotyuk proti Ukrajině (rozsudek ESLP ze dne 19. 1. 2023, č. 74663/17), v němž bylo konstatováno porušení práva na účinné vyšetřování podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a to ve věci porušení autorských práv stěžovatele v důsledku nelegálního šíření jeho knihy - komentáře k ukrajinskému zákonu o notářích.
5. Pro dokreslení závažnosti zásahu do práv stěžovatele lze přiměřeně poukázat na rozsudek ESLP ve věci Hromádka a Hromádková proti Rusku ze dne 11. 12. 2014, č. 22909/10, v němž ESLP v takřka totožné situaci (mezinárodní únos malé dcery stěžovatele z České republiky do Ruska její matkou, a to za situace, kdy nebylo možné aplikovat Haagskou úmluvu) konstatoval porušení práva stěžovatelů na respektování rodinného života. Ač se ESLP v citovaném rozsudku nezabýval přímo právem na účinné vyšetřování podle čl. 8 Úmluvy, ostře kritizoval mj. neschopnost nebo neochotu ruských orgánů uznat a vykonat rozhodnutí českých soudů, jimiž byla dcera stěžovatele svěřena do jeho péče, zajistit její návrat do České republiky nebo alespoň kontakt stěžovatele s ní (srov. obdobné závěry vyslovené v rozsudcích ESLP ze dne 30. 3. 2021 ve věcech Thompson proti Rusku č. 36048/17; ze dne 1. 12. 2020 Makhmudova proti Rusku č. 61984/17; ze dne 18. 6. 2019 Vladimir Ushakov proti Rusku č. 1522/17; ze dne 18. 7. 2017 McIlwrath proti Rusku č. 60393/13).
6. Obecně souhlasím s názorem většiny v tom, že jednáním matky došlo k zásahu do práva na rodinný život stěžovatele podle čl. 8 Úmluvy (bod 29 nálezu). Souhlasím s nálezem rovněž v tom, že právo na účinné vyšetřování nevzniká v každém případě zásahu do práva na rodinný život, neboť i soukromé právo může nabízet efektivní nástroje k nápravě zásahu do práva na rodinný život. Neshody rodičů tudíž nemají primárně řešit trestní soudy, ale soudy civilní. Rozvrat manželství však nedává žádné právo jednomu z rodičů jednostranně odepřít druhému z rodičů jeho právo na rodinný život, které zahrnuje i vztahy mezi rodičem a dítětem (§ 876 a 877 občanského zákoníku). Tento rodič nemůže vyloučit druhého rodiče jednostranně a ve své podstatě trvale z výchovy a péče o své dítě, tak jako se stalo v tomto případě, a to aniž by předtím byly využity příslušné civilní prostředky k úpravě péče a styku s dítětem.
7. V nyní posuzované věci nešlo o pouhou neshodu rodičů s odlišnou státní příslušností stran místa bydliště dětí, jak se snažila prezentovat státní zastupitelství, nýbrž o podezření ze spáchání mezinárodního únosu dětí. Mezinárodním únosem se zpravidla rozumí protiprávní přemístění nebo zadržení dítěte mimo stát jeho obvyklého bydliště bez souhlasu druhého rodiče, příp. bez předem daného souhlasu soudu. Jinak řečeno, o mezinárodní únos jde nejen tehdy, když rodič přesídlí dítě do zahraničí bez souhlasu druhého rodiče, nýbrž i tehdy, když do zahraničí vycestuje s jeho souhlasem, avšak následně se odmítne s dítětem vrátit [analogicky srov. čl. 1 písm. a) Haagské úmluvy nebo čl. 2 bod 11 nařízení Brusel II bis], což se právě mohlo stát v nyní posuzované věci. Je přitom nerozhodné, zda rodič - únosce předtím vyjádřil touhu žit s dítětem v jiné zemi nebo zda byl se životem v místě obvyklého bydliště dítěte spokojený nebo nikoli. Pro určení, zda došlo k mezinárodnímu únosu dítěte, je rozhodné jen a pouze to, zda existovala společná vůle rodičů (event. jiných osob s právem péče o dítě) změnit určitým způsobem obvyklé bydliště dítěte nebo soudní rozhodnutí umožňující takovou změnu. V nyní posuzované věci přitom lze jen stěží přehlédnout, že ačkoli bylo mezi rodiči sporné, zda stěžovatel poskytl souhlas s trvalým přesídlením dětí do Dubaje, ani jeden z nich nerozporoval, že stěžovatel v žádném momentě neposkytl souhlas s jejich následným přesídlením z Dubaje do Moskvy.
8. Trestní právo přitom umožňuje trestat takovéto zásahy do práva na rodinný život (srov. bod 44 nálezu). Z judikatury lze vzpomenout rozsudek Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 22. 3. 1990 sp. zn. 2 Tzf 3/90 [R 40/1990 tr.], v němž došlo k odsouzení matky, která odcestovala se synem do Izraele proti vůli druhého rodiče, za poškození cizích práv (nyní § 181 trestního zákoníku). K tomuto závěru se kloní i judikatura zmíněná k trestnému činu únosu (bod 46 nálezu, kritiku jejich dílčích závěrů v odborné literatuře necháváme stranou). Jde-li pak o trestný čin zavlečení (§ 172 trestního zákoníku) nebo únos dítěte a osoby stižené duševní poruchou (§ 200 trestního zákoníku), přehlíží se, že uvedená judikatura byla původně přijata pro jiný skutkový stav, kdy nebylo žádných pochyb o možném řešení prostředky civilního práva, tj. přestěhování mezi slovenskými obcemi [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 14. 2. 1980 sp. zn. 4 Tz 6/80 (R 53/1980 tr.)].
9. Použitelnost tradičních soukromoprávních cest řešení jednostranných změn bydliště dítěte vysvětluje nález (bod 49 a 50). Stěžovatel však ve své podstatě prakticky žádné efektivní nástroje k obnovení bydliště dítěte mimo Rusko neměl (bod 50 nálezu a bod 5 tohoto stanoviska). Navíc přestože orgány činné v trestním řízení odkazovaly stěžovatele na řešení soukromoprávními nástroji, i ony upozorňují na to, že za stávající úrovně vztahů České republiky a Ruska lze předpokládat minimální spolupráci při výkonu civilních či trestních rozhodnutí (vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7. 6. 2024 sp. zn. 1 ZN 65/2024, s. 4).
10. Je nutné též zohlednit, že nejde pouze o odstranění protiprávního stavu, obnovení obvyklého bydliště dítěte, a to i při zkoumání aktuálního nejlepšího zájmu dítěte [srov. nález ze dne 8. 4. 2021 sp. zn. II. ÚS 3345/20 (N 78/105 SbNU 304)], ale vyšetření, zda způsobením takového protiprávního stavu nebyl spáchán trestný čin, včetně případného uložení trestu za tento zásah stěžovatele do práva podle čl. 8 Úmluvy. To soukromé právo ani neumožňuje.
11. Evropský soud pro lidská práva v souvislosti se zásahem do práva na rodinný život podle čl. 8 Úmluvy opakovaně posuzoval, zda státy přijímají dostatečná opatření k zajištění obnovení obvyklého bydliště dítěte při jeho únosu, a to i v oblasti trestního práva. Uvedl, že státy v tomto mají poměrně široký prostor uvážení. Současně však konstatoval, že porušení práv rodiče, jehož dítě bylo protiprávně odňato z jeho péče v důsledku mezinárodního únosu, může spočívat i v nedostatečnosti domácí trestněprávní úpravy, která v rozhodné době neumožňovala adekvátní reakci nástroji trestního práva (rozsudek ESLP ze dne 29. 4. 2003 Iglesias Gil a A.U.I. proti Španělsku č. 56673/00, § 61). V rodinných vztazích nejsou jistě donucovací prostředky vhodným nástrojem, avšak v případě protiprávního jednání - v konkrétním případě šlo o bránění styku rodiče a dítěte - nelze vyloučit použití sankcí (rozsudek ESLP ze dne 6. 4. 2017 Aneva a ostatní proti Bulharsku č. 66997/13, § 110). Nesmí být vyloučeno použití sankcí, jestliže rodič brání styku druhého rodiče s dítětem (rozsudek ESLP ze dne 2. 4. 2015 Ribić proti Chorvatsku č. 27148/12, § 95). Ve věci N. P. a V. P. proti Bulharsku (rozsudek ESLP ze dne 27. 5. 2025, č. 57184/22) došlo také dvakrát k odložení trestní věci s argumentací, že jde o civilní spor mezi rodiči, jestliže se matka v průběhu rozvodového řízení odstěhovala s dítětem z Velké Británie do Bulharska. Evropský soud pro lidská práva shledal porušení čl. 8 Úmluvy, byť se soustředil na nečinnost státu při využití civilních prostředků (ty byly dostupné).
12. Přestože v nyní posuzovaném případě nešlo o výkon rozhodnutí o styku rodiče s nezletilým dítětem, faktické dopady v podobě zásahu do vztahu rodiče a dítěte jsou totožné. Stěžovatel v důsledku (tvrzeného) mezinárodního únosu dětí ztratil možnost stýkat se s nimi, trávit s nimi čas, podílet se na jejich výchově a péči o ně a přispívat k jejich osobnostnímu vývoji a rozvoji [nález ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 153/16 (N 137/82 SbNU 207); nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17 (N 215/87 SbNU 477)].
13. Stěžovatel v této věci vznesl dostatečná hájitelná tvrzení, že došlo k nepřípustnému zásahu do jeho práva na respektování soukromého a rodinného života. Tvrzení, které nebylo zcela nedůvěryhodné a nepravděpodobné, naopak bylo možné prostorově i časově, dostatečně konkrétní a v čase neměnné, které vzbuzovalo důvodné podezření ze spáchání trestného činu [srov. např. nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1376/18 (N 207/97 SbNU 222), bod 33]. Tato podezření byla podpořena důkazy. Státu proto vznikla na základě čl. 8 Úmluvy povinnost provést účinné vyšetřování.
