55. Napadená právní úprava navíc spojuje pozastavení výkonu auditorské činnosti se zahájením trestního stíhání pro každý trestný čin spáchaný úmyslně. Nebere tak ohled na to, jaké je konkrétní podezření proti auditorské společnosti (co je chráněným zájmem, z jehož porušení nebo ohrožení je podezřelá), jaké jsou konkrétní okolnosti skutku, pro nějž se vede trestní stíhání, tedy jak intenzivní ohrožení důvěryhodnosti trestní stíhání vyvolává, a jakou má souvislost s auditorskou činností. I s vědomím, že uplatňování trestní odpovědnosti má být vždy nástrojem ultima ratio, vyhrazeným pro případy závažného společensky škodlivého jednání, si tak lze zajisté představit, že trestní stíhání pro relativně méně závažný skutek, nesouvisející přímo s auditorskou činností, bude mít na důvěru v řádný výkon auditorské činnosti odlišný - méně negativní - vliv, než trestný čin s auditorskou činností přímo související. Proto se proti přezkoumávané úpravě vyjádřila i Rada jako nezávislý orgán veřejného dohledu (na rozdíl od Komory jako samosprávného orgánu auditorů). Ústavní soud se proto zaměřil na to, zda obstojí závěr zákonodárce, že je přiměřené omezit práva auditorské společnosti v každém případě trestního stíhání pro úmyslně spáchaný trestný čin.
56. Ústavní soud souhlasí s tím, že je napadená úprava velmi přísná. Přesto nemá za to, že vede ve vztahu k auditorským společnostem - jako obchodním společnostem se specifickým předmětem podnikání - k nepřiměřenému omezení jejich práv.
57. Ústavní soud považuje za důležité rozlišující kritérium, že je pozastavení auditorské činnosti jako automatický následek vázáno na subjektivní stránku trestného činu ve formě úmyslu, nikoli nedbalosti. V případě trestní odpovědnosti právnické osoby není možné hovořit o zavinění ve stejné podobě jako u fyzických osob. Naplnění subjektivního znaku je nutné dokazovat nepřímo, prostřednictvím zavinění fyzických osob, které za právnickou osobu jednají a jejichž jednání se právnické osobě přičítá (viz komentář k § 8 in FENYK, Jaroslav a kol. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, dostupné v ASPI podle právního stavu k 31. 3. 2024). Právnickou osobu koncipuje právní řád jako právní fikci. Proto u ní nelze nalézt "typický vnitřní subjektivní vztah fyzického pachatele k ostatním znakům trestného činu, založený na volní a vědomostní složce, protože právnická osoba sama o sobě není schopna takový vnitřní vztah k následku a dalším znakům skutkové podstaty trestného činu projevit" (ŠÁMAL, Pavel. Ještě k zavinění právnické osoby podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Právní rozhledy, 2017, č. 5, s. 169-179, cit. dle Beck online). U právnických osob je tedy nutno posuzovat, přímo či nepřímo, vnitřní vztah fyzických osob spojených s právnickou osobou, majících na ni často zásadní vliv [srov. okruh osob, jejichž protiprávní jednání lze přičítat právnické osobě, podle § 8 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen "zákon o trestní odpovědnosti právnických osob" nebo "TOPO")], k protiprávnímu jednání.
58. Úmysl je obecně považován za těžší formu zavinění než nedbalost, neboť na rozdíl od nedbalosti je spojen s volní složkou - tj. vůlí spáchat trestný čin, tedy naplnit všechny znaky skutkové podstaty. Existence vůle k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu u fyzických osob vymezených § 8 odst. 1 TOPO je, oproti prosté nedbalosti, závažnou skutečností svědčící o vnitřních poměrech uvnitř právnické osoby, v tomto případě auditorské společnosti. Už při zahájení trestního stíhání pro trestný čin spáchaný úmyslně tak lze hovořit o ohrožení důvěry v řádný výkon auditorské činnosti, které odůvodňuje omezení práv auditorské společnosti.
59. Ústavní soud by navíc existenci "souvislosti s auditorskou činností" pojímal šířeji než navrhovatel, který ji vidí pouze ve výkonu odborné auditorské činnosti per se. Okruh trestných činů, kterých se právnická osoba může dopustit, je v účinném znění zákona o trestní odpovědnosti právnických osob vymezen pomocí negativního výčtu; právnická osoba se může dopustit všech trestných činů vymezených v trestním zákoníku s výjimkou skutkových podstat uvedených v taxativním výčtu v § 7 TOPO. V něm zákonodárce vyjímá skutkové podstaty, u nichž je obvykle z povahy věci vyloučeno, že by se jich mohla dopustit právnická osoba, takové, které jsou úzce navázány na pachatele - fyzickou osobu, nebo jde o vybrané skutkové podstaty s konkrétním či speciálním subjektem (ŠÁMAL, Pavel. K trestní odpovědnosti právnických osob po novele provedené zákonem č. 183/2016 Sb. Trestněprávní revue, 2016, č. 11-12, s. 247-253, cit. dle Beck online). Přestože tím zůstává otevřená možnost k trestnímu stíhání právnických osob pro výraznou většinu skutkových podstat stejně jako u fyzických osob, v praxi jasně a dlouhodobě dominují trestné činy daňové, podvody a kriminalita při veřejných zakázkách (viz komentář k § 7 TOPO in FENYK, Jaroslav a kol. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: Komentář, op. cit.; data o trestních řízeních proti právnickým osobám, včetně rozdělení dle skutkových podstat, pro něž bylo trestní stíhání vedeno, zveřejňuje Ministerstvo spravedlnosti, dostupné z https://msp.gov.cz/web/msp/statisticke-udaje-z-oblasti-justice). Tomu ostatně odpovídá i případ trestního stíhání auditorské společnosti, o niž jde v řízení o kasační stížnosti vedeném navrhovatelem. V praxi tedy jasně převládají trestní stíhání vedená pro trestné činy v majetkové a hospodářské oblasti, na něž se ovšem auditorská činnost primárně zaměřuje, a kde tedy lze určitou souvislost také dovozovat.
60. Současně platí, že aby mohla být právnická osoba za trestný čin vůbec činěna trestněprávně odpovědnou, musí být protiprávní čin spáchán v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, jak vyplývá z § 8 odst. 1 TOPO (blíže viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 627/2015 ze dne 24. 11. 2015, publ. pod č. 23/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinak řečeno, trestní odpovědnost právnické osoby je pojmově spojena s tím, že skutek (protiprávní čin kladený ji za vinu) určitým způsobem souvisí s přičitatelným jednáním některé z osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až d) TOPO spáchaným v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, které je jí možno přičítat, a v důsledku toho je možno dovodit její trestní odpovědnost (§ 8 odst. 2 TOPO).
61. Podezření ze spáchání úmyslného trestného činu souvisejícího s výše vymezeným jednáním konkrétní auditorské společnosti tak vede - při veškerém respektu k presumpci neviny - ke snížení její důvěryhodnosti. Nelze vyloučit, že se pak promítne do zpochybnění "auditorského stavu" jako takového, jak uvedlo Ministerstvo financí. Podstatnější však je, že pochybnosti o integritě auditorské společnosti snižují důvěryhodnost závěrů, k nimž dospěla při provádění auditorské činnosti. To poškozuje jak zájmy třetích osob, které ze závěrů auditu vycházejí a musejí být schopny a ochotny se na ně spolehnout, tak (zprostředkovaně) zájmy samotného auditovaného subjektu. Přísná regulace má proto působit preventivně proti "řetězovému znevěrohodnění" celého systému auditu. Existence externího auditu není samoúčelná. Výstup z činnosti auditora, u něhož už a priori není naplněn předpoklad důvěryhodnosti, popírá samotný smysl a účel auditu v rámci celého systému dohledu nad fungováním trhu.
62. Ústavní soud opětovně konstatuje, že napadená úprava se týká pouze auditorských společností, tj. právnických osob povahy obchodní společnosti (srov. § 5 odst. 1 zákona o auditorech). Existence obdobné úpravy pro statutární auditory - fyzické osoby (viz § 6 odst. 1 zákona o auditorech) je v tuto chvíli nerozhodná, což má za důsledek, že závěry zde uvedené ve vztahu k auditorským společnostem nelze automaticky přenést také na statutární auditory.
63. Ústavní soud dále nepovažuje za rozhodující srovnání úpravy omezení výkonu činnosti auditorské společnosti oproti jiným profesím, které předložil jako stěžejní argument ve prospěch nepřiměřenosti navrhovatel. V té souvislosti navrhovatel vyslovil úvahu, že právní úprava § 6 odst. 3 porušuje princip rovnosti (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny).
64. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vychází z toho, že rovnost je kategorií relativní, pojmově vyžadující odstranění neodůvodněných rozdílů. K porušení principu rovnosti je třeba, aby se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zacházelo rozdílným způsobem, aniž by pro takový přístup existovaly objektivní a rozumné důvody [srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 31/13 ze dne 10. 7. 2014, Sleva na dani pro pracující důchodce (N 138/74 SbNU 141; 162/2014 Sb.), body 44 a 45, nebo sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012, Zavedení odvodů a zdanění elektřiny z fotovoltaických elektráren (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), bod 74].
65. Ustanovení § 6 odst. 3 zákona o auditorech zcela zjevně nestojí na žádném podezřelém diskriminačním důvodu, na nějž odkazuje čl. 3 odst. 1 Listiny [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 18/15 ze dne 28. 6. 2016, K protiústavnosti zdanění důchodů vysokopříjmových pracujících důchodců (N 121/81 SbNU 889; 271/2016 Sb.), body 107 a 108]. Lze tedy vycházet pouze ze záruk neakcesorické rovnosti v čl. 1 Listiny. Těch se však podle judikatury Ústavního soudu mohou dovolávat jen lidé, nikoli právnické osoby [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 30/15 ze dne 15. 3. 2016, K výjimce státu z povinnosti platit odvod za trvalé odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu (N 42/80 SbNU 517; 239/2016 Sb.), bod 26; recentně nález sp. zn. Pl. ÚS 26/24 ze dne 15. 1. 2025, Ochrana pověsti právnických osob (47/2025 Sb.), bod 100].
66. Nehledě na to však Ústavní soud zvážil, zda srovnání předestřené navrhovatelem naznačuje nepřiměřenost přezkoumávané úpravy, když pro jiné profese a činnosti zákonodárce přijal úpravu mírnější v tom, že rozhodujícímu orgánu umožňuje diskreci i v případě trestního stíhání pro trestný čin spáchaný úmyslně, případně se omezuje na trestné činy související s danou činností.
67. Takové srovnání však má nadále omezenou vypovídací schopnost kvůli různorodosti profesí, činností a funkcí, jichž se navrhovatel dovolává [přiměřeně srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. 11. 2003 (N 138/31 SbNU 227)]. Část z nich představuje veřejné funkce, při nichž dochází k výkonu veřejné moci, jiné mají čistě výdělečný charakter (jde o formu podnikání). Například ve vztahu ke srovnatelnosti úpravy týkající se soudců, o níž vedl ve svých vyjádřeních polemiku navrhovatel s Ministerstvem financí, Ústavní soud především připomíná, že moc soudní je nadána zvláštními ústavními zárukami nezávislosti, pro kterou je obtížné vést mezi oběma profesemi a činnostmi jednoduché analogie.
68. Do jisté míry srovnatelné může být postavení auditorské společnosti a daňově poradenské společnosti ve smyslu § 3 odst. 6 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ačkoli daňově poradenská společnost není sama oprávněna k výkonu daňového poradenství a nestává se členem Komory daňových poradců. Navíc se z hlediska odborného zaměření daňové poradenství a auditorská činnost zčásti překrývají. Na druhou stranu, i při existujících podobnostech vykonávají auditorská společnost a daňově poradenská společnost zásadně odlišnou činnost. Daňové poradenství spočívá v poskytnutí odborných služeb klientovi pro naplnění jeho vlastního zájmu, zejména vůči státu (srov. zastupování klienta daňovým poradcem v daňovém řízení a případně v navazujícím soudním řízení správním). Naproti tomu auditorská činnost je vykonávána ve veřejném zájmu (viz body 42 a 43 výše). Ani zde proto nemůže Ústavní soud dospět k závěru o srovnatelnosti obou činností.
69. Co se týče možných obav z nedostatečně podložených obvinění a svévolného zahajování trestního stíhání auditorských společností, připomíná Ústavní soud, že je možné domáhat se ochrany před takovým postupem standardními nástroji v rámci trestního řízení - podáním stížnosti podle § 160 odst. 7 trestního řádu, případně dále podáním podnětu k provedení dohledu v rámci soustavy státních zastupitelství (§ 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství).
70. Ústavní soud současně vzal v potaz hmotněprávní ústavní záruku práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy a nesprávným úředním postupem, která plyne z čl. 36 odst. 3 Listiny. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že osoba, která byla povinna se podrobit úkonům orgánů činných v trestním řízení, musí mít záruku, že pokud trestnou činnost nespáchala, dostane se jí odškodnění za majetkovou i nemajetkovou újmu, kterou utrpěla [nález sp. zn. II. ÚS 417/21 ze dne 21. 6. 2021, Specifika odškodňování nemajetkové újmy způsobené veřejně činné osobě nezákonným trestním stíháním (N 119/106 SbNU 290), bod 23]. Tento princip přímo souvisí s pojetím materiálního právního státu [viz již nález sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008, Odškodnění za nedůvodnou vazbu (N 108/49 SbNU 567), body 30 až 32]. V případě trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením trestního stíhání před podáním obžaloby, se vychází z předpokladu nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání jako rozhodnutí podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 35/09 ze dne 6. 12. 2011 (N 204/63 SbNU 381), z nedávné doby např. nálezy sp. zn. II. ÚS 379/23 ze dne 24. 4. 2024 nebo sp. zn. I. ÚS 1029/21 ze dne 13. 1. 2022 (N 4/110 SbNU 33)]. Vždy je však nutné zohlednit specifické okolnosti konkrétní věci.
71. Podle judikatury Nejvyššího soudu lze za majetkovou újmu (škodu) způsobenou nezákonným rozhodnutím považovat i ušlý zisk (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2358/2021 ze dne 8. 3. 2022, v němž se Nejvyšší soud zabýval ušlým ziskem advokáta, jehož advokátní činnost byla pozastavena ex lege v návaznosti na nezákonné rozhodnutí o jeho vzetí do vazby). V nálezu sp. zn. I. ÚS 922/18 ze dne 30. 11. 2020 (N 221/103 SbNU 263) Ústavní soud zdůraznil, že požadavky kladené soudy na prokázání ušlého zisku musí být přiměřené konkrétní činnosti konkrétního poškozeného.
72. Ústavní soud proto konstatuje, že auditorská společnost, jejíž činnost byla pozastavena podle § 6 odst. 3 zákona o auditorech a jejíž trestní stíhání skončilo jinak než odsouzením, musí mít možnost domáhat se náhrady škody v podobě ušlého zisku, což plyne z čl. 36 odst. 3 Listiny zaručujícího právo na náhradu újmy způsobené nezákonně zahájeným trestním stíháním. Jelikož je automatickým následkem zahájení trestního stíhání pro úmyslně spáchaný trestný čin pozastavení auditorské činnosti, jsou dopady pozastavení nadále v přímé příčinné souvislosti s nezákonně zahájeným trestním stíháním, přestože k pozastavení výkonu auditorské činnosti dochází až na základě samostatně přezkoumatelného správního rozhodnutí Komory. Nemá-li být právo zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny vyprázdněno, musí v obecné rovině existovat možnost auditorské společnosti domáhat se ušlého zisku [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2/21 ze dne 19. 7. 2022, Odpovědnost státu za škodu způsobenou právnické osobě nezákonným trestním stíháním fyzických osob, které ji ovládají (N 86/113 SbNU 51), body 14 až 15].
73. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že § 6 odst. 3 zákona o auditorech, na jehož základě dochází k pozastavení výkonu auditorské činnosti z důvodu zahájení trestního stíhání pro trestný čin spáchaný úmyslně, nevede k nepřiměřenému zásahu do práva podnikat a vykonávat jinou hospodářskou činnost.
VII.B Nepřípustnost snížení dosažené úrovně ochrany základních práv
74. Navrhovatel dále poukázal na tzv. stand-still doktrínu, jejíž podstatu spatřuje v nepřípustnosti snižování již dosažené úrovně ochrany základních práv. Domnívá se, že ji Ústavní soud uznává ve vztahu k již dosažené procedurální úrovni jejich ochrany [k odlišení procedurální a hmotněprávní úrovně ochrany viz nález sp. zn. Pl. ÚS 4/18 ze dne 18. 12. 2018, Limity hluku z dopravy (N 201/91 SbNU 535; 30/2019 Sb.), body 61 až 62]. Z vývoje právní úpravy pozastavení činnosti auditorů v návaznosti na zahájení trestního stíhání dovozuje, že zákonodárce nepřípustně přistoupil právě ke snížení procedurální úrovně ochrany práva podnikat.
75. Ústavní soud však dosud hovořil o nepřípustnosti snižování procedurální úrovně ochrany základních práv pouze v souvislosti se zachováním mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách jako referenčního kritéria pro přezkum ústavnosti, a to poprvé obiter dictum v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002, Konkurzní nález (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.). V jeho specifickém kontextu s poukázáním na podstatné náležitosti demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy) konstatoval, že "[ú]stavní zakotvení všeobecné inkorporační normy, a tím překonání dualistické koncepce vztahu práva mezinárodního a práva vnitrostátního, nelze interpretovat ve smyslu odstranění referenčního hlediska ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách pro posuzování vnitrostátního práva Ústavním soudem, a to s derogačními důsledky." V podobném smyslu potom o nepřípustnosti snižování procedurální ochrany základních práv pojednával i v dalších rozhodnutích [viz např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 12/08 ze dne 2. 12. 2008 (U 12/51 SbNU 823)].
76. V kontextu nyní projednávané věci tak nelze hovořit o a priori nepřípustném snížení procedurální úrovně ochrany základních práv osob vykonávajících činnost auditora v tom smyslu, který by bylo možné dovozovat z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01. Jde o pouhý procesní důsledek změny hmotněprávních podmínek omezení práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.
77. Je však namístě posoudit, zda napadená úprava naplňuje čl. 36 odst. 2 Listiny.
78. Podle čl. 36 odst. 2 Listiny se každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Ústavní soud dal ve své předchozí judikatuře opakovaně najevo, že má-li každý podle čl. 36 odst. 1 Listiny právo domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu, přičemž podmínky a pravidla realizace tohoto práva stanoví zákon, pak zákon vydaný na základě tohoto ústavního zmocnění nemůže toto právo - v něm stanovenými podmínkami a pravidly - na druhé straně popřít. Citovaný čl. 36 odst. 2 Listiny je toho logickým důsledkem; reflektuje odlišnou relevanci základních práv a svobod, jimž přísluší z jejich rozdílné povahy logicky vyšší ochrana než právům založeným toliko zákonem [nález sp. zn. Pl. ÚS 12/14 ze dne 16. 6. 2015, K protiústavnosti výluky soudního přezkumu u pozastavení výplaty části dotace (N 109/77 SbNU 577; 177/2015 Sb.), bod 44].
79. Ústavní soud nezpochybňuje základní úvahu navrhovatele, že obsah hmotněprávní úpravy ovlivňuje obsah a rozsah soudního přezkumu. "Automatismus" v rozhodování Komory, která nemá možnost použít správní uvážení a při naplnění hypotézy právní normy (zahájení trestního stíhání auditorské společnosti pro trestný čin spáchaný úmyslně) musí postupovat, jak vyžaduje dispozice normy (pozastavit rozhodnutím výkon auditorské činnosti), omezuje okruh právních otázek, jež posuzuje správní orgán a jejichž posouzení může následně na základě žaloby proti správnímu rozhodnutí přezkoumávat správní soud. Pokud by Komora měla možnost provést správní úvahu ohledně toho, zda k pozastavení auditorské činnosti přistoupí, náleželo by správnímu soudu mimo jiné posoudit, zda nedošlo k překročení mezí nebo zneužití správního uvážení (§ 78 odst. 1 soudního řádu správního). Správní soud by tak mohl ve větší míře posoudit, zda mělo, či nemělo k pozastavení činnosti dojít, aniž by ovšem nahrazoval úvahu správních orgánů. V "automatickém" režimu rozhodování se přezkum zákonnosti správního soudu omezuje na ověření naplnění formálních zákonných podmínek, bez možnosti zohlednit materiální stránku věci (zejména okolností trestního stíhání).
80. Navzdory tomu však zůstává v plné míře zachován přístup jednotlivce k soudu a správní soud se může zabývat zákonností postupu správního orgánu v jeho úplnosti, aniž by byl soudní přezkum věcně omezen v tom smyslu, že by některé otázky posuzované správním orgánem a rozhodné pro výsledek věci byly zcela vyloučeny ze soudního přezkumu.
81. To nynější věc odlišuje od věci řešené nálezem sp. zn. Pl. ÚS 12/07 ze dne 20. 5. 2008 (N 90/49 SbNU 247; 355/2008 Sb.), na nějž poukazuje navrhovatel. V něm se Ústavní soud zabýval efektivitou soudního přezkumu správního rozhodnutí o odepření vydání a odnětí cestovního dokladu trestně stíhané osobě. Ústavní soud identifikoval neústavnost tehdy napadené úpravy v tom, že správnímu orgánu nedávala žádnou možnost diskrece. To je však nutno zasadit do úplného právního kontextu dané věci. Vydání správního rozhodnutí bylo automatickým následkem žádosti orgánu činného v trestním řízení, takže otázka přiměřenosti takového odnětí cestovního dokladu nemohla být posuzována ani správními soudy. Orgán činný v trestním řízení však při podání žádosti diskreci uplatňoval - byl ze zákona oprávněn, nikoli povinen, takovou žádost podat. Žádost policejního orgánu, nepodléhající účinnému přezkumu ve správním soudnictví, však současně nepodléhala přezkumu v rámci trestního řízení. Trestně stíhaná osoba se tak nemohla účinně bránit, považovala-li odnětí cestovního dokladu za nepřiměřené omezení svobody pohybu. Ačkoli de iure výluka ze soudního přezkumu stanovena nebyla, existovala neústavní výluka ze soudního přezkumu de facto.
82. V nyní projednávané věci správní orgán sice také nemá možnost diskrece, což ovlivňuje rozsah přezkumu před správními soudy. Avšak vznik povinnosti vydat správní rozhodnutí už nezávisí na uvážení jiného orgánu; povinnost vydat správní rozhodnutí v návaznosti na zahájení trestního stíhání totiž ukládá přímo zákon. Rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, které je právním důvodem vydání správního rozhodnutí, pak je v rámci trestního řízení přezkoumatelné standardními prostředky (viz výše bod 69). Ústavní soud proto nemá za to, že by v tomto ohledu docházelo k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny.
VIII.
Závěr
83. Ústavní soud z výše uvedených důvodů shledal, že § 6 odst. 3 zákona o auditorech není v rozporu s ústavním pořádkem. Proto návrh podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jako nedůvodný zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. června 2025
Josef Baxa v. r.
předseda Ústavního soudu