10. Lze také poukázat na bod 45 nálezu sp. zn. I. ÚS 1238/23, v němž se se vykládá ustálené chápání záruk řádného procesu v judikatuře Ústavního soudu; samotná skutečnost, že ústavní pořádek neobsahuje výslovné znění určité procesní zásady nebo že určitý procesní postup neobsahuje ani zákon, bez dalšího neznamená, že se v konkrétních podmínkách věci nemůže jednat o porušení garancí řádného procesu (překvapivá rozhodnutí, nezasílání návrhů k vyjádření, přezkoumatelnost, opomenuté důkazy apod.). Ostatně ani zásada zákazu reformationis in peius v trestním řízení není vyjádřena v ústavním pořádku; přesto k ní existuje bohatá judikatura Ústavního soudu. Uvedeným důvodem stanoviska (rozpornou judikaturou) by bylo možné popřít dosavadní judikaturu téměř ke všem aspektům řádného procesu; lidskoprávní dokumenty záměrně u garancí řádného procesu obsahují „gumová ustanovení“, která se mají uvádět v život.
11. Opačný závěr (zastávaný stanoviskem) dále vede k jakési formě paternalismu, kdy odvolací soud na úkor jediného procesně aktivního účastníka řízení hájí zájmy protistrany. Vychází-li stanovisko z teze, že náklady (samy o sobě) nemají žádný ústavněprávní rozměr, proč je tedy v pořádku, že by měl odvolací soud aktivně hlídat jejich správnost bez této náležité procesní aktivity? Větší toleranci k existenci „špatných“ nákladových výroků přitom nasvědčuje také zmiňované vyloučení nákladové problematiky z působnosti dovolacího soudu. To rovněž ukazuje na určitou nesystematičnost stanoviska. V nynějším kontextu totiž nejde ani tak o náklady, jako spíše o otázku role a aktivity soudu ve stávajícím systému, tedy spíše o organické ústavní právo. Na to je třeba se zaměřit. Jak samo stanovisko zdůrazňuje, jde o vztah dvou osob soukromého práva v rovném postavení a pravomoci soudu vůči nim. To (a nic jiného) bylo důvodem k přijetí překonávaných nálezů. Nemá jít a nejde o žádný doktrinální obrat, revoluci, jde o aplikaci postupně utvářející se judikatury na základě principů, které se zde 30 let respektují. To naopak návrh stanoviska je otočkou o 180 stupňů.
12. Stanovisko se nezabývá ani skutečnou podstatou zásady zákazu reformationis in peius. V překonávaných nálezech skutečně nejde o její bezmyšlenkovité použití jako zásady trestního práva v jiném odvětví právního řádu. Tato zásada má svůj význam ve všech řízeních, ve kterých má účastník řízení volbu (autonomii), zda opravný prostředek podá či nikoli. Jde o svobodu jeho odvolacího práva. To není kontext vlastní jen trestnímu právu (dokonce si dovolíme tvrdit, že je daleko více vlastní civilnímu procesu, než řízení trestnímu, které je jinak s výjimkou opravných prostředků ovládáno zásadami oficiality a obžalovací). Ostatně sám návrh na to upozorňuje, mimo jiné s ohledem na zahraniční právní úpravu (srov. již zmíněné body 25 až 27 stanoviska), což potvrzuje také analýza zpracovaná analytickým odborem Ústavního soudu (A 2023-6-PŠ Reformatio in peius v rozhodování o nákladech civilního řízení).
13. Závěr, že se tato zásada uplatňuje (běžně) i v jiných odvětvích, zmiňuje již nález sp. zn. I. ÚS 1238/23 v bodech 23 až 32, nehledě na nález sp. zn. III. ÚS 87/99. Ve správním právu jde také o nález sp. zn. IV. ÚS 1642/21 a v něm citované prameny (body 33 až 35). Mělo se tedy hodnotit, v jakém kontextu se nacházeli stěžovatelé ve věcech překonávaných nálezů a v původní věci u stanoviska, a uvědomit si, jaká je role odvolacího soudu v občanském soudním procesu vůči účastníkům řízení, co je a co není vůči nim „fér“ a jak je to v tomto kontextu s rovností účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. To je podle našeho názoru podstatou garancí spravedlivého (řádného) procesu podle třicetileté judikatury Ústavního soudu. Podle našeho názoru není důvod, aby tomu bylo při rozhodování o nákladech řízení jinak.
14. Nepochybujeme, že uvedená zásada má v základních rysech interpretační význam ve všech oblastech práva, přestože jde primárně o zásadu ovládající trestní právo, a je třeba k ní přihlédnout i při hodnocení účinnosti opravných prostředků. Uvedená zásada totiž v obecné rovině slouží jako procesní záruka, aby rozhodnutí mohla být předložena k přezkumu bez obav, že postavení osoby, v jejíž prospěch je opravný prostředek předložen, se tím zhorší [viz nález ze dne 5. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2355/12 (N 184/67 SbNU 225) a nález ze dne 29. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1642/21]. Stanovisko se tedy také náležitě nevypořádává se zásadou jednoty a bezrozpornosti právního řádu.
15. Tomu, že uvedená zásada není civilnímu procesu nijak cizí, svědčí kromě pramenů odkazovaných v dřívější nálezové judikatuře také určitá část komentářové literatury (kterou ovšem stanovisko neuvádí, ani se s ní nevypořádává), která přiléhavě vysvětluje stav současné koncepce role odvolacího soudu a podoby znění občanského soudního řádu: „Je zapotřebí připomenout, že veškeré problémy týkající se rozsahu suspenzivního účinku se váží především ke konstrukci zavedené původním zněním občanského soudního řádu, který ukládal odvolacímu soudu přezkoumávat rozhodnutí v celém rozsahu (bez ohledu na návrhy stran), přičemž právní moc odkládal jenom ohledně výroků o právech se samostatným skutkovým základem. Koncepce štěpení práva měla za této situace fakticky suplovat nedostatek výslovného zákazu reformace in peius. Za současné právní úpravy takové konstrukce již není třeba: vázanost odvolacího soudu rozsahem odvolání vyplývá z § 212. Tomuto pravidlu je namístě přizpůsobit rovněž interpretaci § 206: suspenzivní účinky podle tohoto náhledu mohou nastat jenom v rozsahu, v jakém bylo prvostupňové rozhodnutí napadeno. Do budoucna však bude nezbytná novelizace občanského soudního řádu tak, aby v něm bylo jednoznačně vyjádřeno pravidlo, že suspenzivní účinky nastávají pouze v rozsahu odvolacích návrhů, a stejně tak i zákaz reformace in peius (k prvému srov. § 466 civilního řádu soudního z roku 1895, k druhému § 497 odst. 3 téhož předpisu, resp. po novele provedené zák. č. 105/1947 Sb. § 496 odst. 3)“ [srov. výklad k § 206, potažmo § 212 o. s. ř., DAVID L., IŠTVÁNEK F. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. a II. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2009, viz poznámku pod čarou č. 435].
16. Uvedená pasáž rovněž souvisí s tím, že zajisté přezkoumával-li by Ústavní soud zákon, který by koncepci odvolacího řízení koncipoval jinak, patrně by bylo možné se přiklonit k závěru, že právní úprava je racionální, sleduje legitimní cíl a je mu přiměřená, tedy Ústavní soud by zde byl zdrženlivější. Přirozeně by za této situace respektoval, že se zákonodárce přiklonil k nějakému řešení civilního procesu (omezenější či neomezenější role odvolacího soudu). V takové situaci však nyní nejsme; zákon byl původně nějak koncipován, ale za léta jeho účinnosti a obrovské množství, často nesystémových, novelizací je občanský soudní řád prostě méně přehledný, a proto současné znění zákona z hlediska zásad ovládajících současné sporné občanské soudní řízení na určitou situaci nedává jednoznačnou odpověď. Tuto odpověď z hlediska ústavně konformního výkladu dávaly překonávané nálezy.
17. Jde-li pak o ve stanovisku zmíněnou (a správně dovozenou) oporu dispoziční zásady v ústavní garanci autonomie vůle stran a z toho plynoucí omezené možnosti ingerence veřejné moci do řešení soukromoprávních sporů (jde o horizontální vztahy), klade ji stanovisko do protikladu se zájmem na správnosti rozhodnutí a zájmy na rychlosti i hospodárnosti řízení (bod 20 stanoviska). To je ovšem vzhledem k povaze sporného civilního řízení přinejmenším diskutabilní, neboť i podle judikatury Ústavního soudu se v něm uplatňuje zásada vigilantibus iura scripta sunt (zákony jsou psány pro bdělé), se kterou se také stanovisko nijak nevypořádává. Podle této zásady je každý účastník odpovědný za průběh řízení a uplatňování svých práv a oprávněných zájmů (což předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici). Proto není opodstatněná aktivita soudu v zájmu jiného účastníka tehdy, neprojevil-li k tomu svoji vůli.
18. Podle bodu 20 nálezu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 42/08 (N 90/53 SbNU 159, č. 163/2009 Sb.) je smyslem a účelem civilního práva procesního poskytovat ochranu subjektivním soukromým právům, tj. veřejné občanské procesní právo slouží soukromému právu hmotnému, a neplní-li tento svůj úkol, ztrácí svůj význam. Dispoziční zásada představuje specifické promítnutí soukromoprávní autonomie vůle do oblasti civilního procesu. Význam zásady dispoziční pro sporné občanské řízení Ústavní soud dále akceptoval například v nálezech ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 38/05 (N 187/38 SbNU 511) či ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 40/18 (N 138/100 SbNU 512, č. 327/2020 Sb.), byť zde nikoli jako zásadu bez dalšího ústavní. Nelze však popřít, že zásada dispoziční je v civilním sporném řízení ustáleně chápána jako klíčová zásada tohoto řízení, která je v procesním kontextu vyjádřením principu ochrany autonomie vůle a odpovědnosti jednotlivce za prosazení vlastních právních zájmů. Nelze proto bezdůvodně postupovat v rozporu s touto zásadou.
19. K tomu považujeme za potřebné poukázat na nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 87/99 (N 100/15 SbNU 31). Podle něj je jednou ze základních zásad občanského soudního řízení, jíž je toto řízení ovládáno, zásada dispoziční. Zásada oficiality ve vztahu k zásadě dispoziční je výjimkou, jejíž uplatnění je opodstatněno zejména důvody ochrany práv účastníků řízení, nebo ochrany veřejného zájmu. Uplatnění prvků zásady oficiality (vždy) směřuje výlučně k ochraně práv účastníků řízení nebo veřejného zájmu. Její uplatnění tak musí mít své opodstatnění.
20. Ve srovnání s ústavními východisky ochrany autonomie vůle zájmy akcentované stanoviskem jednoduše nepředstavují dostatečnou protiváhu.
21. Stanovisko ve svém důsledku hájí ve sporném řízení uplatnění zásady materiální pravdy. Činí tak nadto jen u nákladů řízení, tedy u problematiky, kterou Ústavní soud považuje za daleko méně závažnou z hlediska práv účastníků než věc samou. Podle návrhu stanoviska má platit, že soud ze své úřední povinnosti, bez procesní aktivity účastníků pátrá po nesprávnostech u nákladů řízení, zatímco ve věci samé se spokojí s tím, že se nikdo neodvolal. Tento odlišný přístup k nákladům řízení a věci samé návrh stanoviska nijak nevysvětluje, zejména z jakého důvodu by měl u nákladů být silnější zájem na správnosti rozhodnutí (slovy stanoviska „setrvalý zájem veřejné moci na správném vyčíslení nákladů řízení“ – bod 29) oproti problematice řešené ve věci samé. Takový závěr je nesystematický a rovněž odporuje proklamované zdrženlivosti Ústavního soudu k nákladům řízení.
22. Závěrem považujeme za potřebné se vyjádřit i k „přílepku“ obsaženému v bodu 34 stanoviska, který připomíná, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Tím spíše, jde-li o náklady řízení v bagatelní výši. V tomto směru nepřináší tento názor většiny pléna nic nového oproti dosavadní judikatuře Ústavního soudu. Pokud však dále v té souvislosti většina uvádí, že je-li „v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem“, je v tom nezbytně zakomponována libovůle v rozhodování Ústavního soudu, což samozřejmě nelze připustit. Protože jinak souhlasíme s tím, že zákonodárce nezamýšlel, aby Ústavní soud v těchto věcech nahrazoval roli další přezkumné instance, vyplývá nám z toho, že dříve nebo později se bude muset plénum k problematice rozhodování Ústavního soudu o ústavních stížnostech proti rozhodnutí o nákladech řízení vrátit v komplexnější podobě, než jen ve formě takovéhoto „přílepku“.
23. Ze všech těchto důvodů nemůžeme s výrokem stanoviska i jeho odůvodněním souhlasit.
Pavel Šámal
Josef Baxa
Jaromír Jirsa
Jiří Přibáň