73. Podle okresního soudu bylo pochybné, zda se "vůbec o sebevražedný pokus jednalo", neboť "mohlo jít pouze o chybné nadužití předepsaného léku". Krajský soud a Nejvyšší soud pak uvedly, že stěžovatelka "popírala", že šlo o sebevražedný pokus. Tato skutková zjištění jsou ovšem v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
74. Již v lékařské zprávě o hospitalizaci stěžovatelky se uvádí, že stěžovatelka kvůli obavám z konfliktu v zaměstnání "chtěla umřít", a proto užila osm tablet léku namísto jedné. Stěžovatelka to při příjmu k hospitalizaci nepopírala, sdělila pouze, že už "umřít nechce". Též v závěru zprávy se nachází rukou psaný diagnostický závěr, že stěžovatelka spolykala tablety "v sebevražedném úmyslu". Lékaři interního oddělení v trestním řízení shodně uváděli, že stěžovatelka byla hospitalizována po sebevražedném pokusu (záznamy o podání vysvětlení, č. l. 96 a 114 trestního spisu). Pouze jedna z lékařek se zmínila o tom, že jí stěžovatelka na přímý dotaz odpověděla, že si při předávkování léky nechtěla ublížit, avšak i tato lékařka se stěžovatelky ptala, zda "má v plánu znovu opakovat podobný akt, pro který byla hospitalizována", tedy zda se chce znovu pokusit o sebevraždu (záznam o podání vysvětlení, č. l. 89 trestního spisu). Také v propouštěcí zprávě vedlejší účastnice uvedla, že stěžovatelka byla hospitalizována po předávkování léky, což představovalo "suicidální pokus" (č. l. 35 trestního spisu). Dokonce i ve znaleckém posudku Fakultní nemocnice Olomouc, o který se obecné soudy jinak opíraly, se výslovně uvádí, že se stěžovatelka "pokusila o sebevraždu" požitím většího množství léku (č. l. 380 civilního spisu).
75. Vedlejší účastnice si tedy od počátku byla vědoma, že hospitalizuje stěžovatelku bezprostředně po sebevražedném pokusu (předávkování léky), opačný závěr obecných soudů je v extrémním rozporu s provedenými důkazy a porušuje čl. 36 odst. 1 Listiny.
76. Během hospitalizace se u stěžovatelky naopak (iv) nevyskytly sebevražedné myšlenky nebo výhrůžky. Lékařský personál interního oddělení se na takové myšlenky stěžovatelky opakovaně ptal, stěžovatelka uváděla, že myšlenky na sebevraždu nemá. Ústavní soud ovšem podotýká, že tato skutečnost má jen omezený význam, protože stěžovatelku nevyšetřil ani psychiatr, ani psycholog, který by mohl její stav odpovídajícím způsobem zhodnotit a konfrontovat jej s jejími tvrzeními (body 82 a 83 níže).
77. Konečně se u stěžovatelky během tří dnů hospitalizace (v) projevily známky duševního strádání, a to přinejmenším jednou. Ačkoliv stěžovatelka byla většinu druhého dne hospitalizace, tedy v sobotu, klidná, její stav se během večera změnil. Okolo 22:00 k ní musela být zavolána lékařka, neboť stěžovatelka začala tvrdit, že se nemůže "vrátit na postel, protože jí tam nasypaly síru, aby ji otrávily" (bod 10 výše). Po převlečení postele do ní sice stěžovatelka ulehla, ale lékařka její stav konzultovala s psychiatrem a na jeho doporučení jí podala injekčně lék na zklidnění. U stěžovatelky se tedy druhý den vyskytly bludné představy, že jí někdo nasypal na postel určitou látku, aby ji zabil, a kvůli jejímu psychickému stavu jí byla podána medikace na uklidnění.
