Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Arcibiskupství pražského, sídlem Hradčanské náměstí 56/16, Praha 1, zastoupeného Mgr. Janem Kramperou, advokátem, sídlem Jungmannova 26/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2315/2025-495 ze dne 28. 1. 2026, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 78/2025-438 ze dne 10. 4. 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 6 C 355/2020-355 ze dne 16. 8. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Správy Letiště Praha, s. p., sídlem K Letišti 6/1019, Praha 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal určení vlastnického práva ke sporným nemovitostem s tvrzením, že jako obdarovaný uzavřel v roce 2002 darovací smlouvu s dárkyní Irenou Rozsypalovou, jejímž předmětem byl bezúplatný převod právě sporných nemovitostí. K jeho právu bylo nicméně v roce 2004 zapsáno vlastnické právo duplicitní.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu, že je vlastníkem sporných nemovitostí, zamítl (výrok I). Určil, že výhradním vlastníkem těchto nemovitostí je Česká republika (výrok II) a že vedlejšímu účastníkovi přísluší právo s těmito nemovitostmi hospodařit (výrok III). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V).
3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II).
5. Proti v záhlaví vymezeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a jeho práva na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě). Namítá, že obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily způsobem, který nelze shledat jako adekvátní, když se zejména nevypořádaly se stěžovatelem předkládanou argumentací. Obecné soudy nijak nepřihlédly k jeho tvrzením a jím označeným důkazům. Poukazuje i na to, že skutkový závěr, který soudy přijaly, nemá oporu v provedeném dokazování.
6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl ovšem k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud má pouze posuzovat, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3449/19 ze dne 16. 2. 2021, body 9-11, či sp. zn. I. ÚS 45/21 ze dne 15. 2. 2022, bod 19).
8. Svou argumentaci ohledně porušení práva na ochranu vlastnictví stěžovatel staví výhradně na tom, že obecné soudy neposkytly v soudním řízení ochranu tomuto jeho majetku, sporným pozemkům. Jeho námitky tak ve skutečnosti nesměřují proti zásahu do jeho vlastnického práva jako takového, nýbrž proti způsobu, jakým obecné soudy jeho věc posoudily a jak o ochraně tvrzeného vlastnického práva rozhodly. Stěžovatel se jinými slovy domáhá i v této části přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Na to se nyní proto Ústavní soud zaměří.
9. Co se týče zmiňovaného porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), stěžovatel jej spatřuje především v tom, že obecné soudy nepřihlédly k tvrzením, argumentům a důkazům stěžovatele a nevypořádaly se s nimi, čímž nebyl správně zjištěn skutkový stav. Napadená rozhodnutí shledává taktéž nedostatečně odůvodněná. Ústavní soud nicméně konstatuje, že napadená rozhodnutí žádnými ústavně relevantními vadami netrpí.
10. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obstojí pohledem povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit (k tomu viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 ze dne 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu), vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), kterého se stěžovatel v ústavní stížnosti zejména dovolává. Obecné soudy se jeho věcí dostatečně (zejména obvodní soud) a s odkazy na relevantní judikaturu zabývaly a vysvětlily, proč zastávají názor, že sporné nemovitosti byly platně převedeny na vedlejšího účastníka (viz zejména body 31-38 napadeného rozsudku obvodního soudu či bod 25 napadeného rozsudku městského soudu), a proč nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům ze strany Ireny Rozsypalové (viz zejména obšírné zdůvodnění Nejvyššího soudu v bodech 9-15 napadeného usnesení).
11. Lze shrnout, že podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti je spíš nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem a jeho právním hodnocením ze strany obecných soudů, kdy se stěžovatel snaží předkládat vlastní skutkový stav a tento hodnotit. Tímto způsobem nicméně stěžovatel staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. Takto vymezená argumentace proto důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
12. Ústavní soud přitom nemůže přisvědčit ani relevantní ústavněprávní argumentaci ohledně způsobu vypořádání jeho důkazních návrhů, zejména návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku. I v tomto případě stěžovatel očekává, že Ústavní soud bude přehodnocovat závěry obecných soudů o tom, které důkazy jsou relevantní, a proto mají být provedeny, a které nikoli. Ani toto nicméně Ústavnímu soudu nepřísluší, když v rozsahu této argumentace toliko zkoumá, zda nedošlo k tzv. opomenutému důkazu. Ústavní soud se v minulosti opakovaně vyjádřil, že rozhodnutí je stiženo vadou opomenutých důkazů tehdy, pokud obecné soudy odmítnou provést účastníkem navržený důkaz, který by mohl být relevantní pro rozhodnutí ve věci, bez jakéhokoliv či bez řádného odůvodnění nebo pokud takový důkaz provedou, avšak v odůvodnění se s ním následně nijak nevypořádají (srov. např. z poslední doby nález sp. zn. III. ÚS 1007/25 ze dne 11. 6. 2026, bod 27). K takovému pochybení přitom v nyní řešené věci nedošlo, neboť obvodní soud provedení tohoto důkazu odmítl s odůvodněním, že by vypracování revizního znaleckého posudku bylo nadbytečné (srov. bod 27 napadeného rozsudku obvodního soudu). Uvedenému odůvodnění nicméně nemá Ústavní soud, v celkovém kontextu zjištěného skutkového stavu a závěrů dovozených z provedeného znaleckého posudku, co vytknout.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2026
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu