37. Námitka stěžovatelů R. K., J. K. a M. J. týkající se tzv. opomenutých důkazů, konkrétně neprovedení výslechů notářů a zástupců obchodních společností, není opodstatněná. Nejvyšší soud poukázal na ustálenou judikaturu, podle níž není povinností soudů vyhovět všem důkazním návrhům obhajoby a rozsah dokazování nemůže být bezbřehý, přičemž soud je při určení tohoto rozsahu limitován rozsahem nezbytným pro rozhodnutí. V posuzované věci vrchní soud vysvětlil důvody zamítnutí navrhovaných důkazů, přičemž jeho argumentace odpovídá ústavněprávním standardům. Výtka stěžovatelů o disproporci mezi závěry soudů o rozsáhlé domluvě a minimální aktivitou při zjišťování faktické účasti jednotlivých osob neobstojí. Obecné soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu a na podkladě jeho výsledků mohly učinit skutkové závěry. Rozhodující není subjektivní přesvědčení stěžovatelů o nedostatečnosti dokazování, ale objektivní posouzení, zda postupy soudů odpovídaly zákonným požadavkům na zjišťování skutkového stavu. V této souvislosti nelze upřít věcnou udržitelnost závěrům obecných soudů, že obhajobou navrhovaní svědci by nemohli přinést relevantní informace schopné změnit již komplexně zjištěný skutkový stav. Jejich výpovědi by představovaly pouze subjektivní dojmy z "opticky se jevícího" průběhu losování, které nemohly vyvrátit znaleckým dokazováním zjištěnou existenci softwaru pro manipulaci výběru uchazečů a trestnou činnost obviněných. Požadavek na jejich výslech naplňuje definici nadbytečného důkazu podle ustálené judikatury Ústavního soudu.
38. Polemika stěžovatelů R. K., J. K. a M. J. a jejich tvrzení o porušení principů rovnosti zbraní, kontradiktornosti a transparentnosti tedy postrádají opodstatněnost.
39. K námitkám stěžovatele M. H. lze konstatovat, že se jimi zabýval Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 28. 7. 2021 sp. zn. 5 Tdo 599/2020, v bodech 88. až 90., kdy odkázal na judikaturu Ústavního soudu, která zastává konzistentní názor, že soudy nemají k posouzení odůvodnění příkazu povolujícího zásah do soukromí přistupovat ryze formálně, ale mají aplikovat formálně-materiální přístup. Nejvyšší soud připomenul, že je proto nutno zkoumat existenci materiálních důvodů pro nařízení předmětného opatření, které lze dovodit nejen z kontextu celého odůvodnění příkazu, ale i ze spisového materiálu a z okolností případu [srov. nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351)]. Obdobný přístup zvolil i Evropský soud pro lidská práva (např. rozsudek ze dne 14. 1. 2016 ve věci Maslák a Michálková v. Česká republika, stížnost č. 52028/13, resp. rozsudek ze dne 14. 1. 2016 ve věci Duong v. Česká republika, stížnost č. 21381/11). Úroveň obsahové preciznosti odůvodnění takovéhoto příkazu se rovněž odvíjí od stadia trestního řízení, v němž je rozhodnutí vydáno. Je logické, že na samém počátku trestního řízení není a ani nemůže být objasněna páchaná trestná činnost natolik podrobně, jak je např. později popsána ve skutkové větě obžaloby. Ve stadiu před zahájením trestního stíhání jsou proto nároky na podrobnost odůvodnění rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení logicky o něco nižší. Ústavní soud považuje za akceptovatelný závěr Nejvyššího soudu, že dotčený příkaz sice v rovině odůvodnění není perfektní, avšak přes uvedené nedostatky je možné na jeho základě získané odposlechy a záznamy použít, protože byly splněny materiální podmínky pro jeho vydání.
40. Další okruh námitek stěžovatele M. H. byl vypořádán výše v souvislosti s obdobnou kritikou dalších stěžovatelů. V podrobnostech lze odkázat na bod 63. napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde se uvádí k subjektivní stránce zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku, že se tento stěžovatel sám přiznal, že věděl o důvodech nutnosti opakovaného zajištění hardwaru i softwaru k losování. Nejvyšší soud neuznal ani argumentaci obhajoby k "pouze okrajové roli" stěžovatele.
41. Zbývá se zabývat výhradami stěžovatele T. K. k uloženému peněžitému trestu. Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence. V posuzované věci taková situace nenastala, neboť peněžitý trest byl stěžovateli T. K. uložen v zákonných mezích a soudy při jeho určování přihlédly k majetkovým poměrům stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel musel k zaplacení trestu použít prostředky své manželky, sama o sobě nezakládá jeho neústavnost. Závěry obecných soudů týkající se výše trestu se tedy a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud, jak uvedeno výše, za takových okolností není oprávněn sám přistoupit ke kasačnímu zásahu. Odůvodnění druhu trestu a jeho výměry je ústavněprávně konformní a nevybočuje z mezí obvyklých pro rozhodování obecných soudů ve srovnatelných věcech. Ústavní soud přitom není povolán k hodnocení výše peněžitých trestů, popř. absence jeho uložení dalším spoluobviněným.
42. Stěžovatelé vytýkají, že Nejvyšší soud se nezabýval jejich námitkami, nicméně další důvody, proč jeho usnesení pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvádí, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelů rozhodl, jak bylo konstatováno výše, zabýval se důkladně také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny.
43. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovatelům. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v rovině navazujícího právního hodnocení zjištěného skutkového stavu. V podrobnostech je možné na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů odkázat.
44. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnosti zčásti jako návrhy, k jejichž projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a protože nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, ve zbývajících částech jako návrhy zjevně neopodstatněné [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu