38. Obdobné principy vyplývají také z čl. 5 Úmluvy zakotvujícího právo na svobodu a osobní bezpečnost. ESLP v kontextu tohoto článku klade důraz na dodržení principu právní jistoty. Je nezbytné, aby podmínky pro zbavení (osobní) svobody podle vnitrostátního práva byly jasně vymezeny, aby zákon, který je vymezuje, byl předvídatelný ve své aplikaci, a aby osoba - případně s vhodnou právní pomocí - mohla v rozumné míře předvídat důsledky, které může určité jednání přinést. Tím je naplněna podmínka zákonnosti zbavení osobní svobody stanovená Úmluvou (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Khlaifia a ostatní proti Itálii ze dne 15. 12. 2016 č. 16483/12, § 92). Dodržení vnitrostátního práva však samo o sobě nestačí, čl. 5 odst. 1 Úmluvy navíc vyžaduje, aby zbavení svobody nebylo svévolné (rozsudek ESLP ve věci S., V. a A. proti Dánsku ze dne 2. 10. 2018 č. 35553/12, 36678/12 a 36711/12, § 74), přičemž pojem svévole přesahuje rámec prostého nesouladu s vnitrostátním právem. Zbavení svobody tak může být sice zákonné z hlediska vnitrostátního práva, ale přesto svévolné a tudíž v rozporu s Úmluvou (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Creangă proti Rumunsku ze dne 23. 2. 2012 č. 29226/03, § 84; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci A. a ostatní proti Spojenému království ze dne 19. 2. 2009 č. 3455/05, § 164).
39. Zákonnou úpravou relevantní pro případ stěžovatelky je jednak § 104 občanského zákoníku, podle kterého "převzít člověka bez jeho souhlasu do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo ho v něm bez jeho souhlasu držet lze jen z důvodu stanoveného zákonem a za podmínky, že nezbytnou péči o jeho osobu nelze zajistit mírnějším a méně omezujícím opatřením," a jednak zákon o zdravotních službách, který v § 38 odst. 1 písm. b), aplikovaném v případu stěžovatelky, umožňuje nucenou hospitalizaci pacienta, jestliže "ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak."
40. V praxi bývá diskutována otázka, zda ohrožení dle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách musí být konkrétní a přímo hrozící, či k hospitalizaci bez souhlasu postačuje, je-li toto nebezpečí pouze potenciální. Judikatura prozatím nedává jednoznačnou odpověď a odborná literatura též není jednotná. "Držíme-li se striktně litery zákona, musíme nutně dospět k závěru, že je třeba vyčkat do doby, kdy prvek ohrožení v chování pacienta nabyde takového stupně a intenzity, že pacient začne již aktivně ohrožovat sebe sama a osoby ve svém okolí. V souladu se zásadou prevence, na níž je zákon o zdravotních službách vystavěn, lze naopak nedobrovolnou hospitalizaci nařídit již tehdy, vzbuzuje-li pacient svým jednáním důvodnou obavu, že v nejbližší době ohrozí život svůj či ostatních osob" (PODRAZIL, P. Hmotněprávní úprava zdravotnických detencí. In: KŘIVÁČKOVÁ, J., HAMUĽÁKOVÁ, K., TINTĚRA, T. a kol. K pojetí člověka a věci v novém soukromém právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 158). V některých situacích se jeví praktickým nepožadovat po zdravotnických zařízeních, aby otálela s hospitalizací člověka potenciálně nebezpečného pro sebe i pro okolí až do okamžiku, kdy riziko ohrožení vzroste do stavu, který přímo předchází vzniku následku. Někteří autoři se však domnívají, že potenciální nebezpečnost nezakládá možnost nedobrovolné hospitalizace (TĚŠINOVÁ, J., ŽĎÁREK, R., POLICAR, R., Medicínské právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 57), podstatná je až skutečnost, že konkrétní osoba svým chováním vystavuje bezprostřednímu ohrožení života či zdraví sebe i další osoby. "Nebezpečí, které není bezprostřední, závažné a konkrétní," nezakládá možnost nedobrovolné hospitalizace (TĚŠINOVÁ, J., DOLEŽAL. T., POLICAR, R., Medicínské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 81).
41. Ústavní soud k této problematice (stejně jako při posuzování procesního postupu obecných soudů) upozorňuje na specifičnost rozhodování o oprávněnosti převzetí osoby k nedobrovolné hospitalizaci. Obecné soudy posuzují konkrétní situaci, v níž byl zasahující zdravotnický personál limitován časem (o nedobrovolné hospitalizaci je nutno rozhodnout v řádu hodin či dokonce minut); zákrok, o který se jedná, má specifickou povahu, neboť ze své podstaty zasahuje do základních práv hospitalizovaného, a je v každém případě vázán na zcela jedinečnou situaci konkrétního člověka. Nicméně současně nutno mít na zřeteli, že z judikatury plyne, že k použití výjimek ze základního práva na osobní svobodu je nutno přistupovat pouze za přísného dodržení všech zákonných podmínek a tyto vykládat restriktivně (nález ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2667/21). Nedobrovolná hospitalizace, jak vyplývá z § 104 občanského zákoníku i § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách, je kromě toho vázána požadavkem subsidiarity. Vzhledem k tomu je nutno trvat na důkladném zvážení každé jednotlivé situace ze strany zdravotnického zařízení a posléze také ze strany obecných soudů, které přezkoumávají zákonnost postupu zdravotnického zařízení. A to tím spíše, pokud se jedná o postup preventivní. Jestliže totiž lze k nedobrovolné hospitalizaci přikročit v zásadě pouze za předpokladu naplnění zákonných podmínek (vykládaných restriktivně) a v případech, kdy nelze postupovat mírnějším a méně omezujícím způsobem (zásada subsidiarity), pak v situaci, kdy zákonné podmínky nejsou beze zbytku naplněny a je pouze vysoce pravděpodobné, že by naplněny být mohly, pokud by k nedobrovolné hospitalizaci nedošlo, je nutné klást na všechny aktéry o to vyšší požadavky, pokud jde o posouzení, zda byla konkrétní zdravotnická detence přípustná. Nelze přitom zapomínat ani na skutečnost, že, jak v minulosti upozornil ESLP, psychiatrická hospitalizace často zahrnuje lékařský zákrok proti vůli dotčeného, například nucené podávání léků, což představuje zásah do práva na respektování soukromého života a zejména práva na tělesnou integritu (rozsudek ESLP ve věci X proti Finsku ze dne 19. listopadu 2012 č. 34806/04, § 212 nebo ve věci Glass proti Spojenému království ze dne 9. března 2004 č. 61827/00, § 70). To je další okolnost, která volá po zvýšené opatrnosti v této oblasti.
42. Uvedené znamená, že v případech preventivní nedobrovolné hospitalizace dle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách musí zdravotnické zařízení a obecné soudy velmi pečlivě zvažovat všechny okolnosti a dostupné informace a velmi přesně popsat, z čeho plyne, že posuzovaná (nedobrovolně hospitalizovaná) osoba jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky a současně nebýt zdravotnické detence, by ohrozila bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí. Vzhledem k tomu, že se jedná o preventivní zákrok, jehož specifičnost tkví mimo jiné v tom, že je v jeho důsledku zasahováno do základních práv nedobrovolně hospitalizované osoby, Ústavní soud zdůrazňuje, že důkladné zvážení příslušného případu ze strany zdravotnického zařízení a posléze také ze strany obecných soudů se nevyčerpává pouze důkladným odůvodněním (ne)přípustnosti příslušné nedobrovolné hospitalizace. Procesní stránka věci (řádné odůvodnění) je pouze jednou z podmínek. Preventivní charakter nedobrovolné hospitalizace se musí ze strany zdravotnického personálu, ale především ze strany obecných soudů, promítnout také do hmotněprávního posouzení konkrétního případu, a to například (avšak nikoli výlučně) v tom, jakým způsobem interpretují provedené důkazy, jak naloží s požadavkem restriktivního výkladu podmínek nedobrovolné hospitalizace a jejího subsidiárního užití.
IV. 2. B.
Aplikace na posuzovaný případ
43. V případě stěžovatelky je zjevné, že její nedobrovolná hospitalizace proběhla z preventivních důvodů. Obvodní soud vyšel z toho, že znalkyně MUDr. Leblová vypověděla, že "to, co v ten moment bylo podstatné, je vyloučit, jestli navrhovatelka není vážně duševně nemocná." Dále v odůvodnění pak obvodní soud uvádí, že "přijetí navrhovatelky k nedobrovolné hospitalizaci bylo odůvodněno určitou medicínskou opatrností" (bod 24. usnesení obvodního soudu), či že "tuto medicínskou opatrnost, jejímž důsledkem byla nedobrovolná hospitalizace navrhovatelky v PN, nelze hodnotit ani jako nedůvodnou, ani jako přehnaně úzkostnou a rozhodně ne jako svévoli zdravotníků" (bod 25. usnesení obvodního soudu). Uvedené závěry jsou v souladu s tím, co zmínil sám soudce obvodního soudu při jednání dne 30. 11. 2023, kdy hovořil o tom, že se vychází nejenom z dat, ale "je tady i určitý nezanedbatelný faktor takové medicinské opatrnosti." MUDr. Janoušková ve vyjádření k hospitalizaci stěžovatelky (č. l. 44) sdělila, že byla přijata "k observaci pro suspekci na psychotickou poruchu." Městský soud pak v rámci přezkumu vycházel z toho, že "zákonný požadavek bezprostřednosti je dán již v situaci, kdy je tu takové ohrožení potenciálně bezprostředně možné."
44. Vzhledem k preventivnímu postupu v případě stěžovatelky byly obecné soudy v rámci přezkumu její nedobrovolné hospitalizace povinny dodržet shora uvedený vysoký standard prokázání naplnění zákonných podmínek nedobrovolné hospitalizace. Takto vysoký standard posouzení přípustnosti preventivní nedobrovolné hospitalizace v případě stěžovatelky nebyl ovšem naplněn. Obecné soudy, jak již bylo kriticky zhodnoceno, vyšly v posuzovaném případě do značné míry především z odborných důkazů. Tedy kupříkladu z výpovědi MUDr. Janouškové, která uvedla, že byla zvažována paranoidní porucha osobnosti, protože byly dány její rysy, "například neústupné hájení vlastních práv, vše si mohu nahrávat, budu mít přítele na telefonu, mám právo na to, mám právo na to, přes různé vysvětlování důvodů té observace, nějaké nastražení tam bylo popisováno, může být nějaké nastražení na porodní asistentku, která vedla porod." Do úvahy vzatá slova znalkyně MUDr. Leblové zase zahrnovala vyjádření, že tzv. šestinedělí bývá pro psychické funkce rizikové ve smyslu možného propuknutí vážné duševní poruchy, v jejímž důsledku pak může dojít k ohrožení jak ženy, tak dítěte. Jakmile však byla upozorněna na skutečnost, že k nedobrovolné hospitalizaci stěžovatelky došlo několik měsíců po porodu a nikoli v šestinedělí, znalkyně uvedla, že "šestinedělí" je terminus technicus, myšleny jsou "prostě ženy po porodu." Ve zdravotnické dokumentaci jako třetím hlavním (odborném) zdroji závěrů obecných soudů je pak mj. uvedeno, že se jedná o pacientku s narušeným kontaktem s realitou, je psychotická, validní domluva nemožná, při vyšetření nahrávala rozhovor i přes nesouhlas lékařky, při paranoidním nastražení monotematicky ulpívala na neoprávněnosti hospitalizace a nutnosti pořídit záznam pro možné soudní řízení.
45. Obecné soudy nijak nezvážily, že shora uvedené může hovořit nikoli o paranoiditě stěžovatelky a bezprostředním ohrožení jí samotné nebo jejího okolí, nýbrž o jejím vědomém postupu coby osoby, která má z minulosti s nedobrovolnou hospitalizací zkušenost. Obecné soudy nevzaly v úvahu, že znaky, které lékařka a znalkyně použily pro odůvodnění podezření z paranoidity stěžovatelky, mohou souviset s její nedůvěrou ke zdravotníkům pramenící z průběhu jejího porodu, což stěžovatelka nadto opakovaně jak zdravotníkům, tak soudům vysvětlovala. Svým postupem (tj. kontaktováním právničky, nahráváním konverzací) se stěžovatelka mohla snažit docílit toho, aby za prvé policie a záchranáři odešli z jejího bytu, do kterého je nevpustila (což se jí nepovedlo), a za druhé aby nebyla nedobrovolně hospitalizována (což se jí rovněž nepovedlo), a popř. aby mohla prokázat, že byla nedobrovolně hospitalizovaná neprávem. Všechny tyto úvahy se měly (i vzhledem k námitkám stěžovatelky předneseným u soudu) objevit v odůvodnění napadených rozhodnutí, avšak nestalo se tak. Obecné soudy, pokud jde o vyhodnocení hmotněprávních podmínek nedobrovolné hospitalizace stěžovatelky, nekriticky převzaly informace získané od MUDr. Janouškové, znalkyně MUDr. Leblové a ze zdravotnické dokumentace. Prokázání splnění zákonných podmínek nedobrovolné hospitalizace postavily na tom, že stěžovatelka je ženou po porodu, argumentovala svými právy, nesouhlasila s nedobrovolnou hospitalizací, kontaktovala právničku a nahrávala si průběh celé akce směřující k její nedobrovolné hospitalizaci za účelem potenciálního dokazování u soudu. Obecné soudy ovšem nevysvětlily, jak ze zmíněných skutečností dovodily, že stěžovatelka bezprostředně a závažným způsobem ohrožovala sebe nebo své okolí (nebo by velmi pravděpodobně ohrožovala nebýt preventivní nedobrovolné hospitalizace), a že jevila známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpěla, jak požaduje § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách.
46. Z napadených rozhodnutí tudíž není zřejmé, čím konkrétně byly v případě stěžovatelky naplněny zákonné podmínky její nedobrovolné hospitalizace. Obecné soudy přesto v napadených usneseních pracovaly s rétorikou zahrnující slova o riziku možného avizovaného deliktu, agresi stěžovatelky či rozšířené sebevraždě. Proti stěžovatelce byla v rámci odůvodnění její nedobrovolné hospitalizace použita také informace o jiné její nedobrovolné hospitalizaci v minulosti, která následovala po rozchodu s bývalým přítelem. Soudy však nevysvětlily, proč považují za legitimní z několik let starého zážitku stěžovatelky vycházet při posouzení přípustnosti její aktuální zdravotnické detence.
47. I pokud by snad naplnění požadavku jevení známek duševní poruchy dle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách měly soudy za prokázané lékaři tvrzenou paranoiditou stěžovatelky (aniž by však vzaly do úvahy svébytné projevy stěžovatelky chránící si své soukromí a svobodu a snažící se nebýt oddělena od novorozeného dítěte, čehož projevem byly proklamace stěžovatelky, kontakt s právničkou či zajištění důkazů o jednání zdravotníků s ní prostřednictvím jediného prostředku, který měla k dispozici, tj. pomocí nahrávání na mobilní telefon), dle judikatury Ústavního soudu ani skutečnost, že pacient trpí duševní poruchou (případně jeví známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky) zásadně nepostačuje k naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách. K tomuto musí přistoupit ještě další skutečnost spočívající v konkrétním chování nebo jednání pacienta, z níž lze dovodit, že pacient bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí (nebo by, pokud jde o preventivní postup, potenciálně velmi pravděpodobně mohl ohrozit); dále musí být prokázáno, že hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nebylo možno odvrátit jinak (obdobně nález ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2667/21). To žádným způsobem, jak je shora vyloženo, v posuzovaném případě prokázáno nebylo.
48. Ústavní soud již ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace právních předpisů za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou (nález ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2545/17 nebo nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07). To je případ stěžovatelky. Aniž by obecné soudy dostatečným způsobem odůvodnily, z čeho přesně plyne naplnění zákonných podmínek nedobrovolné hospitalizace stěžovatelky, a aniž by vzaly v úvahu, že její jednání mohlo svědčit o jiné skutečnosti, než je nedostatečně odůvodněná paranoidita či zcela neodůvodněná pouze potenciální nebezpečnost stěžovatelky, rozhodly, že zdravotnická detence stěžovatelky byla přípustná. V důsledku toho došlo k porušení práv stěžovatelky chráněných čl. 8 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
49. Pokud jde o námitku stěžovatelky týkající se porušení zákazu diskriminace, tuto stěžovatelka uplatnila poprvé až v ústavní stížnosti, proto se jí Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti nemohl zabývat.
V.
Závěr
50. V řízení o přípustnosti převzetí osoby k nedobrovolné hospitalizaci a dalšího držení v ní je rozhodováno o přípustnosti zbavení osobní svobody, což je závažný zásah do základních práv nedobrovolně hospitalizovaného člověka. Tomu musí odpovídat i vysoká míra ochrany procesních práv a skutečně pečlivé přezkoumání naplnění hmotněprávních podmínek zákonnosti zbavení osobní svobody (se zvýšeným standardem u prokázání přípustnosti zdravotnické detence v případě preventivního postupu zdravotního ústavu) odrážející se v řádném a vyčerpávajícím odůvodnění soudních rozhodnutí. Soudy by neměly svou roli přenášet na znalce či jiné odborníky slyšené v řízení, nýbrž by si měly (nevázány žádnou lhůtou k rozhodnutí) na podkladě všech dostupných důkazů udělat spolehlivý obrázek o situaci a na základě toho pak učinit právní závěry v posuzované věci.
51. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí nedostála. Ústavní soud rekapituluje, že především obvodní soud přistoupil k přezkumu nedobrovolné hospitalizace stěžovatelky jako k odborné otázce, když znalkyni zadal otázky, které měly zůstat právními. Bez bližšího vysvětlení upřednostnil důkazy odborné povahy před jinými a provedené důkazy nehodnotil ve vzájemných souvislostech, v důsledku čehož nedostál své roli nestranného soudního orgánu. Městský soud i Nejvyšší soud navzdory námitkám stěžovatelky tento postup aprobovaly. V otázce hmotněprávních podmínek zákonnosti zbavení osobní svobody pak obecné soudy neodůvodnily dostatečně, z čeho vyplynula přípustnost preventivní zdravotnické detence stěžovatelky dle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách. Z těchto a dalších výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadená rozhodnutí zrušil, a to pro rozpor s ústavně zaručenými právy stěžovatelky podle čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu