48. A právě nyní vstupují do "hry" závěry k částečnému zániku zajištěných pohledávek a jeho vlivu na existenci zástavního práva (viz část VI. A. 2. shora). Zánik části zajištěného dluhu nepůsobí zánik zástavního práva. Je tomu proto, že zástavní právo zajišťuje dluh až do jeho úplného uspokojení. V tom se mj. odráží významný princip zástavního práva - princip nedělitelnosti zástavní odpovědnosti. V nynějším případě zanikla v důsledku kasačního rozsudku jen část dlužné daně, jmenovitě daňové penále za únor 2006 ve výši 0,734 mil. Kč. Zbývající dlužná daň (cca 6,433 mil. Kč) však zůstala nedotčena. Původní výše dlužné daně se tedy snížila o zhruba jednu desetinu. Ústavní soud proto nesouhlasí se stěžovatelčinou námitkou, že v její věci neexistuje zajištěný daňový dluh coby zákonný předpoklad pro zřízení a trvání zástavního práva. Existuje, ale v nižší částce.
49. Ústavní soud se proto dále zaměřil na otázku, zda je zřízené zástavní právo ve stávající podobě nepřiměřené okolnostem případu, tj. zda tu existuje zjevný nepoměr mezi hodnotou zajištění a výší zajištěného dluhu. Podle Ústavního soudu tomu tak není. I po částečném zániku musí stěžovatelka stále uhradit 6,433 mil. Kč, tedy zhruba 90 % původní výše dlužné daně. Zajištěná daň tedy nezanikla v její podstatné části, ale naopak jen v jedné desetině. V takovém případě ale nebylo třeba, aby se daňové orgány, případně správní soudy důkladněji zabývaly, zda dlužná daň není přezajištěna (srov. bod 39 shora). Již tato skutečnost naznačuje, že sporné rozhodnutí o zřízení zástavního práva ústavně obstojí. Stěžovatelka ostatně v tomto směru nic nenamítá ani nenabízí žádné argumenty, proč sporné rozhodnutí o zřízení zástavního práva je nepřiměřeným zásahem do jejích základních práv.
50. Nejvyšší správní soud vskutku pochybil, přesto není namístě jeho rozsudek zrušit. Třeba též zvážit, v jaké míře obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do ústavně chráněných práv jednotlivců. Pokud je zásah do základních práv toliko formální, zpravidla není důvod pro zrušení jejich rozhodnutí (takto nález ze dne 9. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 3287/23, bod 22; v širších souvislostech též nález ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 306/24, body 37 až 41). A nynější věc je právě takovým příkladem, kdy ve výsledku vadný postup správního soudu do práv stěžovatelky zasáhnout nemohl.
VII.
Závěr
51. Nejvyšší správní soud musel při přezkumu rozhodnutí podmíněného (rozhodnutí o zřízení zástavního práva) zohlednit výsledek jiného, věcně souvisejícího soudního řízení, jmenovitě rozsudek, který ve výsledku zrušil část dlužné daně (rozhodnutí podmiňujícího). Protože tak Nejvyšší správní soud neučinil, pochybil.
52. Přesto Ústavní soud napadený rozsudek nezrušil. K tomu ho vedly následující okolnosti. Zaprvé, i když zanikne část dlužné daně, dříve zřízené zástavní právo nezanikne, zůstává. Zadruhé, v důsledku zrušení podmiňujícího rozhodnutí zanikla jen jedna desetina z celkové výše dlužné daně. Zatřetí, již jen proto částečný zánik dlužné daně nevyvolal zjevný nepoměr mezi hodnotou zajištění (motorovými vozidly) a novou výší dlužné daně. Byť Nejvyšší správní soud pochybil, náprava tohoto pochybení by se nemohla v žádném myslitelném případě projevit v jiném než opět zamítavém rozsudku Nejvyššího správního soudu. Faktickým důsledkem kasačního zásahu Ústavního soudu by bylo jediné: lépe odůvodněné, přesto zamítavé soudní rozhodnutí.
53. Ústavní soud proto ústavní stížnost zamítl (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 23. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu