a) ohrožení výchovy nebo vývoje dítěte (jako příklady uvádí komentář nadměrné tolerování záškoláctví nebo užívání alkoholu či drog, dále zanedbávání fyzické nebo zdravotní péče o dítě či nedostatečnou výživu);
b) narušení výchovy dítěte (jako příklady uvádí komentář závažné zanedbávání, týrání nebo zneužívání dítěte);
c) rodiče nemohou zabezpečit výchovu dítěte (jako příklady uvádí komentář nemoc či dlouhodobou nepřítomnost rodiče).
5. Podle mého názoru žádná z těchto podmínek není splněna. Soudy řeší konflikt mezi rodiči umístěním dcery do ústavní výchovy, to ale není smyslem a účelem § 971 odst. 1 OZ, ale spíš zneužitím zákonného omezení práva rodičů na péči a výchovu dítěte, jakož i práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči (čl. 32 odst. 4 Listiny), k jiným účelům, než pro které byla stanovena, což čl. 4 odst. 4 Listiny zakazuje.
6. Závěr o otcově snížených (ne vyloučených) rodičovských kompetencích je opřen v podstatě jen o to, že negativně ovlivňuje vztah dcery k matce (body 34 a 38 rozsudku krajského soudu), což je sice velmi nežádoucí chování, ale umístění dcery na dlouhou dobu (jednoho roku) do ústavní výchovy se mi nejeví jako přiměřená reakce státu. Podle mého čtení čl. 32 odst. 4 Listiny a navazujícího § 971 odst. 1 OZ má péče a výchova rodiče, byť jednoho, přednost před náhradními formami péče o dítě, s úzce vymezenými zákonnými výjimkami (srov. i mé odlišné stanovisko k nálezu sp. zn. IV. ÚS 2884/22). Extenzivní výklad těchto zákonných výjimek považuji za projev nadměrného státního paternalismu, který má sice v naší zemi dlouhou tradici, ale jde proti smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny, jenž "jasně zakotvuje primát rodinných vztahů nad státní ingerencí do nich" (Šimáčková: Čl. 32, in: Wagnerová/Šimíček/Langášek/Pospíšil a kol.: Listina základních práv a svobod. Komentář, 2. vydání, Praha 2023, str. 702).
7. Považuji dále za chybu, že krajský soud dceru sám nevyslechl (bod 24 rozsudku krajského soudu), což oslabuje jeho závěry o nejlepším zájmu dítěte (jenž má podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí). Neměl tak ani příležitost s ní hovořit o tom, jak nastavit režim do budoucna, včetně postupného navracení do péče rodičů. Úsilí o postupné navrácení dítěte do péče jeho rodičů je přitom pozitivní závazek státu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3146/21, body 24 a 29). Z vyžádaného vyjádření OSPOD z 24. 6. 2026 ("Bohužel nutno konstatovat, že prognóza pobytu dítěte v ústavním zařízení je dlouhodobého rázu, neboť otec svým přístupem neprokazuje opravdový zájem na řešení situace dítěte.") se jeví, že státní orgány na tento pozitivní závazek státu v podstatě rezignovaly. Toto faktické přiznání státního orgánu, že pobyt dítěte v ústavní výchově jeho postupnému navracení do péče rodičů nijak nepřispívá, staví napadené rozhodnutí krajského soudu do ještě nepříznivějšího světla, a mělo by být co nejdříve přehodnoceno.
9. Shrnuji tedy, že krajský soud napadeným rozhodnutím porušil základní právo stěžovatele vychovávat své dítě podle čl. 32 odst. 4 Listiny. Krajský soud rozhodl o umístění dcery do ústavní výchovy, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky a aniž dceru vyslechl.
Jan Wintr