78. Obecné soudy tento incident dostatečně nezohlednily a bagatelizovaly jeho povahu. Konstatovaly pouze, že se stěžovatelka bála "prášku na posteli", po převlečení postele "ulehla" a po aplikaci léku se "zklidnila a usnula" (bod 20 rozsudku okresního soudu). Vyslechnutá členka znalecké komise za Fakultní nemocnici Olomouc dokonce uvedla, že u stěžovatelky "nebyly významné nápadnosti v chování" a neklid stěžovatelky srovnávala se situací, kdy "pacienti protestují např. s ustláním lůžka" (č. l. 503 civilního spisu, citováno včetně jazykové nepřesnosti). Bludnou představu, že na posteli je nasypána síra, která má stěžovatelku zabít, s protestem proti ustlání lůžka srovnávat nelze. Důvodem tohoto nepřiléhavého zlehčení může být skutečnost, že Fakultní nemocnice Olomouc považovala příslušnou část zdravotní dokumentace za nečitelnou (č. l. 372 civilního spisu), takže ji v posudku nezohlednila. Ústavní soud však konstatuje, že relevantní pasáž této zdravotnické dokumentace, která je součástí spisu, je čitelná bez obtíží (záznam lékařky ve zdravotnické dokumentaci ze dne 28. 3. 2015, kopie na č. l. 196 trestního spisu).
79. Shrnuto, vedlejší účastnice věděla o psychických problémech stěžovatelky a o jejich závažnosti. Především však věděla, že stěžovatelku hospitalizuje bezprostředně po jejím pokusu o sebevraždu a kvůli němu.
80. Nejde o případ, kdy by se stav dotčeného jednotlivce zlepšil a po delší dobu u něj nebyly zaznamenány žádné varovné známky nasvědčující tomu, že si opět může ublížit. ESLP shledal, že odpovědná instituce nemohla vědět o skutečném a bezprostředním riziku sebevraždy, byl-li stav dotčené osoby stabilně dobrý po dobu několika týdnů, během nichž psychiatři neshledali žádné varovné projevy v chování (rozsudek velkého senátu ve věci Fernandes de Oliveira proti Portugalsku, § 127 až 131; rozsudek ve věci Hiller proti Rakousku ze dne 22. listopadu 2016 č. 1967/14, § 51 až 55; srov. rozsudek ve věci Keenan proti Spojenému království ze dne 3. dubna 2001 č. 27229/95, § 96, kde bylo klíčové, že v chování dotčené osoby se vyskytovala období "normálnosti" či přinejmenším období, kdy se dotčená osoba "byla schopna vyrovnat se stresem").
81. Posuzovaná věc je však odlišná. U stěžovatelky totiž žádné období zklidnění nenastalo. První den byla stěžovatelka přijata po sebevražedném pokusu. Hned druhý den večer se u ní projevily bludy a kvůli jejímu stavu jí musel být po telefonické konzultaci s psychiatrem podán uklidňující lék - že se stěžovatelka zklidnila a usnula, tedy mohlo být výsledkem působení tohoto léku. Vedlejší účastnice neměla žádný důvod předpokládat, že třetí den hospitalizace bude stav stěžovatelky stabilně dobrý a že se opět náhle nezhorší. Je vhodné nadto zmínit, že psychické onemocnění stěžovatelky se vyznačuje tím, že se jeho projevy mohou měnit ze dne na den, dokonce během několika hodin.
82. K závěru, že se stav stěžovatelky zlepšil a zvýšené riziko sebevraždy již odeznělo, by vedlejší účastnice navíc mohla dospět pouze po podrobném vyšetření stěžovatelčina psychického stavu kvalifikovaným odborníkem (rozsudek ESLP ve věci Haugen proti Norsku ze dne 15. října 2024 č. 59476/21, § 141, v němž navíc ESLP vyžadoval podrobné vyšetření u jednotlivce, který se dříve o sebevraždu nepokusil, na rozdíl od stěžovatelky).
83. Stěžovatelku však osobně nevyšetřil ani psychiatr, ani psycholog. Nebylo namístě spoléhat se na závěr lékařů interního oddělení a nelékařského personálu, že stěžovatelka s psychickým onemocněním již nemá sebevražedné myšlenky a pokus o sebevraždu nezopakuje. Lékař internista totiž "není kompetentní v dané situaci k posouzení psychického stavu pacienta [stěžovatelky]" (znalecký posudek z odvětví interna, č. l. 165 trestního spisu; srov. obdobně znalecký posudek Fakultní nemocnice Olomouc, podle něhož má internista kvalifikaci rozhodnout toliko o "naléhavosti psychiatrického vyšetření", č. l. 380 civilního spisu). Vedlejší účastnice si nadto byla vědoma, že stěžovatelku by psychiatr vyšetřit měl - hospitalizace stěžovatelky pokračovala i po uplynutí 24 hodin (tedy od sobotního rána) právě proto, že podle vedlejší účastnice nebylo namístě stěžovatelku z nemocnice propustit, dokud jí nevyšetří psychiatr.