14. Uznáním, že zde byla povinnost státu provést účinné vyšetřování, neznamená, že by Ústavní soud kontroloval postup policie a jeho soulad s podústavním právem (srov. bod 44 nálezu), řešil otázku spravedlivého nastavení rodinných vztahů nebo snad rozhodoval o někoho (ne)vině. To mu pochopitelně nepřísluší, jelikož jeho role ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení je omezená, jak správně poukazuje bod 42 nálezu. Ústavní soud by řešil pouze to, zda nebylo zasaženo do procesní složky práva stěžovatele na soukromý a rodinný život podle čl. 8 Úmluvy.
15. Procesní závazek vést účinné vyšetřování se skládá z kumulativních požadavků na a) nezávislost a nestrannost, b) přiměřenou rychlost, c) umožnění veřejné kontroly a participace poškozených a d) důkladnost a dostatečnost. Mám za to, že došlo k porušení posledně uvedeného požadavku, jelikož orgány činné v trestním řízení neučinily takřka žádné kroky k objasnění věci. V důsledku nikoli řádného, důkladného a dostatečného prošetření věci ze strany orgánů činných v trestním řízení lze jen hádat, za jakých okolností došlo k přesídlení dětí z České republiky do zahraničí a k pravděpodobně trvalému zpřetrhání rodinných vazeb mezi nimi a stěžovatelem. Tyto okolnosti nebyly objasněny, pročež i Ústavní soud musel vycházet pouze ze zcela neslučitelného popisu předmětných událostí ze strany stěžovatele na straně jedné a ze strany matky dětí na straně druhé. Odstranění těchto rozporů přitom mělo být samotným těžištěm vyšetřování věci ze strany orgánů činných v trestním řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 1. 4. 2021 Pastrama proti Ukrajině č. 54476/14, § 77).
16. Právo na účinné vyšetřování nezahrnuje povinnost dosažení určitého výsledku, nýbrž pouze o povinnost orgánů činných v trestním řízení podniknout určité kroky k objasnění věci (nález ze dne 19. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 17/24, bod 51 a tam uvedená judikatura). Vycházím přitom z toho, že je nutné rozlišit předpoklady, kdy právo na účinné vyšetřování vzniká, a předpoklady, za nichž dochází k porušení práva na účinné vyšetřování. Zdá se mi, že bod 39 nálezu tyto předpoklady směšuje. Právo na účinné vyšetřování nemůže vznikat, jestliže je právo na účinné vyšetřování porušeno.
17. Je přitom zjevné, že rozlišení mezi zločiny a přečiny se nepoužije ani cum grano salis (bod 39 nálezu), ostatně sám nález toto rozlišení relativizuje (bod 40). ESLP není nijak vázán tím, jak vnitrostátní trestní právo kvalifikuje určité jednání; mnoho členských států Rady Evropy ostatně nezná a neuplatňuje systém dělení trestných činů na zločiny a přečiny (§ 14 trestního zákoníku) nebo uplatňuje zcela odlišný systém dělení. Nález zavádí kritérium, které prima vista vylučuje vznik práva na účinné vyšetřování i u těch trestných činů, jež by z pohledu ESLP spadaly mj. do rozsahu zákazu mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení podle čl. 3 Úmluvy. Příkladem lze uvést základní skutkové podstaty přečinů sexuálního nátlaku podle § 186 trestního zákoníku (srov. rozsudek ESLP ze dne 12. 12. 2024 Y proti České republice č. 10145/22; rozsudek ESLP ze dne 20. 6. 2024 Z proti České republice č. 37782/21, § 61), sexuálního útoku podle § 185a trestního zákoníku, výroby dětské pornografie podle § 192 trestního zákoníku a zneužití dítěte k výrobě dětské pornografie podle § 193 trestního zákoníku, týrání svěřené osoby podle § 198 trestního zákoníku (přiměřeně srov. rozsudek ESLP ze dne 20. 2. 2024 M. G. Proti Litvě č. 6406/21; rozsudek ESLP ze dne 3. 10. 2017 D. M. D. proti Rumunsku č. 23022/13). Právo na účinné vyšetřování navíc vzniká a za určitých okolností může být uplatněno v době, kdy přesná kvalifikace namítaného trestného činu nemusí být postavena najisto (přiměřeně srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 17. 9. 2014 Mocanu a další proti Rumunsku č. 45886/07, 32431/08 a 10865/09).
18. Předmětem posouzení Ústavním soudem nebylo zjištění, zda v konkrétním případě byl spáchán trestný čin. Nelze tak interpretovat ani toto odchylné stanovisko. Jsem však přesvědčen, že stěžovatel v daném případě měl v souladu s čl. 8 Úmluvy právo na účinné vyšetřování, orgány činné v trestním řízení jej neprovedly a místo nich se o něj snaží Ústavní soud v nálezu.
V Brně 3. září 2025
Milan Hulmák