63. V rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 450/2017 ze dne 27. 9. 2017 bylo posuzováno jednání mezi obviněným v pozici administrátora farnosti či kaplana a s církví úzce spjatými poškozenými - kostelnicí a osobou zvažující vstup do kláštera. Nejvyšší státní zástupce v odůvodnění dovolání zdůraznil význam specifické povahy takového vztahu. Považoval za významnou okolnost soudy dovozenou závislost poškozených žen na obviněném, jeho důvěryhodnost a vliv vyplývající z jeho postavení kaplana římskokatolické církve, v důsledku čehož nemusel vynaložit k překonání jejich odporu intenzivní násilné jednání. Na základě toho vyjádřil přesvědčení, že v těchto případech byl naplněn znak užití násilí a jednání obviněného bylo namístě kvalifikovat nikoli jen jako trestný čin sexuálního nátlaku, nýbrž jako trestný čin znásilnění.
64. Přestože v dané věci vzhledem ke skutkovým okolnostem věci Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce nevyhověl, lze konstatovat, že hodnocení vztahu mezi duchovním a jeho svěřenci bylo v rámci soustavy státního zastupitelství při posuzování trestného činu znásilnění považováno za zcela relevantní a důležité. Z právní úpravy skutkových podstat znásilnění podle trestního zákona a trestního zákoníku (viz bod 56 tohoto rozhodnutí) nelze nalézt rozumný důvod k plošnému odmítnutí aplikace těchto závěrů i na posouzení zneužití bezbrannosti podle § 241 trestního zákona.
65. Ústavní soud výše uvedené závěry shrnuje tak, že znak bezbrannosti byl ve skutkové podstatě znásilnění zakotven trestním zákonem (§ 241) i trestním zákoníkem (§ 185) ve stejné podobě. Znak bezbrannosti byl starší judikaturou soudů (z let 1979 a 1982) vykládán tak, že šlo především o stav bezvědomí, případně že ve stavu bezbrannosti je osoba, která se nemůže bránit pro svou fyzickou neschopnost, duševní poruchu či nedostatečnou vyspělost. Jednalo se však o příkladmý výčet stavů bezbrannosti, který nezabraňoval orgánům činným v trestním řízení posoudit případ stěžovatelky, který sice nespadal pod tyto typové případy, ale obsahoval hájitelná tvrzení ve vztahu k naplnění tohoto znaku z jiných důvodů, které nebyly zákonem ani judikaturou vyloučeny. I v době jednání vedlejšího účastníka, a zejména v době rozhodování orgánů činných v trestním řízení, soudy poukazovaly kromě odkazu na často používanou definici tzv. absolutní bezbrannosti i na další možnosti, které je nutno hodnotit jako bezbrannost oběti. Orgány činné v trestním řízení, které posuzovaly prvek bezbrannosti u stěžovatelky, tedy měly v době svého rozhodování k dispozici rozhodnutí vrcholných soudů, která se vymezovala proti omezenému hodnocení bezbrannosti pouze na případy, jež byly starší judikaturou uváděny jako příklady tzv. absolutní bezbrannosti.
66. I přesto však napadená rozhodnutí znak zneužití bezbrannosti buď zcela opomněla (Policie České republiky), případně k němu bez bližšího odůvodnění citovala pouze historickou judikaturu (Obvodní státní zastupitelství - dvě rozhodnutí z roku 1979, jedno z roku 1982). Městské státní zastupitelství uzavřelo, že se u stěžovatelky nemohlo jednat o stav bezbrannosti, neboť se jednalo o dospělou ženu, byť v složité životní situaci, netrpící však duševní chorobou či jinou chorobou znemožňující jí vyjádřit svoji vůli.
67. Podle této argumentace se nemohlo jednat o bezbrannost pouze proto, že popsaná situace není uvedena mezi příklady znaku bezbrannosti ve stávající judikatuře, což není přijatelný způsob argumentace. Skutečnost, že judikatura spojovala stav bezmoci v některých případech například s působením alkoholu, drog, či s důsledkem nemoci nebo zdravotního postižení, nezbavovala orgány činné v trestním řízení povinnosti posoudit v dané konkrétní věci, zda stav bezbrannosti nemohly vyvolat i skutečnosti tvrzené stěžovatelkou. Jinými slovy, to, že stěžovatelka uvedla jiné důvody pro svou bezbrannost, než jaké byly fakultativním výčtem uvedeny v tehdejší judikatuře, nemůže být bez dalšího důvodem k závěru, že se o bezbrannost nemohlo jednat.
68. Obdobné platí i pro posouzení závislosti vztahu stěžovatelky a vedlejšího účastníka.
69. Je nutno připustit, že pro posouzení znaku svěření dozoru podle § 243 trestního zákona mezi dospělými osobami nebyla v době rozhodování orgánů činných v trestním řízení k dispozici judikatura vyšších soudů, která by tento pojem vykládala. Na druhou stranu však vzhledem k tomu nebyly orgány činné v trestním řízení ve svých úvahách judikaturou omezeny, a byly povinny se vypořádat s tvrzeními stěžovatelky, která byla ve vztahu ke skutkové podstatě § 243 trestního zákona relevantní (vykládala zde použitý pojem "svěření dozoru"). Jejich argumentace však stejně jako u posuzování trestného činu znásilnění spočívala pouze v odkazu na judikaturní příklady, mezi kterými stav popisovaný stěžovatelkou k vedlejšímu účastníku nebyl uveden, z čehož byl dovozen závěr, že se o uvedený znak nemohlo jednat. Jak je uvedeno výše, tento argumentační přístup nelze přijmout.
70. Ústavní soud si je vědom značného časového odstupu od doby, kdy měly být spáchány skutky, které byly předmětem trestního oznámení stěžovatelky, resp. předmětem vyšetřování. V době jeho rozhodování mu však nejsou (a z podstaty věci ani nemohou být) známy okolnosti, které by již nyní vylučovaly další úkony orgánů činných v trestním řízení. Posouzení případných skutečností, které by bránily znovuotevření vyšetřování vedlejšího účastníka (např. možné promlčení), je závislé na konkrétních skutkových okolnostech (týkajících se např. možného stavení nebo přerušení promlčecí doby či možného pokračování v trestném činu apod.), z nichž některé mohly nastat až po uzavření věci ze strany orgánů činných v trestním řízení a nelze je tedy zjistit z nyní dostupné dokumentace. Jejich zjištění a posouzení proto přísluší orgánům činným v trestním řízení.
71. Ústavní soud respektuje, že o vině a trestu rozhodují obecné soudy (čl. 90 Ústavy). Tímto rozhodnutím tudíž nijak nepředjímá závěry o případném naplnění znaků skutkových podstat trestných činů znásilnění a pohlavního zneužívání podle právní úpravy platné v rozhodné době, a ani to, jakým způsobem bude trestnost jednání vedlejšího účastníka posouzena v přípravném řízení.
72. Ústavní soud uzavírá, že orgány činné v trestním řízení dostatečně a důkladně neprošetřily a nezvážily všechny relevantní aspekty věci, neboť nevyvinuly skutečnou a řádnou snahu věc v namítaném rozsahu náležitě objasnit. Nezabývaly se hájitelnými tvrzeními stěžovatelky ve světle tehdejší právní úpravy, jejich postup proto nedostál požadavku důkladnosti a dostatečnosti vyšetřování. Tím porušily stěžovatelčino právo na účinné vyšetřování, jež v jejím případě vyplývá z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy.
VII. Závěr
73. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelka před orgány činnými v trestním řízení vznesla hájitelná tvrzení o tom, že byla vůči vedlejšímu účastníku při jeho jednání ve stavu bezbrannosti, dále že v jejím vztahu k vedlejšímu účastníku byl splněn znak "svěření dozoru", a o tom, že sexuální aktivity vedlejšího účastníka vůči ní probíhaly bez jejího souhlasu, čehož si vedlejší účastník musel být vědom. Nelze vyloučit, že tyto skutečnosti mohly být relevantní pro posouzení trestnosti jednání vedlejšího účastníka podle tehdy platného trestního zákona, nevylučovala je ani tehdejší judikatura, proto státu vznikla povinnost provést účinné vyšetřování. Příslušné orgány činné v trestním řízení však v uvedené části nevyvinuly skutečnou a řádnou snahu věc objasnit, resp. ignorovaly tvrzení stěžovatelky, nezajistily dostatečné důkazy potřebné k objasnění věci, a jejich postup proto nedostál požadavku důkladnosti a dostatečnosti vyšetřování. Náležitě nevysvětlily své úvahy, na nichž postavily rozhodnutí o odložení věci.
74. Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky, neboť napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení byla porušena stěžovatelčina práva na účinné vyšetřování podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Ústavní soud proto zrušil napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
75. Ústavní soud zdůrazňuje, že nepředjímá, jak orgány činné v trestním řízení rozhodnou a zda bude či nebude zahájeno trestní stíhání. Ústavní soud pouze konstatuje, že prověření věci musí proběhnout v souladu s ústavními požadavky.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. července 2025
Josef Baxa v. r.
předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko soudce Tomáše Langáška
1. Již k usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/25 ze dne 7. 5. 2025, jímž byla povolena obnova řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky vedené původně pod sp. zn. I. ÚS 3363/20, jsem uplatnil odlišné stanovisko. Oceňuji, že nejproblematičtější teze z usnesení o povolení obnovy řízení nález nakonec nepřevzal. Jinak však nález setrvává na stejných východiscích, uplatňuji proto i k němu podle § 14 zákona o Ústavním soudu obdobné odlišné stanovisko.
* * *
2. Zneužívající jednání sexuálních predátorů je samo o sobě těžkým zlem, které obětem působí hlubokou újmu, tím více pak, je-li spácháno vůči zranitelným osobám nacházejícím se ve vztahu závislosti na duchovní autoritě. Zneužití tohoto důvěrného vztahu v prostředí církví a náboženských společností proto zasluhuje mimořádnou pozornost a jasné odmítnutí. Je především na samotných církvích a náboženských společnostech, aby jakémukoli zneužívání duchovní autority čelily a důsledně je postihovaly. Veřejná pojmenování konkrétních případů obětí a jejich úsilí o dosažení spravedlnosti přispívají k žádoucímu posunu v této oblasti - dokladem v rámci Katolické církve může být i přísný postih zneužití duchovní autority k sexuálním úkonům podle nedávno novelizovaného kánonu 1395 § 3 Kodexu kanonického práva. Pokud zneužití duchovní autority poruší lidskou důstojnost oběti v sexuální oblasti, překračuje takové jednání hranice vnitřní autonomie náboženských institucí a musí být pro svou společenskou nebezpečnost uchopeno světskou spravedlností nástroji trestního práva. I v něm došlo v posledních letech u nás k vývoji: nový trestní zákoník účinný od roku 2010 rozšířil trestní postih na dříve netrestaná jednání zavedením nových trestných činů sexuálního útoku a sexuálního nátlaku, a nedávno byla dále rozšířena skutková podstata trestného činu znásilnění.
3. Úsilí o spravedlnost pro oběti však nesmí vést k nespravedlnosti vůči obviněným a k popření základních, ústavně zakotvených zásad trestního práva. V projednávané věci jsme konfrontováni s jednáním, k němuž mělo dojít - dle tvrzení stěžovatelky - před více než 16 lety, ještě za účinnosti předchozího trestního zákona platného do konce roku 2009, jenž neobsahoval zmíněné nové skutkové podstaty a přistupoval ke znásilnění a pohlavnímu zneužívání v některých ohledech úzce.
4. Jinak a konkrétněji vyjádřeno, ochrana obětí násilí (nejen sexualizovaného) je jednou ze základních povinností státu. Stejně významnou, ne-li významnější ústavní hodnotou je však i zásada, či spíše pravidlo nullum crimen sine lege praevia et certa (není trestného činu bez předchozího jasného zákona), resp. obecněji zákaz retroaktivity (zpětného působení) trestního zákona v neprospěch obviněných. Podstatou tohoto pravidla je zákaz trestního postihu za čin, který v době jeho spáchání trestný nebyl, jakkoli může být dnes vnímán jako závažný a společensky nebezpečný. Tento zákaz, obsažený v Listině základních práv a svobod (čl. 39 a čl. 40 odst. 6) i v základních mezinárodních lidskoprávních smlouvách (čl. 7 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 15 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech), může být prolomen jen za zcela mimořádných okolností (např. pro potrestání nejzávažnějších zločinů proti lidskosti spáchaných totalitními režimy).
5. Tento zákaz tvoří bezesporu jeden ze základních kamenů ústavního a právního státu (jeho podstatnou nezměnitelnou náležitost ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky). Ústavní soud jej nynějším nálezem eroduje a vytváří tlak na orgány činné v trestním řízení, aby zahájily trestní stíhání domnělého pachatele (domnělého proto, že je třeba prozatím ctít presumpci jeho neviny) pro skutek, jenž - zdůrazňuji: s ohledem na okolnosti popsané stěžovatelkou - v době jeho spáchání nenaplnil znaky trestného činu pohlavního zneužívání nebo znásilnění, jak byl a koneckonců i je (ve vztahu ke stejným trestným činům v novém trestním zákoníku) dosud vykládán, ani jiného trestného činu podle tehdy platného trestního zákona, pod který by se jednání domnělého pachatele dalo podřadit. Tento člověk před 16 lety nemohl dnešní pobídku Ústavního soudu k extenzivnímu výkladu trestního zákona, a tedy ke vzniku své trestní odpovědnosti, předvídat, což je přitom elementární podmínkou legality jeho případného trestněprávního postihu.
6. Ústavní soud přitom své právní závěry zaujal zcela autonomně, nikoli proto, že by jej právě k takovému řešení zavázal Evropský soud pro lidská práva svým rozsudkem Z proti České republice. Ten totiž spočívá v kritice nesplnění tzv. pozitivního závazku státu, tedy v kritice nedostatečné právní úpravy v podobě tehdy platného trestního zákona, který neumožňoval taková jednání efektivně trestně postihovat. Tento nedostatek Česká republika napravila přijetím nového trestního zákoníku s novými a širšími definicemi trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, k tomu však došlo až po spáchání tvrzeného skutku (a dávno před přijetím rozsudku Z proti České republice). Evropský soud pro lidská práva přiznal stěžovatelce nezvykle vysoké peněžité zadostiučinění a výslovně uvedl, že jeho závěry "nelze vykládat jako výrok o vině [domnělého pachatele] nebo jako výzvu k obnovení vyšetřování této věci." Jak jsem uvedl v bodech 16-19 svého odlišného stanoviska k usnesení o povolení obnovy řízení, Evropský soud pro lidská práva zřejmě nepředpokládal, že by na vnitrostátní úrovni mohla stěžovatelka vůbec dosáhnout více ve smyslu trestního stíhání domnělého pachatele, a to právě s ohledem na kardinální význam zásady nullum crimen sine lege praevia, která působí na ochranu jeho základních práv. Eroze této ústavní zásady jde tedy na vrub jen a pouze českého Ústavního soudu, Evropskému soudu pro lidská práva tento následek přičítat nelze.
* * *
7. Především vítám, že nález nepřevzal kategorický závěr z usnesení o povolení obnovy řízení (viz jeho bod 25), že podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva Z proti České republice byly orgány činné v trestním řízení "povinné v rámci vyhodnocení znaku bezbrannosti [u znásilnění] připustit i zahrnutí posttraumatických stavů (vyvolaných předchozími sexuálními útoky) obětí sexuálního násilí, které mohou být zdrojem případné pasivity obětí", resp. u pohlavního zneužívání "povinny vykládat znaky závislosti a svěření dozoru způsobem zohledňujícím kontext a psychický stav oběti". Bylo by to vskutku unikátní, neboť Evropský soud pro lidská práva jako mezinárodní soud zásadně nemůže vnitrostátní soudy zavazovat k určitému výkladu vnitrostátního práva (to je doménou vnitrostátních soudů), nýbrž se může zabývat pouze dopady takového výkladu, resp. jejich poměřováním se závazky plynoucími pro stát jako celek (viz např. rozsudek velkého senátu Rohlena proti České republice z 27. 1. 2015, č. 59552/08, bod 51, či poradní posudek velkého senátu k žádosti arménského kasačního soudu č. P16-2021-001 z 26. 4. 2022, bod 70). Nutno v této souvislosti zejména orgánům činným v trestním řízení, před které se věc nyní vrací, připomenout doktrínu Ústavního soudu, že pouze právní názory vyslovené v nálezech (nikoli v usneseních) mají precedenční závaznost (viz již nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007).
8. Považuji za účelné zdůraznit i to, že Ústavní soud nevyslyšel ani argument stěžovatelky v návrhu na povolení obnovy řízení, že již od roku 2003 s ohledem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci M. C. proti Bulharsku (z 4. 12. 2023, č. 39272/98) "byly české orgány povinny vykládat skutkové podstaty sexuálních deliktů takovým způsobem, aby docházelo k účinné kriminalizaci každého nekonsenzuálního sexuálního jednání", což v kontextu trestného činu znásilnění mělo podle stěžovatelky znamenat "povinnost vykládat znak bezbrannosti takovým způsobem, aby zahrnoval i posttraumatické stavy oběti sexuálního násilí" a v kontextu trestného činu pohlavního zneužívání povinnost "vykládat znaky závislosti a svěření dozoru způsobem zohledňujícím konkrétní kontext a psychický stav oběti". Takový přístup by totiž byl zjevným popřením zásady legality, pravidla nullum crimen sine lege praevia et certa, i povahy Evropského soudu pro lidská práva jako mezinárodního soudu, který není oprávněn podávat závazný výklad vnitrostátního práva.
9. Tyto významné korekce však nic nemění na tom, že filozofie nálezu se od usnesení o povolení obnovy zase tolik neliší. Nález lze shrnout jako výtku, že hájitelná tvrzení stěžovatelky o tom, že byla při jednání domnělého pachatele ve stavu bezbrannosti a že byla svěřena jeho dozoru, orgány činné v trestním řízení dostatečně účinně nevyšetřily a své rozhodnutí o odložení věci náležitě nevysvětlily. Verbálně sice Ústavní soud nepředjímá jejich závěry a nevylučuje opětovné odložení věci, podstatou jeho závěrů však i nadále zůstává pobídka Ústavního soudu k extenzivní interpretaci znaků skutkových podstat trestných činů, jež neodpovídá jejich slovnímu vymezení v aplikovatelném trestním zákoně ani relevantní judikatuře trestních soudů.
* * *
10. Jak jsem uvedl již v odlišném stanovisku k usnesení o povolení obnovy řízení, toto východisko Ústavního soudu mám za rozporné se stabilní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva právě na poli čl. 7 Úmluvy nadepsaného "zákaz trestu bez zákona" a zakotvujícího (stejně jako naše Listina v čl. 39 ve spojení s čl. 40 odst. 6) již zmíněnou klíčovou lidskoprávní zásadu nullum crimen sine lege praevia. Jak se v čl. 7 Úmluvy píše: "Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem." Nutno zdůraznit, že podle Evropského soudu pro lidská práva se oním právem rozumí zákon v materiálním smyslu, tedy nikoli jen text právního předpisu, ale i to, jak je soudy v praxi ustáleně vykládán a aplikován, což zahrnuje kvalitativní požadavky na přístupnost a předvídatelnost takového práva (viz např. rozsudek Pessino proti Francii z 10. 10. 2006, č. 40403/02, bod 29, a rozsudek velkého senátu ve věci Del Río Prada proti Španělsku z 21. 10. 2013, č. 42750/09, bod 91).
11. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva platí obecný princip, že trestní zákon nesmí být vykládán široce (extenzívně) v neprospěch obviněného (Del Río Prada, bod 78; Pessino, bod 35). "Zákaz rozšíření působnosti stávajících trestných činů na skutky, které dříve trestné nebyly, vyžaduje ..., aby trestní právo nebylo uplatňováno extenzivně v neprospěch obviněného, například analogicky. Z toho vyplývá, že zákon musí jasně definovat trestné činy a tresty, jimiž jsou trestány. Tato podmínka je splněna, pokud se osoba, na kterou se zákon vztahuje, může na základě znění příslušného ustanovení a v případě potřeby s pomocí výkladu tohoto ustanovení soudy dozvědět, které skutky a opomenutí zakládají její trestní odpovědnost." (Pessino, bod 28, překlad a zvýraznění T.L.).
12. Výklad trestního zákona se samozřejmě může na základě řešení konkrétních případů zpřesňovat, popřípadě i měnit, a není zcela vyloučena (není sama o sobě v rozporu s Úmluvou) ani změna judikatury v neprospěch obviněných. Taková změna ovšem vždy naráží na požadavek předvídatelnosti aplikace trestního práva, aby se nestalo, že někdo bude kriminalizován za něco, co podle existující judikatury dosud za trestný čin považováno nebylo (viz poradní posudek č. P16-2021-001, bod 68). I Evropský soud pro lidská práva změnu judikatury v neprospěch obviněného připouští, vyžaduje však, aby nový výklad odpovídal základní povaze daného trestného činu (jeho podstatě - the essence of the offence) a aby samotná změna byla předvídatelná, čemuž tak bude typicky tehdy, půjde-li o postupný vývoj (poradní posudek č. P16-2021-001, bod 69), nikoli o náhlou změnu. "The lack of an accessible and reasonably foreseeable judicial interpretation can even lead to a finding of a violation of the accused's Article 7 rights." (Del Río Prada, bod 93, v překladu "Absence přístupné a přiměřeně předvídatelné soudní interpretace může dokonce vést k závěru, že došlo k porušení práv obviněného podle článku 7"). Ilustrativním příkladem konkrétního projevu těchto garancí je vedle již citovaného rozsudku Pessino též rozsudek Contrada proti Itálii č. 3 z 14. 4. 2015, č. 66655/13, body 67-76, v němž Evropský soud pro lidská práva shledal porušení čl. 7 Úmluvy v odsouzení za trestný čin na základě pozdějšího a zpětně uplatněného vývoje judikatury k jednomu ze znaků dané skutkové podstaty trestného činu.
13. Orgány činné v trestním řízení se v tomto případě logicky a v souladu s principem legality zabývaly jen tím, co bylo z hlediska naplnění skutkové podstaty uvažovaných trestných činů de lege lata relevantní. Vyšly přitom důsledně z tvrzení stěžovatelky; nezaznamenal jsem, že by je nějak zpochybňovaly či znevažovaly. Dospěly k závěru, že jí popsaný skutek nenaplnil znak skutkové podstaty zneužití bezbrannosti u trestného činu znásilnění a svěření dozoru u trestného činu pohlavního zneužívání, tak jak byly tyto trestné činy v trestním zákoně definovány a jak tato ustanovení interpretovala ustálená judikatura trestních soudů. Z tohoto pohledu byly ústavní požadavky na účinné vyšetřování hajitelných tvrzení stěžovatelky zcela jistě dostatečně naplněny. Pokud nyní Ústavní soud tvrdí opak, je to jen důsledek toho, že otevírá prostor k extenzivní interpretaci znaků uvedených skutkových podstat trestných činů v trestním zákoně platném do roku 2009, a to zpětně po 16 letech.
14. Konkrétně ke znaku zneužití bezbrannosti orgány činné v trestním řízení stěžovatelce odpověděly, že to, co popsala, za trestný čin znásilnění de lega lata být považováno nemohlo. Násilí a pohrůžku bezprostředního násilí stěžovatelka sama vyloučila, zbývalo tedy zneužití její bezbrannosti. Obvodní státní zastupitelství k tomu uvedlo, že "podle ustálené soudní praxe se ... za stav bezbrannosti považuje především stav bezvědomí v důsledku mdloby, požití alkoholických nápojů nebo choroby. Za bezbrannost je možno považovat i stav oběti, která ač není v bezvědomí, je působením alkoholu nebo jiných omamných látek ve stavu takového obluzení, že nemůže hodnotit situaci, ve které má být její stav zneužit k souloži. ... Ve stavu bezbrannosti je i osoba spoutaná nebo osoba, která pro svou fyzickou neschopnost se nemůže bránit, dále osoba trpící duševní chorobou, pro niž nechápe význam pachatelova jednání. Bezbrannou je rovněž osoba, která je vzhledem k dětskému věku tak nedostatečně vyspělá, že není ani schopna posoudit význam odporu proti vynucované souloži ... Za stav bezbrannosti je možné považovat i hluboký spánek." Městské státní zastupitelství k námitce stěžovatelky, že na domnělém pachateli byla vzhledem k okolnostem závislá, tento stav závislosti připustilo, avšak dodalo, že "závislost je stav, v němž se oběť sice nemůže úplně svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele, není však vůči němu bezbranná a má stále určitý prostor k rozhodování. Stejně tak v případě [stěžovatelky] nelze uvažovat o stavu bezbrannosti, neboť se jednalo o dospělou ženu, byť v složité životní situaci, netrpící však duševní chorobou či jinou chorobou znemožňující jí vyjádřit svoji vůli. Je zcela nepochybné, že podezřelý vědomě zneužíval závislého vztahu, který vůči němu poškozená měla, nehledě na to, že jednal zcela v rozporu s normami církevního práva, nejednalo se však z jeho strany o zneužití bezbrannosti poškozené, neboť ta se v takovém stavu nenacházela."
15. Není tedy především pravda, že se orgány činné v trestním řízení tvrzením stěžovatelky nezabývaly, nebo že je dokonce ignorovaly, jak nález na mnoha místech nekorektně uvádí (včetně shrnutí v bodě 73 nálezu). Zaujetí jiného právního závěru, než jaký stěžovatelka prosazovala, je nesouhlasnou odpovědí, nikoli ignorováním její argumentace. Jistě, orgány činné v trestním řízení uvedly jen několik málo odkazů na příslušnou judikaturu, to jim však lze těžko vytýkat, když ani nynější intenzivní a zacílená rešerše samotného Ústavního soudu nepřinesla plody v podobě přiléhavější judikatury tehdejší ani pozdější, z níž by vyplývala předvídatelná možnost podřadit stěžovatelkou popsané jednání pod znaky uvedených skutkových podstat trestných činů. Nález se tak sice snaží demonstrovat, že již tehdy soudy znak zneužití bezbrannosti neomezovaly jen na situace bezbrannosti absolutní (fyzické), o tom však vůbec nebylo a není sporu, jak je vidno i z příkladů uvedených státním zastupitelstvím (bezbrannost v důsledku psychické neschopnosti chápat význam pachatelova jednání či posoudit význam odporu proti jeho jednání, v důsledku duševní choroby, mentální zaostalosti či nedostatečné vyspělosti). Není tak pravda, že by orgány činné v trestním řízení hodnocení bezbrannosti omezovaly jen na případy tzv. absolutní bezbrannosti, jak se naznačuje v bodě 65 nálezu (nález zde vytváří pověstného slaměného panáka tím, že zkresluje stanovisko orgánů činných v trestním řízení a následně je jako nesprávné vyvrací). A i v nálezu citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 929/2011 v obecných pasážích opakuje to, co vůbec není a nebylo sporné, že tedy bezbrannost nelze redukovat jen na bezbrannost absolutní. Jinak ovšem skutkové okolnosti tohoto případu (znásilnění pacientky na gynekologickém křesle lékařem-gynekologem) a závěr o naplnění znaku zneužití bezbrannosti, jak je sám nález v bodě 62 popisuje, ani zdaleka neodpovídají tomu, jak popsala stěžovatelka skutek v nyní posuzovaném případě. Totéž platí o citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 975/2012, které se týkalo zneužití bezbrannosti v důsledku omámení poškozené látkou s hypnotickým účinkem. Nejvyšší soud zde, v linii ustálené judikatury, v reakci na obhajobu uvedl, že bezbrannost nelze redukovat jen na tzv. absolutní bezbrannost, a za stav bezbrannosti zde považoval i snížení obranyschopnosti poškozené v důsledku omámení hypnotickou látkou. To však nikdo nerozporuje a nepoužitelnost tohoto judikátu na skutkově zcela odlišný případ stěžovatelky musí být každému zřejmá na první pohled.
16. Většina Ústavního soudu vskutku nenašla mnoho lepšího na podporu své teze, že již dobová judikatura extenzivní výklad prosazovaný Ústavním soudem nevylučovala (nemluvě o tom, že by ho měla potvrzovat, aby byl předvídatelný). Ilustruje to výmluvně i fakt, že se bezprecedentně dovolává nahodilé argumentace veřejné žaloby, která se však do rozhodnutí trestních soudů nepromítla (viz body 61, 63 a 64 nálezu). Na argumentaci účastníků jakéhokoliv řízení, které nejvyšší soudy nepopřejí sluchu, nelze vůbec stavět závěry o předvídatelnosti výkladu zákona v materiálním smyslu, tedy tak, jak je soudy (nikoli jednou ze stran řízení) vykládán.
17. Pokud jde o znak svěření dozoru u trestného činu pohlavního zneužívání, je argumentace většiny Ústavního soudu ještě méně udržitelná. Připomínám, že orgány činné v trestním řízení stěžovatelce odpověděly, že ke spáchání tohoto trestného činu "je zapotřebí, aby byl splněn jak znak zneužití závislosti, tak znak, že jde o osobu mladší 18 let nebo osobu svěřenou jeho dozoru", "že o osobu svěřenou dozoru pachatele jde tehdy, jestliže má pachatel právo a povinnost na ni dohlížet a bdít nad ní. Tak je tomu u rodičů vůči dětem, u opatrovníka vůči osobě zbavené svéprávnosti, u vychovatele nebo učitele vůči chovancům a žákům apod. Stejně tak i žačky základní školy, členky mládežnického oddílu, které jejich rodiče svěřili do opatrování vedoucího oddílu na dobu výletu, je možné považovat za osoby na něm závislé a svěřené jeho dozoru. Na stejnou roveň však nelze považovat vztah, který vůči sobě měli poškozená s podezřelým, tedy kdy podezřelý byl vedoucím její diplomové práce a duchovním otcem." Městské státní zastupitelství dodalo, že "pojem svěření dozoru v sobě zahrnuje to, že existuje osoba, která má dozor nad poškozeným, jako mají například rodiče nad dětmi, přičemž takový dozor je pak možné někomu svěřit, jako je tomu u učitelů, které vykonávají dozor nad dětmi místo rodičů, u opatrovníka, kterému stát svěřil dozor nad osobou zbavenou svéprávnosti či u vězeňského dozorce, který také z pověření státu vykonává práva a povinnosti vůči vězněným osobám. Poškozená je však osobu dospělou, plně způsobilou k právním úkonům, jejíž svoboda rozhodování nebyla nijak omezena, tudíž nad ní není vykonáván jakýkoliv dozor, který by mohl být podezřelému svěřen. V rámci argumentace pak podatel zaměňuje dozor za závislost, kterou pociťovala poškozená vůči podezřelému, a to nikoliv proto, že byl vedoucím její diplomové práce, ale protože byl jejím zpovědníkem a duchovním vůdcem, což poškozenou jako osobu hluboce věřící značně ovlivňovalo. Byť nelze od sebe v zásadě oddělit postavení podezřelého jako duchovního vůdce a zároveň vedoucího diplomové práce, je nutno konstatovat, že samotný vztah mezi poškozenou jako studentkou a podezřelým jako vysokoškolským pedagogem by s největší pravděpodobností definici vztahu závislosti nenaplnil."
18. Toto odůvodnění je zcela přiléhavé, protože odpovídá tomu, jak na jednání popsané stěžovatelkou nahlížela relevantní judikatura k výkladu na věc aplikovatelného trestního zákona. Dozor má faktickou a formální složku, ale v zásadě jde o objektivní stav. Svěření dozoru není totéž co (psychická) závislost; nestačí zneužít závislosti, je potřeba zneužít závislosti osoby svěřené dozoru, jak přiléhavě vysvětlilo už městské státní zastupitelství. Nález Ústavního soudu to směšuje, když z hlediska intepretace toho, zda je někdo svěřen dozoru, považuje nově za významné, zda se svěřenec nacházel ve vztahu závislosti dané jeho psychickým rozpoložením (jak plyne z bodů 51 a 69 nálezu).
19. Z hlediska vypořádání argumentace ze strany orgánů činných v trestním řízení pak bylo uvedení příkladů z judikatury, co se objektivně považovalo za svěření dozoru de lege lata, se závěrem, že případ stěžovatelky do těchto situací nespadá, zcela korektní. Ústavnímu soudu to ale nyní nestačí s argumentem, že jde jen o demonstrativní výčet a že nelze vyloučit jeho rozšíření o situaci stěžovatelky (bod 69 nálezu). Přehlíží však, že demonstrativní výčty jsou sice demonstrativní, ale tím pořád plní interpretační funkci - další příklady, o které by se výčet mohl případ od případu rozšiřovat, by měly být povahou obdobné příkladům ve výčtu již obsaženým (zásada výkladu ejusdem generis, tj. stejného druhu). Směr, kterým se Ústavní soud vydává, však ve skutečnosti popírá objektivní povahu znaku svěření dozoru, a ocitá se tedy nejen mimo demonstrativní výčet možných příkladů, ale zcela mimo původní pojetí tohoto znaku.
20. Konečně, Ústavní soud se svůj závěr o nedostatečně účinném vyšetřování snaží podpořit i poukazem na fakt, že domnělý pachatel nebyl vyslechnut a že se orgány činné v trestním řízení spokojily jen s jeho písemným vyjádřením (bod 53 nálezu). Ústavní soud to nijak nehodnotí, jen letmo zmiňuje, účel této zmínky je však vzhledem ke kontextu zřejmý. K tomu lze opáčit, že Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku Z proti České republice na této okolnosti své závěry ani podpůrně nestavěl, tuto konkrétní námitku stěžovatelka nevznesla ani ve své ústavní stížnosti, ani v návrhu na povolení obnovy řízení (nepovažujeme-li ji implicite za součást obecnějších námitek nedostatečného vyšetřování a dokazování). Dodávám, že na tomto faktu není samo o sobě nic nezákonného, nebo dokonce neústavního, neboť jistě není povinností orgánů činných v trestním řízení vynucovat podání vysvětlení ze strany podezřelého, pokud de lege lata dospěly k právnímu závěru, že i kdyby se bezezbytku prokázala tvrzení stěžovatelky, nebylo by možné jeho jednání podřadit pod skutkovou podstatu nějakého trestného činu, nemluvě o zvláštních okolnostech v době covidové pandemie, které orgány činné v trestním řízení zřejmě utvrdily v tom, že se lze spokojit s písemným vyjádřením podezřelého. A z preventivních důvodů zdůrazňuji, že uvedenou výtku nelze rozhodně chápat jako výzvu k programové změně přístupu orgánů činných v trestním řízení ve smyslu "v pochybnostech obžaluj, nebo alespoň obviň." Nakonec i tato výtka se odvíjí jen od toho, že Ústavní soud až nyní zpětně otevírá prostor pro extenzivní interpretaci příslušných ustanovení trestního zákona platného do konce roku 2009. Navíc nutno připomenout elementární pravidlo, že podezřelého, resp. obviněného nelze k podání vysvětlení, resp. k výslechu nutit, byť to samozřejmě neznamená, že se o ně orgány činné v trestním řízení nemohou ani pokusit, s poučením o základním právu výpověď odepřít (čl. 37 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod).
* * *
21. Na závěr považuji za nutné zopakovat, co jsem uvedl již v odlišném stanovisku k usnesení o povolení obnovy řízení, že nastíněné elementární principy výkladu trestního práva v duchu pravidla nullum crimen sine lege praevia, vyplývající i z ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, se uplatní i tehdy, pokud jsou v důsledku jejich aplikace dotčena konkurující a Úmluvou taktéž chráněná práva obětí. Zřetelně to vyplývá i z poradního posudku č. P16-2021-001, v němž se Evropský soud pro lidská práva obšírně vyjadřuje k situaci, kdy právo obětí na účinné vyšetřování nelze účinně prosadit například proti promlčení trestního stíhání s ohledem na právní jistotu a práva obžalovaného podle článku 7 Úmluvy (bod 66).
22. K tomu lze jen poznamenat, že i v tomto konkrétním případě je trestní stíhání za inkriminovaný skutek, i kdyby snad bylo možné v něm spatřovat nějaké trestné činy, po 16 letech s největší pravděpodobností promlčeno. Ostatně většina si je tohoto faktu velmi dobře vědoma, jak plyne z bodu 70 nálezu, byť se stoprocentní jistotou to samozřejmě nelze nyní z úrovně Ústavního soudu potvrdit. K obvinění, nebo dokonce k odsouzení domnělého pachatele tak v tomto případě zřejmě ani nedojde. Nález Ústavního soudu erodující zásadu nullum crimen sine lege praevia, jenž je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazný pro všechny orgány a osoby, tu však s námi se všemi riziky, která přináší, zůstane i nadále.
23. Bude nyní na orgánech činných v trestním řízení, popřípadě trestních soudech, jak s nálezem v této věci i v jiných věcech naloží. Stále přitom zůstává určitý prostor interpretovat jej úzce tak, aby v tomto odlišném stanovisku nastíněná rizika byla eliminována a ve snaze dostát pozitivním závazkům státu nedošlo k popření závazků negativních, za což by Česká republika v posledku také mohla být Evropským soudem pro lidská práva volána k odpovědnosti. Nutno stále opakovat, že spravedlnost pro oběti nelze vystavět na nespravedlnosti vůči obviněným.
V Brně 9. 7. 2025
Tomáš Langášek