39. Nejvyšší soud shledal nedostatky též ve vyjádření skutkových okolností podle soudů nižších stupňů naplňujících jednotlivé znaky skutkových podstat vytýkaných přečinů. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nelze ani orientačně zjistit, kdy a za jakých okolností k jednání naplňujícímu přečin vydírání mělo dojít, případně zda se tak stalo opakovaně. Vymezeno je pouze rámcově období přibližně jednoho a půl roku, v němž mělo k jednání dojít. Za této situace není jednoznačně vyjádřeno, co soudy nižších stupňů rozumí nucením k opomenutí kontaktování policie, když bylo zjištěno, že stěžovatelka policii kontaktovala v souvislosti se spory s vedlejším účastníkem opakovaně (a totéž vůči stěžovatelce učinil vedlejší účastník).
40. Podle Nejvyššího soudu nevykazuje znaky týrání ani pohrůžky těžkou újmou (§ 175 odst. 1 trestního zákoníku) ani požadavek vedlejšího účastníka, aby syn zůstal v jeho péči. Vedlejší účastník pronesl hrozby "vyhozením" stěžovatelky "na ulici" či "z bytu", nicméně závažnost újmy spojené s případným uskutečněním hrozeb byla snížena tím, že je majitelkou bytu v P. a domu v okrese N., tedy měla i po odchodu od vedlejšího účastníka zajištěné jiné možnosti bydlení, které využila. Rovněž výhrůžka rozbitím houslí nebyla podle Nejvyššího soudu věrohodná, neboť vedlejší účastník - přestože stěžovatelce v afektu rozbil mobilní telefon - takové výhrůžky nikdy nerealizoval již proto, že si byl vědom, že by se dopustil úmyslného trestného činu, kde by byla důkazní situace - oproti posuzované věci - jednoznačná. Nejvyšší soud dále konstatoval, že partnerský vztah stěžovatelky a vedlejšího účastníka byl charakterizován závažnými rozpory, stresy, urážlivými výroky a hádkami, které však nikdy ani u jednoho z nich nevyústily ve skutečně vážné fyzické napadení (i přes oboustranné výhrůžky zabitím) nebo způsobení vážné škody na majetku. Podle Nejvyššího soudu je třeba se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 trestního zákoníku dovodit, že okruh skutkových okolností, které naplňují zákonné znaky trestných činů souvisejících s rodinnými vztahy, je třeba hledat v okolnostech vykazujících výrazně vyšší míru závažnosti nad rámec obvyklých neshod, rozmíšek, slovních a fyzických napadení, urážek, výhrůžek, schválností apod.
41. Stěžovatelka poukazuje na rozsudky ESLP, nicméně Ústavní soud má za to, že se jejich nosným důvodům Nejvyšší soud nezpronevěřil. Některá jednání v níže uvedených rozsudcích jsou již jen svou povahou s nyní tvrzeným skutkem nesouměřitelná, jiná jsou sice akty domácího násilí, opět však svou intenzitou a charakterem nesrovnatelná s tím, co tvrdí stěžovatelka.
42. Rozsudek ESLP ve věci Costello-Roberts v. Spojené království se týkal tělesného trestu uděleného dítěti v soukromé internátní škole. Podle ESLP nedošlo k porušení čl. 3 Úmluvy, protože trest nebyl natolik závažný, aby byl považován za ponižující zacházení.
43. Rozsudek ve věci M. C. v. Bulharsko se odvíjel z případu stěžovatelky, která byla coby nezletilá opakovaně znásilněna dvěma muži. Nebránila se fyzicky kvůli strachu a šoku, pouze slovně dala najevo nesouhlas. Bulharské státní orgány zastavily trestní stíhání s odůvodněním, že oběť neprokázala "aktivní odpor" (např. fyzickou obranu nebo křik). Tento přístup vycházel z tehdejšího bulharského práva, které vyžadovalo pro prokázání znásilnění důkaz násilí nebo hrozby. ESLP shledal porušení čl. 3 a 8 Úmluvy, konstatoval, že státní orgány mají pozitivní povinnost chránit oběti sexuálního násilí i bez fyzického odporu, a zdůraznil, že souhlas je klíčový a znásilnění nastává, proběhlo-li bez dobrovolného souhlasu, a to i bez násilí.
44. ESLP se v rozsudku ve věci Opuz v. Turecko zabýval případem, kdy stěžovatelka čelila dlouhodobému a závažnému domácímu násilí od svého manžela, které bylo namířeno proti ní i její matce. Jednání zahrnovalo opakované fyzické útoky (např. bití, najíždění automobilem, pokus o uškrcení), výhrůžky smrtí a intenzivní obtěžování, závažné ublížení na zdraví a nakonec i vraždu matky stěžovatelky, kterou stěžovatelčin manžel zastřelil. Stěžovatelka i její matka opakovaně upozorňovaly státní orgány na násilí a hrozby, ale turecké státní orgány byly pasivní a neochránily je. Některá trestní řízení byla zastavena, protože obě poškozené svá podání vzaly zpět, což bylo v té době v Turecku ve srovnatelných případech nikoli výjimečné. ESLP konstatoval, že státní orgány selhaly v ochraně práv stěžovatelky a její matky a došlo k porušení čl. 2, 3 a 14 Úmluvy. V této věci tedy šlo o domácí násilí, spojené však se závažnými fyzickými útoky násilníka proti obětem.
45. Východiska rozsudku ESLP ve věci Eremia v. Moldavsko spočívají v tom, že stěžovatelka čelila dlouhodobému domácímu násilí od svého manžela, který byl policistou. Ten ji opakovaně fyzicky napadal, často před jejich dvěma dcerami, což mělo negativní dopad i na jejich psychický stav. Šlo o opakované fyzické napadání stěžovatelky jejím manželem, který byl policistou. Násilí zahrnovalo bití (některé útoky přímo před jejich dcerami), urážky a psychické týrání. Manžel často přicházel domů opilý a napadal ji; některé útoky byly natolik vážné, že stěžovatelka musela vyhledat lékařskou pomoc. Následky zahrnovaly nejen fyzická zranění, ale i závažné psychické utrpení a úzkost, která byla podle soudu natolik intenzivní, že představovala nelidské zacházení podle čl. 3 Úmluvy. Dcery byly traumatizovány tím, že byly svědky násilí na matce a samy čelily verbálním útokům. Přestože stěžovatelka opakovaně žádala o pomoc státní orgány, ochranná opatření byla neúčinná - manžel je opakovaně porušoval a státní orgány proti němu nezasáhly efektivně. Policisté dokonce stěžovatelku odrazovali od podání trestního oznámení s tím, že by to mohlo poškodit budoucnost jejích dcer. Podle ESLP došlo k porušení čl. 3, 8 a 14 Úmluvy.
46. ESLP v rozsudku ve věci Vučković v. Chorvatsko posuzoval věc, kdy stěžovatelka, zdravotní sestra, byla opakovaně napadána svým kolegou, řidičem sanitky, který ji opakovaně osahával, pokoušel se ji přinutit k sexuálnímu styku a vyhrožoval jí ztrátou zaměstnání, jestliže by incidenty oznámila. Kvůli útokům musela stěžovatelka nastoupit pracovní neschopnost kvůli zranění ruky a později trpěla posttraumatickou stresovou poruchou. Pachatel byl původně odsouzen k 10 měsícům odnětí svobody, ale odvolací soud trest změnil na obecně prospěšné práce s odůvodněním, že od skutku uplynula delší doba a pachatel nespáchal další trestnou činnost. ESLP konstatoval, že stát nesplnil svou povinnost účinně chránit práva stěžovatelky a přiměřeně reagovat na závažné sexuální násilí, čímž došlo k porušení čl. 3 a 8 Úmluvy.
47. V rozsudku ve věci M. G. v. Litva ESLP posuzoval sexuální napadení nezletilého stěžovatele. Stěžovatel, tehdy nezletilý, byl v roce 2014 napaden partnerem své tety, který ho udeřil a vyhrožoval mu znásilněním. Stěžovatel musel podstoupit opakovaná lékařská a psychologická vyšetření, která podle ESLP představovala riziko sekundární viktimizace a dalšího traumatu, což bylo v rozporu s povinností státu chránit zvlášť zranitelnou oběť. Pachatel byl později odsouzen za pokus o sexuální napadení nezletilého, ale dostal pouze tříletý podmíněný trest odnětí svobody. Stěžovatel poukazoval na délku řízení (trvalo téměř šest let) a na příliš mírný trest pro pachatele. ESLP zdůraznil potřebu přísných a odstrašujících trestů za sexuální delikty páchané na dětech a zároveň požadavek minimalizovat další trauma obětí během vyšetřování a soudního řízení, a dovodil, že došlo k porušení čl. 3 Úmluvy.
48. Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatelkou odkazovaná judikatura ESLP se týká věcí s výrazně odlišným skutkovým základem, kdy domácího násilí bylo posuzováno ve věcech Eremia v. Moldavsko a Opuz v. Turecko, v níž ovšem tamní stěžovatelky čelily psychickému a zejména fyzickému násilnému jednání podstatně vyšší intenzity.
49. Obdobné závěry lze uplatnit také vůči dalším rozsudkům ESLP vztahujícím se k problematice domácího násilí, na které stěžovatelka nepoukazuje.
