9. Když tedy Evropský soud pro lidská práva ve svých rozsudcích říká že "jeho judikatura od roku 2003 zavazuje státy k tomu, aby účinně uplatňovaly trestněprávní systém způsobilý kriminalizovat nekonsenzuální sexuální akty tvrzené stěžovatelkou" a že vnitrostátní soudní orgány "nesmí v žádném případě ponechat nepotrestané útoky na fyzickou a morální integritu osob" (body 58, 59 a 70 rozsudku Y proti České republice), byl by zásadní omyl číst tyto věty doslova a bez kontextu jako pokyn či tlak na odsouzení domnělého pachatele za každou cenu. Evropský soud pro lidská práva zde nepochybně toliko vyslovuje existenci pozitivního závazku státu k přijetí odpovídajícího trestního zákona, který takové útoky umožní kriminalizovat, jako primárního předpokladu pro uplatňování celého trestněprávního systému. Odpovídající definice skutkových podstat trestných činů jsou s ohledem na zásadu legality jeho nezbytným předpokladem (čl. 7 Úmluvy nullum crimen sine lege praevia et certa), bez nich nikoho kriminalizovat nelze.
10. Většina pléna Ústavního soudu však s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva zachází, jako by šlo o rozhodnutí trestního odvolacího soudu, a redukuje význam Ústavního soudu na instančně podřízený soud, který jen jeho závěry mechanicky překlápí do nižších pater systému. Svědčí o tom zejména body 28 a 36 odůvodnění usnesení, rekapitulující skutková a právní zjištění evropského soudu, z nichž se zdá, jakoby tuzemské orgány zavázal k jiné interpretaci vnitrostátního práva (což mu, jak uvedeno výše, i podle jeho vlastní judikatury nepřísluší), a dokonce přímo k určitému hodnocení provedených důkazů, aniž by je sám (v souladu se zásadami přímosti, bezprostřednosti a ústnosti) provedl a vyhodnotil.
11. Přitom jak osvědčil již Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 707/21, vyšetřování tohoto případu se jednoduše ocitlo v důkazní nouzi - nepodařilo se prokázat, že by vedlejší účastník vůči navrhovatelce (za dobu cca 12 let, kdy k sexuálním kontaktům mezi nimi docházelo) vůbec kdy použil sílu či pohrůžku síly k překonání jejího odporu či zneužil její bezbrannosti. Tvrzení navrhovatelky o použití násilí nebo agrese i o tom, že projevovala slovní nebo fyzický odpor k sexuálním stykům, vedlejší účastník při výslechu popřel (viz bod 8 rozsudku Y proti České republice). Jiné důkazy (ani přímé, ani nepřímé) podporující verzi navrhovatelky se orgánům činným v trestním řízení navzdory jejich opakovanému úsilí, i s ohledem na dlouhou dobu, která mezitím uplynula, získat nepodařilo. Kromě výslechu vedlejšího účastníka (i tím se tento případ odlišuje od kauzy Z proti České republice) byl v tomto případě vypracován i znalecký posudek z odvětví klinické psychologie a psychiatrie (dokonce na opakovanou žádost policie dvakrát doplněný), týkající se osoby navrhovatelky a následků tvrzeného jednání: znalkyně u navrhovatelky nezjistily syndrom týrané ženy ani duševní poruchu, jež by se rozvinula na podkladě vnějších stresových faktorů či v jejímž důsledku by byla výrazně manipulovatelná, ani posttraumatickou stresovou poruchu. Naopak znalkyně dospěly k závěru, že i když byl vztah navrhovatelky k vedlejšímu účastníkovi ambivalentní, byla schopna jasně projevit nesouhlas s jeho jednáním (body 9 a 11 rozsudku Y proti České republice).
12. Ve skutečnosti zde tedy vůbec nejde o případ, v němž by hrála hlavní roli nedostatečná úprava trestního zákona, která trestný čin znásilnění donedávna podmiňovala aktivní fyzickou obranou oběti (tedy znásilnění definovaného jako vykonání soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku násilím, pohrůžkou bezprostředního násilí nebo zneužitím bezbrannosti dle § 241 odst. 1 trestního zákona platného do konce roku 2009), zatímco trestní zákon měl - podle požadavku Evropského soudu pro lidská práva - kriminalizovat jakýkoliv nekonsenzuální sexuální akt (v duchu konceptu "Ne znamená ne"). Ke vznesení obvinění z trestného činu znásilnění orgánům činným v trestním řízení scházely nejen důkazy o tom, že vedlejší účastník použil násilí či pohrůžku bezprostředního násilí či jiné těžké újmy nebo zneužil bezbrannosti navrhovatelky (ve smyslu definice znásilnění před rokem 2010 i po něm), ale vůbec o tom, že nešlo o konsenzuální sexuální styk. Proto ani nemohou být relevantní odkazy evropského soudu na pozdější judikaturu Nejvyššího soudu týkající se rozšiřujícího výkladu znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění.
13. Jinými slovy, případ pro nedostatek důkazů ustrnul na mrtvém bodě. Orgány činné v trestním řízení měly v podstatě jen tvrzení proti tvrzení, přitom není žádný právní důvod, který by je bez dalších důkazů opravňoval upřednostnit tvrzení domnělé oběti proti tvrzení domnělého pachatele. Ústavněprávní pravidlo presumpce neviny a důkazní standard in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch pachatele) to ani neumožňují (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010, bod 50).
14. Na tom nic nemění pochopení pro obtížnou situaci obětí sexualizovaného násilí ani odborné poznatky o příčinách a následcích primární a sekundární viktimizace. Vina musí být konkrétnímu pachateli i tak bez rozumných pochybností prokázána. Právní řády našeho civilizačního okruhu stojí na zásadě "raději zprostit deset viníků, než nechat trpět jednoho nevinného" (takto W. Blackstone. Commentaries on the Laws of England in Four Books. Vol. 2. Book IV. Philadelphia: J. B. Lippincott, 1893, s. 357: the law holds that it is better that ten guilty persons escape than that one innocent suffer); podobně římskoprávní zásada citovaná Ulpiánem satius enim esse inpunitum relinqui facinus nocentis quam innocentem damnari - je vhodnější ponechat čin viníka nepotrestán než odsoudit nevinného [Digesta Iustiniani D. 48, 19, 5pr (Ulp. de off. procons.)], převzatá i Pavlem Kristiánem z Koldína v jeho Právech městských království českého z konce 16. stol. (viz M. Skřejpek. Římskoprávní zásady v Koldínově díle "Práva městská království českého". Všehrd, 2010, ISSN 1210-5740, s. 13-21, pozn. 64).
15. Pokud Evropský soud pro lidská práva, a nyní i Ústavní soud, zmiňují závěr městského státního zastupitelství při výkonu dohledu z roku 2021, které konstatovalo pochybení policejního orgánu při vyhodnocení skutkových zjištění a právní kvalifikace tvrzeného jednání, nutno zdůraznit, že se to netýkalo zločinu znásilnění (ani postaru, ani ponovu), nýbrž nového trestného činu (přečinu) sexuálního nátlaku, který zavedl trestní zákoník až od roku 2010 (§ 186 trestního zákoníku). Ten už (při potlačení významu konsensu) umožňoval postihnout pachatele, který přiměje jiného k sexuálnímu styku zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu, tedy - i s ohledem na limitovaná skutková zjištění v dané věci - nevylučoval vznesení obvinění vůči vedlejšímu účastníku z tohoto přečinu (nikoli však mnohem závažnějšího zločinu znásilnění). Jak však uvedlo městské státní zastupitelství v roce 2021 i Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 707/21 v témže roce, i při takové kvalifikaci (s výhradou, že byla stále jen teoretická) již došlo k zániku trestnosti uplynutím promlčecí doby pěti let.
16. Bylo-li promlčeno v roce 2021, tím spíše je promlčeno teď, v roce 2025. Nynější závěr Ústavního soudu, že "odpovědi na otázky týkající se např. případného promlčení nelze nyní s ohledem na konstatované pochybnosti v řízení o povolení obnovy řízení zodpovědět" (bod 37 a podobně i bod 32 usnesení pléna), je zjevně alibistický. Stejně tak nelze bagatelizovat význam povolení obnovy řízení s tím, že o nic zásadního nejde a že se pouze otevírá prostor pro nové přípravné řízení, přičemž Evropský soud pro lidská práva ani Ústavní soud nerozhodují o vině s konečnou platností. To jistě ne. Jestliže však věc byla již třikrát, při aktivním dozoru státního zastupitelství, pro nedostatek důkazů policií odložena, naposledy v roce 2017, nadto dohledové městské státní zastupitelství konstatovalo zánik trestnosti, další otevření případu bez jakýchkoli nových důkazů může být nejen orgány činnými v trestním řízení chápáno jako nepřímý (a neupřímný) tlak na kýžený výsledek.
17. Není přitom zřejmé, co dalšího by při obnovení vyšetřování po dalších 8 letech měla policie zjišťovat a objevit. Důkazy proti domnělému pachateli si jednoduše vymyslet nesmí. I domnělý pachatel má svá základní práva, i jemu svědčí požadavky na právní jistotu, mimo jiné nebýt opakovaně popotahován kvůli podezření ze spáchání trestného činu. Svědčila a svědčí mu presumpce neviny. Jakkoli Ústavní soud jindy a jinak poukazuje na oprávněné zájmy obětí sexuálně motivovaných násilných trestných činů i systémové dluhy vůči nim, měl by si dát velký pozor na to, aby ani v nejmenším nevyvolával dojem, že se nyní za každou cenu hledají možnosti, jak domnělé pachatele odsoudit nebo alespoň obvinit.
18. Domnělého pachatele nelze obvinit, natož obžalovat, v pochybnostech, bez důkazů, či za zjevně promlčený trestný čin (viz § 2 odst. 5, § 160 odst. 1, § 176 odst. 1 trestního řádu); i Evropský soud pro lidská práva uznává, že právo obětí na účinné vyšetřování nelze účinně prosadit proti promlčení trestního stíhání s ohledem na právní jistotu a práva obviněného podle článku 7 Úmluvy (viz cit. poradní posudek č. P16-2021-001, bod 66). Sám Ústavní soud by se měl důsledně vyvarovat formulací, které by mohly být chápány jako předpojaté a jimiž by mohl zpochybnit svou nestrannost, jako např. v bodě 37 usnesení pléna, že "částečné uznání pochybení policejního orgánu ze strany městského státního zastupitelství nepředstavuje za tohoto stavu dostatečné zadostiučinění, jak je konstatovalo usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 707/21. Takový závěr u navrhovatelky mohl vedle určité satisfakce zároveň vyvolat pocit frustrace z toho, že přes veškerou snahu její i příslušných orgánů státu [sic!] k pojmenování protiprávního jednání, určení jeho viníka s příslušnou včasnou reakcí dosud ... nedošlo." Neblahý dojem z této formulace nezachrání ani navazující disclaimer, že "Ústavní soud tímto nijak nepředjímá vývoj případu navrhovatelky, jakékoli úvahy v tomto směru by byly předčasné.".
19. Dlužno dodat, že představa navrhovatelky, že by mohla dosáhnout satisfakce "pojmenováním protiprávního jednání podezřelého" (viz bod 16 usnesení pléna rekapitulující její argumentaci), aniž dojde k jeho pravomocnému odsouzení, je nerealizovatelná právě pro kardinální význam presumpce neviny garantované ústavně (čl. 40 odst. 2 Listiny) i v Úmluvě (čl. 6 odst. 2), jak nás ostatně Evropský soud pro lidská práva zcela nedávno upozornil - viz rozsudek Machalický proti České republice ze dne 10. 10. 2024, č. 42760/16, zejména body 48 a 49. Ústavní soud by neměl navrhovatelku, resp. jejího právního zástupce, v této nereálné naději utvrzovat.
"Ne" Evropského soudu pro lidská práva znamená "ne"
20. Nicméně, Evropský soud pro lidská práva shledal porušení práva navrhovatelky na účinné vyšetřování a tento závěr je třeba tak jako tak respektovat. Co se stalo, nelze odestát, a někdy jsou vskutku situace, které již napravit nelze vůbec nebo jen zcela obtížně (či jen za cenu vytvoření nových křivd či škod, lidských anebo právních). Pro takové situace má i Evropský soud pro lidská práva nástroj v podobě konstatování porušení Úmluvy za současného přiznání peněžitého spravedlivého zadostiučinění (čl. 41 Úmluvy). Evropský soud pro lidská práva přitom logicky, i podle výslovného znění tohoto článku, přihlíží k tomu, jak může být s věcí dále naloženo, zda je možné porušení práva, resp. újmu jím způsobenou, ještě nějak účinně v navazujícím vnitrostátním řízení odčinit (viz např. rozsudek Scozzari a Giunta proti Itálii z 13. 7. 2000, č. 39221/98, bod 250). V této souvislosti lze poukázat na to, že Evropský soud pro lidská práva navrhovatelce (stejně jako o půl roku dříve v případu Z proti České republice) za porušení pozitivních závazků státu přiznal 25 000 € (oproti požadovaným 30 000 €). Pro srovnání, v rozsudcích, na něž odkazoval v bodě 56, přiznal dotčeným osobám 8 000 € (M. C. proti Bulharsku ze 4. 12. 2003, č. 39272/98), 9 000 € (M. G. C. proti Rumunsku z 15. 3. 2016, č. 61495/11), 12 700 € (Z proti Bulharsku z 28. 5. 2020, č. 39257/17), 12 000 € (J. L. proti Itálii z 27. 5. 2021, č. 5671/16), a 20 000 € (B. V. proti Belgii z 2. 5. 2017, č. 61030/08). Je zřejmé, že zadostiučinění přiznané navrhovatelce bylo nad poměry velmi vysoké, což podporuje závěr, že Evropský soud pro lidská práva nepředpokládal, že v tomto konkrétním případě lze na vnitrostátní úrovni ještě něčeho účinně dosáhnout nad rámec konstatování porušení a přiznání zadostiučinění, a to navzdory tomu, že v České republice máme zakotvenu obecnou možnost obnovy řízení před Ústavním soudem, jejímž prostřednictvím dokonce lze znovu otevřít již pravomocně skončená trestní řízení.
21. Ostatně to Evropský soud pro lidská práva i jednoznačně vyjádřil v bodě 70 rozsudku Y proti České republice, že "mu nepřísluší rozhodovat o trestní odpovědnosti údajného útočníka (viz M. C. proti Bulharsku ...), a jeho výše uvedené konstatování tak nelze vykládat jako výrok o vině P. J. nebo jako výzvu k obnovení vyšetřování této věci."
22. Tento vzkaz našeho evropského partnera jsme přitom měli vzít doslovně a vážně. Nejde totiž o obvyklé konstatování či obecné vyjádření samozřejmého, tedy že Evropský soud pro lidská práva není trestním soudem a nerozhoduje o vině a trestu domnělého pachatele. Evropský soud pro lidská práva tak samozřejmě neukládá (ani nemůže), jak má být s věcí v členském státě dále naloženo, nicméně občas to alespoň "diplomaticky" naznačí a zde to přitom učinil adresně. Navíc v žádném z citovaných rozsudků, na něž v této věci odkazoval, obdobně konkrétní vzkaz k možnosti obnovit vyšetřování nevyslovil (ve věci M. C. proti Bulharsku uvedl jen v obecné rovině, že se nevyjadřuje k vině pachatelů), identická formulace se objevuje pouze v rozsudku Z proti České republice, které Ústavní soud již přiznal jiný význam. Vynikne to i ve srovnání s jinými případy, kdy naopak Evropský soud pro lidská práva indikoval, že by bylo namístě využít vnitrostátní mechanismy k nápravě porušení Úmluvy, jichž si je samozřejmě vždy vědom (viz např. rozsudek Melgarejo Martinez De Abellanosa proti Španělsku ze 14. 12. 2021; č. 11200/19, bod 48), či naopak kdy podobně jako v našem případě po obnově vyšetřování výslovně nevolal (viz např. rozsudek Henryk Urban a Ryszard Urban proti Polsku z 30. 11. 2010, č. 23614/08, body 56 a 66).
23. Většina pléna Ústavního soudu má nepochybně pravdu v tom, že svým konstatováním v bodě 70 rozsudku Y proti České republice Evropský soud pro lidská práva nevykládal podmínky pro obnovu řízení stanovené § 119a zákona o Ústavním soudu (viz bod 39 usnesení pléna). Škoda jen, že Ústavní soud nebyl stejně důsledný, když nekriticky považoval jeho závěry za závazný výklad konkrétních ustanovení trestního zákona a trestního zákoníku.
24. Ústavní soud měl vzít v úvahu i to, že v mezidobí nálezem sp. zn. II. ÚS 424/25 ze dne 26. 8. 2025 vyhověl navrhovatelce ve věci promlčení náhrady újmy způsobené odložením dané trestní věci. Jak je zřejmé z rozsudku Y proti České republice (viz jeho body 22 a 43), skutečnost, že se pro zmeškání promlčecí lhůty stěžovatelka nemohla domoci náhrady této újmy, považoval Evropský soud pro lidská práva za relevantní. Tím, že Ústavní soud citovaným nálezem otevřel navrhovatelce možnost uplatnit tento svůj další nárok (vedle již spravedlivého zadostiučinění přiznaného rozsudkem evropského soudu), jsou tvrzené následky porušení jejího práva na provedení účinného vyšetřování dalším způsobem napraveny.
Spravedlnost pro oběti nesmí být nespravedlností vůči obviněným
25. Shrnuto a podtrženo, většina pléna Ústavního soudu rozsudek Y proti České republice interpretuje způsobem, který ve skutečnosti jde proti ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a jeho roli a funkci jakožto mezinárodního soudu. Pokud by je vzala náležitě v úvahu, dospěla by k závěru, že obnova řízení je ve smyslu § 119a zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť následky porušení lidského práva nebo základní svobody (zdůrazňujeme, že nikoli tvrzeným skutkem domnělého pachatele, ale nesplněním pozitivního závazku státu) byly dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění navrhovatelce a vedle toho bylo nápravy dosaženo dodatečným splněním pozitivního závazku státu přijmout odpovídající trestní zákon, který již umožňuje efektivní postih typově obdobných jednání, které popsala navrhovatelka, jakkoli v jejím případě to už nebylo pro absenci důkazů možné vzhledem ke kardinálnímu významu ústavní garance presumpce neviny a z ní vyplývajícího důkazního standardu in dubio pro reo a koneckonců i pro nepochybné promlčení trestní odpovědnosti domnělého pachatele. Spravedlnost pro oběti nelze stavět na nespravedlnosti vůči obviněným.
26. Ve světle všeho uvedeného se může jevit už jen jako podružnost, že plénum Ústavního soudu ani nezohlednilo, že původní ústavní stížnost stěžovatelky, jak je zřejmé z usnesení sp. zn. IV. ÚS 707/21, byla zčásti, v níž směřovala proti usnesení policie z roku 2017 o odložení věci, nepřípustná, protože stěžovatelka proti němu nepodala stížnost podle § 159a odst. 7 trestního řádu, tedy nevyčerpala procesní prostředek k nápravě (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Evropský soud pro lidská práva sice tuto skutečnost nepovažoval za významnou z hlediska posouzení přijatelnosti stížnosti k evropskému soudu, nicméně i v tomto případě platí, že podmínky přijatelnosti stížnosti podle Úmluvy si posuzuje Evropský soud pro lidská práva autonomně, stejně jako si autonomně posuzuje Ústavní soud podmínky přípustnosti ústavní stížnosti podle zákona o Ústavním soudu. Není to zjevně totéž a nehledě na to, Evropský soud pro lidská práva není oprávněn interpretovat vnitrostátní zákon, který nadto ani nijak neaplikuje (zákon o Ústavním soudu). Závěr Ústavního soudu o částečné nepřípustnosti ústavní stížnosti Evropský soud pro lidská práva ostatně z hlediska Úmluvy nijak neposuzoval, natož aby v něm shledal její porušení.
27. Pokud tedy Ústavní soud obnovu řízení povolil a zrušil své usnesení sp. zn. IV. ÚS 707/21 jako celek, šel nad rámec toho, v čem shledal Evropský soud pro lidská práva porušení práv stěžovatelky. Její ústavní stížnost, o které nyní bude Ústavní soud v obnoveném řízení znovu rozhodovat, nepřestala být vůči usnesení policejního orgánu nepřípustnou. Návrh na obnovu řízení proto ani nebyl důvodný.
V Brně 10. 9. 2025
Tomáš Langášek
Josef Fiala
Dita Řepková
Jan Wintr