84. Během hospitalizace stěžovatelky tedy existovalo skutečné a bezprostřední riziko, že stěžovatelka se znovu pokusí o sebevraždu. Vedlejší účastnice o tomto riziku přinejmenším měla vědět.
VI.3.b) Přijetí rozumných preventivních opatření
85. Ústavní soud se dále zabýval tím, zda vedlejší účastnice přijala rozumná preventivní opatření, aby zabránila dalšímu pokusu o sebevraždu. Tato povinnost, jak již bylo vyloženo, se týká i dobrovolných hospitalizací (bod 54 výše).
86. Úvodem Ústavní soud neshledává důvod zpochybnit závěr obecných soudů, že stav stěžovatelky nevyžadoval nasazení omezovacích prostředků podle § 39 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Ani stěžovatelka proti tomuto závěru nic nenamítala. Ve věci však bylo možné učinit jiná, méně restriktivní a invazivní opatření.
87. Prvním preventivním opatřením bylo zvýšené sledování stěžovatelky prováděné zdravotnickým personálem. Znalkyně z odvětví psychiatrie uvedla, že vzhledem k riziku sebevraždy by bylo nejlepší stěžovatelku sledovat neustále "přes průhledné sklo", nebylo-li to možné, pak co nejčastěji, "alespoň každých 5 minut" (č. l. 504 verte civilního spisu). I Fakultní nemocnice Olomouc, podle které vedlejší účastnice nemohla vědět o skutečném a bezprostředním riziku sebevražedného pokusu, se prostřednictvím pověřené zpracovatelky znaleckého posudku vyjádřila tak, že stěžovatelka měla být sledována "co 30 minut" (č. l. 502 verte civilního spisu). Zvýšené sledování pacientů, u nichž existuje riziko sebevraždy, je důležitým preventivním opatřením i podle odborné literatury a doporučených klinických postupů (Petr T. Řízení rizik na psychiatrických odděleních. Česká a slovenská psychiatrie. 2011, roč. 107, č. 2, s. 108; nebo např. doporučení a pokyny britského National Institute for Health and Care Excellence. Self-harm: Assessment, Management and Preventing Recurrence. 2022, s. 20 až 23, dostupné z https://www.nice.org.uk/guidance/ng225).
88. Kdyby stěžovatelka byla pod odpovídajícím zvýšeným dohledem - zejména pokud by ji personál sledoval bez přerušení - nemohla by být v nočních hodinách ponechána na chodbě oddělení bez dozoru; k sebevražednému pokusu skokem z okna by patrně nedošlo. Jde tedy o rozumné preventivní opatření. Jeho přijetí by neomezilo právo stěžovatelky nepřiměřeným způsobem.
89. Podle obecných soudů vedlejší účastnice "zvýšila ... observaci" stěžovatelky (bod 29 rozsudku okresního soudu). Toto zjištění je ale v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a to z následujících důvodů.
90. Je pravda, že podle lékařské zprávy o přijetí stěžovatelky k hospitalizaci měla být prováděna její "častá observace", tedy zvýšené sledování. Jeho intenzita nebyla přesně stanovena, k čemuž ovšem v praxi dochází často (Petr, T., op. cit., s. 108). V konečné propouštěcí zprávě, vyhotovené více než měsíc po stěžovatelčině sebevražedném pokusu, se k tomu uvádí, že stěžovatelka byla před svým skokem z okna přibližně každých 5 minut kontrolována sestrou (č. l. 35 trestního spisu).
91. Z dokazování v civilním řízení ovšem jednoznačně vyplynulo, že zvýšené sledování stěžovatelky ve skutečnosti neprobíhalo. Zdravotnická dokumentace žádné záznamy ze zvýšeného sledování stěžovatelky neobsahuje. Především ale zdravotní sestra, která měla společně s ošetřovatelkou službu v den stěžovatelčina sebevražedného pokusu skokem z okna, výslovně vypověděla: "Měly jsme ten večer práci s ostatními pacienty, takže konkrétně [stěžovatelku] jsme stále nesledovaly. Byly jsme rády, když jsme ji viděly na chodbě" (č. l. 301 civilního spisu).
92. Ústavní soud si je vědom, že pro vedlejší účastnici mohlo být obtížné zajistit odpovídající úroveň zvýšeného sledování stěžovatelky na interním oddělení. Jedna ze zdravotních sester v obecné rovině uvedla, stěžovatelka "vůbec neměl[a] na interním oddělení být" a měla by být "pod zvýšeným dohledem, ale při počtu pacientů, které máme na starosti, to v podstatě nejde" (č. l. 191 civilního spisu). Avšak pokud stěžovatelka nebyla schopna zajistit odpovídající dohled na interním oddělení, bylo namístě zvážit jiné opatření, a to přesun stěžovatelky jinam, jak bude rozebráno níže.
93. Vedlejší účastnice tedy nezajistila zvýšené sledování stěžovatelky, ačkoliv šlo o rozumné opatření k předejití jejího sebevražedného pokusu.
94. Druhým preventivním opatřením bylo od počátku hospitalizace umístit stěžovatelku na jiné než interní oddělení, nebo ji na takové oddělení později přesunout.
95. Psychiatrická oddělení poskytují péči pacientům s duševním onemocněním po sebevražedném pokusu, jako byla stěžovatelka. V obecné rovině proto musí být schopna zajistit odpovídající úroveň dohledu nad pacienty, u nichž hrozí pokus o sebevraždu, případně přijmout i jiná preventivní opatření. Psychiatrická oddělení jsou i zabezpečována proti nejčastějším metodám sebevražd, mezi které patří i skoky z výšek (Žaloudek, A. Sebevražedné jednání hospitalizovaných pacientů na českých psychiatrických lůžkových odděleních. Psychiatrie pro praxi. 2018, č. 2, s. 67 až 75). Přinejmenším zvýšený dohled by stěžovatelce bylo navíc možné zajistit i na jiném než psychiatrickém oddělení, například na oddělení intenzivní péče.
96. Proč byla stěžovatelka na počátku své hospitalizace vůbec umístěna na interní oddělení, není zřejmé. Již znalec z odvětví interna v trestním řízení výslovně upozorňoval na "zjevné nedostatky ve vlastní organizaci léčebné péče" u vedlejší účastnice. Jeden z nedostatků spatřoval v tom, že nebylo jasné, proč vůbec byla stěžovatelka umístěna na interní oddělení namísto oddělení intenzivní péče, kde by měla zajištěný "vyšší stupeň dohledu" (č. l. 167 trestního spisu).
97. Především však není jasné, proč stěžovatelka nebyla později přesunuta z interního na psychiatrické oddělení. Po 24 hodinách od začátku hospitalizace již nebyla další léčba stěžovatelky na interním oddělení potřebná (znalecký posudek z odvětví interna, č. l. 165 trestního spisu). Nejpozději v sobotu ráno tedy mohla být stěžovatelka přesunuta jinam, na interním oddělení však byla ponechána až do okamžiku sebevražedného pokusu v noci z neděle na pondělí.
98. Obsah spisu nadto naznačuje, že vedlejší účastnice mohla stěžovatelku v neděli dopoledne přesunout na své psychiatrické oddělení v jiném městě. V sobotu na tomto oddělení sice volná kapacita nebyla, ale z vyjádření vedlejší účastnice v trestním řízení plyne, že se jedno lůžko uvolnilo v neděli ráno (č. l. 170 a 171 trestního spisu, kde vedlejší účastnice vysvětluje rozpor mezi tvrzením svých lékařů, že lůžko volné nebylo, a vlastním zápisem o nežádoucí události, podle něhož volné naopak bylo).
99. Bez ohledu na to navíc vedlejší účastnice mohla zajistit převoz stěžovatelky na psychiatrické oddělení či do psychiatrické nemocnice jiného poskytovatele zdravotních služeb. Ze zjištění obecných soudů neplyne žádný důvod, pro který by to nebylo možné.
100. Místo přemístění či převozu stěžovatelky na odpovídající oddělení však vedlejší účastnice bez dobrého důvodu spoléhala na to, že stěžovatelka nebude svůj sebevražedný pokus opakovat. Lze tedy uzavřít, že vedlejší účastnice nepřijala rozumná opatření, aby předešla dalšímu sebevražednému pokusu stěžovatelky.
VI.3.c) Ke znaleckým posudkům
101. Ústavní soud závěrem považuje za vhodné se vyjádřit i ke způsobu, jakým obecné soudy v posuzované věci zacházely se znaleckými posudky. Předně je třeba zopakovat, že hodnocení, zda zdravotnické zařízení vědělo či mělo vědět o skutečném a bezprostředním riziku sebevražedného pokusu a zda přijalo rozumná opatření, aby tomuto pokusu předešlo, představuje právní posouzení věci, které je úkolem soudu. Soud nemůže právní posouzení věci přenášet na znalce, znalecký posudek může být toliko relevantním podkladem pro úvahy soudu (body 58 až 60 výše).
102. Obecné soudy vyšly především ze znaleckého posudku Fakultní nemocnice Olomouc, který se ale nevypořádává se všemi relevantními skutečnostmi. Zejména chybně uvádí, že u stěžovatelky se neobjevily významné nápadnosti v chování, ačkoliv v sobotu (druhý den hospitalizace) se u stěžovatelky vyskytly bludné představy, že jí někdo nasypal na postel určitou látku, aby ji zabil, a že stěžovatelce musel po telefonické konzultaci s psychiatrem být podán uklidňující lék (body 77 až 78 výše). Stejně tak se tento posudek nevypořádává s tím, že vedlejší účastnice ve skutečnosti nevykonávala nad stěžovatelkou zvýšený dohled (bod 91 výše), a nevysvětluje ani to, proč stěžovatelka nebyla od počátku umístěna na jiné oddělení, případně proč nebyla přemístěna ještě v neděli během dne (body 94 až 100 výše). S těmito skutečnostmi se nevypořádává ani přechozí psychiatrický znalecký posudek MUDr. Jana Kolomazníka, vyhotovený v trestním řízení. I tento posudek opomíjí, že se u stěžovatelky objevily bludné představy, že jí chce někdo zabít látkou rozsypanou na posteli. Navíc vychází z toho, že stěžovatelka byla před skokem z okna co 5 minut kontrolována sestrou (č. l. 180 trestního spisu). V civilním řízení bylo ale prokázáno, že stěžovatelka nebyla pod zvýšeným dohledem (bod 91 výše). Znalecké posudky pochopitelně nemohou reagovat na pozdější skutková učiněná v řízení. Nic to ale nemění na tom, že se oba uvedené znalecké posudky nevypořádávají se všemi relevantními skutečnostmi a nejsou přesvědčivým podkladem pro posouzení, zda vedlejší účastnice měla vědět o riziku sebevraždy a zda učinila rozumná opatření, aby takovému pokusu předešla.
103. Naopak znalecký posudek MUDr. Michala Šenkyříka, vyhotovený rovněž již v trestním řízení, popsal "zjevné nedostatky" v organizaci léčebné péče u vedlejší účastnice (bod 96 výše, č. l. 167 trestního spisu). Podle odborného vyjádření MUDr. Tomáše Turka měla být stěžovatelka s ohledem na "halucinace a stav neklidu" (v sobotu večer) převezena k psychiatrickému vyšetření, rizika spojená s převozem byla "minimální" (č. l. 419 civilního spisu). Rovněž podle psychiatrického znaleckého posudku MUDr. Olgy Sloukové měla být stěžovatelka psychiatricky vyšetřena, navíc znalecký posudek kritizuje, že zdravotní personál nedodržel pokyn k časté observaci stěžovatelky, který dala lékařka při jejím příjmu k hospitalizaci (č. l. 463 civilního spisu). Tyto závěry znalců potvrzují, že vedlejší účastnice nepřijala rozumná opatření, aby předešla dalšímu sebevražednému pokusu stěžovatelky. Obecné soudy se měly s těmito závěry znalců vypořádat při vlastním právním posouzení věci.
VI.3.d) Shrnutí
104. Ústavní soud shrnuje, že pokud zdravotnické zařízení ví nebo má vědět o skutečném a bezprostředním riziku, že se jednotlivec hospitalizovaný v souvislosti se svým duševním onemocněním pokusí o sebevraždu, je povinno přijmout rozumná preventivní opatření, aby takovému pokusu předešlo.
105. Vedlejší účastnice měla vědět o tom, že u stěžovatelky existuje skutečné a bezprostřední riziko zopakování sebevražedného pokusu. Navzdory tomu vedlejší účastnice nepřijala rozumná opatření, aby takovému pokusu předešla. Zejména nezajistila zvýšený dohled nad stěžovatelkou, ani stěžovatelku neumístila na jiné než interní oddělení, kde by taková opatření byla přijata. Z dosavadního dokazování před obecnými soudy přitom nevyplývá, že by nebylo v možnostech vedlejší účastnice zajistit zvýšený dohled nad stěžovatelkou nebo stěžovatelku přemístit na jiné oddělení či do jiného zdravotnického zařízení.
106. Obecné soudy při svém hodnocení věci nezohlednily pozitivní závazky plynoucí z práva život, a tím porušily toto základní právo stěžovatelky. Obecné soudy navíc porušily i základní právo stěžovatelky na soudní ochranu. Jejich skutkové závěry, že stěžovatelka popírala, že se předávkovala lékem v sebevražedném úmyslu, a že vedlejší účastnice nad ní během hospitalizace vykonávala zvýšený dohled, jsou totiž v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Vedlejší účastnice naopak věděla, že přijímá stěžovatelku k hospitalizaci po sebevražedném pokusu, a přesto nezajistila zvýšený dohled nad stěžovatelkou.
107. Zabývat se námitkou stěžovatelky o neúplnosti zdravotnické dokumentace a obrácení důkazního břemene by v tuto chvíli bylo nadbytečné. Stěžovatelka bude mít možnost tuto námitku vznést v dalším řízení před obecnými soudy.
VII.
Závěr
108. Obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily pozitivní závazky plynoucí ze základního práva stěžovatelky na život podle čl. 6 odst. 1 Listiny a základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
109. Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zrušil napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. prosince 2025
Josef Fiala v. r.
předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Josefa Fialy k výrokům a odůvodnění nálezuve věci sp. zn. IV. ÚS 2949/23
V souladu s § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podávám odlišné stanovisko k výrokům a odůvodnění nálezu ve věci sp. zn. IV. IV. ÚS 2949/23:
1. Podle mého názoru nebyly napadenými rozhodnutími obecných soudů porušeny pozitivní závazky plynoucí z práva stěžovatelky na život podle čl. 6 odst. 1 Listiny a ani stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z připojených spisů se podává, že obecné soudy se podrobně zabývaly skutkovou stránkou věci, správně ji posoudily, vše řádně odůvodnily, přijaly adekvátní právní závěry. Napadená rozhodnutí vycházejí ze zjištění obsažených ve znaleckých posudcích, podle nichž vedlejší účastnice postupovala lege artis, tedy podle "pravidel umění lékařského" (srov. str. 25., první odrážka, znaleckého posudku MUDr. Michala Šenkyříka a str. 13. znaleckého posudku MUDr. Jana Kolomazníka, založených v trestním spise, jakož i str. 17. znaleckého posudku Fakultní nemocnice Olomouc vyžádaného v civilním řízení). Proto považuji za ústavně souladný právní závěr obecných soudů, že vedlejší účastnice neporušila tzv. zakročovací povinnost upravenou v § 2901 občanského zákoníku (bod 25. a násl. odůvodnění rozsudku okresního soudu, bod 24. odůvodnění rozsudku krajského soudu)
3. Z uvedených důvodů měla být stěžovatelčina ústavní stížnost odmítnuta [podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] pro její zjevnou neopodstatněnost, ev. nálezem zamítnuta (podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) pro její nedůvodnost.
V Brně 2. prosince 2025
Josef Fiala