50. Ústavní soud v této souvislosti připomíná nejprve rozsudek ESLP ze dne 9. 7. 2019 ve věci Volodina v. Rusko, stížnost č. 41261/17. Stěžovatelka čelila řadě fyzických útoků (byla opakovaně bita pěstmi do hlavy a těla, byla škrcena, což vedlo k ohrožení jejího života, útoky měly za následek zranění, která vyžadovala lékařské ošetření a v jednom případě i hospitalizaci, a stěžovatelka v důsledku fyzického násilí utrpěla spontánní potrat) i psychickému nátlaku a šikaně (pachatel stěžovatelku opakovaně sledoval, včetně použití GPS zařízení k monitorování jejího pohybu, vyhrožoval jí smrtí a ublížením, vyhrožoval také jejímu synovi, zveřejnil její intimní fotografie bez jejího souhlasu na internetu, čímž ji veřejně ponížil, opakovaně jí telefonicky i osobně obtěžoval, pronásledoval ji i po změně bydliště a identity, a poškozoval její osobní věci a majetek, například poškodil brzdy jejího automobilu). Ruské státní orgány opakovaně odmítaly zahájit trestní stíhání nebo poskytovat ochranu, i přes závažnost a opakovanost útoků. Policie často bagatelizovala situaci, označovala ji za "soukromý spor" nebo "partnerskou hádku". Stěžovatelka musela několikrát měnit bydliště a identitu, aby unikla násilí, ale ani to jí nezajistilo ochranu. ESLP konstatoval, že ruské právo a tamní praxe státních orgánů neposkytují ženám účinnou ochranu před domácím násilím, a dovodil, že došlo k porušení čl. 3 a 14 Úmluvy.
51. ESLP v rozsudku ze dne 20. 2. 2024 ve věci A. E. v. Bulharsko, stížnost č. 53891/20, shledal porušení čl. 3 a 14 Úmluvy. V § 91 uvedl, že zacházení dosáhlo prahové hodnoty závažnosti, která se vyžaduje pro uplatnění čl. 3, a to z následujících důvodů. Lékařská zpráva o stavu stěžovatelky po incidentu zaznamenala četné hematomy na obličeji, krku a končetinách a dospěla k závěru, že zranění mohla být způsobena způsobem, který stěžovatelka popsala, a způsobila jí bolest a utrpení. Stěžovatelka měla na krku stopy, které podle jejího tvrzení vznikly v důsledku pokusu jejího dospělého přítele uškrtit ji. V té době jí bylo patnáct let, byla pravděpodobně ve stavu fyzické a emocionální zranitelnosti a byla závislá na svém údajném agresorovi a za daných okolností mohla kromě bolesti a utrpení zaznamenaných v lékařském potvrzení prožívat i vážné zastrašování a stres.
52. V rozsudku ze dne 12. 6. 2008 ve věci Bevacqua a S. v. Bulharsko, stížnost č. 71127/01, ESLP hodnotil námitky stěžovatelky, která byla opakovaně fyzicky napadána svým manželem (bití, údery, zranění v obličeji, na ruce a na boku, doložené lékařskými zprávami). Byla vystavena i psychickému násilí, konkrétně výhrůžkám, zastrašování, konfliktním situacím při střídavé péči o syna, omezování kontaktu s dítětem, nucenému střídání péče, opakovaným incidentům v přítomnosti syna, který byl těmito událostmi negativně ovlivněn. Bulharské orgány činné v trestním řízení podle závěrů ESLP opakovaně nezasáhly účinně, neboť policie a prokuratura označily násilí za "soukromou záležitost", odmítly zahájit trestní stíhání a odkázaly stěžovatelku na řízení ve věcech občanskoprávních, a soudy nečinily včasná opatření ohledně péče o dítě. ESLP konstatoval porušení čl. 8 Úmluvy, protože bulharské orgány neposkytly stěžovatelce a jejímu synovi účinnou ochranu před násilím a neadekvátně reagovaly na její žádosti o pomoc, nicméně dospěl k závěru, že špatné zacházení se stěžovatelkou a jejím synem nedosáhlo takové intenzity, která by zakládala porušení čl. 3 Úmluvy.
53. V již zmíněném rozsudku ESLP ve věci A. v. Chorvatsko (porušení čl. 8 Úmluvy), vyplývá, že stěžovatelka byla opakovaně vystavena fyzickému násilí ze strany manžela (bití, kopání, údery do hlavy, obličeje a těla, způsobující modřiny a zranění). Byla též vystavena psychickému násilí, a to vážným výhrůžkám smrtí, verbálním urážkám a ponižování, stalkingu, obtěžování i po rozchodu, včetně najímání soukromého detektiva, aby zjistil její adresu. Manžel často násilí páchal před jejich společným dítětem, proti kterému se v některých případech obrátilo násilí. Stěžovatelka opakovaně žádala o ochranná opatření a soudní zákaz styku, ale státní orgány reagovaly pomalu nebo neúčinně, ochranná opatření nebyla dostatečně vynucována.
54. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Právní názor Nejvyššího soudu v obou napadených rozhodnutích není svévolný ani jinak neústavní, vyžadující zásah Ústavního soudu. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně usnesení městského soudu ze dne 21. 6. 2023 č. j. 44 To 156/2023-3241 a rozsudku obvodního soudu ze dne 21. 2. 2023 sp. zn. 6 T 71/2019) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu), protože nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv, jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
55. Návrh stěžovatelky, aby bylo řízení o této ústavní stížnosti přerušeno, a to do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/24 (Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 19. 3. 2025), sdílí osud ústavní stížnosti a zvláštního výroku není třeba (srov. usnesení ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 113/16).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu